Zimní tábor

Sraz a odjezd jsme zvládli díky rodičům perfektně a tak u penzionu v zatáčce u Blatin vystoupili všichni účastníci letošního zimního tábora.
Ubytování proběhlo bleskurychle, zato seznámení nováčků s celým tímto obrovským bludištěm zabralo delší dobu.
Hned večer přišli dva poutníci, kteří se uvedli velice nezvyklým obřadem vyzývajícím Aláha. Až po jeho dokončení začal jeden z poutníků své vyprávění, které nás zavedlo až mezi Vikingy. Konkrétně do Vikingské hospůdky – tam nás ale zbystřila Vikingská vědma a vybrala z nás 13 bojovníků na pomoc sousední vesnici, která je ohrožená neznámým nebezpečím. Sami jsme zvědavi jak vše bude pokračovat.
Večerka proběhla časově zcela přesně, ovšem bavení bylo ještě dost – ostatně jako každý první večer na výpravě či táboře.
Dobrým zvykem nedělních rán bývá vstávání až v osm hodin. Známé živly byly varovány že v případě předbudíčkovského rušení hrozí velké sankce, a tak Bája s Pipi slíbily že budou hodné. No jak to ráno dopadlo to se dozvíme až v druhém dni…

Asi jste napjatí, jak že to po první noci dopadlo s budíčkem. No musím prozradit že oddíl nezklamal a jednotliví delikventi se lišili pouze časem rušení. Absolutní jedničkou byla Bája a Pipi, které řádily už od šesti – to bylo moc i na spolunocležnice a tak pod heslem hlásit se to musí dorazila jejich delegace.
A tak milé dvě výtržnice pokračovaly v konverzaci v umývárce a na záchodech při vytírání podlahy. Aby jim to nebylo líto, tak je v zápětí následovali kluci s lopatami – bylo třeba je nechat trochu zchladit venku při rozšiřování nájezdu k chatě – jen tak dál, takto budeme moci nabízet pracovní služby celému širokému okolí.
Ostatní, i když nespali, tak si tiše vážili volného času a čerpali sílu na další náročné dny.
Snídaně také typicky nedělní – vánočka a kakao a výborný štrůdl od jedné výborné maminky.

No a máme tu konečně první program – ještě zbývá tedy prohlídnout úklid na pokojích – marná činnost jako vždy.
Protože jsme měli při setkání s Vikingy problémy s dorozuměním a potřebovali překladatele, tak prvním krokem bylo studium jejich písma a jazyka. Písmo bylo zvládnuto velice rychle – nejsme asi tak hloupí, jak vypadáme. Zato porozuměním druidům nám šlo prachbídně. Konečné pořadí bylo v čele s Liškami a na závěr s Jeleny.
Druhý program se rozjelo mohutné řádění ve sněhu – ovšem ne neorganizované, ale pustili jsme se do staveb iglů – podmínky naprosto dokonalé a tak začalo vyřezávání kvádrů a spojování do kruhu. Od původního úmyslu – každá družina své iglů – bylo upuštěno a tak na louce rostou pouze dvě stavby – klučičí a holčičí. Uvidíme jak se stavby vydaří a za bude možno zkusit v nich přenocovat. To mohou vyzkoušet dobrovolníci, kteří budou shledáni jako dostatečně způsobilí – zdravotně, psychicky i vybavením – no uvidíme.

Obědové jídlo by poznal ten, kdo by šel čistit odpady do umývárky, protože vše bylo komplet zacpané nudlemi… to tak dopadá, když někdo neposlouchá, kde se správně nádobí myje!

Odpoledne se opět řádilo venku, a tak jsou teď všechny radiátory obsypány oblečením botami a vším možným. Jen nepochopím, proč se najdou jedinci, kteří sice návleky proti sněhu mají, ale zarytě je odmítají používat a raději stále vyklepávají sníh z bot…

Když se našinec chystá na vikingskou žranici, musí na to být patřičně vybaven a tak se šily a malovaly bryndáčky – opravdu pěkná dílka.
A nejen pěkná, ale hlavně účelná – vikingové totiž zásadně jí pouze rukama. A hlavní chod – vařená prasečí hlava – nelze jen tak jednoduše naporcovat :).
Žranice (jinak to nazvat nejde) se protáhla a tak nezbývalo než rychle umýt ruce, vyčistit zuby a hurá do postelí, protože tato noc nebude patřit mezi ty dlouhé…to ale samozřejmě nikdo netuší…

to bude tedy pouze v obrazové příloze.

