Polsko 2001

10. 2. 2001 - Pokladnička

Dnešním dnem jsem se rozhodla pokud to alespoň trošku půjde jet o prázdninách na 7-14 dní na kolo. A protože takový výlet něco stojí rozhodla jsem se dne 10. 2. založila sbírku Expedice Rakousko 02 a nebo Na skříň v našem pokoji jsem dala pokladničku, kterou mi darovaly spolupracovnice z pensionu. Pod pokladničku byl seznam, kam jsem si zapisovala, kdo mi přispěl. Takže teď mohu úplně přesně říct, že první byla sestřička Lenka 5 Kč, druhý Zdeny 0,20 Kč (deseťáky jsem nesbírala, ale Zdeny byl jediná vyjímka).

14. 6. 2001 - Kdo ví víc?

Už je to pár týdnů co jsem se rozhodla změnit trať z Rakouska na cestu k Baltskému moři. V současné době sháním zajímavosti o Polsku. No musím konstatovat, že je to síla. Na internetu jsem moc nenašla a v knihovně jen jednu knížku, kde jsou informace spíš pro historiky (data, jména, ale jinak nic moc). Další možnost, kde nalézt nějaké gut knížky se mi jevil kabinet zeměpisu. Po domluvě s paní učitelkou Janíčkovou jsem do této místnosti vnikla, prohrabala všechny police, ale bohužel opět nic nenašla. Další možnost jak sehnat informejšn je skautská ventilačka. A tak sedám k internetu a píšu zprávičku. Konečně, alespoň na chvíli svitla jiskra naděje, že někde něco seženu Jíťa a Verča dostaly skvělý nápad zeptat se v cestovní kanceláři, Miky se podívá v Praze v knihovně, Mládě mi půjčí mapu Polska no uvidíme jak to dopadne!

18. 6. 2001 - Výměna pláště

Dnes jsem vyměňovala plášť na kole. A víte jak dlouho mi to trvalo? No to raději nechtějte vědět jinak by jste začali pochybovat o mém technickém nadání . Ale po této zkušenosti jsem usoudila, že pokud někde píchnu tak ... to budu muset spravit nebo kolo hodit do příkopy a nebo hledat pomoc u polských domorodců. Jinak v cestovní kanceláři mě nabízeli informace o Španělsku, Itálii, Řecku ale o Polsku, že bohužel nic nemají.

20. 6. 2001 - Výpis

Dnes byl můj šťastný den, došel mi výpis z BÚ nejsem na tom tak špatně takže během týdne navštívím Radňovice, přesněji opraváře Tomáška a dám kolo trochu do pořádku.

21. 6.2001 - Bankomat

Celý den jsem se těšila jak si nechám opravit kolo, jak si objednám bágly na kolo jak bude mít pěkný nový řetěz a ... A tak jsem se odpoledne vydala k bankomatu. Vtípek však spočíval v tom, že bankomat mi nechtěl vydat moje ušetřené peníze. Začala jsem pátrat po příčině, proč mi tento přístroj nechce vydat dva pěkný modrý papírky s třemi nulami na konci. Příčina byla zjištěna po příchodu domů. Dne 20.6. ve večerních hodinách jsem byla již tak pracovně unavena, že si spletla řádky na výpisu z BÚ a místo.. Kč jsem měla zůstatek .. Kč. Takže mi opět spadl hřebínek a s větou: Jo, jo změna je život jsem nikam raději nejela.

2. 7. 2001 - Návštěva u doktorky

Tak je skoro měsíc před odjezdem a já jsem navštívila paní doktorku Strížovou. Která mi radí na cestu šumivé Calcium a tablety Magnesia. Na otázku: Paní doktorko a nemohlo by to Magnesium šumět taky jako to Calcium? Doktorka se na mě podívala a říkala: Míšo, pokud chceš, aby Magnesium šumělo musíš si zajít na psychiatrii. No usoudila jsem, že to se mnou není až tak špatné a že psychiatrii navštívit nemusím. Zdeny mi slíbil, že mi půjčí nářadíčko na kolo Hurá Pepa mě možná půjčí brašny Doufám Brácha slíbil, že mě odveze autem na hranice Uvidím

12. 7. 2001 - Už mám batohy!!

jo, jo změna je život Pepa ani Šerif mi nemohou půjčit brašny a tak paní Marková z Radňovic kontaktuje kamarádku, která je od té lásky a batohy mi na pár dní půjčí (jak se časem dočtete batohy mi zůstanou již na pořád).

