Tábor 2006 on-line

Oddíl Naděje může prostě vyrazit na svůj další letní tábor v řadě.

Cestu jsme nakonec zvládli bez karambolu i bez deště – to byly největší mé obavy. Na tábořišti nás už čekala hromada batohů a kufrů, kterou nám letos přiblížili rodiče – alespoň touto cestou děkujeme.

No a jak zmizeli rodiče z dohledu, tak se začalo tvrdě makat. Rysi nechtěli věřit, že opravdu chci přestěhovat stany do obvyklého tvaru, na který jsme zvyklí, ale Piškot je přesvědčil že to jde a tak po pár hodinách je na tábořišti pěkný půlkruh kolem stožáru a navíc velký hangár na kola a programový borčus.

Holky zatím zvládly navozit dost jehličí, aby zmizela rozbahněná místa a když Miky se Žofkou zprovoznili kuchyň, měli všichni pocit, že jsou opět po roce čekání „doma“ na Zubíku.

Stěžovat si na počasí by bylo asi v porovnání s předchozím během vlčat a světlušek rouhání, ale taková zima by večer být nemusela. Po rozjezdové večeři – hrachovce – jsme se sesedli kolem ohně a povykládali o pravidlech táboření. Vysvětlili si, co se může, nemůže a musí.
Následující hra plná hádanek a docela i běhání odhalila týmy, ve kterých bude oddíl pracovat v denních i nočních službách. Letos jsou téměř všechny skupinky pětičlenné, tak doufejme že ubude kuchařům práce.

Skupinky jsou tyto:

1.(hlemýžd) Pepíno, Mono, Maky, Pipi, Nika
2.(člověk) Pepa, Ludva, Pidi, Bája
3.(páv) Pavla, Laky, Peťa, Mako, Škráňa
4.(kočka) Xík, Vojta, Matěj, Měli, Danča
5.(zvon) Čegi, Husík, Budu, Míša, Marťan

Hra trvala docela dlouho, ale nikomu to nevadilo, protože první táborová noc většinou nebývá moc o spánku.

Večerka byla ve čtvrt na dvanáct, ale nejukecanější dvojice Maky s Čegi uléhala po vydatném trestném běhání (u kterého mimochodem podváděly – však já si to s nima vyřídím) až o dost později za hlídky hombreho Pepy.

Noční nejnižší teplota hlášená hlídkou byla 7 stupňů.

Dobrou noc.

Kupodivu předbudíčkovský neklid se nekonal a většina vstávala až po Tesákově zpěvu a hraní na kytaru.

Rozcvička jako malovaná v záři slunce na louce nad tábořištěm dodala všem pomačkaným xichtíkům svěžejší barvu a při snídani už nebylo slyšet vlastního slova v čilém ranním ruchu.
Ranní nástup byl s tradičním vysvětlením pravidel při vztyčování a snímání vlajky. Dělá mi trochu problémy uvědomit si, že je někdo na táboře poprvé a neví, jak to tady chodí – ale snad to zvládneme.

První program byl ještě věnován dodělávkám, a tak se uklízelo tábořiště, zkulturňoval táborový kruh, vyřizovala dokumentace, prostě aby vše bylo tak, jak má být.

Ale už v druhém se jednotlivci překonávali v tom, kdo vydrží stát déle na jedné noze na kůlu – jednalo se totiž o jednu ze Zaklínačských zkoušek. Absolutním vítězem se stala Míša, která spadla asi o sekundu později než Maky. Nebyla to taková sranda, jak se zpočátku zdálo – někteří vypadali, jako by vyháněli zlé duchy nebo se snažili uhranout trávu pod sebou.

Oběd zvládla Žofka za podpory služby skvěle i bez Mikyho, který si dnes „odskočil“ a vrátí se až večer. Musíme přece Žofku pořádně otestovat. Ale zatím se holka drží skvěle, jen na ni musím dohlížet, ať nedělá všechno sama a zapojí taky službu. I když každý ví že v 90% je heslo „urob si sám“ jednodušší a stojí to méně rozčilování. Ale ona se to velení Žofka naučí – minimálně u večeře jí to šlo skvěle – když tam měla vlastní sestru :) – ale to trochu přeháním, byla na ni hodná jako na ostatní, jak jinak :).

Po docela aktivním poledním klidu (čtení, kecání, bedmington) následovaly zaklínačské scénky – ovšem trochu upravené – nesměly se v nich vyskytovat žádná konkrétní jména ani místa. A tak to byl samý Pepíček, Mařenka a Domažlice. Význam těchto krycích jmen byl potom předmětem hádání a typování ostatních družin. Tady se ukázalo jakou má kdo paměť na minulé hry a i docházku na výpravách.

Po svačině – díky vlčatům za zbylé buchty – byl první trénink v lakrosu. Někomu se chytání do síťky a nahrávky dařily hned, jiný měl lakrosku spíš jako plácačku a byl rád, když letící tenisák alespoň tečoval, ale nasazení bylo takové, že ani večerní deštík nikoho nezahnal do stanů.

Obložený chleba, se zbytky polévky od oběda chutnal všem a nikdo kupodivu nebrblal a i hygiena a večerní nástup proběhly v klidu a docela rekordním čase. Ještě jsme udělali rychlou kontrolu stanů a sladkostí a už se frčelo do týpí na večerní program. Ještě se musím zmínit že zásoby sladkostí jsou tento rok dost slabé – to bude asi tím že jsem je zapomněl napsat do táborového oznamu :).

Při praskajícím ohni vyhlásil Císko výsledky celoročního snažení při oddílovém bodování. Nejpilnějším z oddílu se ukázala Bája, která o jedno políčko trumfla i Pavlínku a třetí místo obsadil Vojta – moc gratulujeme. Všichni obdrželi nějaký ten hadřík (či batoh) na sebe – dokonce nás zasponzorovala i Jenefer :))).

Ale celý večer jsme netrávili v teple a pohodě suchého týpí. Oddíl vyrazil do lesa za vědmou, která uměla odpovídat na jejich dotazy ohledně Ciri. Potřebujeme totiž zjistit, kde se nachází – to kdyby si někdo nepamatoval.

