Cesta vedla bílou temnotou, mlhou i závějemi, procházeli jsme branami zasněžených větví naklánějících se nad stezkou – prostě pravá zimní romantika. Ostrý vítr nám barvil tváře do ruda a tak jsme se ukryli do jednoho lesíka a družiny zapalovaly oheň na sněhu. Do deseti minut to stihli všichni – někdo méně, jiný více úspěšně. O prvenství se dělily Lišky s Rysama i když kluci byli asi o trochu rychlejší.
Cesta bývalou sjezdovkou nás pěkně rozehřála ale ani potom jsme nevychladli, když jsme za Studnicemi narazili na lesni cestu s desítkami napadaných kmenů, které jsme jen obtížně překonávali.
Cesta zimní krajinou nám trvala asi tři hodiny a ke konci jsme už s nedočkavostí vyhlíželi vytopenou chaloupku s teplým čajem. To se pár minut po osmé vyplnilo a Eliška s Áňou a Mirym nás ubytovali do pokojíčků. Chalupa pěkná, byť pro počet přes 30 trochu těsná – ale obložená dřevem – s velkými kamny a také příkrými schody – jsem zvědav, kdo tam první spadne dolů.
Po ubytování a večeři jsme určili službu na snídani a oběd ale domlouvání nám přerušila nečekaná návštěva – místní hrobník – který líčil hrozné události posledních týdnů, kdy každou noc v této vesnici někdo umírá. A vylíčil nám jak to všechno začalo… neznámý muž v rakvi, dva nenápadné vpichy na krční tepně – strach nás při tom příběhu obcházel.
A tak jsme si zahráli starou dobrou hru – Městečko Palermo – ovšem s malou změnou – nejednalo se o mafiány ale o upíry a vesničany. V kamnech vesele praskalo a tak se vesničanům docela dobře umíralo. Poslední upír Laky vyvraždil téměř celou vesnici.
A protože jsme docela unavení po chůzi sněhem a všemi těmi vraždami, stačilo přečíst pár hrobnických pohádek a už to tady všechno spí – doufejme.
Pracovní kruh ještě čeká na posilu – Mikyho, Císka a Adama, kteří teď plesají na čikině stužkovacím plese.
A protože mám ještě chvíli čas, tak nejen že vám popřeju dobrou noc a hezký celý zimní a první adventní víkend ale přidám i pro zajímavost jednu ze čtených pohádek – ať se vám trochu zježí kůže na zádech při usínání…
Stará paní ze hřbitova
Jedna dívka měla pozdě večer projít přes hřbitov. Byla tma a ona se bála. Vtom se objevila nějaká stará paní a zeptala se jí, jestli by nemohly jít spolu. Paní vypadala mile a dívka se k ní s radostí přidala.
„Bojíš se chodit přes hřbitov, když je tma?“ zeptala se ta paní.
„Ano,“ odpověděla dívka.
„Taky jsem mívala strach, když jsem ještě byla naživu,“ řekla na to stará paní…
Oddílová výprava
Na výpravu na Kuklík a pěšky a sněhem? Tak to teda ne! Řeklo si pár členů oddílu Naděje, ale i tak se nás na srazu za kolejemi sešlo 31. Ještě donutit některé vzpupné a drzé členy/členky vzít si návleky proti sněhu a mohli jsme vyrazit.
II. a III. den výpravy
Venku bylo ještě ranní šero, když konečně dorazil opozdilý kuchař Miky a služba začala pracovat na přípravě snídaně (chléb s tvarohovou pomazánkou). Ale zbytku oddílu nebylo dopřáno v klidu dospat. Probudil je nějaký cizinec, který vletěl do místnosti a
jednoho po druhém začal prohlížet – hledal stopy po upírech – jak prohlásil. Poté se nám představil jako Van Helsing, který byl vyslán do boje proti upírům – na pomoc vesnici.
Žádné stopy sice nenašel, ale jen proto se nevzdával – pro tentokrát však zmizel. My tedy mohli vyrazit na rozcvičku na zasněžené pláně. Rozcvičku jsme ukončili oblíbenou podlízanou a pěkně rozehřátí se vrátili na chalupu.
A protože snídaně ještě nebyla připravená, byl prostor na to, aby Van Helsingem pověřený učitel, zasvětil oddíl do tajů slušného chování. Hlavně vztahy – dámy a pánové byly aktuální. Nevím jestli si někdo něco zapamatoval, ale u snídaně pomáhal dámám k zasednutí ke stolu pouze jeden příkladný nadšenec a tak mě to za chvíli přestalo také bavit…
Kde jinde by mohl první program být než venku. Plněním úkolů získávat předměty pro boj s upíry – Tesák tedy učil uzly, které musel zvládnout každý člen družiny, Miry dohlížel na stavbu přístřešků a vaření na ohni, Císko vysílal, já se válel po zemi aby mě družiny jen tak nevytlačily z kruhu. No prostě spousta práce. A zvítězily kupodivu Veverky.
