Okamžitě se družiny vydaly shánět protilék. A to nebyla lehká práce – nejrůznější úkoly vysoké obtížnosti musely být plněny a tak získávány jednotlivé ingredience pro protilék. Každá minuta hrála svou důležitou roli.
A tak se vysílalo semaforem na Obřím mostě – známém z předchozího roku sněžnou vichřicí, hloubily se tunely ve sněhu aby mohla být ingredience vylovena a spoustu jiných aktivit. Zvláště hloubení tunelů si zaslouží pozornost, protože prý to byla akce naprosto nevídaná. Ale slovy se nedá vylíčit, budete si muset počkat na záběry z kamery.
Oběd byl prý zvládnut v časovém limitu – Pájis a Miry, kteří převzali kuchyň po Mikym se nechtěli nechat zahanbit a svůj úkol zvládli.
Odpoledne nás navštívil bratr Šerif a postaral se o zábavnou a kulturní vložku, kterou si ostatní velice užili a s nadšením mi o ní vykládali. Jen program byl bohužel odsunut místo o plánovaných 15 minut o 40. Ale to se nedá nic dělat.
Alespoň byl Šerif svědkem, jak nás napadli Vendolové, kteří chtěli získat zpět sošku Matky, která byla jako trofej ulovena tu noc v jeskyni. Bitva, která se odehrála byla opravdu velkolepá a členové PK se shodli, že je jedině dobře, že jsem se zdržel v práci a neviděl jak se dělaly barikády ze stolů, kupily se matrace, lezlo se po střechách…
Prostě bitva jak se sluší a patří. Jen chudák Vojta moc nezvládl emoce, protože proti přísnému zákazu začal dobývat Vendoly přístupovou cestou ze střechy (zákaz byl vydán speciálně kvůli němu) a Teo mu následně zakázal účast v bitvě – což pro bojovníka jeho formátu je prostě obrovská potupa.
Důležité je, že soška byla ubráněna a Bulvajovi se podařilo zabít i mužského vůdce Vendolů – to byla poslední kapka. Po smrti Matky byl náčelník Vendolů poslední, kdo držel bojovou morálku. Bulvaj to dobře věděl a tak si nevšímal nikoho jiného než právě jeho. Ač ještě otupen jedem Matky, nehleděl na meče ostatních nepřátel a jediným jeho cílem byl náčelník. Velkou cenou za vítězství však byla Bulvajova smrt… A tak místo bezbřehé radosti z vyhrané války a z toho, že jsme pomohli vesnici zužované Vendoly – oč od začátku šlo, jsme se začali chystat na pohřeb.
Ten proběhl ve večerních hodinách se vší slávou a důstojností, kterou si tento výjimečný a velkolepý bojovník zasloužil. Byl pohřben do lodi i se svou ženou a společně jej odnesla voda tam, kde se s nimi jednou každý z nás shledá.
Následovala slavnostní hostina ve formě švédských stolů, která skončila těsně před večerkou.
Vojta dostal malou náplast na svou neúčast v odpoledním boji a byl jedním z těch, kterým bylo dovoleno spát v iglů. Řádil jako malý kluk a Teo říkal, že byl tak nadšený, že ani nemohl spát :).
Já ještě oběhl kolečko po marodech a měřil rekordy na teploměru, naordinovaly se nějaké léky a mohlo se zhasnout a spát. Jsem tedy opravdu zvědav, kdo z oddílu tento tábor odstoná. Doporučené vitamíny nemá téměř nikdo a je samozřejmé, že takováto akce je pro organizmus, zvyklý být doma bez většího pohybu, velice náročná. Snad to tedy dopadne dobře.
Tak dobrou poslední táborovou noc!