Ale u vědmy to nechodí tak, že tam prostě zaklepete, pozdravíte, zeptáte se a pak naschle. Vědma byla chráněna kruhem stráží, kteří nemilosrdně svítili všude, kde jen slyšeli pohyb. Bylo tedy třeba se připlížit co nejblíž, svou otázku napsat do papírku na šišku a zkusit ji prohodit do kruhu k vědmě a pak už jen čekat, jestli byla otázka doručena. Lesem potom zazněla odpověď typu: „Lišky, pětka, ano!“

I když tahle odpověď zazněla asi pouze jednou, protože Lištičkám se zrovna moc nedařilo. Úspěšnější v plížení byli určitě Rysi a Veverky. No někomu chvíli trvalo než pochopil, že s reflexní bundou tady moc štěstí nenadělá. Ale měnit si oblečení napadlo jen málokoho.
Akce byla ukončena v deset, hlídku převzali Pávi obohaceni o Lakyho, který nahradil Míšu – opět bolesti a motání hlavy – její tradiční problémy. Budeme doufat, že se to brzy spraví.

Jinak na tábořišti klid a absolutní pohoda. Všechny moc pozdravujeme!!!

Nástup tentokrát vedl Teo, protože jsme ve stejnou chvíli vršili hromady jídla do pežotka před Albertem. Ale ať si budoucí vůdce oddílu zvyká :).

A po nástupu nadešla velká chvíle pro Miryho – do této chvíle provozního pracovníka tábora, protože měl na starosti první program – výrobu mečů. Meče nám mají sloužit jako nový prostředek pro různé bojovky, kde jsme do této chvíle používali buď šátky nebo hadrakoule.

Každý tedy vyfasoval násadu od smetáku, malé prkénko na záštitu u rukovítka a hlavní „přísadou“ byla pěnová trubka od izolace, která tvoří hlavní čepel a bude tlumit údery. Každý tedy začal s obrušováním, omotáváním rukojeti a vůbec s pracemi na svém bojovém „mazlíčkovi“.

Svačina byla rychlá a plná očekávání nadcházejících bojů. Další program byl totiž věnován tréninku ovládání těchto zbraní. Udělali jsme dvojice a bušili do sebe, hlava nehlava – teda ne až úplně tak – hlava, protože to zároveň s některýma dalšíma partiema bylo zakázané místo, ale jinak jsme do sebe bušili opravdu pořádně – a kupodivu bez úrazů. Nový typ boje si našel rychle oblibu i všech členů oddílu a tak jsme museli používání mečů mimo vyhrazený program zakázat. Jinak by se byl totiž třeba takový Vojta schopen mečovat i při obědě.
A zrovna dnes, kdy byl takový skvělý gulášek by to byla určitě škoda. Takže poklona kuchařce Žofce, která dnes opět bez Mikyho bravurně toto zásadní jídlo „s pětima“ zvládla (za výpomoci Elišky) – nutno dodat, že spotřebovala všechnu papriku, která měla být ještě na svačinu, ale to je jen drobný detail.

Nejspíše vůně guláše to byla, co přilákalo podivného uprchlíka z Nilfgardu – lehce dotrhaný, samý šrám a rozumět mu nebylo ani slovo. Ale to přece není v dnešní době tlumočníků žádný problém. Jen se holt družiny trochu naběhaly. Protože přímý překladatel do češtiny neexistoval muselo se překládat asi přes pět dalších řečí, než se zjistilo, že má asi zlomenou ruku, neumí si zavázat tkaničky nebo že (kupodivu) nechce zemřít.
Začátek hry byl dost vyrovnaný, ale protože se mohla používat jen pamět, bylo otázkou času než se někdo někde zasekne a správně neřekne část věty v některém z překladových jazyků. V tuto chvíli se suverénně ujali vedení Rysi, k jejichž smůle byla na konci ještě šifra, ke které nestačilo mít rychlé nohy a dobrou paměť. Vyhrály tedy Veverky následovány Liškami a Jelenama. Nakonec to byla docela slušná běhací „vorvávačka“.
Manuálně šikovným byl určen 4. program, protože došlo konečně na táborové stavby – tak se kácely povolené stromy, řezaly, odkorňovaly, předělával táborový kruh – no spousta práce a kupodivu musím říct že se všichni činili. A dokonce déle než byl 4. program, protože brambory se ne a ne vařit a tak jsme si na nich a tvarohu pochutnali až kolem osmé.

Večer nám potom mohl sponzorovat Telecom, protože v jídelně na stole byly připravené dva telefony a dvojice postupně chodily a předváděly své nacvičené rozhovory na libovolné téma. Čas na to měli od rána, kdy jim Teo s Atreiem jeden takový vzorový rozhovor předvedli: (pro délku bude uveden jako zvláštní článeček – ale kdo trochu zná „Ivánka“, tak se má na co těšit. Z obsahu některých rozhovorů jsem byl jinak trochu překvapen, protože když si vezmu, že téma bylo libovolné a vypovídalo tedy tak o autorech ledacos, tak…..

Odborná komise přiřkla vítězství Vojtovi a Ludvovi a v závěsu za nimi byl Pepa s Lakym – kteří tak dokonale po telefonu zdrbali oddíl a pak se sami rozhádali, že jsme se váleli smíchy. To ale i při rozhovoru Báji a Pipi, které se tak smály že ani nemohly začít. Škoda že se na to někteří nepřipravili – času bylo dost.

Dnes se šlo kupodivu spát ještě před večerkou, takže každý, kdo pár táborů zažil už tušil oč půjde. Škodolibě mě potěšil Pepův postesk: „Bylo jasný že bude noční hra, tak jsem se ani nezesvlíkal, ale v jednu mně to už přišlo divný, tak jsem se převlíkl a minutu po tom jsi mě budil!“.

Čtyři probuzení dostali batoh a na uši zapnutý MP3 přehrávač, kde slyšeli veškeré instrukce co mají dělat. Úkolem bylo vrátit se se Zaklínačskou kartičkou – další se Zaklínačských zkoušek. Instrukce však dávalo několik hlasů – každý trochu jinak a člověk se musel rozhodnout, kterému bude věřit a co bude vlastně dělat a to v omezeném časovém limitu – no docela psycho, zvlášť když se vám někdo do sluchátek vysmívá, křičí na vás atd. Nicméně většina lidí postupovala správně ale prokázala mimořádnou nevšímavost, protože kartičky ležely asi půl metru od jedné falešné zprávy. Pořádně se koukal jenom Pepa a Xík, takže jsou jedinými držiteli této zkoušky.

