Zimní tábor on-line

Cesta začínala klasicky na vlakáči, kde se nás sešlo téměř čtyřicet a byl div, že se v průběhů těch 5 přestupů nikdo a nic neztratilo. Až na pár napomenutí se tento kolos vymotal ze spárů Českých drah a zamířil směr Terezino údolí. Miky ještě provokativně nechal odjet před nosem autobus, který by tu šesti kilometrovou cestu značně zkrátil, ale nejsme žádné padavky, ne? No na tohle téma by holky rády a dlouho diskutovaly, takže to nebudeme rozvíjet.

Po klasickém obsazení obou srubů – kluci Švýcarák jedna, holky Švýcarák dvě, bylo nutné natahat z okolí trochu dřeva. Oba sruby sice s ústředním topením, ale když není co do kotlů, tak je to na nic. Dřeva se natahala spousta, tak snad zítra zvládneme dořezat to co se dnes nestihlo. Za to je v obou srubek příjemné teplíčko.
Z mírumilovné práce nás vytrhl přepad elfů Scoia´tael. Nedivím se, že lidi nesnáší – po tom co oni na tomto světě vše vybudovali a vystavěli, být odsunuti na vedlejší kolej a stát se nižším živočišným druhem… Takže oddíl s nimi musel bojovat, nebýt sraženi na zem ani kolena a propašovat z jednoho srubu do druhého část svých osobních věcí. Tahle zábava jim vydržela docela dlouho, prakticky až do večeře, ke které Miky s holkama ukuchtil Mexickou polévku.

Protože se při večeři nemohli někteří vejít do kůže a já začínal chraptět, dali si ukecaní vyvolení pár běhů pod stráň a zpět a byl klídek.

Povečeřový klid moc dlouho netrval a oddíl vyráží do tmy za dalšími dobrodružstvími. Terezino údolí skrývá mnoho tajemných a zastrčených míst, které je možné využít na hry při kterých se člověku tají dech… Tak necháme oddíl v temné lesní samotě propadat se do sněhu a co je tam mimo teplé zdi srubu čekalo vám dopovím zítra.

Když shrnu dnešek, tak úspěchem je že všichni v pořádku dorazili, ubytovali jsme se, rozchodili kamna a sehnali dřevo, které se zdálo být největším problémem. Zima zatím velká není, pár stupňů pod nulou, sněhu tak 40 cm, rozhodně ne jako u nás. Úrazy zatím žádné, jen jsem zíral kolik lidí je nachlazených a v takovém stavu jede na tábor. Ale my je tady vyléčíme :).

Zdravíme všechny čtenáře a těšíme se že zachováte přízeň i pro dny další…

Jen o chlup jsme nestihli večerku a tak se zaléhalo až v půl jedenácté. Ale první noc jak je obecně známo to nikomu nevadí a stejně se i přes zákaz kecá až do pozdních nočních hodin. Ačkoliv venku klesla teplota hodně pod nulu, v budovách bylo příjemné teplíčko – u holek až prý moc velké. Noc proběhala v klidu, jen Danča měla nějaké připomínky – ale pouze ze sna.

Ráno druhý táborový den začal bušením na dveře našeho srubu, kdy Čitka nedočkavě spěchala do kuchyně v patách se službou Čegi a Míšou. O dost pomaleji se tam vpotácel Hanz s Marťou. Velkým oříškem se ukázalo zatopení v kotli – dokonce i pyromanovi Hanzovi. Ale přece jen se do budíčku voda v topení ohřála a i kluci vstávali do tepla.
Při nástupu na rozcvičku se pěkně rozsněžilo a pořádné vločky padaly v podstatě celé dopoledne.
Oddílu to sice nevadilo, protože s Tesákem luštil šifry textů získané z holubí pošty. Tedy ona to tak holubí pošta zase nebyla, protože v této zimě se programovým nepodařilo přemluvit žádného holuba ke spolupráci, takže nakonec to byla pošta tučňáci. Ale zíral jsem jak chytré hlavičky v oddíle máme – některé šifry byly opravdu něco šíleného, proto jsme s Mírym raději zprovoznili cirkulárku a nařezali něco dřeva do zásoby, které pak Marťa s Hanzem zbytek dopoledne zpracovávali. Služba si vůbec dnes docela mákla – mimo dřeva ještě kopali odpadovou jámu (shrnovadlem na sníh to šlo Marťovi trochu obtížně, ale poradil si :)) a kuchaření dnes nebylo také nijak jednoduché. Takže jim patří pochvala.

