Nasedli jsme do vlaku a jeli jsme směr nemocnice, kde ještě přistoupili Císko, Léňa, Pidi a Mako. S jízdenkama se počítalo pouze se třemi z nich, takže Mako jela načerno.
Ve Žďáře jsme vystoupili a vydali se ke zdravotnické škole. Jak se ukázalo, vůbec jsme nemuseli spěchat. Naše paní přednášející - sestřička Machová - nás tak brzy nečekala, takže jsme ještě asi deset minut stáli před dveřma a čekali, jestli nás někdo pustí dovnitř.
Když jsme vešli dovnitř, přesunuli jsme lavice v jedné ze tříd ke stěnám a posadili se dokolečka. Já jsem si sedla na kraj, takže jsem se stala „dobrovolnou“ figurantkou skoro u všech věcí, které paní uznala za vhodné nám ukázat.
No, a pak jsme si zkusili dýchání z plic do plic a srdeční masáž na panácích. To bylo dobrý, protože pokud jsme správně nezaklonili jejich hlavu nebo nezacpali nos, hrudník se nezvedl – tak by se to stalo i u skutečného raněného. Dělali jsme také krvácení, spáleniny, zlomeniny a způsoby přepravy raněného. Ke konci přišel Zdeny a ptal se paní přednášející na pár věcí. Asi chtěl vyzkoušet jenom její vědomosti, jelikož věci na které se ptal určitě znal ze záchranného týmu. Ale myslím, že paní obstála.
Nakonec jsme uklidili třídu tak, že vypadala skoro jako na začátku a šli zase na vlak.
Tenhle zdravotnický kurz bych zhodnotila jako užitečný až na to, že bylo opět několik nesrovnalostí, které jsou ale asi normální, když přednáší pokaždé jiný lektor. Například se neví, jestli je úžeh ze sluníčka a úpal z přetopené místnosti nebo naopak, nebo to, který z cípů šátku se při závěsu ruky dává do pravého úhlu. Tvrzení pana Albrechta a paní Machové se liší, ale nejspíš jde o méně podstatné věci, které ukazuje každá knížka jinak.