Ranní vstávání bylo tedy o něco horší, ale nakonec se podařilo vysoukat se ze spacáku všem, a tak první věcí bylo zkontrolování místa, kde ty proklaté Zaklínačské karty ležely. Nikdo nechtěl věřit, že by byl takový slepoun a nevšiml si jich. A to byl mlýn na vodu Xíka a Tuldy.

V prvním programu byl opět trénink lakrosu – trénovaly se střely na bránu a dost lidí bylo úspěšných. Už se těším na mezidružinové boje, které nás už co nevidět čekají.

Když za mnou přišel Adam, že má program v řece, měl jsem sto chutí mu zaťukat na čelo – vedle stojící násadou od krumpáče a potom jsem mu doporučil, ať se jde vykoupat do bahňáku. Přišel s tím, že mu stačilo ponořit tam ruku a už bez diskuzí přesunul program do lesa na cestu, která symbolizovala řeku. Neodpustil si ovšem to, že vyhnal oddíl do plavek – ty přece do řeky patří. Družiny probíhaly, tedy brodily se řekou stále dál a dál a získávaly lístečky, vystupovaly na ostrovy a bojovaly z obou stran s armádami – na jednom břehu s armádou, která byla proti královně Meve a druhou, která byla proti. Nakonec jsme se přidali k té královnině a zachránili jí před protivníky. Celou dobu, kdy se putovalo řekou, byli všichni ostřelováni šiškami a pouze jeden z družiny měl štít, kterým chránil ostatní. No naběhali jsme se dost a dost – což bylo výhodou, protože někteří se k běhu ne a ne odhodlat a spíš to vypadalo, že strážcům předvádějí módní přehlídku – počet jejich zásahů byl pak pochopitelně vyšší než třeba u Vojty nebo Pepy, kteří vždy řekou jen prosvištěli.

Oběd si už opravdu nepamatuju, ale určitě byl výbornej :).

Třetí program byl ve znamení velké bitvy o most. Dorazila spousta roverů a rangers, kteří posílili armádu nepřátel a tak to byl boj opravdu tuhý – meči, hadrakoulemi i holýma rukama. Most byl úspěšně získán, ale pozůstatek po bitvě byl znát na návalu před zdravoťákem poté, co jsem se vrátil s Maky z nemocnice s malíčkem v dlaze.

Uklidnění přinesl program „KLUBY“. Těch bylo celkem šest se samými zajímavými náměty, že bylo těžké vybírat. Začneme netradičním klubem ne příliš tradičním pro tábor a tím je počítačová grafika pod vedením Tea, dále hudební klub – Aty, fotografický – Tesák, výcvik přežití v přírodě – Adam, gymnastický – Císko, přírodovědný-pozorovací – Miky a toť vše. Oběhl jsem jednotlivé kluby a musím říct že úroveň je hodně vysoká i když některé technické vymoženosti mi moc nesedí – tedy na tábor, ale prostě je pokročilá doba a když je to pro dobrou věc…

Večerní program byl znamení „dluhů“ z minulého skautského roku, vyhodnocovala se totiž logická hádanka – Sam Loyd. Tuším že správně ji po tolika týdnech nevyluštil nikdo.

A jakmile se setmělo, vyrazili jsme na kopec pozorovat hvězdy. Tesák ukázal nejzákladnější souhvězdí a my se je snažili rozpoznávat.

Dobrou noc.

Tak takhle to vypadá když nechám chvilku notebook bez dozoru :). Ale jinak má Vojta v podstatě pravdu, jen vás připravil o trochu napětí a vše provalil na začáteku.

Dnešek začínal jako každý den ranním sluníčkem. Sluníčko nás provázelo i po nástupu při společném focení, které bylo samo o sobě dost akčním programem. Můžete posoudit z fotek ve fotogalerii – snad je tam Kajman uveřejnil. Jen bohužel na ten laktos (Vojtův laktos) už moc času nezbylo.

Ještě zajímavější byl program číslo 2. V lese proti týpí prý mají totiž sklady nepřátelští vojáci, kteří z materiálů tam uskladněných staví lodě. Jsme dost chytří, abychom se s jejich loďstvem nepouštěli do bojů na vodě, ale proč si od nich ze skladů nevypůjčit materiál a tím je oslabit a naopak vybudovat a posílit vlastní loďstvo.

Nápad dobrý, ale provedení nepatřilo mezi nejjednodušší – vojáci bránili své sklady hlava nehlava a to skoro do písmene. Boje s meči byly totiž opravdu kruté (vím o čem píšu po zásahu od Marťana jsem se probíral k životu dost dlouho – pánové chápou). Vše bylo ale v rámci bezpečných mezí až do doby, kdy se nepřátelský voják Teo dal na ústup – nebo že by někoho honil? To už se jen stěží dozvíme, protože on sám už si na to nepamatuje. Zkrátka přehlídl provaz ohraničující území a tak se stalo to, co Vojta prokecl už na začátku – malá tržná rána na nose – od provazu pohmožděná část tváře a bohužel při pádu i zlomená ruka. Hra tedy hned skončila, Teo byl po základním ošetření dopraven do nemocnice a zpět se vrátil bohatší o sádru a tři stehy… Tak takhle nějak my si tu žijeme.

Z nemocnice jsme se vrátili právě do konce poledňáku a velkého chaosu – oddíl se živelně balil do batohů, naskakoval na kola a odjížděl vstřic nečekaným zážitkům. Původní program: Teorie bojové taktiky – který se měl odehrávat ve spacácích – byl zrušen.
Odjeli jsme tedy jako čtyřkolový doprovod na místo praktického výcviku do Podolí. Úkol zněl jasně: zkouška získá ten, kdo vydrží běhat ve stejném tempu jako Atrei s Cískem a Adamem. První výběh na Hrádek vyřadil asi třetinu účastníků hned na první metě – konkrétně u prvního pití (cca 300 metrů od startu) a pak už odpadával jeden za druhým. Konečný počet výběhů ze zastavil na čísle 3 – což ovšem nikdo z účastníků dopředu nevěděl. Nejlepší výsledek u holek podala Anička, která „vytuhla“ těsně pod vrcholem při posledním výběhu – ale super výkon. Zkoušku splnila dále ještě Bája – zaklínačka a Maky – protože limit pro holky byl 2 výběhy. Nebyla to tedy opravdu žádná sranda – pot se ze všech lil, těžko se dýchalo, v dalších kolech už vás tížil meč a dále batoh a přilba. No Ti co to dokázali mohli být právem hrdí na svůj výkon: Laky, Pepa, Vojta, Budu, Ludva. Gratulujeme.