Ve druhém programu nám připravila hru Čeginka a tak se po vzoru Osadníků získávaly suroviny ke stavbě vesnic a měst. Jen každá surovina byla na jiném místě a ono šlapat několikrát za dopoledne příkrou stráň není úplně odvaz. S PK jsme se nasmáli, když Čegi zpytovala svědomí že hrát tu hru sama, tak pěkně nadává a že asi měla ty vzdálenosti zmírnit – no začátky každého programového jsou těžké.

Výborná čočková polévka a lehce rozvařené nudle nás doprovodily do poledňáku, ve kterém jsem usnul a vzhledem ke slibované odpolední brigádě na dřevo mě nikdo nevzbudil až do půl čtvrté…

Oddíl jsem zastihl na alpské stráni na bobové dráze, která tam zatím vyrostla a bobisté navlečení v igelitových pytlík trhali rekordy trati. Nešlo však jen o bohapustou zábavu, ale o cílené splavování dřeva – v rámci družiny.
Všichni dokonale mokří a omrzlí dorazili na zeleninový salát, po kterém se jen zaprášilo. A tak se všichni napapaní a s dobrým pocitem z toho že čtvrtý program je většinou ve vnitř a nenamáhavý, rozešli k holkám do srubu.

Že Teův program nebude namáhavý byla trochu nadsázka, protože zkuste si spojit ruce do podivuhodného obrazce, při tom mít vyplazený jazyk směrem nahoru, mrkat třikrát levým okem a při tom všem ještě třikrát zopakovat: „jiskra, jiskra, jiskra“ a posléze „plamen, plamen, plamen, plamen“ – to už s jazykem dolu a mrkáním pravého oka. Ale jak jinak chcete plivnutím zapálit oheň nebo spálit pouta? Jedině touto zaklínačskou fintou a takových se v posledním programu před večeří naučili několik.
Brguláš se trochu protáhl a tak jsme baštili až kolem půl osmé, čož by zase tak nevadilo kdyby nebylo nutné začít poslední program tohoto dne v osm. A tak teď se opět běhá po venku – možná už trochu bručivě, únava se už začíná projevovat.

Takže další den zimního tábora je téměř za námi, žádné vážnější zranění – jen Škrániny natržené kalhoty i s podkladem – to když sjížděla po zadku omrzlé schůdky. Nějaké to nachlazení, takže se kloktá a kape do nosu – jinak vše v normě. I když je fakt, že četnost mých upozornění ať zavírají dveře a nevětrají, oblékají se a nepobíhají venku v tričkách atd., tak tyhle upozornění už v normě opravdu nejsou. Občas trochu mateřská školka, ale snad se to poddá – nebo se zblázním a nebo někdo brzy onemocní.
Tak dobru noc všem a zítra při pokračování našich zážitků na čtenou.

Uběhla chvíle zmateného dotazování, hledání a rozhlížení se, než se v dáli rozsvítila šestice světel a začala se pohybovat. Pro nezasvěceného možná trochu zmateně, ale družiny pochopily že se jedná o dva „vysílače“ – jednoho využívajícího morseovku, druhého semafor. A jako naschvál každý vysílal jednu část zprávy.
Jako už obvykle, nejlépe to šlo holčičím družinám a tak spěchaly plnit úkol do vstupu do Terezina údolí. Ve zprávě totiž stálo že jeden z vesničanů, který pomáhal zaklínačům je zraněn a potřebuje pomoc. Jeho poslední stopy byly právě u brány do Terezina údolí.
Z toho všeho by měla inteligentní družina usoudit, že je více než vhodné vybavit se lékárničkou a čelovkou. Tak usoudili třeba i Jeleni, kteří ale lékárničku neměli a pro čelovky si nešli… No abychom to neprotahovali, stopy od brány vedly ke zraněnému, kterého bylo nutno ošetřit a transportovat. Nejlepší dlahu prý předvedli Rysi, ale posléze za zcela nepochopitelných duševních pochodů ji rozebrali a využili na nosítka – k tomu snad ani není co dodat.
Kladem tohoto programu byl docela časný návrat zmrzlých družin (dole v údolí pod námi bylo už pěkně mrazivo) a zalezení do spacáku bylo proto příjemnou povinností. Do konce čtení zaklínačského příběhu už vydržel jen málokdo.


