Střípky z Trpistánu

Letos jsme měli co na práci se škůdcem Cirdou. Již druhý den k nám přijel pan prezident Trpistánské republiky ve svém osobním autě a s nejdrsnější osobní ochrankou. Přišel nám oznámit strašnou věc. Škůdce Cirda rozvrátil naši Trpistánskou republiku, zmocnil se její vlády a zničil celou státní administrativu. Ministry, kteří tam dobře vládli, vyhnal do exilu. Naším úkolem, o který nás pan prezident požádal, bylo ministry, kteří utekli do exilu přesvědčit, aby se do Trpistánu vrátili. Jediné dvě ministryně, které zůstaly v republice nám na začátku pomáhaly.

Jedním z našich prvních úkolů bylo rozdělit se do družin, ve kterých budeme na splnění prezidentovy prosby pracovat. Ale protože Cirda rozbil celou administrativu, paní ministryně informatiky nám vysvětlila, jak tento problém vyřešit. V lese byly poschováváni Cirdovi kumpáni a každý měl u sebe nějaké části rozbité kartotéky. Naším úkolem bylo tyto části získat k přečtení. Kumpáni nám je nechali přečíst, pokud jsme nad nimi vyhráli "Vsaď-bo-tu" (obdoba hry "kámen, nůžky, papír"). Ale pokud jsme prohráli, museli jsme tam svoji botu zanechat a zkoušet štěstí u jiného kumpána. Složit kartotéku se nám podařilo a mohli jsme se podle ní rozdělit do šesti skupin na: žluté, oranžové, červené, modré, zelené a fialové.
Pod dohledem druhé paní ministryně jsme si vyráběli občanské průkazy, které byly také Cirdou zničeny. Každé vlče či světluška si vyráběli svůj osobní občanský průkaz. Ty měly také jednu významnou úlohu. Každý večer mohl kdokoliv z tábora udělit komukoliv buď černý puntík za nějaký prohřešek či za něco špatného a nebo kytičku za pomoc či za něco dobrého. Puntíky i kytičky se kreslily do těchto občanek.

Asi největší výhodou tohoto tábořiště byl dostatek vody. A to přímo kojenecké kvality, jak nám bylo řečeno, takže děti dostávaly vodu pro nemluvňátka. Pokud se nasadila proudnice, i tato kojenecká kvalita se dala výborně využít ke zmáchání všech kolem. Chybějící rybník se tak v těchto parnech nahrazoval velkými vodními bitvami. Cílem jedné z prvních bitev bylo, aby nezůstal ani jeden človíček suchý. Pod vedením Jury Kutala se to myslím zdárně povedlo.

Neodmyslitelná součást každého tábora je budíček. Náš budíček byl načasován na sedmou hodinu ranní, kromě neděle, kdy je nám dopřáno spát o celou jednu hodinu déle. První týden byl budíček v Mikyho provedení, kdy bubnoval a křičel Éééééja, druhý týden nás budila Pubu a její kytara. Bára se první den chlubila, jak je vzhůru už od půl páté, ale jak je vidět na fotkách, druhý týden se jí již vstávat moc nechtělo.
Ale nakonec vstali všichni (ať už dobrovolně nebo s pomocí jiných), nemohli si přeci nechat ujít radostné ranní protažení těla. Jedna z rozcviček byla motivována starým lotrem Babinským, který se během rozcvičky dostával z vězení na kopečku v Africe.