Po návratu, který samozřejmě trval o dost déle než cesta tam, byla pauza na oblíbený úklid věcí a stanů a pár slečen stihlo sprchu.

Asi aby byly čisťounké na stavění brány, rozhledny, držáku na družinové vlajky a sedátek u ohniště – prostě program věnovaný táborovým stavbám. Dorazil i Piškot, který místo domluvené rady stavěl rozhlednu – a šlo mu to externistovi :).

Také nás navštívila paní doktorka, zkontrolovat kryplíka Máčku, která odpadla na tzv. „karahý“.
A zároveň s tímto musím rychle poděkovat za babičkou dovezené buchty. Letos se vůbec zdá, že se babičky (a nejen ty) trumfujou. Miky už začíná na jídelníček pomalu psát: babiččina pochoutka :). Rekord ovšem drží babička Žofka – nebo Žofky? :) – 7 plechů!!! Dík patří všem ostatním – Šimkům, Chytkům, Bendákům a paní Mlynářce – snad jsem na nikoho nezapomněl.

K večeři měl být špíz, ale nakonec to byl materiál na špíz servírovaný do ešusu zároveň se špejlí – aby byla dodržena přesnost táborového jídelníčku. Tu si potom Atrei málem vrazil do krku, když jsem hromovým hlasem zařval na Čegi že užívání mečů je mimo program zakázáno (ale chápal jsem, že chtěla nařezat Piškotovi).

Večerní program nazval Císko dezercí – nevím proč – nebyl jsem tam, ale tipuju, že chtěl dezertovat mimo tábor, aby někde sehnal svůj oblíbený šampón :). Tím nás totiž jednou uzemnil ve srubu, když jsme svolali mimořádnou radu a on se rozčiloval, že mu vystydne voda na vlasy a k tomu ještě dodal, že bude muset některý den vyrazit na nákupy pro speciální šampón, protože jiný prostě používat nebude a už vůbec ne půjčený námi, kteří se mu proto smějeme :). Ne, vážně, jednalo se o plížičku a prý velice vydařenou.

A pak už jen spát a spát a spát.

Jakožto doprovod Rysů musím říct, že jsem měl co dělat, protože Pepa Rysi nešetřil a tak jsme společně s Lakym a Vojtou svištěli tak čtyřicítkou a při průjezdu rodným Radešínem mi vstávaly vlasy hrůzou.
Podmínkou tohoto výletu bylo nesesednout či nespadnout z kola a tak stanoviště která jsme potkávali byla velkým zpestřením a doteků a pádů na zem přibývalo. Takto postupně bloudíce a plníce úkoly jsme dorazili až ke Sklenskému rybníku, kde se postupně setkaly všechny družiny. Léňa nám nechtěla věřit že to, kde jsme zastavili je chata Baronka, kde jsme byli na jedné z výprav – vždyť tam to přece vypadalo úúúplně jinak. Část odvážlivců vlezla do ne úplné teplé vody, ale osvěžení to bylo příjemné. Po pauze na baštu jsme opět nasedli na „koně“ a známou zkratkou jsme byli za půl hoďky v táboře.
Musím upozornit na pokroky, kterých jsem si u mnohých všiml. Třeba taková Danča a Měli, které měly problém dojet první den na tábor na Zubíku dnes vesele dupaly do pedálů a když je chtěl člověk předjet, tak to nebylo nic jednoduchého. Holt asi táborový vzduch dělá divy :).

Po obídku a polední relaxaci mi utkvěla v paměti hlavně příprava slibového ohně – který byl vymakaný do detailů a hlavně nezapomenutelné rozhovory s nováčky, kteří se odhodlali slibovat.
Stáli jsme s Teem nahoře na louce, koukali na každou novou tvář, která k nám přicházela od tábora a v hasnoucím světle končícího dne a snažili se vysvětlit co to vlastně slib je. Nejedná se jen o jakási slova, která je vhodné umět nazpaměť, ale je v tom daleko víc. A tak Teo i já vykládáme střídavě o nováčcích, střídavě o nás, jak se nám daří či nedaří plnit to co jsme před lety slíbili. Já se v myšlenkách vracím na tábory posledních šesti či sedmi let, kdy jsem takhle rok co rok seděl s nováčky na skále nad lomem v Toulovcových Maštalích, procházel se po rozsáhlých loukách na táboře na Polné nebo stál právě zde na Zubíku. Tolik lidí, tolik tváří, kde je některým konec? Vzpomenou si někdy i oni? Alespoň že část si s Piškotem odvedeme „na červených sňůrách“ o stupínek výš v pomyslné skautské hierarchii.

Teď je tu se mnou i Teo – nový budoucí vůdce oddílu, kterého čeká stejný „osud“ :) – dobře se myšlenkama a slovama doplňujeme, ale i tak se tyhle naše pohovory protahují až do 22:00. Chudáci oddíláci už musí být nervózní. Slibující jsou tito: Nika, Mates, Danča, Mono, Škráňa, Marťa a Peťa. Jediný kdo nebyl připuštěn ke slibu byl Budu, protože se mu nepodařilo složit Nováčkovskou zkoušku – nutno říct, že jeho leností – což mě mrzí a dvojnásob proto, že je mu to jedno. Od září přijde do oddílu opět jako nováček a tento večer musí trávit ve stanu.

Do táborového kruhu vstoupili oddílovou branou postupně všichni slibující a slib proběhl se vší potřebnou vážností a slavnostní atmosférou. Snad se jim tento zážitek zapíše hluboko a budou ho mít na paměti celý život. Na závěr zazněla skautská večerka a hloučky se postupně tiše trousily do stanů. Jen pár zasněných duší jsem musel od zadívání do plamenů vyprovodit.
Opravdu hezký a vydařený večer.

Bohužel na týmy má vliv množství kryplíků, kteří nemůžou hrát a tak u některých individuí dost stoupá střelecká statistika – třeba u Pepína. No uvidíme jaké budou statistiky po finálovém zápase.