Úterní ráno třetího táborového dne bylo jako malované – krásně jasné s vycházejícím sluníčkem – tak to tedy vypadalo z okna. Ale realita byla drsnější, protože venku mrzlo až praštělo a při nadechování se slepovaly nosní dírky.
O hodinu spánku dnes byla okradena Bája s Mako a z klučičích družin Filda s Ludvou. Jejich hlavním úkolem byla výroba jogurtu k snídani. Ve zkratce ho bylo málo o to víc pak chutnal chleba s povidly.

Dnešním hlavním úkolem družin bylo nalezení jisté Shani ve městě které je proslulé univerzitou, kde dotyčná studovala. Zvláštní že bohaté zmínky o univerzitní historii města přešel Císko bez povšimnutí, zatímco malou, mezi řádky psanou, poznámku o tom že je to i město zábavy vyhledal okamžitě. A tak se první program hrálo o sto šest, teda spíš o skleněné kroužky, jejichž základní vklad měl být rozmnožen co nejvíce. Což někteří očividně nepochopili, protože Vojta projezdil veškerý vklad v bobařské dráze a Xík s Pidi v rekordním čase prohráli v kartách.
Ale byly i děti štěstěny, které vyhrávaly v Kentu (karetní hra) jak na běžícím páse – třeba Milan, nebo kterým se dařilo vymýšlet zajímavé básnické útvary, které byly náležitě odměny – třeba Pepíno.
Malá ukázka z jeho tvorby:

Tajemná noc,
Na nebi měsíc,
Byl zvláštně velký,
Větší než nic.

K prokleté pevnině,
loď se blížila
a k tlupě Scoia'tael
nevědomky mířila.

Byl jsem na té lodi
zatím zdráv a živ
a společně se mnou
byl tam zaklínač, Marigold
a můj kamarád Malativ.

Pluli jsme blíž k pevnině,
Malativ chroustal mrkev.
Nebýt toho zaklínače,
za chvíli bych byl mrtev.

Naším cílem byl Novigrad
a potom dub Bleobheris.


Eliška na rozdíl od Císka zavedla oddíl přímo do univerzitní budovy a tak se celý oddíl v největším shonu před obědem motal po celé budově, maloval si pihy a různě jinak se zkrášloval, aby se zalíbil místním profesorům. Někdy bylo náročné vyhýbat se přísnému školníkovi a mutující uklízečce, ale i tak se hlavně Liškám dařilo a vypadalo to na další slibné vítězství. Ovšem kdyby nedošlo k nedorozumění v jednom z úkolů a nedostaly se před ně Veverky, které už vedení až do finiše z rukou nepustily.

Poté se rozběhla zuřivá diskuze co je a není spravedlivé a že Lišky měly vlastně vyhrát, takže chudák Eliška – tvůrce hry má teď dilema jak hru vyhodnotit. Můj revoluční návrh diskvalifikovat obě, do krve se hádající, družiny se celému zbytku pracovního kruhu líbil, ale uvidíme jestli Eliška najde dost odvahy to před oddílem vyhlásit. I když podporu by minimálně u kluků asi našla. Za diskvalifikaci bych se přimlouval i z důvodu překročení zákazu vycházet ven bez bund, což obě holčičí družiny absolutně nerespektovaly. A když jsem koukal na Čegi, která se v destistupňovém mraze producíruje venku jen v tričku, tak musím značně tlumit násilnické sklony.

Zatímco oddíl před obědem takhle řádil, rozhodl Miky že bude nutné využít na nákup přibližovala stojícího v údolí, protože Nové Hrady nejsou připraveny na nápor 40ceti hladových krků. Bohužel i na mém přibližovadle se projevil údolní mráz a tak se odjezd na nákupy odsunul na pozdější, teplejší, počasí.