I když přišel Adam se zlepšovacím návrhem že nepůjdeme na svačinu do chalupy, stejně se šlo na čaj a byla chvilka pauzy v teple. Ale netrvalo to dlouho, protože domem proběhli vlkodlaci se zprávami na zádech a oddílu nezbylo nic jiného než je pronásledovat a zprávy z nich servat. Což znamenalo výbornou honičku po dlouhých zasněžených pláních. Zatímco my s Mikym a Mirym jsme byli po dvaceti minutách bojů obráni o vše a zneškodněni česnekem, Kajman to pojal více soutěživě a propojil se hrou na schovávanou. Ale ani on nevydržel dlouho. No ale vítězství nebylo tak jednoznačné, protože všichni rádcové byli pokousáni…..ať už si to uvědomovali nebo ne….
Zbytek programu už byl v teple velké ložnice a četli jsme si z knihy záhad o tajemných událostech, které se opravdu staly a při nichž běhal mráz po zádech.
No a potom už byl konečně oběd – výborný a po něm pochopitelně polední klid. Toho si ovšem někteří nevážili a nemohli se vejít do kůže, tak se zdokonalili v jedné ze skautských dovedností – mytí nádobí. Myslím že se to bude Davidovi, Lence a Adamovi v budoucnu hodit :).
Ze sladkého lenošení se moc nechtělo do zimy venku a obzvlášť ne běhat do kopce. Ale boj s upíry prostě není jednoduchý a tak se strhla obrovská bitva, při které se upíři likvidovali všemožnými způsoby – ať už mečem, svěcenou vodou, křížem atd. Výsledným efektem bylo to, že jsou všichni mokří jako lovci a tak jsme teď ve čtvrtém programu uvnitř, suší se boty a oblečení a mimo toho se samozřejmě opět hraje a Eliška, která prohlásila, že jestli se její program přesune dovnitř, bude neuvěřitelně krátký, se nám potom při posunuté večeři jen rozpačitě omlouvala. Ale my byli rádi že nemrzneme do půlnoci venku :).
Po večeři bylo nutné zkulturnit interiér, takže všichni zmizeli do pokojů a opět David dostal od Pidi lekci v tom jak správně zacházet s hadrem a stírat podlahu – docela mu to šlo, klukovi :).
Aby nechyběla trochu kultury, tak jsme v setmělé místnosti jen při praskotu v kamnech koukali na film z celostátního kola svojsíkova závodu. Svojsíkovy holky a kluci mohli tak vidět i ostatní družiny v akci – své nové známé, oblíbence, lásky atd. :), takže jsme si to docela užili.
I když se všem už klížily oči, do večerky bylo ještě daleko a nastal čas slibovaných projektů na téma hvězdy. Jeleni klasicky pobavili a také poučili, Veverky přečetly pár bájí, které se vázaly k souhvězdím a na konec nastoupily Lišky. Ty nádherně nakombinovaly řekněme taneční vystoupení s přednáškou o hvězdách, takže jsme v černé místnosti ozářené čelovkami obdivovali chvilku gymnastické prvky a chvilku zase zářící souhvězdí, o kterých mluvila jedna z nich. Opravdu zapůsobily.
Večerka opět neproběhla úplně v klidu a tak si pár lidí opět zaběhalo i když jak jsem potom zjistil kecalo se samozřejmě stejně i když v noci a tak si to asi brzy s Pepínem a Lenkou vyřídím. Ta puberta je vážně strašná věc :) – i když nevím jestli horší než Míšino chrápání.
Postupně jsme tedy ulehli všichni ke spánku, ale ne na dlouho. Budíček pracovního kruhu byl v jednu hodinu po půlnoci – a vyráželo se na noční hru – definitivně zlikvidovat Drákulu. Adam s Cískem sice svým budíček vzbudili téměř celý oddíl než vstali sami, ale potom už vše běželo jako po drátku a vesnice byla po mnoha bojích osvobozena od útlaku upířích příšer.
Stopy po boji byly vidět samozřejmě i ráno, kdy většina lidí vstávala lehce nevyspalá, oteklá a pomačkaná ale to je na výpravě v podstatě normální a myslím že si zvykají i rodiče, ne? :).