Protože je Tulda jeden ze zájemců o působení v pracovním kruhu oddílu, připravil si pro oddíl hru, aby programové přesvědčil, že má co nabídnout. Za jeho asistence jsme se ocitli na Divokém Západě, z greenhornů se stávali stále lépe vyzbrojenými bojovníky, kteří stejně ale bojovali o životy a ztráceli je. Oddíl se docela vyřádil, jen prý trochu složitá pravidla, ale to ze začátku tak bývá. Každopádně, díky, Hombre!

Ve třetím zkoušel Adam nějakou Lest s medailonem, ale absolutně netuším jak to dopadlo. No třeba si to někdo po táboře při čtení těchto řádků vybaví. Co si ale pamatuju zcela jistě, že družiny po návratu tvrdily že je chce Adam totálně odrovnat – takže docela vorva. Zajímavé na tom je že si stěžovaly pouze první dvě družiny a Veverky s Jelenama, dorazivší po 40 minutách, dlouho po konci svačiny, byly v pohodě. Protože se jich Adam nemohl dočkat, vyrazil jim naproti a hle, copak neviděl: Ludva úslužně předává šifru Veverkám, nikde ani stopa po družinové konkurenci, vycházkové tempo, klídek, smích, pohoda – proč se kvůli hře nervovat a snažit, že? Po tom co svorně dorazili a byli vyslechnuti, jsme je prohlásili za vinné z porušování táborového řádu a zrušili pro ně následující programy, dokud nenachystají fůru dřeva po stanovenou rysku.
Proto byla v klubech atmosféra více než rodinná – pár lidiček u Atreie, Pavlínka s Hombrem na počítačové grafice a Mono u Tesáka na focení.

Večerní program byl pojat volněji, nějaké to zpívání a potom se vyrazili trochu biologovat (nebo že by bioložit?). Na dvou místech v lese se mezi stromy roztáhla bílá prostěradla a z jedné strany se nasvítila světlem. Toto je běžná praxe všech entomolgů specializujíc se na noční hmyz. Bílá, nasvícená plocha měla přilákat spousty můr, nočních motýlů a jiné havěti, ale asi byli ten den příliš unavení nebo se jim jen prostě za skautama nechtělo, výsledek byl žalostný – ještě že komáři ještě nespali a podařilo se vzbudit pár mravenců :).
Po této zkušenosti zalezl oddíl do stanů a těšil se po dlouhé době na pořádné vyspání – zítra je přece neděle – vstává se o hodinu déle!
Ticho noci pak už rušily pouze hlídky, předávající si noční strážení.

První program byl ale nekompromisní. Co si oddíl včera večer nasliboval, to také musel dodržet. Včerejší večerní program se totiž jmenoval: SLIBY. Šlo o to slíbit že udělám něco nenormálního, zajímavého, atraktivního – čímž zaujmu porotu a ta mi můj slib oboduje. V případě že se podaří slib splnit, bodové ohodnocení zůstává na kontě družiny. V opačném případě se odčítá i s úroky. Všichni se tedy na tento program opravdu těšili :).
A tak byl den zahájen tím že Mako budila zájemce s čajem a vlídným slovem – tento slib dodržela, všichni si ho pochvalovali. Husík zase odvážně vyrazil do bláta po čtyřech a vydržel tak celý program. Mako se sice buzení zadařilo, ale i tak dodržel Tulda svůj slib a hodil ji do bahňáku. Ludva zase vymáchal svůj obličej v blátě, Pepíno snídal ve čtyřech metrech nad zemí, Máčka se zamaskovala tak, že ji nikdo nepoznal no a spousta další slibů – více či méně vydařených.
Následný program byl více než vhodný, protože jím bylo velké mytí.
Už jen se rychle naobědvat, přichystat šipky, ať rodiče trefí do tábora a pak už je jen očekávat s hladovýma očima. Do pěti však času dost, proto stihl Atrei ještě chvilku svůj hudební klub a nacvičoval s dobrovolníky jeden hudební kousek na večerní oheň s rodiči.

Konečně rodiče dorazili a všichní ví jak to vypadá – po tábořišti zmatek, spousty buchet, po chvilce už otrávené obličeje dítek, kterým se pochvilce zastesklo po táborové „svobodě“ :).
Každopádně ti nejvěrnější rodiče vytrvali až do večera a dokonce se dobrovlně zapsali na seznam zájemců o noční hru. Hlavní průlom v zapisování učinil pan Mako a pak už se to hrnulo pan Piškot :), paní a pan Nečasovi, Červ s maminkou, Tkaničkovi, Lucka Marková s boyfriendem a asi i mnozí další – ale znáto to – ta paměť.
Krátké zpívání u ohně se líbilo (doufám), stejně jako repeté telefonického rozhovoru bratrského dua Atty a Teo. Závěrem hudební vystoupení Atreiova týmu a pak už vyrušení od jednoho vesničana – možná z Řečice, jejichž vesnice byla napadána neustále netvorem se šesti hlavami.
No a to byl začátek hry – potom se už šest namíchaných skupin vnořilo do hlubin lesa a na osmi stanovištích získavaly přísady do jedu na usmrcení netvora. Jak už se stává dobrým nebo nedobrým zvykem, hry pro rodiče se prostě musí protáhnout a to dost. Ale jsem rád že to nikdo nevzdal, výkony podané na trati byly úctyhodné – nikdo se nezalekl lezení po lanách, šplhání na strom, rozdělávání ohně, bloudění po provázku v hustém lese a spousty dalších věcí. Děkujeme rodiče (nejen za dobroty) a doufáme že jste už v pořádku, odbahnění a spokojení.
Oddíl byl značně po jedenácté zahnán do postelí a celá PK doufal, že do sebe ve spacáku necpou až k prasknutí dobroty od rodičů. Uvidíme zítra.
Dobrou chladnou noc.

A energie byla potřeba spousta, protože dnešní ráno bylo finálové – lacrosové. Velký mač byl divácky velice atraktivní (Eliška a Máčka) a povzbuzování bylo slyšet všude (po tom co Miky nahřál Elišce buben :)). Konečným vítězem se stal tým ve složení: Pepíno, Maky, Mono, Pipi, Nika. Na výsledek měl určitě vliv nejlepší střelec – Pepíno a také zlí jazykové spekulují, že k vítězství přispěla i Maky, díky tomu že jí její Karahí-koleno nedovolilo už týden navštívit tento program :). Ale to je ovšem pouze pomluva, protože Maky lacros umí skvěle (když si zrovna nepřilehne malíček na ruce s lacroskou :)))).