Posilněni výborným špenátem s bramborovým knedlíkem jsme vyhnali oddíl do ulic nedalekých Nových Hradů a zároveň vyrazili na nákupy. Oddíl byl ve svém snažení daleko úspěšnější, protože už po sedmnácté hodině byl zpět v teple Švýcaráků, za sebou spoustu bitev přímo v ulicích, kde upoutali pozornost místní obyvatel – ale naštěstí náhodou kolemjdoucí policista přišel až po hlavní bitvě. Zatímco my s Mikym jsme objížděli celý okres a nabývali dojmu že jsme z nějakého zhýčkaného kraje, když chceme čerstvou zeleninu a maso, takže naše konečná byla po třech marných předešlých pokusech až Třeboň, kde jsme 2 hodiny rabovali a nakupovali na zbývající táborové dny. Návrat až těsně před večeří zapříčinil opět lehký posun, ale nikomu to nevadilo, protože se opět řádilo na pytlích na svahu. Ale pěkný byl pohled oddílové karavany, která vynášela nákup zabírající celý prostor pežotka do půl kilometru vzdálených srubů. Potkat nás někdo, tak si musí myslet že se vracíme s lupem.

Neřekl bych, jak chleba se sádlem a cibulí bude vděčně přijímán.

Vykládání o hvězdách pod vedením Tesáka byla taková večerní pohodička, kdy jsme se dozvěděli dost zajímavého a na závěr po nabytí teoretických znalostí se vyrazilo do noci na praktické ukázky.
Poté následovalo volno, se kterým mohl každý naložit dle svého uvážení – jít spát, dělat lumpárny, zpívat atd.
Mně osobně se nejvíce líbil zpívající večer u kytary i když bitka Báji s Pipi byla také dost zajímavá – vše zdokumentováno.

Večerka dnes tedy opět tak kolem půl jedenácté, ale nespalo se až do rána, protože družiny čekala noční –spíše ranní hra. Naštěstí ne dlouhá a po posunutém budíčku vypadají všichni docela svěže.

Úterek je tedy zaznamenán jako nejmrazivější den, kdy teploty klesly v údolí i na mínus dvacet. Úrazy opět žádné vážné, pouze Marťu začal zase zlobit její oblíbený kotník, ale ona už je zvyklá. Míša s bolestí hlavy zalezla také dřív do postele a ráno už opět jako rybička. Dokonce si už skoro nikdo nechodí pro kloktadlo.

Tak to je k úterku vše a v líčení středy, od rána teplého i když polojasného dne budeme pokračovat opět někdy jindy. Dnes toho je ke čteni už tak dost.

Tlumočím pozdravy všem domů. Mějte se hezky.

V první programu se ještě docela relaxovalo a namáhala spíše hlavička, protože bylo nutné zjistit důležité informace od zaklínačů. Ale ve druhém si to oddíl vynahradil a vyrazil s Tesákem na drsnou bojovku. Dva týmy proti sobě a obsazovala se města – „prostě dost běhání a makání a pravidla dost složitý, tak je tam ani nepiš nebo se zeptej Tesáka“, jak mi ochotně řekl Laky.

Oběd byla kapitola sama pro sebe, protože část pracovního kruhu se už důrazně dožadovala nějakého masa a obzvlášť Teo chystal demonstraci za práva „vegetabliánů“, kteří jsou na táboře utiskováni – jak se vyjádřil.
Nejen proto mělo být k obědu rizoto, které ale rozdělilo oddíl na dva tábory. Někdo tvrdil, že je blbost dávat do rizota játra – jak měl Miky v úmyslu, ostatní zase propagovali rizoto bez zeleniny. Nakonec se Miky rozhodl pro obě dvě varianty a obě se opravdu vydařily – to musel uznat každý.

Po polední klidu, kdy přes mé nevyslovené přání nikdo neodpočíval v posteli, ale všichni řádili všude možně, následoval další morbidní program a tím bylo usvědčování a trestání vrahů. Tedy budoucích vrahů, protože zločinný Rience nachystal po cestě na čarodějný sněm past v podobě tří nájemných vrahů.
Oddíl rozdělen na bojovníky a kouzelníky měl několik možností jak se s vrahy vypořádat. Hodně zde hrály roli házecí kostky a tedy i náhoda. Trochu nás s PK zarazilo, že zatímco Liškám padaly na kostkách průměrné hodnoty, jiné družiny – tedy části na tom byly o dost lépe a jak prohlásil Tesák: „To by náš statistikář zíral.“ No uvidíme, jestli se nám do oddílu vkrádá nějaké podvádění – dáme si na to pro příště pozor.

