Závěrečnou službu tentokrát nastoupila Marťa, Pipi, Vojta a Matěj.
Při rozcvičce se oddílu podařilo přepadnout stádo sedmi divočáků na bílé pláni zalité vycházejícím sluncem. Moudřejší ustoupil a tak jsme v klidu odcvičili rozcvičku s hlavou otočenou na ustupující zvěř.
Ke snídani zmizela většina zbytků od večerní „pařby“ plus nějaké chleby s máslem a povidly. A zatímco jsem trávil dopoledne po nákupech a hlavně rozhazováním odpadků do mini košů po Nových Hradech (Miky, kecals, ty kontejnery tam mají, ale zjistil jsem to až po hodině – to si vyřídíme!!!), Pepíno zažíval svou premiéru coby programový vedoucí.
A tak se z oddílu stala tři družstva, která proti sobě (jak jinak) bojovala a postupovala na společenském žebříčku stále výš a výš z otroka, přes střelce až kdo ví kam – asi na krále. Co vím, tak ohlasy na hru, byly velice pozitivní a protože o přípravu programu se má hlásit ten, kdo by měl příští rok zájem o místo v pracovním kruhu, myslím že Pepíno získal dost kladných bodů.
Po posilnění houskou a větrníkem mohl začít druhý program, který trochu hraničil. Úkol byl jasný – pro čtyři osoby připravit co nejlepší „povyražení“ a služby, tak aby se jim to osobně líbilo. K dispozici byl stručný popis: má rád dobrodružství, extrémy, zvířata, nebo Vladko – rád chodí ke kadeřníkovi, pěkně se obléká… atd.
Zatímco kluci se vyřádili veskrze klukovsky (Pepa udělal ze své družiny smečku opic, které pronajímal pro zápasy a povyražení. Pepíno s Jelenama zase získávali potřebné finance (což byl účel této hry) na bobové dráze a vozil zájemce na demoliční trati), holky to pojaly také po svém, narafičily se do tričíček a nátělníčků, zmalovaly se jako… no prostě se zmalovaly a provozovaly kadeřnický salón (Drahuška – Adam, ten lak na vlasy z hlavy asi nedostane do konce života) – to Lišky – nebo Veverky založily vyhlášený bar a mámily penízky z klientů tam. Tady je jasně vidět rozdíl mezi klukama a holkama :).
Ještě že byl oběd, který řádění přerušil a my si všichni oddechli. Ale všichni účastníci byli spokojení a jedna taková akce na vyblbnutí je vždy potřeba.
Teď už jsme pěkně po výborném obědě – bramborová kaše s uzeným – oddíl se začal předběžně balit a hledat všechny své krámy, které se za posledních pět dní záhadně roztoulaly po dvou srubech. Nálada – tedy pokud mohu soudit – je trochu stísněná po předchozím řádění plném smíchu – prostě už je cítit konec. Ale ještě nás čekají tři herní programy, z nichž poslední pátý bude už tradiční „barák“. To se klučičí srub změní k nepoznání – zabarikádují se okna, vyhodí pojistky a v celém interiéru je obrovské bludiště chráněné postavami a družiny postupně vcházejí do labyrintu plnit úkoly a probojovat se úspěšně na konec. Co vám mám povídat – krvavé šmouhy z této hry před třemi lety jsou leckde ještě patrné. Možná stojí za to dodat že se jedná o umělou krev.
Po tom všem je samozřejmě spousta uklízení a navíc zítra budeme vstávat po šesté, abychom vše zvládli a mohli na vlak tak, ať nás ve Městě máte ve slibovaných 17:04.
No nic, přestávám přemýšlet pro koho to bude poslední zimní tábor, setřesu chmurné a nostalgické myšlenky a jdu balící oddíl trochu provětrat, ať vše funguje jak má.
Mějte se hezky a další líčení našich zážitků už asi uslyšíte na vlastní uši od ratolestí či vnoučat, kamarádů a kamarádek…