30. 7. 2001 - Den příprav

U paní Markové vyzvedla batohy na kolo a slíbila, že je v pořádku vrátím a pokud ne tak v plné výši uhradím
Večer začalo velké balení. Začala jsem optimisticky koukat na batohy a najivně doufat, že ty kupky, který mám nachystaný se mě do batůžků vejdou. Když už po páté jsem přebalovala usoudila jsem, že některé věci hold zůstanou doma. Díky Mláděcí nepromokavé bundě Axon jsem v klidu mohla vyhodit některé zbytečné věci a tím vytvořit větší prostor pro jídlo na 10 dní.

31. 7. 2001 - Rychlý odvoz kola

Tak jsem myslela, že dnešní den proběhne úplně v pohodě, že se rozloučím z rodinou skočím na pokec za známýma a pak se pěkně do růžovoučka vyspím a ráno 1.8. mě brácha odveze do Liberce. Já pořád říkám změna je život a domlouvat něco je riskantní. No abych to zkrátila, brácha ani taťka mě na hranice neodvezou a jediná možnost jak dopravit kolo do Liberce je vlakem, který jak jsem si předem naštěstí zjistila odjíždí za 45 min. A tak začalo velké kontrolování věcí a kola. Na ČD jsem dorazila 20 min. před posledním vlakem, který by mě mohl dovézt kolo do Liberce. Vyplnila jsem tiskopis na kolo a pak s panem výpravčím jsme kolo zkontrolovaly. Tak snad je vše už jak má být a já můžu v klidu spát. No na klidu mi však pan výpravčí trošičku ubral větou No možná, by tam to kolo mohlo zítra dorazit, no snad, uvidíme, ale jo. A tak se loučím s nádražím a vyrážím domů i s batohy, které jsem nakonec neposlala, protože se mě za ně nechtělo utrácet Kč.
Večer jsem se stavila domů k rodičům, kde jsem dostala a dala pár příkazů. Taťka mi nakázal každý den posílat zprávy, kde jsem, dal mi pár rodičovských rad no znáte to. Já taťkovy zakázala prozradit moje, ségřino, bráchovo a taťkovo tajemství mamce a babičce o tom, že jedu sama. Protože jak znám naši drahou ženskou polovičku rodiny, asi by se moc nevyspaly. A kdo by pak nesl následky jejich pochmurné ospalé nálady?

1. 8. 2001 - Den odjezdu ( 242 km - vlakem, 50 km - kolo)

Po ránu jsem musela skočit na úřady, abych dostala nějaké penízky a měla z čeho další měsíc žít (no stejně mě to nevyřídily a po příjezdu jsem se zocelovala větou A co tě nezabije možná tě posílí a musím konstatovat, že na tom něco je).
Půl hodinky před odjezdem se stavuje Léňa, která mi dala dáreček v podobě zeleného boxera, prý aby mě a kolo chránil, na vlakáči tento pejsek dostává jméno Roky a stává se maskotem výpravy.
10:59 naposledy máváme z vlaku Šídlovy, který pokud se nevrátím tak má na starosti berušky, takže se budu asi muset vrátit, ne že bych ji nevěřila, ale přece je ještě mladá.
Ve vlaku si Léňa ze mě dělá srandu a ptá se mě zda jsem něco nezapomněla lékárničku, ešus, bombu, zámek na kolo Ano mami mám všechno, odpovídám ji s úsměvem na tváři. No všechny tyto věci jsem přece minimálně pětkrát balila do batohu a tak si nepřipouštím, že bych něco zapomněla. Ale přece jedna věcička se našla - klíče od zámku na kolo. No nazdar, zámek na kole mám, ale klíče ty visí u dveří na věšáku doma. Má hlavička zapracovala, vytahuji mobila a volám taťkovi, taťka volá bráchovy a brácha ségře, která klíče nalézá a do auta bráchovi vlézá. Brácha prý jel svým BMW mezi N.M a Žďárem 170 km/hod., aby to stihl.
Ve Žďáře byla ještě Peťa a Matouš a tak dáváme poslední společnou foto před odjezdem a pak vyrážím rychlíkem směr Kolín - Liberec.
V Liberci si vyzvedávám kolo a vyrážím směr hraniční přechod Habartice. V Habarticích jsem si poslala naposledy za levný SMS o tom, že žiji. Když jsem přejížděla hranice již slunko zalézalo za kopečky a já věděla, že se budu muset uchýlit k nočnímu spánku. K spánku jsem se uložila pár kilometrů od hranic. No jak jsem ráno zjistila hned vedle nějaké vesnické skládky.