Podle programového pásu všichni dobře usuzovali že začátkem čtvrtého programu čeká všechny brutální vorvávačka a taky že ano. Sešli jsme se na hrázi rybníka a Císko předvedl asi 300 metrů dlouhý okruh terénem – z kopce, do kopce, skok přes potok, zase do kopce, na hráz a to je konec. Ale kolo se neběhalo jenom jednou ale nespočetněkrát a nekroužil na něm pouze oddíl, ale i Ciry s tubou na zádech a úkolem bylo předběhnout ji co nejvícekrát, protože jenom tehdy měl každý právo jí vhodit lísteček do tuby. Dle očekávání to byla vorva jak se sluší a patří, což nezůstalo bez odezvy. Filda si docela slušně pohmoždil kotník – a skoro by to ani nepřiznal, kdybych se ho opakovaně neptal co se děje. Míša se začala docela slušně motat hlava, tak to vypadá na začátek nějaké virózy. No a aby toho nebylo málo, tak se Pepíno dožadoval dlahy na obrácený prst. Takže tu teď máme takovou malou nemocnici.

Ještě štěstí že pokračování předvečeřového programu bylo více než klidné. Bylo nutné připravit občerstvení na večerní slavnost a tak každá družina dostala suroviny a mohla začít. K mému překvapení se v originálních nápadech nejvíc vyžívali kluci, kteří dle mého jednoznačně vyhráli. Rysí trůn s největším přispěním Tuldy byl opravdu impozantní a byla škoda ho jíst.

K večeři jsme si tedy dali pouze lehký puding a těšili se na pátý program až se budou výtvory konzumovat. Sešli jsme se u holek ve společenské místnosti ozářené lampiony a se zapáleným krbem no a potom se baštilo a veselilo, hrálo na kytaru – prostě pohoda – tedy skoro. Asi za to mohla i únava, ale objevilo se tady i pár slziček dojetí, to když si mnozí nebo spíš mnohé uvědomily že se tábor chýlí ke konci a že je to s největší pravděpodobností jejich poslední zimní tábor. A protože se slzavé údolí šířilo mezi holkama rychlostí blesku, raději jsem opět v roli toho nejhoršího kaziče celé akce program ukončil.

Když se podařilo vyexpedovat do postelí i ty nejzavilejší odpůrkyně, bylo kolem desáté hodiny a my s pracovním kruhem začali alespoň částečně likvidovat borčus po veselení. Hromady jídla se razantně ztenčily po večerní radě, kdy jsme probírali zážitky i z minulých let skautování a vykládali a vykládali. Kdo ví pro koho je to opravdu poslední zimní tábor a pro koho ne. Letos to nějak hodně rychle utíká, ale rozhodnutí jet sem, na Švýcarák, nikdo nelituje. I podle vyjádření členů je to tady daleko lepší a i pocit vzdáleného domova dává celé akci příchuť většího dobrodružství. Ale dost filozofování a rychle do postele, už je dost pozdě.
Ale oproti ostatním večerům jsme šli spát dost brzy a bylo to opravdu potřeba, protože zítřek bude náročný a spánku moc nebude. Takže dobrou noc všem.

Závěrečnou službu tentokrát nastoupila Marťa, Pipi, Vojta a Matěj.
Při rozcvičce se oddílu podařilo přepadnout stádo sedmi divočáků na bílé pláni zalité vycházejícím sluncem. Moudřejší ustoupil a tak jsme v klidu odcvičili rozcvičku s hlavou otočenou na ustupující zvěř.

Ke snídani zmizela většina zbytků od večerní „pařby“ plus nějaké chleby s máslem a povidly. A zatímco jsem trávil dopoledne po nákupech a hlavně rozhazováním odpadků do mini košů po Nových Hradech (Miky, kecals, ty kontejnery tam mají, ale zjistil jsem to až po hodině – to si vyřídíme!!!), Pepíno zažíval svou premiéru coby programový vedoucí.
A tak se z oddílu stala tři družstva, která proti sobě (jak jinak) bojovala a postupovala na společenském žebříčku stále výš a výš z otroka, přes střelce až kdo ví kam – asi na krále. Co vím, tak ohlasy na hru, byly velice pozitivní a protože o přípravu programu se má hlásit ten, kdo by měl příští rok zájem o místo v pracovním kruhu, myslím že Pepíno získal dost kladných bodů.

