okénko do života novoměstských skautů

https://archiv.okenko.org
ze dne 10. 5. 2005
článek číslo 328
autor: Áňa

 

Něco víc z Obroku

Ráno jsme se probudili, oblékli, nasnídali a šli do školy/ práce/ k soudu/...a když vynechám tyhle nudné věci a začnu se věnovat Obroku, musím přeskočit ke třetí hodině odpolední, kdy jsem se začala balit a pak jsem uháněla na vlak.
Čtvrtek, aneb jak to všechno začalo

Podle zprávy z dopoledne nás moc jet nemělo, takže pro mě bylo překvapení, když jsem uviděla půl vagonu zaplněného skauty (ukázalo se, že mezi nimi jsou i naši bystřičtí spolubratři) v červených tričkách (dost neoriginální barva, jak jsme se později přesvědčili).
Cesta vlakem proběhla nudně, kdo by čekal, že výstup se pro nás stane adrenalinovým sportem? Bylo to asi takhle: v Horní Pohledi zastavil rychlík a jelikož neměl zablokované dveře, vystupovali jsme do kolejiště. Když v tom, co se to děje? Vlak se rozjíždí! Průvodčí nás zjevně neviděl/a a rozhodl/a, že se jede dál. Začali jsme vyskakovat z jedoucího vlaku. Padali jsme na koleje. Poslední vyskočila Duo, která měla neuvěřitelné štěstí, že se dveře automaticky zavřeli až po té, co vyskočila.
Ovšem Atty a George to štěstí neměli a projeli se až do Světlé.
Nemohli (nechtěli) jsme na ně čekat, tak jsme vyrazili na cestu podle šipek. Podle nich jsme se dostali k obrovské louce, přesněji ke stánku Registrace. Tam jsme dostali náramky (nesmíte si je sundat nebo vás zmlátí a vyhodí) a šli si hledat místo, kde bychom se utábořili. A tak jsme stavěli stany, zdravili skauty v červených tričkách,... Za nějaký čas přišli Atty a George, trochu nasupení, ale jinak v pořádku.
Vykopali jsme ohniště a šli se ,,seznamovat“. Když si nás nikdo nevšímal vrátili jsme se. Chtěli jsme si udělat oheň, ale když už po půl hodině začal vypadat, že chytne, zavolali si nás, abychom šli na oficiální zahájení. Měli jsme utvořit čtyři velké kruhy podle místa našeho domova (my jsme byli Páni jeskyní a nekonečně dlouhých vinic - jak výstižné pro Vysočinu). Pak nám něco promítali, ale my jsme byli tak zaneprázdněni tvořením kruhu, že jsme pochytili jen ,,...rozhodne se na Obroku 2005“.
Potom jsme konečně rozdělali ohníček a postupně jsme chodili spát.

Pátek, oheň sbližuje

Budíček byl brzy ráno - v 8 jsme měli být připraveni. Když jdete spát o půl třetí, tak ani stávat v devět není příjemné.
Když jsme vylezli ze stanu, nestačili jsme se divit kolik stanů přes noc přibylo.
Dopoledne jsme se mohli inspirovat činností jiných kmenů. My jsme měli ,,originální“ Hututu. Připravit herní pole bylo těžší než jsme očekávali. Poslali jsme Císka pro lana a za čtvrt hodiny jsme ho našli s Ádou, Georgem a Vařekím, jak pozorují mýdlové zápasy dvou holek v plavkách. Nakonec jsme to ale zvládli, problém byl v tom, že nikdo nechtěl hrát. Nezbývalo nám nic jiného, než udělat výměnný obchod - my k vám, vy k nám – s našimi sousedy. Pak jsme u nich hráli jejich fotbal trochu jinak a na Hututu jsme se vykašlali.
Kolem jedné hodiny jsme si šli uvařit jídlo na ohni po vzoru našich Bystřických sousedů.
Odpoledne měla proběhnout megahra. Shromáždili jsme se před pódiem, kde proběhla ukázka toho, co nás čeká. Byli jsme rozděleni na 4 týmy, každý měl za úkol něco jiného. Já jsem byla s Atreiem a Eliškou u Artušovců. Naším úkolem bylo získat od Avaloňanů grál. Každý tým měl nějakou specifickou zbraň - my měli štíty, a tak bylo naše vítězství neodvratitelné (i když to bylo jen tak tak).
V podvečer probíhaly nějaké přednášky, ale mně se tam nechtělo, tak nevím o čem, jak, kdy,... Raději jsem šla s Terezkou do čajovny.
Najednou byl večer. My jsme si rozdělali oheň a protože byla strašná zima, začali za námi chodit různí lidé, sedali si k nám a než jsme se nadáli, byl z našeho ohníčku oheň a ti lidi stáli ve třech řadách. Pak přišlo několik s kytarami a začalo se zpívat.
Já jsem si udělala večerku ve tři čtvrtě na tři.

Sobota, den práce (navzdory tomu, že nebylo 1.5.)

Budíček opět v 8. Den předtím jsme si mohli vybrat, kde budeme pracovat. My jsme přišli pozdě a zbylo jen čištění obrubníků nebo čištění řeky.
Vydali jsme se do nedaleké vesnice a tam jsme započali naše pracovní dopoledne (nakonec se to trošku protáhlo, tak jsme se vrátili až ve tři). Nářadí jsme si buď vyrobili sami, nebo si ho ti rychlejší ukořistili (u nadřízených). Pak jsme jen chodili od obrubníku k obrubníku a okopávali trávu. Bylo to celkem nezáživné a bylo těžké, téměř nemožné se někam zašít.
Odpoledne byl Vapro-variabilní program. Probíhaly tři bloky přednášek a já jsem byla tak aktivní, že jsem se účastnila celou dobu.
První dvě mě příliš nenadchly (zvláště druhá, kdy mi při psychohře vyšlo, že nejsem empatická). O třetí přednášce už psala Eliška.
Večer jsme si zase udělali oheň, ale protože probíhal zároveň koncert, nebylo u nás obsazeno tak jak minulý večer. Ovšem po skončení koncertu se k nám přivalila vlna lidí, takže kdo přišel pozdě, neměl šanci najít místo.
Moje večerka byla opět kolem třetí, ale tentokrát se našli tací, co se na spánek vykašlali úplně.

Neděle, den odjezdu a přeplných záchodů

Záchody jsou jedna z věcí, které stojí za zmínku. Byly to chemické záchodky Toi-toi, které ve čtvrtek byly čisté, prázdné a krásně voněly. Ovšem v neděli bylo nebezpečné si sedat a být na Obroku o den déle, nastal by problém kam teď?
Ráno bylo jako každé jiné. Mohli jsme jít na mši. Kdyby se vědělo, že ti, co nejdou na mši budou uklízet, byly by z nás všech najednou křesťané. Bohužel to se nevědělo, takže jsme odnášeli pytle s odpadky. Potom jsme se společně rozloučili a odcházeli na vlak.
Ten byl přeplněn skauty a paní průvodčí řekla, že s námi dál nejede a v Havl. Brodě vystoupila.
Tentokrát už jsme nemuseli vyskakovat. Cesta uběhla strašně rychle a najednou jsem byla doma.
Okénko do života novoměstských skautů - zpravodaj střediska Bílý štít