Samo se nenakope… Jenže nakopat, tedy omlouvám se, dokopat někoho do něčeho je taky dost těžký. A tak nás nakonec jelo do Prahy na Mixem jen pět. Ale bylo to naše štěstí a smůla zbytku. V pohodě jsme se vlezli do jednoho kupéčka a bez větších problémů se nám podařilo ubytovat u Pizziho na koleji. (Tímto mu posílám virtuální bonboniéru a kytici – Pizzi děkujem :))
O cestě vlakem se nebudu rozepisovat. Byla jako obvykle nezáživná, nezábavná a děsně dlouhá :). Prozářilo ji pouze světlo z nápisu Sazka Aréna. Řekla bych, že tak bouřlivý potlesk aréna ještě nezažila:). Vystoupili jsme na hlavním nádraží a po překonání menšího problému s lístky na metro, jsme se vydali směr kolej Sázava. Přestože byl Pizziho počítač se zásobou filmů velkým lákadlem, zalehli jsme poměrně brzy, abychom ráno včas vstali a dokázali se dopravit na ČVUT ve stanoveném limitu.
To se nám nakonec stejně nepodařilo a tak nás neminulo několik nervózních pohledů od pořadatelů a až po strop narvaná posluchárna. První společná přednáška patřila panu profesoru Petruskovi. Byla vážně zajímavá, ale bohužel zůstala nedokončená. Všechny sekce vlastně musely být pro mírné zpoždění zkráceny. Vypisovat je tady by asi nemělo cenu a navíc si je všechny nepamatuju. S jistotou vám můžu sdělit jen to, že jak přednáška ‚Exil a disent‘ tak ‚Junák v období totality‘ stály za návštěvu. Hlavně ‚Junák…‘. Kdy potkáte někoho, kdo vedl českou družinu skautů v zahraničí?
Po minimální pauze následovalo představení roverského odboru a kurzů a pak závěrečná přednáška pana Štětiny. Pro chlapce bylo ovšem větší výzvou vydat se hledat čínskou restauraci (stejně jsme ji nenašli), než zůstat až do konce. A tak mi nezbylo nic jiného než zamáčknout slzu a následovat je. Byť mám občas odvahy na rozdávání, toulat se po Praze sama si vážně netroufnu.
Prošli jsme se po Václaváku, prokoukli/a jsme/jsem trhy na Staroměstském náměstí, nevynechali jsme ani Karlův Most. Na víc se nám jaksi nedostalo času, neboť Císko měl nějaké zájmy pod orlojem a my s Georgem jsme spěchali na Harryho Pottera 4.
Zpátky na kolej jsme se vrátili… No, dost pozdě :). O to krušnější bylo nedělní vstávání. Trošku jsme si přispali a tak nás ještě v metru přepadl strach, že domů nedojedeme. Ale dojeli jsme.