Takže den začal opravdu dost neobvykle a akčně. Po návratu se služba hned ujala přípravy snídaně, aby se v první programu mohli všichni vrhnout na výrobu vikingských přileb.
S touto rukodělnou prací měl docela problémy Vojta, protože výrobní postup doporučuje nafouknout balónek do velikosti vaší hlavy a něj postupně klást vrstvy papíru namočené v lepidle. Ale když si někdo přiveze s sebou balónek ve tvaru žížaly, tak je to trochu problém. Ale já nepochybuju že ti, co si s Vojtou tak rádi hrajou – roveři – ho do té přilby určitě dostanou.
Po svačině se vyrazilo na zimní radovánky. Jezdilo se na bobech, na snowboardu – tedy na bobech jako na snowboardu a za jízdy se z nich padalo a skákalo do závějí. No máme pár delikátních záběru na kameře – kraluje tam hlavně Maky – a to jak v délce dojezdu, tak i v pádech :).
Po návratu to všude vypadalo jako po boji – všechny radiátory ověšené věcmi, po celé budově spusta sněhu – no dokážete si to představit.
Oběd byl posunut z důvodu bramborových knedlíků a tak jejich zvládnutí v časovém limitu normálního obědového času je pro Mikyho stále výzvou. Nicméně špenát se povedl.

Po zkráceném poleďnáků se opět vyrazilo do terénu a pokračovala živelná stavba iglů. Holčičí bylo dokončeno a klukům už také mnoho nezbývá, tak uvidíme jestli budou večer nějací odvážlivci na přespání a zda projdou sítem přísných vůdcovských podmínek.
Před večeří už jsme se hřáli v teple budovy a stavěli pomyslné hradby kolem naší vesnice proti neznámému nebezpečí z venku. Ranní přepad nás poučil.

A v samotě pod Drátníkem se rozsvítila okna a kdo z promrzlých kolemjdoucích koukl do zamlžených oken, viděl jak se oddíl dívá na promítané fotky z oddílové historie. Nevěřil bych jak fotky staré 10 – 15 let mohou současné členy zaujmout. A tak se hodnotil nynější pracovní kruh jak kdo vypadal – často se také poznával, protože někdo z účasníků je nyní již dvojnásobně starší než tenkrát. Přidaly se k dobru i nějaké staré příběhy – jak to bylo za našich mladých let, kdy ještě Monti střílel šípy do lesa a pokud nebyly v časovém limitu nalezeny, boural se celý tábor a stavěl zase znovu – to z důvodu kalamitního nepořádku. Nebo jak se Teo s Tesákem jako malincí skauti porvali na slovanském setkání skautů… a spoustu dalších „pikošek“ – prostě příjemný večer, který pokračoval pro dobrovolníky prohlížením starých kronik.

Z oddílu se nakonec vyselektovala malá skupinka odvážlivců, kteří byli po důkladném prověření spacáků, izolačních podložek, zdravotních stavů a oblečení, uznáni za schopné přespat v iglů. Byla to Mako, Pavlínka, Pepíno a Bany – dozor dělal Tesák. Noc prý dobrá, až moc teplá, jen budeme muset přidělat větrací otvor, ráno začalo kapat na hlavu.
Noc ostatních byla docela klidná, jen jsme přeměřili pár teplot – vše negativní a usměrnili Hanze, který se zase nemohl vlézt do vlastní kůže.

Tak dobrou noc, tábore, dnes je únava již znát.

Ještě jsem zapomněl, že dnes dorazila sportovkyně Žofka a přidala se ke své družině, přivezl jsem také Dajdu – brněnskou skautku, která nás na táborech věrně navštěvuje také už nějaké to minimálně desetiletí a ještě popřát všem Lenkám a opravdu už dobrou!