Protože jsme chtěli po deváté odcházet, tak jsme museli docela kmitat a snídaně i úklid probíhal v docela rychlém tempu. I přes různé sabotáže jsme však v půl desáté konečně vyrazili k domovu.
Za poměrně hustého sněžení jsem se rozplýval, jaká je to nádhera takové putování s batohem po zimní přírodě, pod zasněženými velikány smrků – ale ne u všech jsem našel pochopení a v očích (naštěstí jen v těch) se dala číst otázka: „Co je sakra ta super brodit se studícím sněhem s nákladem na zádech, zmrzlej a zároveň propocenej, obzvlášť když Vojta si není vedením moc jistej?“
Ale já věřím, že hezké vzpomínky časem převládnou, ne?
Na louce pod Studnicemi se zahrála ještě bitka se sněhem – kdy družiny postupně hlídaly kruh a ostatní se do něj snažili dostat. Některé kotouly a vpády byly opravdu pozoruhodné.
Už přes značné protesty jsme se zastavili za Studnicemi a na můj povel se začal vařit oběd. No tedy, vařit jak kdo. Ono vařit na sněhu není zase tak úplně jednoduché, takže si to snad už budou družiny pamatovat a příště budou připraveny na něco podobného – a o to přece šlo.
Takže já chci poděkovat pracovnímu kruhu, Mikymu že dorazil a zdárně spolu s Áňou bojoval v kuchyni, Teovi že nám i přes slib, že se bude celý víkend učit, dělal dopravce, Kajmanovi, že po dlouhé době zase vyrazil do akce s oddílem, nezbedné dvojce – Adamovi a Cískovi, že se postarali o program no a prostě zbytku PK.
Družinám však patří také dík, že zvládli docela náročnou výpravu – s docela slušnou účastí. Doufejme že nebude nikdo nemocný – ale já vás varoval – na zimní výpravu se návleky vyplatí…..
Mějte se všichni hezky.
Žádné stopy sice nenašel, ale jen proto se nevzdával – pro tentokrát však zmizel. My tedy mohli vyrazit na rozcvičku na zasněžené pláně. Rozcvičku jsme ukončili oblíbenou podlízanou a pěkně rozehřátí se vrátili na chalupu.
A protože snídaně ještě nebyla připravená, byl prostor na to, aby Van Helsingem pověřený učitel, zasvětil oddíl do tajů slušného chování. Hlavně vztahy – dámy a pánové byly aktuální. Nevím jestli si někdo něco zapamatoval, ale u snídaně pomáhal dámám k zasednutí ke stolu pouze jeden příkladný nadšenec a tak mě to za chvíli přestalo také bavit…
Kde jinde by mohl první program být než venku. Plněním úkolů získávat předměty pro boj s upíry – Tesák tedy učil uzly, které musel zvládnout každý člen družiny, Miry dohlížel na stavbu přístřešků a vaření na ohni, Císko vysílal, já se válel po zemi aby mě družiny jen tak nevytlačily z kruhu. No prostě spousta práce. A zvítězily kupodivu Veverky.
I když přišel Adam se zlepšovacím návrhem že nepůjdeme na svačinu do chalupy, stejně se šlo na čaj a byla chvilka pauzy v teple. Ale netrvalo to dlouho, protože domem proběhli vlkodlaci se zprávami na zádech a oddílu nezbylo nic jiného než je pronásledovat a zprávy z nich servat. Což znamenalo výbornou honičku po dlouhých zasněžených pláních. Zatímco my s Mikym a Mirym jsme byli po dvaceti minutách bojů obráni o vše a zneškodněni česnekem, Kajman to pojal více soutěživě a propojil se hrou na schovávanou. Ale ani on nevydržel dlouho. No ale vítězství nebylo tak jednoznačné, protože všichni rádcové byli pokousáni…..ať už si to uvědomovali nebo ne….
Zbytek programu už byl v teple velké ložnice a četli jsme si z knihy záhad o tajemných událostech, které se opravdu staly a při nichž běhal mráz po zádech.
No a potom už byl konečně oběd – výborný a po něm pochopitelně polední klid. Toho si ovšem někteří nevážili a nemohli se vejít do kůže, tak se zdokonalili v jedné ze skautských dovedností – mytí nádobí. Myslím že se to bude Davidovi, Lence a Adamovi v budoucnu hodit :).