2. 8. 2001 Den první velké jízdy (160 km)

Dnes jsem ráno stávala s prvním kohoutím zakokrháním. Když jsem se probudila nad polem, které se bylo přede mnou byla bílá mlha, kterou se snažilo prosvítit sluníčko. Spacák i kolo bylo mokré od rosy a tak jsem neměla důvod se dlouho vyvalovat ve spacáku. Rychle jsem si zabalila a pádila pryč, vždyť mě čekalo prvních min.100 km a Polsko na které jsem se tak těšila.
Zgorzelec bylo první velké město, které jsem potkala na svém putování po Polsku. No moc pěkné vzpomínky na něj nemám, protože hned v tomto městě jsem bloudila asi 45 min. (při zpáteční cestě jsem ho projela za 15 min.). Jen co jsem se vyšourala ze Zgorzelce onoho většího města plného čtyřkolých nesmyslů z kterých šel jen šedej smrad, čekala mě projížďka krásnými borovicovými lesy skoro bez aut. Mezi vesnicemi byly desetikilometrový lesy ve kterých byly tzv. lesní parkoviště. Což je úžasná věc pro znavené cyklisty či autoturisty. Prostě, když už nemůžete a náhodou uprostřed lesa uvidíte modrou obdélníkovou značku s velkým písmenem P je to pro vás znamení, že za chvíli dojedete na místo, kde jsou postavěny dřevěné lavičky a přístřešky. Na většině parkoviště je udržovaný pořádek a nečeká vás tam ani vyasfaltovaný podklad, prostě je to takový příjemný posezení uprostřed dlouhého lesa. Po projetí jednoho takového lesa mě čekala malá snídaně v jedné Polské vesničce. No byla jsem zvědavá jaké pečivo mají v Polsku a taky na to jak se domluvím. Na svůj první průzkum jsem si vybrala malou vesničku. Kolo jsem opřela o dřevěný plot a vydala jsem se do obchůdku. Pan prodavač zrovna obsluhoval mladou dívenku a tak jsem poslouchala jak mluví. No moc jsem toho nerozuměla. Pak se otočil na mě a prý co si přeji.Vyhrkla jsem ze sebe Prosím, máte rohlíky pan prodavač nerozuměl a tak jsem mu začala vysvětlovat co je to rohlík a jak to vypadá, pán pochopil, ale neměl, zato mě nabídnul bulky se sýrem nebo bez. A tak jsem si vzala obě, abych ochutnala jak normální tak sýrovou polskou bulku. Usedla jsem si na zem před obchod a začala jest pravou sýrovou bulku, která nebyla sýrová, ale tvarohová. Za chvíli vyšel z obchodu pan prodavač, který mi donesl židličku. A tak jsme se dali do řeči, oni vyprávěli o českých fotbalistech, který je před pár dny zde porazily jejich družstvo, já o cestě a pak jsme hovořily polsko, česko, německy úplně o všem. Byla to příjemná snídaně, ale má dnešní cesta nebyla zdaleka u konce a tak jsem se rozloučila s polskými lidem a vyrazila dále směr Zagań, Dabie, Krosno, Siedlisko. Asi kilometr p?ed Dabie jsem narazila na krásný písčitý rybník, kde jsem se musela schladit a umýt. V Krásnu mě zaujal kromě krásného kostela i malý parčík ve kterém nebyly cesty, ale jenom stromy, tráva a lavičky na kterých jsem asi hodinu jen tak seděla, koukala a jedla. Poslední část mé cesty z Krásna měla za cíl vyhledat místo na spaní.
Dnešní noc jsem zalehla v na lesní pasece kousek od kukuřičného pole. Pomalu se blížil večer a tak jsem uvařila Kuřecí pochoutku, rozeslala SMS a chtěla jít spát. Najednou se ozval šramot a přede mnou se z vysoké trávy zvedla srna. Já koukala na ni, kde se tu vzala a ona na mě, v klidu pootočí hlavu a kráčí si to k stádu, které bylo opodál. Než jsem se ulehla do spacáku ještě několik srnek si to vedle mě pro cupitalo a tak mě tyto srnky donutily přemýšlet o tom proč se mě nebojí. Došla jsem k závěru, že splývám z přírodou no, že nevoním voňavkou, ale lesem a proto nyní používám větu Smrdím tak, že by ani srnka od mne neutekla