Než se mi podaří sesmolit nějaká zprostředkovaná fakta do článku, zatím alespoň fotodokumentace, o kterou tu jde - co si budeme nalhávat - především. Kdo by pročítal dlouhý a únavný článek, že? Každý je zvědavý spíš na to aby své dítko někde zahlédl, že žije, je v pořádku a v poslední řadě, že si to třeba i užívá. No, tak to by mohlo zatím stačit a teď na ty fotky.

Asi tady tento úvod nechám :).
Takže cože se dělo v úterý?
Po vydatné snídani – ovesné kaši – mohli dobrovolníci získat další body do Extreme expedition a to prokázáním znalostí o Norsku.
Zároveň probíhaly po celé budově intenzivní bitvy, kdy se po sobě stříkaly barvy – oddíl byl tedy oblečen do bílých triček, speciálně kvůli tomuto účelu dovezených. Název programu – Život podle Lokyho – předem nikoho nevaroval.

Bylo by hříchem nevyužít tak skvělé sněhové podmínky (když ráno vyjíždím z Blatin do práce, tak zdaleka tak nejásám) a nebýt co nejčastěji venku. Proto druhý program s názvem Národní sport bob využil sněhovou nadílku a nedaleké kopce se vším všudy – vybudovaná bobařská dráha zaznamenávala skvělé časy a techniky, ať už jízdy či skoku na skokánku. Všichni samozřejmě museli přijít jako vodníci a stopy sněhu se táhly až do druhého patra k ložnicím!

Oběd – slavné kuře na paprice – které mi Miky sliboval že bude naprosto skvělé se mi při návratu bohužel nedochoval. Ale když jsem slyšel, jak z něj Maky vybírala přebytečný olej a po půl hodině této činnosti zakopla a nalila jej tam zpět, tak mi to popravdě ani nebylo moc líto :) (ani Maky ani toho že mi oběd nezbyl :))

A protože oddíl už trochu uschnul bylo na čase vyrazit opět do terénu a zúčastnit se jedné z největších bitev všech dob, do který se zapojili komplet všichni účastníci zimního tábora = oddíl, roveři, PK, no prostě všichni. Jak mi bylo řečeno šíleně složitá pravidla ale skvělá pařba. No a jestli po bobování byli všichni jako vodníci, nevím k čemu to přirovnat po tomto programu.

Počasíčko je název pro program trochu zavádějící a i když se někteří pubertálně ladění pánové těšili, měli smůlu, protože na scéně se objevil Císko se svou přednáškou o meteorologii.

Hra, kterou Adam promakával na lednovou výpravu, přišla na řadu nakonec až zde na táboře. Dobývání vesnice, již dobyté nájezdníky a osvobození náčelníka, to bylo hlavním úkolem oddílu. Vesnice měla sice jen deset domů, ale i tak to zabralo dlouho než jsme se probojovali až k náčelníkovi. Hra byla plná efektů a oddíl nadšeně paři a pařil – dokonce tak nadšeně, že Pavlínka proběhla nesprávným křídlem vchodových dveří, které se lišilo v porovnání s druhým křídlem v tom, že nebylo otevřeno a bylo skleněné… takže máme zaděláno na pozdější odborku sklenáře. Naštěstí odborka zdravotník se procvičovat nemusela, protože jediným vážnějším poškozením byl přeřízlý náramek na ruce.

Tak to co se programu týče. Jinak celková situace na táboře je dle mého názoru dobrá, jsem vděčný pracovnímu kruhu, že to zvládá s takovým nasazením a brilantností i když jsem na táboře pouze od odpoledne do brzkého rána. Miky jako kuchař a hlavní plánovač jídla je také k nezaplacení a já zpětně děkuju, že se rozhodl jet, protože poté co onemocněl Atrei, nevím jak by se to dalo zvládnout. Uvidíme jaká bude situace až co Miky odjede.
Zdravotní stav je docela v normálu – občasné nachlazení a bolení v krku, tu a tam zvýšená teplota, takže předběžné poplašné prognózy, že ve vlně chřipkové epidemie poleháme všichni za dva dny se naštěstí zatím nevyplnila. Ovšem výjimka se našla, milý Laky byl s teplotou 39 exportován domů – doufám, že se mu už daří lépe, ale nemělo cenu aby trpěl na táboře, protože chřipka si pár dní vyžádá a za pár dní my už budeme doma.
Jen musím říct že mě trochu naštvala odpověď několika kryplíků, když se jich ptám zda si vzali vitamíny: „Nemám, vždyť jsi to tam psal jenom jako doporučené…“ Tak takhle to máte. Ještě že někteří rodiče jsou uvědomělí natolik, že mi sami navrhli rozdat jejich vitamíny všem.