Ze sladkého lenošení se moc nechtělo do zimy venku a obzvlášť ne běhat do kopce. Ale boj s upíry prostě není jednoduchý a tak se strhla obrovská bitva, při které se upíři likvidovali všemožnými způsoby – ať už mečem, svěcenou vodou, křížem atd. Výsledným efektem bylo to, že jsou všichni mokří jako lovci a tak jsme teď ve čtvrtém programu uvnitř, suší se boty a oblečení a mimo toho se samozřejmě opět hraje a Eliška, která prohlásila, že jestli se její program přesune dovnitř, bude neuvěřitelně krátký, se nám potom při posunuté večeři jen rozpačitě omlouvala. Ale my byli rádi že nemrzneme do půlnoci venku :).
Po večeři bylo nutné zkulturnit interiér, takže všichni zmizeli do pokojů a opět David dostal od Pidi lekci v tom jak správně zacházet s hadrem a stírat podlahu – docela mu to šlo, klukovi :).
Aby nechyběla trochu kultury, tak jsme v setmělé místnosti jen při praskotu v kamnech koukali na film z celostátního kola svojsíkova závodu. Svojsíkovy holky a kluci mohli tak vidět i ostatní družiny v akci – své nové známé, oblíbence, lásky atd. :), takže jsme si to docela užili.
I když se všem už klížily oči, do večerky bylo ještě daleko a nastal čas slibovaných projektů na téma hvězdy. Jeleni klasicky pobavili a také poučili, Veverky přečetly pár bájí, které se vázaly k souhvězdím a na konec nastoupily Lišky. Ty nádherně nakombinovaly řekněme taneční vystoupení s přednáškou o hvězdách, takže jsme v černé místnosti ozářené čelovkami obdivovali chvilku gymnastické prvky a chvilku zase zářící souhvězdí, o kterých mluvila jedna z nich. Opravdu zapůsobily.
Večerka opět neproběhla úplně v klidu a tak si pár lidí opět zaběhalo i když jak jsem potom zjistil kecalo se samozřejmě stejně i když v noci a tak si to asi brzy s Pepínem a Lenkou vyřídím. Ta puberta je vážně strašná věc :) – i když nevím jestli horší než Míšino chrápání.
Postupně jsme tedy ulehli všichni ke spánku, ale ne na dlouho. Budíček pracovního kruhu byl v jednu hodinu po půlnoci – a vyráželo se na noční hru – definitivně zlikvidovat Drákulu. Adam s Cískem sice svým budíček vzbudili téměř celý oddíl než vstali sami, ale potom už vše běželo jako po drátku a vesnice byla po mnoha bojích osvobozena od útlaku upířích příšer.
Stopy po boji byly vidět samozřejmě i ráno, kdy většina lidí vstávala lehce nevyspalá, oteklá a pomačkaná ale to je na výpravě v podstatě normální a myslím že si zvykají i rodiče, ne? :).
Protože jsme chtěli po deváté odcházet, tak jsme museli docela kmitat a snídaně i úklid probíhal v docela rychlém tempu. I přes různé sabotáže jsme však v půl desáté konečně vyrazili k domovu.
Za poměrně hustého sněžení jsem se rozplýval, jaká je to nádhera takové putování s batohem po zimní přírodě, pod zasněženými velikány smrků – ale ne u všech jsem našel pochopení a v očích (naštěstí jen v těch) se dala číst otázka: „Co je sakra ta super brodit se studícím sněhem s nákladem na zádech, zmrzlej a zároveň propocenej, obzvlášť když Vojta si není vedením moc jistej?“
Ale já věřím, že hezké vzpomínky časem převládnou, ne?
Na louce pod Studnicemi se zahrála ještě bitka se sněhem – kdy družiny postupně hlídaly kruh a ostatní se do něj snažili dostat. Některé kotouly a vpády byly opravdu pozoruhodné.
Už přes značné protesty jsme se zastavili za Studnicemi a na můj povel se začal vařit oběd. No tedy, vařit jak kdo. Ono vařit na sněhu není zase tak úplně jednoduché, takže si to snad už budou družiny pamatovat a příště budou připraveny na něco podobného – a o to přece šlo.
Takže já chci poděkovat pracovnímu kruhu, Mikymu že dorazil a zdárně spolu s Áňou bojoval v kuchyni, Teovi že nám i přes slib, že se bude celý víkend učit, dělal dopravce, Kajmanovi, že po dlouhé době zase vyrazil do akce s oddílem, nezbedné dvojce – Adamovi a Cískovi, že se postarali o program no a prostě zbytku PK.
Družinám však patří také dík, že zvládli docela náročnou výpravu – s docela slušnou účastí. Doufejme že nebude nikdo nemocný – ale já vás varoval – na zimní výpravu se návleky vyplatí…..
Mějte se všichni hezky.
Okénko do života novoměstských skautů - zpravodaj střediska Bílý štít