3. 8. 2001 Den polských hodů a drzých komárů (130 km)

Po ránu mě probudily divné zvuky z kukuřičného pole a polský traktor. Po zabalení veškerých věcí jsem se dala na další cestu. Cesta do Torzym byla trošku neobyčejná. No abych byla opět trochu konkrétnější. Ne všechny polské cesty jsou v dobrém stavu. V Polsku jsem dělila cesty na dobré, bláznivé a kostkaté (kočičí hlavy). O dobrých se nemá cenu zmiňovat o bláznivých a kostkatých bude ještě řeč. A začnu těmi kostkatými. V Polsku mají dopravní značku nerovnost vozovky. Při pohledu na tuto značku jsem litovala svého bajka a své prodloužené části nohou. Na silnici se totiž občas za touto značkou objevily neskutečně velké kostky o velikosti dlaň x dlaň (i víc) po kterých se skutečně nedalo jezdit. No a jak jistě tušíte takové kostky mě čekaly cestou do Torzym. Naštěstí mě kostky nedoprovázely celou cestu, ale střídaly se s rozsekanou silnicí. Tyto silnice mě dovedli k dalšímu výroku: Tyhle cesty jsou ještě z doby Marie Terezie. Nevím proč mě tato věta napadla, ale napadla. Hurá, Torzym. Mé oči začaly pátrat po nějakém sklepu jak Poláci říkají obchodu s potravinami. A hele obchůdek se stolečkem a levicí, tak ten se mi moc líbil. Kolo jsem opřela o velký květináč a vešla do obchůdku. Prosím dvě bulky a chleba paní prodavačky mě obsloužila a já jako spokojený zákazník odešla. Před obchodem si vybalila paštiku české výroby a namazala ji na chleba. Za chvíli vyšly z obchodu obě prodavačky a tak se dáváme do polsko-české řeči. Když jsme si mezi sebou povídaly bylo mi trapné tam před nimi samotná jíst a tak jsem jim nabídla chléb s paštikou. No, jedna z nich se zarazila podívala se na mě a řekla Ne, ne to my vás u nás hostit, kávičku nebo čajíček-tea a začaly polské hody jogurt, bulka, tatranka, kafe se smetanou, okurka, ..za chvíli přijel zelinař, kterého prodavačky upozorní, že jsem z ČR a jedu k Baltu, to zelináře tak dojalo, že my na cestu dal jabka, banány, švestky, broskve, okurky .. a ještě mi poradil kudy dobrá droga pro mě a roverova , tedy kudy dobrá cesta pro mě a kolo .. nevěděla jsem co mám dělat, jak jim mohu oplatit jejich pohostinnost a tak jsem jim alespoň nabídla české Bompary a slíbila, že pošlu pohled z ČR. Po dvou hodinové pauze jsem se vydala poslední dobrou drogou k městu Gorzów Wielkopolski, za tímto městem mě čekala dlouhá bláznivá silnice, která vedla až do Wolińě. No ve stručnosti pokud jsem se bála tak to bylo pouze v několika km úseku silnice za Gorzówem, kdy se bláznivá silnice zúžila a pár kilometrů jsem musela jet po silničním pruhu cca 20 cm vedle zuřivě projíždějících auťáků a náklaďáku v obou pruzích v frekvenci v,v,v,v,v,v,v,vvvvvv (to byly tři náklaďáky za sebou). No tady jsem si prozkoušela nejen fyz. a psych. síly, ale také své jezdecké schopnosti, někdy totiž silnice nekončila trávníčkem, ale měla 5 cm schůdek pod kterým byl štěrk nebo jiné harampádí což by mohlo znamenat že budu lepit. U Lipiany mě zastihla pěkná bouřka, která mě absolutně nemohla rozhodit, protože jsem seděla v přístřešku pro motorky vařila polívčičku a koukala na to jak pěkně se blýskalo na obloze. Bouřka nebyla naštěstí tak velká a tak po hodině jsem vyrazila hledat místo na složení svého těla. Místečko nalézám u rybníčka. Večer jsem si postavila přístřešek, snědla dva narozeninové bonbony, vzpomněla si a poděkovala na dálku všem za dárky k narozeninám a šla spát. Když jsem již usínala u uchy mi začali bzučet komáři, nedala jsem komárům nic najevo a s větou: Každý slušný komár jde po 22.00 hodině spát, se snažila usnout. 23:00 hod. komáři neustále lezou všemi skulinami do spacáku, aby si mohli ďobnout. 24:00 hod. komáři upíjeli neustále krev a já si hrála na drsňačku, která by přece neutekla před takovou havětí jako jsou komáři 01:30 Evakuace je nutná, zabalila jsem si všechny věci i přístřešek a odcházím o 100 m dál, kde komáři nejsou. Rychle si zalezla do spacáku a s jediným velkým přáním ať neprší usínám. K ránu začalo vcelku vydatně pršet a já ač zabalená v igelitu decentně promokám.