Medailon lásky – ten bylo třeba vyrobit pro Geralta ale nemohl ho vyrobit jen tak někdo. Císko tedy vymyslel zapeklitý způsob jak rozpárovat dvojice po táboře a zmíněné (samozřejmě smíšené) dvojice pak medailony vyráběly. Bylo docela zajímavé sledovat jednotlivé dvojice jak spolupracují a dost jsme se při tom s PK bavili :).
Vítězství bylo nakonec přiřknuto dvojici Maky, Tulda – jejich medailon byl opravdu nádherný.

Co se dělo ve třetím programu s krycím názvem Kupci jen matně tuším – nejdříve nakreslené obrázky se loupily, směňovaly a při této hře nestačilo být jen dobrým bojovníkem, ale základem měla být družinová strategie. A tady to trochu pokulhávalo – jak si posteskl tvůrce hry, Tesák.

Zato po svačině stačilo být opravdu „jen“ dobrým bojovníkem a s mečem se vnořit do spleti chodeb, chodbiček, místností a bojovat proti hlídačům – ať už mečem, hadrakoulí, šátkem atd. Kdo se probojoval až na konec, mohl si poslechnout část instrukcí potřebných k dalšímu postupu ve hře. Hra se mi vryla do paměti – možná spíše do hlavy a přesněji řečeno do čela, nosu a úst – to proto, že počet zásahů mířených na mou hlavu přerostl únosnou mez (nikdy jsem netušil že jsem tak populární). A tak mi teď říkají indická princezna. I když pochybuju, že dřív používali na tečku mezi oči Novikov!

Atmosféra u večerního ohně lákala k dokončení Arény – pokládání záludných a zvědavých otázek ostatním členům oddílu. Bylo zde však dost těch, kterých se nebylo na co ptát a tak jsme byli rychle hotovi.
To však nebyl povel k zalezení do stanů, ale čekala nás druhá část večera – ta očekávanější a to tzv. Galavečer. Neboli večer plný vyhodnocení – a tak byli vyhlašování nejlepší střelci, nahrávači atd. atd., samozřejmě nejlepší tým mezi prvními. Obdarováni byli vítěznými „doutníky“, banány, salámem – no originální ceny tak žádané v táborových podmínkách.
Neopomněli jsme pozvat i známé osobnosti a tak před srubem na Zubíku vyhlašovala výsledky Ilonka Czsáková, Kája Gott a nakonec zazněla i v originále píseň We are the champions! Klobouk dolů, Pájis!

Do postýlek doprovodilo všechny obvyklé večerní čtení, které je tak obvyklé, že jsem ho zde zmínil teprve poprvé. Každý usínal s vědomím, že je zítra opět neděle – tudíž vstávání až v 8, hurá! Sakra, další neděle? To nám to nějak letí. To samé si určitě pomyslel i Matěj-Koblih, který si na prodloužené hlídce odpykával trest za spaní místo hlídání, kterého se dopustil v týdnu (a já málem zaspal do práce!!!).
Dobrou!

Proto od rána získávají družiny zbylé klíče po okolních lesích, znovu hledají v jízdních řádech a plánujou a plánujou. Úkolem je si naplánovat cestu sami, včetně zastávek, peněz na cestu a hlavně dojít co nejdál od tábora. Lišky a Rysi vyrážejí směr Náměšť nad Oslavou, Jeleni směr Polička a Veverky se budou prodírat divočinou Treneckovy rokle a okolních území.
Dlouhé přípravy se protáhly až do dvanácté hodiny. A družiny starovaly až s mírným zpožděním. Ale docela nalehko – to hned vysvětlím. Ke snídani byly ještě stále výborné rodičovské buchty, které jsou na táboře pravým pokladem (když se jich nepřecpete). Proto mě dokázalo vytočit do maxima, když jsem v jídelně na stolech našel cca. 3 kusy buchet volně položených na stole, z každé jen tak nepatrně ukousnuto a nechány svému osudu. A to bylo několik hodin po snídani! A protože se i po opětovném urgentním dotazu k buchtám nikdo neměl, s klidem jsem je dojedl a potom šel schovat tácy s připraveným jídlem na cestu. Družiny dostaly jen pečivo, kelímek Perly a roli toaleťáku. Těstoviny, tatranky, salám, sýr, čaj, tang a kdo ví, co ještě – tak tyhle dobroty zůstaly v táboře. Překvapilo mě, že když jsem vychladl, tak většina lidí z oddílu přiznala že mě chápou a schvalují to – i když, proč sakra, mají trpět nevinní……

A tak se za pohnuté nálady vydaly skupiny na cestu. Před nimi ovšem, více méně nenápadně, vždy dvě dvojice z PK, které měly z patřičné vzdálenosti dohlížet na počíná družin a zároveň jim po cestě chystat nějaké ty úkoly.
Tábor osiřel – pouze Teo, Maky, Peťa – kterému se přihlásila viróza v ten nejmíň vhodný den a moje maličkost. Nemyslete si, že jsme se flákali – uklízelo se tábořiště, po hrách, kuchyně…… Večerní slejvák, který přišel nás dost vystrašil a my kontrolovali družiny co a jak. Všichni více méně v klidu, Vevky dokonce zaparkovali ve stanovém městečku a vymohly si tam nocleh.
Tak dobrou noc z opuštěného tábořiště.

hlídky pracovního kruhu je z povzdálí sledují a připravují jim úkoly. Já trávím čas v práci a s Teem se na tábořišti střídáme, protože si jde naplánovat operaci zlomené ruky - doporučili mu ocelovou dlahu na kost, takže ho tento zákrok čeká hned v pondělí po táboře - to aby stihl zahajovací oddílovku.
Opět tedy následuje práce na tábořišti a hlavně vaření pozdějšího oběda, kdy se Máčce zadaří geniálně přesolit bramborovou kaši :) - takže bylo ideální ji za stálého míchání vylít do odpadovky. Druhý pokus byl už úspěšnější.
Samozřejmě jseme také zkontrolovali družiny no a nechyběli pak ani Osadníci u roztopených táborových kamen. A řekněte sami - kdy se vám podaří jít na táboře spát v 21:00?
Ale po pravdě, že bych se cítil nějak svěže, to zrovna ne. Spát u kol s vědomím že venku nehlídá hlídka naopak prší a déšť v lese vyluzuje spoustu zvuků - prostě sedavé zaměstnání není ideální na první tři táborové programy. Sakryš, proč nemůžu být na táboře až do konce jako normální člen!!! Ale Teo tomu šéfuje dobře - průprava na nastupující kariéru oddílového vůdce.
Teď je úterý, dle zpráv už jsou družiny zpět v táboře, většina promočených až na kůži - včetně spacáků (přístřešek si podle mě v tomhle počasí nepostaví jen opravdový ignorant!!!). Ale nebude to tak dramatické - Teo mě informoval, že se sušení zvládne v táborových podmínkách, takže fajn a nemusíte se o nás vůbec bát. Jen se opravdu bojím likvidace tábora - v takovém bahýnku se budou věci odvážet jen velice těžko.

