okénko do života novoměstských skautů

https://archiv.okenko.org
ze dne 1. 8. 2005
článek číslo 350
autor: Zdeny

 

2. den - neděle

Ráno trochu podmračené a drobně poprchá, ovšem služba už byla probuzena jako normálně. Chléb s česnekovou se podařil, zatímco zbytek oddílu zjišťoval s kým a kde budou v herních skupinkách, ve službě a na hlídce.
Dopoledne jsme ještě dodělávali jídelní sezení venku, umývárnu a opět latrýnu. Stožár už byl také vztyčen a konečně zavlála vlajka. Prostě už skoro typický táborový den. Obídek povětšinou chutnal i když čočka, která se nenamočila předem, byla trochu tužší. Ale opět zvláštní – nikdo si nestěžoval. Asi pod vidinou blížícího se poledního klidu, po kterém začne konečně první herní program. Už aby to bylo.

Minikolotoč – to neznamená, že bychom si tady užívali nějaké pouťové atrakce, ale byly to činnosti které chvilku provozovala jedna družina, poté se vystřídala s další atd.

Nejoblíbenější byly asi lanové aktivity – lezení po laně s pomocí JUMARU a CROLLA. To měl na starosti Teo a snažil se holky naučit, jak dostat vlastní váhu co nejvýše po laně pomocí dvou zařízení, které jdou po laně posunovat směrem nahoru ale ne dolů – v čemž může být potom problém, když se musíte přecvaknout na osmu a sjet dolů. Docela namáhavá činnost s velkými požadavky na koordinaci. Až nahoru se podařilo vylézt pouze Mako, Xíkovi a Maky.

Kluci byli mučeni na jedné ze zkoušek, kdy se klikovalo, shybovalo a sedo-lehovalo. Kde se o největší překvapení postaral Jack, který stihl za minutu udělat 59 sed-lehů a jak se vyjádřil Pudil: „To jste neviděli, ten jel jak králíček Duracell!“

Malování oděvů bylo potom další kolotočovací disciplínou a tato atrakce byla završena lasování. Ještě se nestihli "svézt“ všichni, takže pokračování příště.

Svačina byla trochu překvapivá, protože mrkvový salát se slunečnicí a rozinkami ještě asi nikdo nejedl, ale opravdu dobrý. Jen Tulda nás všechny rozesmál, když prohlásil, že mu to chutnalo, jenže těch pecek z citronu tam bylo šíleně moc a že je nestačil ani vyplivovat.
„Počkat! Vy ste tam nedávali citron? A co to teda bylo za ty pecky???“
Všichni byli mrtví smíchy, tak už nikdo neodpověděl.

Čtvrtý program byl ryze sportovní. Jednotlivé skupinky (dle včerejšího rozdělení) se v průběhu tábora budou vyzývat v různých disciplínách – samozřejmě v těch, ve kterých si vyzyvatel myslí, že je lepší než protivník. No a tak se hrál fotbal, lesní ragby, baseball, volejbal…

Úrazy dnes v normálu - jen oba dva Pepové mě lehce vytočili tím, že nejdřív vidím téct krev z kolene jednoho, tak ho pošlu na vyčištění a nadám mu, že to nehlásí. Posléze potkám druhého Pepu, kterému valí z toho samého kolene ještě víc krve a on si v klidu stojí a je hrozně překvapen, že se vztekám.

To mi připomíná některá varování rodičů z nástupních táborových listů. Co se tam tak můžeme dočíst: „Pozor, někde zapomene i hlavu!“ nebo varování u dalšího člena: „Postrádá pud sebezáchovy.“

Večeře byla trochu vybočující z řad normálu, protože brambory s tvarohem nebyly vyloženě jako od maminky a tak doufám, že ti co nikdy předtím neochutnali se nenechají odradit, protože když se to umí, tak je to fakt bašta, mňam. Ale hlady nikdo netrpěl a to je důležité.

Po hygieně jsme se dočkali i prvního oficiálního večerního nástupu, kde žrali komáři jako šílení – letos je vážně nějaký divný rok (viz. Poslední výprava skautského roku – Komáří teror). A dostal nás Bany jako vlajková četa, který se nechal zmást dvěma lanky na stožáru (malá pojistka kdybychom jedno strhali, ať ho nemusíme kácet) a dobu snímal vlajku ze špatného lanka a hrozně se divil, že nic nejede dolů. A tohle mi prosím udělá minutu poté, co varuji oddíl že při vlajkoslávě nestrpím žádné srandičky, že je to vážná věc.

Pátý program byl zcela dle legendy. Přijel pan Wolf se svým týmem, z části starým, z části s novými členy a vysvětlit nám, že nová expedice vede za objevením Atlantidy – ukázal mapu a deník a oznámil, že na cestu vyrážíme z řecké Soluně.

Proto oddíl ve stylových oblečcích vybíhal celý pátý program do lesů až na Olymp a snažil se získat přízeň jednotlivých bohů tím, že je vůbec poznali a přeříkali oslavno-modlící báseň. Ono když máte těch básní asi 12, tak to není žádná sranda zapomenout tu předchozí a soustředit se na novou – obzvlášť když byly všechny podobné.

Večer se nám rozpršelo, i když jen mírně, tak oddíl celkem bez reptání zalezl brzy do stanů a usnul.

Přes noc byla docela zima, tedy aspoň teď ráno je asi deset stupňů, ale vypadá to na nádherný den – spousta rosy a sluníčko už je i teď po páté hodině silné a zářící. Ale o tom až další den.


Pozdrav pro všechny.
Okénko do života novoměstských skautů - zpravodaj střediska Bílý štít