Po posilnění houskou a větrníkem mohl začít druhý program, který trochu hraničil. Úkol byl jasný – pro čtyři osoby připravit co nejlepší „povyražení“ a služby, tak aby se jim to osobně líbilo. K dispozici byl stručný popis: má rád dobrodružství, extrémy, zvířata, nebo Vladko – rád chodí ke kadeřníkovi, pěkně se obléká… atd.

Zatímco kluci se vyřádili veskrze klukovsky (Pepa udělal ze své družiny smečku opic, které pronajímal pro zápasy a povyražení. Pepíno s Jelenama zase získávali potřebné finance (což byl účel této hry) na bobové dráze a vozil zájemce na demoliční trati), holky to pojaly také po svém, narafičily se do tričíček a nátělníčků, zmalovaly se jako… no prostě se zmalovaly a provozovaly kadeřnický salón (Drahuška – Adam, ten lak na vlasy z hlavy asi nedostane do konce života) – to Lišky – nebo Veverky založily vyhlášený bar a mámily penízky z klientů tam. Tady je jasně vidět rozdíl mezi klukama a holkama :).
Ještě že byl oběd, který řádění přerušil a my si všichni oddechli. Ale všichni účastníci byli spokojení a jedna taková akce na vyblbnutí je vždy potřeba.

Teď už jsme pěkně po výborném obědě – bramborová kaše s uzeným – oddíl se začal předběžně balit a hledat všechny své krámy, které se za posledních pět dní záhadně roztoulaly po dvou srubech. Nálada – tedy pokud mohu soudit – je trochu stísněná po předchozím řádění plném smíchu – prostě už je cítit konec. Ale ještě nás čekají tři herní programy, z nichž poslední pátý bude už tradiční „barák“. To se klučičí srub změní k nepoznání – zabarikádují se okna, vyhodí pojistky a v celém interiéru je obrovské bludiště chráněné postavami a družiny postupně vcházejí do labyrintu plnit úkoly a probojovat se úspěšně na konec. Co vám mám povídat – krvavé šmouhy z této hry před třemi lety jsou leckde ještě patrné. Možná stojí za to dodat že se jedná o umělou krev.

Po tom všem je samozřejmě spousta uklízení a navíc zítra budeme vstávat po šesté, abychom vše zvládli a mohli na vlak tak, ať nás ve Městě máte ve slibovaných 17:04.

No nic, přestávám přemýšlet pro koho to bude poslední zimní tábor, setřesu chmurné a nostalgické myšlenky a jdu balící oddíl trochu provětrat, ať vše funguje jak má.
Mějte se hezky a další líčení našich zážitků už asi uslyšíte na vlastní uši od ratolestí či vnoučat, kamarádů a kamarádek…

Balení i shánění věcí do hromady proběhlo v poledním klidu poměrně úspěšně, i když jsem si nedělal iluze že to ráno proběhne bleskově. Ale asi každý si byl vědom že ráno to bude náročný a nechtěl být ta poslední kotva.
Z pochmurného balení byli všichni ale dokonale vytrženi velice kvalitní (pokud mohu soudit) hrou ve třetím programu s názvem Irionovy střely.
Sruby, které byly naším dočasným útočištěm se totiž chlubí bohatou historií a dokonce se v nich kdysi scházeli čarodějové, kteří zde ukryli velice mocnou zbraň – právě Irionovy střely, které dle legendy dokáží prorazit jakoukoliv zbroj či kryt. No a naším úkolem, tedy úkolem družin bylo pokusit se tyto střely vypátrat.
Na dveřích každé místnosti byla šifra, která po vyluštění udala místo kde se skrývá fólie, do které když zastrčíte mapu, tak vám ukáže kde je schovaný klíč od místnosti. Tam už stačí pouze vyrazit, klíč najít a pak hurá do místnosti a pátrat po střelách.
Tvůrce hry, Adam, se tloukl do hlavy, když každou chvíli přicházela třeba Mako s koketním úsměvem se zeptat, co jako to je za šifru a že se může řešit různě a jestli by jim to teda jako nemohl poradit (při tom všem samozřejmě cucá lízátko). Podotýkám jenom že se jednalo o šifru, kterou Veverky před pár týdny úspěšně a bez problému vyřešily.
No prostě hra jak má být – spousta přemýšlení, běhání, zmatků a vzrušení – to bylo dnešní den obzvláště potřeba.
A pozadu nezůstal ani Teo se čtvrtým programem, když v nedalekém lesíku vybudoval v podstatě obří plán Osadníků – a tak všichni opět běhají, hází kostkou a taktizují. Odpoledne se opravdu vydařilo – i když holky v kuchyni mají asi jiný názor, protože špagety stydnou a oddíl nikde, no ale co se dá dělat. Nakonec nebyl tak studené a slepené, jak holky otráveně vyhrožovali a my se s plným břichem dostali až do posledního programu nejen tohoto dne ale i tábora.
Jak už jsem dříve naznačoval, akce je „pekáčským“ slengem označovaná jako „barák“. Ale o co vlastně šlo:

Na nedalekém hradě Garstangu je sjezd čarodějů – který ovšem nabral spád, jaký nikdo nečekal, čarodějové jsou zrazeni nepřátelům a probíhají tam kruté boje. V nastalém zmatku mizí Ciri a družiny se pouští do hledání starého proroctví o Starší krvi… Proroctví vysvětluje proč je Ciri tak pronásledována a žádaná. Družiny tedy prochází nebezpečnými chodbami temného hradu a indícii po indiícii se blíží k tajemnému rozuzlení.
Po opuštění hradu jsou svědky drsného boje mezi Geraltem, který bojuje o Ciri, a zlým čarodějem Vilgefortzem. Geralt má již mnoho zranění a vypadá to s ním bledě. Ciri utíká na věž Racka a Geralt má to štěstí že je Yennefer teleportován do tajemného lesa Brokilonu, kde snad budou jeho těžká zranění časem vyléčena…
Sami vidíte že na jeden večer úkolů a zážitků dost a dost. Družina po družině odchází do hradu, zatímco se zbytkem se zpívá a zpívá a nikomu se nechce končit.
Lišky přicházejí s očima na vrch hlavy z výjevu na dámských záchodech, které si Áňa vybrala jako místo svého posledního odpočinku – Bája a Pipi klasicky litují že to neviděli. Vojta se pro změnu tahá s hlídačem o dveře tak až zlomí kliku a Jeleni ne a ne najít vlastní cestu do hradu. Prostě večer s tolika událostmi nemůžeme přece skončit v klasickém čase večerky i když ráno vstáváme brzy a i když mě programoví ubezpečovali že v deset je určitě po všem.
Tak v jedenáct vyháníme poslední zpěvuchtivé do postelí, dáváme krátkou radu kompletně ospalého PK a rychle zalézáme… Poslední celý táborový den je za námi, čeká nás poslední snění pod dřevěným stropem Švýcaráků, okořeněné dechem ostatních spoluspáčů… Dobrou noc, kamarádi.

Tak to ne – ještě si dám deset minut k dobru. Vyvaluju se na vyvýšené palandě a vnímám jak neuvěřitelně je to pohodlné. Kéž bych teď jistil že se pletu, je úplně jiný den tábora a já klidně můžu ležet déle. Znáte to – jako když se probudíte o víkendu s rozmrzelým pocitem – zase do školy, zase do práce a potom si uvědomíte že je to blbost, že jste si jen nepřeřídili budík… No ale bohužel. Najednou se dole ozve vrznutí dveří a svědomité holky Áňa s Čitkou míří do kuchyně. Trochu zahanbeně a hodně rozlámaně slézám z palandy – přece nebudu lenošit, když holky jsou zde na čas. A tak se začíná vařit čaj a srub se pomalu probouzí.