4. 8. 2001 - Den D, první pohled na moře (150 km)

Na to, že mě komáři dělali společnost až do půl druhé do rána se mi docela dobře vstávalo. Proto jsem čekala, že na mě dolehne spánková únava během cesty (dolehla) a myšlenka na to, že bych dojela k moři se mi zdála neproveditelná. No včera večer jsem myšlenkou pohledu na moře byla doslova zblázněná, ale dnes po náletu komářího komanda jsem si nic neslibovala. Po vytočení dvou polských klíšťat a sbalení mokrých věcí jsem opět šlápla do pedálu směr Štětín. Nevím co jsem ten den komu jsem udělala, ale smůla v první polovině dne se mi vyloženě lepila na paty, po komářím náletu a ranním deštíku mě stihlo poslední nepříjemné překvápko. Frčela jsem to z kopečku na tachometru 45 km v hodině, když tu náhle hrbolek, jeden z batohů mi vlítl do zadního kola a já si málem dala na ústav. Naštěstí se nestalo neštěstí a já v klidu zastavila a hrůzou se zděsila. Batohy jsou zničeny a tudíž je budu muset odkoupit. Kladný je na tom to, že si bagly nebudu muset půjčovat a tudíž mohu, kdykoliv vyrazit na kolo. Štětín jako město jsem projížděla asi 10 km obloukem no a musím říct, že je to samá reklam, podnik, auto no vcelku nic, nic a tak jsem své kolo nasměrovala směr Voliń. Za Đtětínem do mě vplula velká energie nevím odkud se vzala, ale začala jsem cítit, že do Volińe dojedu a k mo?i také. No a jak jsem cítila tak jsem taky učinila. Pomaloučku polehoučku jsem se dopravila do Volińě, kde jsem mrkla na Štětínský záliv a pak malými lesními cestami zabloudila až do Wiselky na pláž Baltského moře. Když jsem přijížděla na pláž nebyl zrovna krásný západ slunce, ale bylo krásně rozbouřené moře, pořádně šedý mraky a silný vítr. Usedla jsem na pláž a nemohla jsem se toho pohledu nabažit a ten pocit, to stálo za to i těm komárům jsem odpustila, že mě žraly až do rána. S tou radostí, že jsem dojela k moři jsem se musela s někým podělit a tak jsem rozeslala SMS. Když jsem se duševně naplnila pohledem na moře vstala jsem a šla jsem si opravdu namočit nohy do Baltu. Po malém odpočinku jsem se rozloučila s pláží a šla hledat nějaké místo na spaní. Bylo již devět hodin a já jsem ještě nevěděla, kde budu spát a musím říct, že mě to vůbec nebralo. Klidně jsem si chodila po Wiselce koukala do stánků a obchodů co tady mají, přemýšlela komu pošlu pohled a zpívala si v duchu český folkový písničky. Když jsem si již prohlídla Wiselku zamířila jsem jednou cestičkou ven z městečka, uvědomovala jsem si, že v N.P. se nemůže jen tak někde spát, ale pořád mě to nějak nebralo. Asi po kilometru jsem dorazila k rybníku u kterého již byly nějací mladí Poláci a Rusy. A tak jsem kousek opodál postavila přístřešek, uvařila Kuřecí pochoutku, u Rusů usušila spacák a v klidu si šla lehnout a spát.