Jeleni jsou první – kupodivu suší, spokojení – žádný problém. Musím je pochválit za to, že se hned po návratu chopili práce a dělali spoustu dřeva do zásoby, protože informace od druhých, vracejících se skupin nebyly moc slavné – většina mokrá až na kůži.
Telefonicky jsme s Teem řešili co s nimi, když nám sušárna nestojí, ale nakonec se ukázalo, že je vše zvládnutelné v táboře. Takže dopoledne a část odpoledne se věnovala sušení spacáků a oblečení v týpí. Ale konec třetího programu byl už opět „herní“, spíše rukodělný, protože se vyráběly a pomalovávaly masky, jejichž využití je zatím asi překvapením.

Ačkoliv po svačině spustil příšerný liják, přesunuli jsme se pod vedením Avalaka do lesa, kde byla mezi stromy schována laboratoř, ve které byla kouzelná hůl, kterou bylo třeba získat. To ale nešlo bez toho aniž by se družiny v laboratoři pořádně zorientovaly.
V praxi to vypadalo tak, že jeden z družiny šel do kruhu, zavázal si oči a zbytek se rozmístil po obvodu a tlumočil mu jaký úkol vlastně má, jak ho splnit a navigoval ho. Ale představte si že tohle dělají 4 družiny současně – to bylo řevu, adrenalinu a emocí.
Jedním z úkolů bylo najít v území lavor s vodou, nabrat ji do kelímku a naplnit takto sklenici. Nebo uzmout šátek postavě, která se pomalu přemysťovala. Závěrem se strhl boj o kouzelnou hůl, což bylo maso. Ale hra jak má být, užili jsme si ji a i to počasí se v průběhu hry umoudřilo.
Nešvarem ovšem bylo to, že někteří se snažili podvádět a koukat, když byli v aréně. Máme na to prostě své specialisty…….

Večeře byla vydatná a zdravá – těstovinový salát s tuňákem, tak se všichni pořádně nacpali – hlavně Ludva, kterej po svačině větřil jak pes – kde co ještě zbylo.

K překvapení velké části tábora byl večerní nástup – stačí aby byli tři dny mimo a už je režim dne udivuje…. Na nástup dorazil Avallac'h se získanou kouzelnou holí a začal s námi vykládat o Rinceovi – ten se jak zázrakem objevil – frajer jako vždy – ovšem do doby než rozpoznal kouzelnou hůl. Útěk mu nepomohl, Avallac'h i s holí ho dostihl a proměnil v nefritovou figurku, které se zmocnil Mono.
Nástup jsme více neprotahovali, protože tak černá mračna jsme za tábor ještě neviděli a v osm už byla tma skoro jako v noci. Přemístili jsme se tedy do týpí, kde jsme vykládali o uplynulých dnech na výpravě. Několik lidí se přiznalo že to pro ně bylo dost náročný, jeden by do toho prý už nešel, ale většina názorů byla taková, že to byla skvělá zkušenost a test samostatnosti – což jsme rádi slyšeli.
Řešili jsme také témata – jak moc nosit či nenosti skautský kroj na výpravách a jiných akcích nebo jaký typ záchodů by oddílu nejlépe vyhovoval – zvláštní že jsou spokojeni se stávajícím typem. Pouze prý kdyby šla udělat nějaká zvuková bariéra, ať si holky můžou v klidu podrbat a nebát se kdo je u kluků poslouchá :).
Zajímavá byla diskuze na téma Pomoc bližnímu – což byl také jeden úkol na výpravě.
Většina zúčastněných svorně slibovala, že by přístřešek stavěla jinak nebo prostě stavěla. Teo připomněl, že jejich „frajerstvím“ jsme museli pozměnit chod celého tábora, aby se daly mokré věci usušit.
Na zbytek pátého programu bylo sice avízováno Ovéčko – tedy osobní volno, ale končili jsme pár minut po první večerce. Tedy končili…. bylo vyhlášeno to, co každý z nás čekal: v noci se uskuteční poslední boj o záchranu Ciri. Na tuto informaci se vyskytlo několik brblalů, kterým se nelíbilo že by měli vstávat a tak jim bylo důrazně vysvětleno že se jich nikdo neprosí. Ale všem bylo jasné, že se skaut takhle nechová a u ostatních dost klesli – překvapením pro mě bylo že je v této skupince i Budu….

Družiny tedy v průběhu noci postupně vyrážely na hrad za osvobozením Ciri, podstoupili spoustu bojů, porážek i vítězství a jak to dopadlo vám napíšu později, protože hra končila pro poslední družinu o půl páté a to už jsem téměř odjížděl do práce a nestihl se vyptat účastníků co a jak :).
Budíček měli každopádně posunutý, takže se snad vyspali do sytosti, protože dnes je už čeká jen pár programů a odpoledne začínáme likvidovat tábor, ať toho není na zítřek tolik. Jen bych chtěl touto cestou upozornit rodiče, ať počítají s tím, že dítka dotáhnou domů stanové plachty na vysušení. Všechny jsou mokré a není v našich silách je vysušit hromadně v klubovně. Proto buďte prosím tolerantní – každý bude mít max. jednu stanovou plachtu. Prosíme o okamžité rozbalení, ať nám to nezplesniví – celty budou zpět vybrány na oddílovce 7. 9. 2006 – kdy je i schůzka s rodiči. Předem děkuji za pochopení.
Toť už asi vše – nepředpokládám, že bych byl do konce tábora ještě schopen napsat něco o těchto dnech, takže až potom pěkně z tepla domova doplním chybějící články a rozloučím se s Vámi. Mimochodem k článkům vkládaných včera jsem doplnil pár fotek. A poslední informace, na Zubíku bylo v noci necelých 5 stupňů!