Tolik asi k úternímu dni na táboře, zdravíme všechny a vzkazujeme:
„Je nám vás líto, protože nemůžete prožívat tohle velké dobrodružství s námi – večery u kachlových kamen, boje v závějích, kamarádské povídání po večerce, blbnutí ve službe… opravdu ne každý má to štěstí toto prožívat.“

Miky ještě nostalgicky koukne na stavení a na kopce matně se rýsující v přicházejícím svítání (sluníčko nebo sluníčka však ještě spinkají :)) a můžeme opravdu jet.

Oddíl byl zatím v průběhu dopoledne nucen porvat se se všemi nástrahami Svojsíkova závodu. Do parády si je vzali hlavní kouči Císko a Adam – no jsem zvědav, jak to letos dopadne – laťka z minulých let je opravdu dost vysoko. Ale když někdo používá na dlahy vidličky a nože z kuchyně, tak se trochu děsím.

Hlavní rozdíl mezi službou Mikyho a roverů byl ten, že na mě i po návratu zbyla notná porce výborné zelné polévky a sojového rizota. I když já si na obědy v tomto týdnu nemohu absolutně stěžovat.
A tak po dobrém obědě ať už kdekoliv čekaly zasněžené pláně a stavby různých budov a památek. Bohužel bylo nutné vyrazit pro stavební materiál na území Vendolů, což samo o sobě bylo velkým hazardem a to ještě nepočítám, že jim kradený materiál odvážíte ve velkém na bobech. Tady nám pomohla zvláštní deformace Vendolů, protože každý z nich je barvoslepý a jednu barvu prostě vůbec nevidí. Po zjištění, jakou barvu kdo nevidí, stačila relativně jednoduchá operace – převléci se do oblečení v dané barvě a vyrazit stavět. Prostě úplně jednoduché.

Dobrým zvykem na táborech bývá i využití rádcovských zkušeností. Čtvrtý předvečeřový program byl tedy dán k dispozici Pavlínce, Xíkunce, Pepovi a Pepínovi. Úvod byl po pravdě dost nudný, protože Xík začala vysvětlovat pravdila Piškvorek a Lodí, což byl ale pouze zastírací manévr. Najednou do dveří vpadl Císko s Pepou a meči a začali se hádat proč ten a ten utekl z boje s dračicí a že jediný Pepíno tam hrdě čelí soupeři. Nicméně Pepíno vběhl či spíše vletěl dveřmi v zápětí, pustil se do hádky také a machroval ,jak sám draka či dračici zvládl. Což se nepotvrdilo, protože dračice na jeho slova reakovala svým přiletem do místnosti, kde trochu poškádlila všechny tři „bojovníky“ a zase s Pavlínkovskou hrdostí odfičela z místnosti.
No a pak začalo vysvětlování pravidel a samotná hra – rádcové se předvedli – díky i Cískovi za to, že jim pomáhal.

Osmažené párečky se k večeři roverům povedly a tak notně posíleni jsme vyčkávali až přijde řada na jednotlivé družiny při cestě do jeskyně. V jeskyni se totiž nachází Matka všech Vendolů, kterou bylo nutné zabít a tak se s Vendoly jednou pro vždy vypořádat.
Jeskyní se stala rozsáhlá budova se všemi místnostmi, chodbami, výklenky – to vše beze světla a se zmalovanými Vendoly v patách (foto dodám další den). Spousta úkolů musela být splněna než jednotlivé družiny došly až do místnosti s Matkou. Proto jsme uléhali až k půlnoci, ale nikomu to nevadilo, obzvláště když jsme budíček protáhli opět o hodinku. No jsme to na ně hodní.
Dnes nám ochořela Bája a i přes protesty byla uložena do postele. Snažila se sice zapřít teplotu špatným držením teploměru, ale kampak na nás – takových už tady bylo a ještě bude. Ještě Xík měla tu drzost přijít (po tom co mi zničila darovaný hrníček) se zeptat zda může spát v iglů, ale po tom co měla předešlý den zvýšenou teplotu byla se smíchem vyhozena a doprovozena do postele.
Dobrou noc.

