Musím říct že jsem byl psychicky připraven na účast do deseti členů, protože se docela množily výmluvy typu: „nemám lyže, neumím lyžovat, mám zlomenou ruku :), jedu k babičce“. Ale oddíl předčil mé očekávání, protože se nás sešlo dokonce 18!
Pro některé byl už výkon dostat se na místo srazu u koupaliště. Třeba taková Čegi, nejet kolem pan Laky, tak asi sedí v závěji s rozbitým vázáním doteď.
Vyrazili jsme opatrným tempem v dlouhém štrůdlu (nebo štrůdli?:)) Medlovským údolím směr Tři studně s předsevzetím udělat výlet vzdálenostně únosný a neodradit oddíl hned první podobnou akcí. A tak se také stalo.
Často jsme v klidu odpočívali a přestávek využívali různě – třeba Vojta pořád padal do sněhu, lyžařský expert Žofka okukovala naše styly a vysvětlovala co vylepšit, ale největší úspěch měl sprintový závod skupin. Odbočili jsme na méně frekventovanou trať, abychom víc nedeptali lyžaře – i tak se Lakymu podařilo elegantně složit paní jedoucí v protisměru z kopce – ale naštěstí se tomu sama zasmála a oba přežili. Kapitáni vybrali svá družstva a postupně mohli vyrazit ke 150 metrů vzdálenému Tesákovi. První skupina plná samých „výkvětů“ jako Vojta, Maky atd. předvadla nejzajímavější podívanou, když Vojta po dvaceti metrech zakopl a způsobil hromadný pád pelotonu, který se vymotával tak dvacet sekund.
Ale to nebylo vše, protože Maky se cítila určitě ukřivděná tím že se zviditelnil pouze Vojta a tak svůj lyžařský triumf schovávala do poslední chvíle a těsně na úrovni cílové pásky předvedla podobný pád s tou stejnou řetězovou reakcí – samozřejmě o to dramatičtější že vymotávání lyží probíhalo už téměř v cíli a čas stále neúprosně běžel. Ale i po tak zajímavé výkonu, který byl oznámkovaný plným počtem bodů za umělecký dojem nezůstali na příčce čtvrté. Tu obsadil tým s polárním průzkumníkem Pepínem, který nasadil rychlost průzkumníka minového pole a s neochvějnou jistotou vedl tým k Tesákovi a i zpět a ještě stihli gentlemansky uhnout z tratě když se proti vynořila babička s nůší :))).
No nasmáli jsme se dost, ale protože mráz byl neúprosný, museli jsme za účelem přežití pokračovat dál v cestě. Objeli jsme ale nejbližší lesík a vyrazili na cestu zpět. Při jedné z posledních zastávek se nám předvedl ještě paraolympijský tým s téměř dokonalým stylem, který přece jen potřeboval při otočce u Tesáka doladit, bravurní jízdu, která potvrzovala že tento sport je určen i pro mírně retardované jedince, že? :).
Po sjezdu z Jelení skalky jsme se ocitli tam kde jsme se před hodinou a půl setkali a tak se super pocitem po právě zdolaných 5 km jsme se rozešli k domovu. Dle informací byly viděny ještě některé skupinky v průběhu odpoledne na různých místech, ale to už nebylo v rámci oddílové akce :).
Doufám tedy, že tento pidi výlet nikoho neodradil, Báji se zahojí brzy pata z malých bot a Vojta se postupně zbavil spousty sněhu za oblečením. Lyžování zdar! :).