okénko do života novoměstských skautů

https://archiv.okenko.org
ze dne 3. 2. 2005
článek číslo 281
autor: Zdeny

 

Madhooona - Pozďatín

Jak už jsem psal na oznam k této výpravě, doba, kdy si nováčci zvykali na oddíl, uplynula a tak bylo na čase vyrazit na nějakou náročnější výpravu, kde oddíl konečně prokáže své kvality.
Cílem výpravy byl vzdálený Pozďatín u Třebíče. Třebíč se sice nezdá tak daleko, ale cestování nám dohromady tam i zpět zabralo 7 hodin. Ale abych se vrátil k pátku a nejlépe na nádraží. Po četných omluvách jsem neočekával moc velkou účast, ale po té, co jsme s Maky dorazili na nádraží, jsem byl mile překvapen – 22 účastníků z oddílu, dohromady i s PK tedy 29 lidí. V tomto počtu a s obrovskými batohy je cestování se čtyřmi přestupy docela náročné a to ještě nepíšu o úkolech, které bylo nutné po cestě vlakem plnit. Tesák je náležitě vysvětlil na Žďárském nádraží a pak to začalo – najít svou dvojici a vyrazit na úkoly. A tak místo toho aby oddíl spořádaně seděl a čekal na rychlý přestup, lítalo se po vagóně, sledovali roveři, nenápadně se připínal kolíček na ostatní a spoustu jiné legrace…

Osobně jsem si oddechl, když jsme vystoupili na opuštěném nádražíčku, lépe řečeno zastávce, uprostřed polí a ve tmě se vydali hledat tábor skautů z Oslavan.
Je pravda že jsme na Pozďatíně byli už dříve, ale i tak jsme si neodpustili malou okružní cestu po všech rybnících, které se v okolí vyskytovaly.
Ve finále jsme se však přece jen do vymrzlé budovy zdárně doklopýtali – hlavně asi díky tomu, že sněhu zde bylo opravdu pomálu.

První úkoly byly jasné: osídlit ložnici, vybalit a odevzdat společné jídlo, zatopit v kamnech. Vše bylo časem splněno a mohlo se vyrazit do okolních lesů hledat mágy a čaroděje, kteří by byli ochotní věnovat nějaké to kouzlo. Další, sedmý, svazek Nela Alby může totiž získat pouze ten, kdo vládne kouzlům… Protože nám ale zavládla docela pozdní hodina, tak jsme šli hned v zápětí do postelí. Tesák přečetl příběh na dobrou noc a po chvíli zklidňování všeobecného veselí – to víte 29 lidí v jedné místnosti – se konečně zaplulo do říše snů.

Ráno jako každé jiné – rozcvička proběhla v rámci dozískávání kouzel ze včerejška a služba, ve které hlavně zářila Bája s Pipi, nám zatím připravila snídani.

Rukodělných činností není v našem oddíle nikdy dost, obzvláště ne výtvarna. Tesák přišel tentokrát se zajímavým nápadem – kreslení různými barvami inkoustů a následné vkreslování zmizíkem. Vznikla opravdu zajímavá dílka.
Bojovky s Áňou jsem byl v průběhu dopoledne ušetřen a v mrazivém počasí roznášel lístečky na odpolední práci s mapou.
Po návratu jsem zjistil, že v kuchyni není úplně vše, jak by mělo být – čaj který měl být uvařený okamžitě, ještě nebyl, těstoviny, které měly být na jednu hodinu před dvanáctou, už chladly no prostě člověk míní a služba mění… mít tady tak nějakou maminu, ta by to tam spacifikovala!

Ale vše se zvládlo a tak oddíl po konci poledního klidu vyrazil do čtyř směrů aby při putování získal zkušenosti a další znaky k bráně k poslednímu svazku Nela Alby.
Byl jsem překvapen, že ač se chodilo dle mapy, dívčí družiny spolehlivě převálcovaly ty klučičí, což bylo vždy naprosto opačně a pro holky téměř pravidelně vyrážela pátrací skupina. Tentokrát jsme čekali na Rysy. Všichni měli krásně červené tváře od mrazu :).
Ale mohli jsme se zahřát jak při řezání dřeva, tak i při programu Riskuj či jak se to tentokrát jmenovalo – hra Nepálských bohyň s mnoha netradičními prvky.
A máme tu zase večeři. Nevěřícně koukám na dno hrnce, kde je slabá vrstva bramborové kaše…“Tohle má stačit pro 30 lidi?“: ptám se nevěřícně Áňi, která měla večeři na starosti. „No víc tam tý kaše nebylo“: dostalo se mi odpovědi. Tak nezbývá než jít ke stolu s ostatními potravinami, vzít další 4 sáčky s kaší a fofrem všem napravit…
No je fakt, že na této výpravě jsem hlas zvedal více než obvykle. Když si někdo stěžuje že je mu zima a pak nechává otevřené dveře, zapomíná se topit v kamnech – no občas toho bylo až dost…

Navíc nám i zamrzla pumpa, takže jsme byli odkázáni na vodu z rybníka. Vysekávání díry do ledu bylo prý podle sdělení Tesáka akční. Naštěstí se voda použila jen na umytí nádobí, čaj nám vystačil až do odjezdu.
Večerní získání posledního svazku Nela Alby bylo velkolepé – ale protože jsem velkolepě přikládal do kamen, tak to snad popíše někdo jiný.
Noc proběhla v klidu až na to, že prý Pepínovi nechtěl v noci nikdo půjčit papírový kapesníček… jak ráno naštvaně prohlásil. Budíček tradičně až v 8 asi už nebude platit, protože třeba taková Bája a mnohé další svým chováním tento čas razantně posunou a to na dřívější hodinu. A pak se ještě doma rodiče diví co s dětmi vyvádíme že jsou tak unaveny…
Úklid proběhl nečekaně hladce, a tak jsme v mrazivém dopoledni vyrazili zpět k zastávce v polích, kde jsme svorně mrzli a čekali na příjezd lokálky. Přitom sledovali stoupající páru z Dukovan, které byly na obzoru.

Dlouhé čekání ve Velkém Meziříčí jsme si ukrátili návštěvou obchodu – zajímavé že každý kdo měl údajně hlad vycházel ven s balíčkem čipsů…

Když tak kouknu zpětně, tak musím říci, že se výprava podobala více těm z dřívějších časů – byla náročnější, pracovnější, s tvrdšími podmínkami a tomu jsem rád. Rád jsem velké účasti nováčků a tomu, že vše zvládli. A jsem zvědav a zároveň se těším na zimní tábor, který je už zanedlouho…
Okénko do života novoměstských skautů - zpravodaj střediska Bílý štít