Dopoledne se dlouho vyspávalo po závěrečné noční hře a pak následovaly dodělávky – co si pod tím představíte je v podstatě jedno a nedá se to blíže specifikovat.
Jako naschvál došel našemu Megadiovi (obrovský plynový hořák – typ Megazeus – pořízený v průběhu tábora) plyn a protože kamna už jasně naznačují, že jejich prázdninové vytížení přesahuje limity, oběd se posunul asi o hodinu a půl.

Trochu jsme se obávali předpovědi počasí, kde bylo všude varování před přicházejícími nočními dešti a vichřicí. Proto jsme donutili oddíl sbalit si vše nutné do batohu a kufry, tašky a ostatní zavazadla jsme odpoledne dopravili do klubovny.
Pozdější odpoledne bylo věnováno živelné likvidaci stanů a podsad. Protože docela pršelo a my čekali, bylo hodně málo času na naložení valníku, který nám přistavil pan Šidlák. Ale stihli jsme to – i když stejně bude muset ještě zítra vyrazit do lihovaru jedna Avie s dalšími podsadami, které sloužily jako mantinely fotbalového hřiště.
A jaká byla nálada? Veselá, ale i unavená, mokrá – no prostě si představte, že se blíží poslední večer na táboře, který je pro více než třetinu oddílu poslední. Do toho prší, všude je spousta bláta, před očima vám mizí vaše několikatýdenní útočiště – stany – tak takhle jsme se nějak cítili.
Postupně se všichni přestěhovali do velkého bílého hangáru, kde se připravili na noc (mám rád tohle společné spaní celého tábora – jsme si tak nějak blíž a ten smutek z končícího tábora je snesitelnější).
Každopádně na spaní jsme si ještě dost dlouho počkali, protože ve srubu se stále řešila sestava nového pracovního týmu a hlavně noví rádcové družin. Ano, měli jsme to vyřešit dříve, ale tábor má největší vypovídací schopnost o každém jednotlivci a jeho vhodnosti přijmout odpovědnost za ostatní i sebe.
Konečně v deset jsme za stálého deště zakotvili v týpí, kde proběhla svatba zaklínače Geraltha s Jenefer a my byli hosty. Družiny popřály šťastnému páru hodně štěstí a pak už byl čas pro naše oddílové záležitosti.
Družinoví rádcové měli, dle instrukcí z dřívějška, za úkol předat své žezlo nadcházejícímu rádci. Každý to dělal po svém, originálně, osobitě – na každého to také jinak zapůsobilo. Nejslzavější údolí bylo u Lišek a musím říct, že to i u mě vyvolalo vlhkost ve tváři. To když jsem viděl tu loučící se partu plnou emocí. To člověk zapomene na všechna naštvání, křivdy, soudy a vidí jen a jen společenství lidí, které spojil oddíl a dal jim tolik, že se teď to loučení nedokáže obejít bez slziček a stesku a vy máte to štěstí, že jste mohli být u toho, léta sledovat jak se parta formuje, vyvíjí, mění….
Pepíno vymyslel originální způsob ve kterém figurovali všichni předchozí rádcové Jelenů – a my jen zírali kolik nás vlastně na táboře je – těch, které spojuje pouto Jeleního rádce. A jsou to opravdu generace rádců za těch 16 let oddílu. Miky, Zdeny, Kosťa, Pizzi, Mejša, Miry, George, Adam, Pepíno, Ludva – ze jmenovaných chyběl pouze Kosťa, Pizi, Mejša, George.

Po těchto rituálech jsme se opět sešli všichni v týpí a byli představení noví rádcové i ostatním: Bája – Lišky, Nika – Veverky, Ludva – Jeleni, Vojta – Rysi. Hodně štěstí, rádcové!
Následoval poslední bod programu. Naposledy zazněla jména: Pavlínka, Maky, Čegi, Lenka, Pidi, Laky, Pepíno, Husík, Tulda jako členů oddílu – každý po rozloučení s oddílem převzal svou fotografii, která léta zdobila zeď klubovny a připomínala členství v družinách a vyrazil do tmy tmoucí vstříc novému životu. Cesta pokračuje dál, je na čase hledět výš a klást si vyšší nároky a cíle – začít myslet více na ostatní – prostě začít SLOUŽIT.
Jen Pavlínka s Tuldou se na chvilku zdrželi, aby byli představeni novému oddílu, novým oddílovým vůdcem jako členové nového pracovního kruhu. Ale potom mi už nezbylo než všem poděkovat, Teovi stisknout zasádrovanou levici a tím předat závazek POVINNOSTI, ODPOVĚDNOSTI A KÁZNĚ za oddíl Naděje do jeho rukou. Ať se daří!

S těmi devíti vyvolenými jsme si potom zavzpomínali venku na jejich počátky v oddíle – poděkoval jsem jim za uplynulá léta – vždyť oni byli (a jsou) má rodina – oni zažili většinu mého vůdcování se všemi těžkostmi i radostmi.
Vzpomínal jsem na Pavlínku – malého roztomilého nováčka, který se bál jít z Berušek do oddílu a pak se tam zabydlel jako málokdo a stal se pomalu oddílovým maskotem – malý Brian . Nebo Pepa, který byl mou první vůdcovskou „chybou“, kdy mi Monti radil ať těsně před táborem nováčka neberu – a podívejte se jak se mi neposlušnost vyplatila. Máčka, která když přišla, vypadala jako slečinka, která zase rychle zmizí k baletkám nebo mažoretkám…… takto jsem vzpomínal na všechny a zase bylo slzavé údolíčko. Ale myslím, že jsme na to měli právo – dnes ještě jo – zítra vyrážíme všichni na novou cestu a už se nebudeme ohlížet zpět (tedy alespoň ne tak často).
S takto rozjitřeným srdcem uléhal každý za zvuků kapek deště do svého spacáku a usínal se svými myšlenkami.
A já doufám že tyto emoce jasně dokazují jak oddíl funguje, co v něm prožíváme a co si vzájemně dáváme. A jsem nesmírně rád, že můžu pokračovat dál - tentokrát s rovery - po boku s (nejen skautským) bráškou Piškotem.

Díky všem co se podíleli nebo podílejí na chodu tohoto živého tělesa – oddílu Naděje.