Všichni jsou po noci pomačkaní a spali by samozřejmě dále – budíček o půl sedmé není nic příjemného – no nicméně vylézají a balí poslední věci do svých batohů. Potom rychle snídaně a úklid začíná na plno. Jasně se ukazuje jak komu na oddílu záleží – zatímco Pavlínka se samozřejmostí pomáhá v klučičím srubu se zametáním schodů, Hanz s Matějem blbnou a blbnou jako vždy a u práce je člověk neudrží naprosto ničím a když už něco udělají tak neuvěřitelně pomalu a s odporem – budeme na ně muset něco vymyslet, protože tímhle chováním ubližují i sobě a oddíl se k nim chová tak jak se chová a já se oddílu vůbec nedivím.
Po době je přece jen pořádek v obou srubech a já můžu pomalu zamknout – stále ještě nevěřím že jsme to stihli v interním limitu, který jsem stanovil na devátou hodinu – ale ono jo. Tak je ještě čas spojit se do kruhu, oficiálně uzavřít táborový den před přesunem na vlak. Opravdu jen pár slov, je mi jasné, že na srdceryvné řeči teď není moc nálada. A tak ještě společná fotka a vyrážíme. Alpskou stráň sjíždí někteří na ukořistěných pytlích, do kterých narvali batohy – docela účinný způsob přepravy. Jen škoda že to takhle nejede celých sedm km až na nádraží.
Dole v údolí se zastavujeme u pežotka, nakládám Fildu, který s pochroumaným kotníkem nepůjde na vlak a snažíme se narvat zbylé pytle odpadků do přeplněného interiéru. Nakonec se víceméně daří a oddíl odchází, my vyjíždíme. Po cestě ještě děláme občerstvovačku konečně nalezenými bonbóny od Kubických – děkujeme. Některým je občerstvení opravdu potřeba – známá dvojka Hanz a Matěj melou z posledního a nožičky se jim skoro sukují, takže je Adam nucený naložit Matějovu „skříň“ na vlastní záda a oba popohnat ať stihnou vlak v 11.
Stíháme s půlhodinovou rezervou – vím, mohli jsme vstávat o půl hodiny déle, ale co kdyby…
Máváme s Fildou oddílu do odjíždějícího vlaku a rozjíždíme se k domovu po vlastní ose. Ve dvě už skládáme věci v klubovně a v pět čekám na nádraží na oddíl. Zvláštní pocit koukat jak přijíždí vlak a za zamlženými okénky se rýsují postavy s obrovskýma batohama na zádech – sledovány rodiči, kteří si přišli pro své ratolesti. Ale jako vždy, skupinky postávají na nádraží a ne a ne se rozejít – už jen to ukazuje na povedenou akci – nikomu se nechce domů. Ale nakonec se dav pohne a rozchází, strnadovic auto se rozjíždí i s Vojtou, který se na sedačce pošťuchuje s Adamem – no jsem zvědav kdy budou vysazeni…

A tak se další zimní tábor oddílu Naděje uzavírá – každý z tohoto společenství míří jinam. Tam, kde ho čeká teplo domova, jeho postel, teplá vana, spousta jídla… Ale co to? Proč to většina nepřijímá s nadšením? Nálada se blíží bodu mrazu, na dotazy rodičů se odpovídá na půl pusy a každý hledí jak by se nejrychleji od vyprázněného talíře uklidil do koupelny kde nebude pod palbou otázek. Jen si tak chvilku poležet v horké vaně, zavřít oči a znovu si promítnout poslední uplynulé dny. Sakra to byla pohoda! Proč to muselo skončit? Hodně hlav si v tuto chvíli klade stejnou otázku a není daleko k slzám.
A já i po několika desítkách táborů musím přemýšlet čím to je. Proč je člověku najednou tak smutno a uprostřed těch nejbližších se cítí tak sám a nepochopený? Odpověď je asi složitá – jestli nějaká existuje. Co je ale jisté, že toto všechno patří k signálům velice podařené akce. A já jsem opět ujištěn že má cenu stokrát za den opakovat ať laskavě někdo zavírá dveře, ať se laskavě oblečou když jdou ven do zimy, ať laskavě nenechají vyhasnout ta kamna, prostě že ten zimní tábor měl cenu. Díky všem kdo se na něm podíleli, ať už z PK nebo účastníci. Bylo mi s vámi moc a neopakovatelně dobře a jdu se teď zavrtat do peřin a doufat že se aspoň ve snech vrátím tam na tu alpskou stráň do míst, kde zněl šest dní smích a hlasy členů novoměstského oddílu Naděje. A vás ostatní prosím, dejte nám chvilku času na aklimatizaci. My vás vážně máme rádi a brzy budeme zase „normální“.