Než se mi podaří sesmolit nějaká zprostředkovaná fakta do článku, zatím alespoň fotodokumentace, o kterou tu jde - co si budeme nalhávat - především. Kdo by pročítal dlouhý a únavný článek, že? Každý je zvědavý spíš na to aby své dítko někde zahlédl, že žije, je v pořádku a v poslední řadě, že si to třeba i užívá. No, tak to by mohlo zatím stačit a teď na ty fotky.
Asi tady tento úvod nechám :).
Takže cože se dělo v úterý?
Po vydatné snídani – ovesné kaši – mohli dobrovolníci získat další body do Extreme expedition a to prokázáním znalostí o Norsku.
Zároveň probíhaly po celé budově intenzivní bitvy, kdy se po sobě stříkaly barvy – oddíl byl tedy oblečen do bílých triček, speciálně kvůli tomuto účelu dovezených. Název programu – Život podle Lokyho – předem nikoho nevaroval.
Bylo by hříchem nevyužít tak skvělé sněhové podmínky (když ráno vyjíždím z Blatin do práce, tak zdaleka tak nejásám) a nebýt co nejčastěji venku. Proto druhý program s názvem Národní sport bob využil sněhovou nadílku a nedaleké kopce se vším všudy – vybudovaná bobařská dráha zaznamenávala skvělé časy a techniky, ať už jízdy či skoku na skokánku. Všichni samozřejmě museli přijít jako vodníci a stopy sněhu se táhly až do druhého patra k ložnicím!
Oběd – slavné kuře na paprice – které mi Miky sliboval že bude naprosto skvělé se mi při návratu bohužel nedochoval. Ale když jsem slyšel, jak z něj Maky vybírala přebytečný olej a po půl hodině této činnosti zakopla a nalila jej tam zpět, tak mi to popravdě ani nebylo moc líto :) (ani Maky ani toho že mi oběd nezbyl :))
A protože oddíl už trochu uschnul bylo na čase vyrazit opět do terénu a zúčastnit se jedné z největších bitev všech dob, do který se zapojili komplet všichni účastníci zimního tábora = oddíl, roveři, PK, no prostě všichni. Jak mi bylo řečeno šíleně složitá pravidla ale skvělá pařba. No a jestli po bobování byli všichni jako vodníci, nevím k čemu to přirovnat po tomto programu.
Počasíčko je název pro program trochu zavádějící a i když se někteří pubertálně ladění pánové těšili, měli smůlu, protože na scéně se objevil Císko se svou přednáškou o meteorologii.
Hra, kterou Adam promakával na lednovou výpravu, přišla na řadu nakonec až zde na táboře. Dobývání vesnice, již dobyté nájezdníky a osvobození náčelníka, to bylo hlavním úkolem oddílu. Vesnice měla sice jen deset domů, ale i tak to zabralo dlouho než jsme se probojovali až k náčelníkovi. Hra byla plná efektů a oddíl nadšeně paři a pařil – dokonce tak nadšeně, že Pavlínka proběhla nesprávným křídlem vchodových dveří, které se lišilo v porovnání s druhým křídlem v tom, že nebylo otevřeno a bylo skleněné… takže máme zaděláno na pozdější odborku sklenáře. Naštěstí odborka zdravotník se procvičovat nemusela, protože jediným vážnějším poškozením byl přeřízlý náramek na ruce.
Tak to co se programu týče. Jinak celková situace na táboře je dle mého názoru dobrá, jsem vděčný pracovnímu kruhu, že to zvládá s takovým nasazením a brilantností i když jsem na táboře pouze od odpoledne do brzkého rána. Miky jako kuchař a hlavní plánovač jídla je také k nezaplacení a já zpětně děkuju, že se rozhodl jet, protože poté co onemocněl Atrei, nevím jak by se to dalo zvládnout. Uvidíme jaká bude situace až co Miky odjede.
Zdravotní stav je docela v normálu – občasné nachlazení a bolení v krku, tu a tam zvýšená teplota, takže předběžné poplašné prognózy, že ve vlně chřipkové epidemie poleháme všichni za dva dny se naštěstí zatím nevyplnila. Ovšem výjimka se našla, milý Laky byl s teplotou 39 exportován domů – doufám, že se mu už daří lépe, ale nemělo cenu aby trpěl na táboře, protože chřipka si pár dní vyžádá a za pár dní my už budeme doma.
Jen musím říct že mě trochu naštvala odpověď několika kryplíků, když se jich ptám zda si vzali vitamíny: „Nemám, vždyť jsi to tam psal jenom jako doporučené…“ Tak takhle to máte. Ještě že někteří rodiče jsou uvědomělí natolik, že mi sami navrhli rozdat jejich vitamíny všem.
Tolik asi k úternímu dni na táboře, zdravíme všechny a vzkazujeme:
„Je nám vás líto, protože nemůžete prožívat tohle velké dobrodružství s námi – večery u kachlových kamen, boje v závějích, kamarádské povídání po večerce, blbnutí ve službe… opravdu ne každý má to štěstí toto prožívat.“