Musím poznamenat že po závěrečném večeru byla tato akce vyhodnocena jako nej a členové, kteří měli za úkol v limitu dvou minut vylíčit svůj nej zážitek většinou zmiňovali právě boj v Jeskyni, divoké honičky s Vendoly, schovávání v tmavých koutech a sklepeních... Tak se podívejte jak to tam asi vypadalo.

Okamžitě se družiny vydaly shánět protilék. A to nebyla lehká práce – nejrůznější úkoly vysoké obtížnosti musely být plněny a tak získávány jednotlivé ingredience pro protilék. Každá minuta hrála svou důležitou roli.
A tak se vysílalo semaforem na Obřím mostě – známém z předchozího roku sněžnou vichřicí, hloubily se tunely ve sněhu aby mohla být ingredience vylovena a spoustu jiných aktivit. Zvláště hloubení tunelů si zaslouží pozornost, protože prý to byla akce naprosto nevídaná. Ale slovy se nedá vylíčit, budete si muset počkat na záběry z kamery.
Oběd byl prý zvládnut v časovém limitu – Pájis a Miry, kteří převzali kuchyň po Mikym se nechtěli nechat zahanbit a svůj úkol zvládli.

Odpoledne nás navštívil bratr Šerif a postaral se o zábavnou a kulturní vložku, kterou si ostatní velice užili a s nadšením mi o ní vykládali. Jen program byl bohužel odsunut místo o plánovaných 15 minut o 40. Ale to se nedá nic dělat.

Alespoň byl Šerif svědkem, jak nás napadli Vendolové, kteří chtěli získat zpět sošku Matky, která byla jako trofej ulovena tu noc v jeskyni. Bitva, která se odehrála byla opravdu velkolepá a členové PK se shodli, že je jedině dobře, že jsem se zdržel v práci a neviděl jak se dělaly barikády ze stolů, kupily se matrace, lezlo se po střechách…
Prostě bitva jak se sluší a patří. Jen chudák Vojta moc nezvládl emoce, protože proti přísnému zákazu začal dobývat Vendoly přístupovou cestou ze střechy (zákaz byl vydán speciálně kvůli němu) a Teo mu následně zakázal účast v bitvě – což pro bojovníka jeho formátu je prostě obrovská potupa.
Důležité je, že soška byla ubráněna a Bulvajovi se podařilo zabít i mužského vůdce Vendolů – to byla poslední kapka. Po smrti Matky byl náčelník Vendolů poslední, kdo držel bojovou morálku. Bulvaj to dobře věděl a tak si nevšímal nikoho jiného než právě jeho. Ač ještě otupen jedem Matky, nehleděl na meče ostatních nepřátel a jediným jeho cílem byl náčelník. Velkou cenou za vítězství však byla Bulvajova smrt… A tak místo bezbřehé radosti z vyhrané války a z toho, že jsme pomohli vesnici zužované Vendoly – oč od začátku šlo, jsme se začali chystat na pohřeb.
Ten proběhl ve večerních hodinách se vší slávou a důstojností, kterou si tento výjimečný a velkolepý bojovník zasloužil. Byl pohřben do lodi i se svou ženou a společně jej odnesla voda tam, kde se s nimi jednou každý z nás shledá.

Následovala slavnostní hostina ve formě švédských stolů, která skončila těsně před večerkou.

Vojta dostal malou náplast na svou neúčast v odpoledním boji a byl jedním z těch, kterým bylo dovoleno spát v iglů. Řádil jako malý kluk a Teo říkal, že byl tak nadšený, že ani nemohl spát :).

Já ještě oběhl kolečko po marodech a měřil rekordy na teploměru, naordinovaly se nějaké léky a mohlo se zhasnout a spát. Jsem tedy opravdu zvědav, kdo z oddílu tento tábor odstoná. Doporučené vitamíny nemá téměř nikdo a je samozřejmé, že takováto akce je pro organizmus, zvyklý být doma bez většího pohybu, velice náročná. Snad to tedy dopadne dobře.
Tak dobrou poslední táborovou noc!