V rámci rukodělek během celého tábora jsme dělali spoustu zajímavých věcí. Nejdříve jsem si batikovali trička, to po tom, co jsme se úspěšně rozdělili do družin. A aby bylo všem jasné, od které jsme barvy, udělali jsme si svoje batikované tričko.
Na první fotce je vidět i další činnost - vyráběli jsme si i šátky, aby nás nebolela v horku hlava. Tyto šátky jsme zdobili obrázkami, které jsme na ně savovali. Kromě červené látky byly všechny ostatní poslušné, červená se z nějakých podivných příčin nechtěla a nechtěla odsavovat.
Další naše výtvory byly z barevné rýže, kterou jsme lepili na papír. A vyrobili krásné barevné obrázky.
Výroba náramků z bavlnek nám vyplnila nejen část určeného programu, ale některým také většinu volného času (stačilo nahlédnout o poledním klidu do hangáru). A jak je vidět z fotky, náramky nechytly jen malé ale i například Komisaře.
Odvézt domů na památku nebo jako dárek jsme mohli květináčky, které jsme si vyráběli. Nejdřív jsme je natřeli nějakou barvou a až byly suché, mohli jsme na ně lepit pečlivě vystříhnuté ubrousky a tak vytvářet umělecká díla.
Z dalších rukodělek, které již nejsou zachyceny objektivem, jsou to například: drátkování kamínků, zvířátka z korálek nebo kreslení bílou pastelkou.

Dopisy z domova? Ty jsou vždy toužebně očekávány. Zprávy o tom, co se doma děje, zatímco my tu trávíme čtrnáct dní pod stany v přírodě. Jestli se mají naše zvířatka dobře, pečují o ně i bez nás? Že nás pozdravuje babička i dědeček a že už se těší až přijedeme na prázdniny? .... Tyto a spousta dalších zpráviček se skrývá v té bílé obálce nebo na pohlednici, na kterou se všechny děti vždy těší.
Letos jsme měli i svoji interní táborovou poštu. Díky našemu schopnému síťovému profíkovi jsme měli zasíťovaný tábor Trpík. Proto jsme mohli přijímat a odesílat e-maily všem na našem táboře. A on si je ve své e-mailové schránce mohl kdykoliv vyzvednout. Občas byla také nějaká ta schránka zasypána spamy nebo viry, neměli jsme zatím antispamovou a antivirovou ochranu. Bára s Pipi se toho ochotně ujaly a rozesílaly spolehlivý anitivir. Tento antivir spočíval v tom, že tomu, komu jej doručily, už přestaly další viry jejich vlastní výroby zasílat.

Každý se jistě někdy rád na chvíli proměnil v malého blázna. Naše děti se museli v blázna proměnit opravdu přesvědčivě, jejich úkolem bylo projít prohlídkou pana psychiatra, který stanovoval diagnózu. Dobře rozpoznal, kdo je blázen opravdový a kdo si na něj jen hraje. Po opakovaných pokusech a vylepšování bláznovství se nám všem podařilo touto prohlídkou projít.
V další části jsme se museli přiblížit umělcům, naším úkolem bylo složit notovu osnovu, která ukrývala známou melodii. Ale notová osnova byla na několik částí a ty ještě navíc byly hlídány. Když jsme byli chyceni objevila se na naší ruce či noze nakreslená notová osnova či houslový klíč. Pak jsme je museli přehodit přes síť, tak aby je ostatní chytili.
Jako poslední jsme museli najít po lese schovaných šest barev a v přesném určení obtisknout části těla na papír. Například zelené ruce, červenou nohu, zelený nos nebo hnědý loket.

Bojové obsazení: Hlavní šéfkuchařka byla Lenča, která měla vše pod palcem. Vedlejší kuchařské síly Šídlo a Alka. Díky Lenči, která na nás statečně dohlížela bylo jídlo lehce stravitelné. Možná to nevíte, ale všude byla pitná voda, opravdu všude. Jako na prvním táboře jsem viděla funkční dřez i s kohoutkem (který lehce vypadával, ale byl to kohoutek!). Dokonce jsme měly i podlahu, ve které nebyly díry a polní kuchyň. Pokud mohu vyjádřit jedno tajné přání, kdyby byly i na Podolí vůbec bych se nezlobila.
Hygiena nám letos (vlastně loni)udělila jedničku! V podstatě všechno ostatní jsem vyjádřila ve svých článcích z táborové kuchyně někdy se srpna 2004. Jsou ještě k nalezení na ventilačce v kategorii Světlušky.
Šídlo