5. 8. 2001 - Den pohody, moře a sluníčka (20 km)

Když jsem vstávala smálo se na mě sluníčko a já se strašně těšila na ten volný cyklistický den strávený u moře. Po ranní koupeli v rybníku nastalo tradiční snídaně a balení. Jediný problém, na který jsem dnes myslela byl ten jak se zbavit batohů a jezdit tedy bez zbytečný zátěže. Můj problém jsem vyřešila u jednoho stánku s pohledy. Nejdřív jsem si u pána koupila pohledy a pak se ho zeptala jestli ve Wiselce někde není možnost uschovat batohy. Pán nejdříve nerozuměl slovu batoh, ale pak porozuměl a nabídnul mi pomoc. Chvíli jsem váhala jestli mám celý vybavení nechat u neznámého mladého muže ve stánku, ale vzhledem ke skutečnosti, že jiná možnost se mě zatím nenaskytla a nemusela ani naskytnout, tak pomoc přijímám. Pak už jenom se stačilo domluvit na půl devátou, že se stavím pro batohy a mohla jsem razit. Já a můj bajk frčíme lesní cestou k moři. U moře si koupím zmrzlinku, načepuji vodu do které dám Tang a vyrážím na pláž. Procházím se z kolem po pláži, cachtám si nohy v moři, sbírám mušle a kmínky a fotím pár fotek. Po asi dvou kilometrové procházce po okraji moře se rozložím na sluníčko a nic nedělám, jenom, ležím sem tam se otočím na levý bok pak na pravý bok, pak zas na záda či na břicho a rozhlížím se po okolí. Trochu vám popíšu jak to u Baltu vypadalo. Nad modrým písčitým mořem s mnoha malými mušličkami lítali a křičeli rackové, slaná mořská voda se dotýkala jemné písčité pláže z které pak bylo možno vyběhnout si prudký ne však moc dlouhý sráz do Wolińského borovicového národního parku odkud se vám naskytnul skvělí pohled na moře a na pár lidí, který na pláži byli. Během dne jsem si skočila párkrát zaplavat do docela příjemně teplého moře. Po každé, když jsem schnula poslouchala jsem jak to moře krásně šumí a jak v dali se někde smějí děti. Odpoledne jsem vytáhla Margotku, tu Mragotku, kterou mi Andrísek koupil na táboře a která semnou vydržela až k moři což je u mě naprosto jedinečný výkon, protože většinou Margotka u mě nevydrží víc než jeden den. Na večer se opět pomalu vracím po pláži k místu odkud vím jak se dostat do Wiselky. Na zpáteční cestě jsem byla svědkem jak rychle se dovede změnit počasí i moře, během chvilky se modrá obloha proměnila v šedou a v dálce začali lítat blesky, najednou se z nebe začali snášet obrovské kapky a já jsem byla svědkem rychlého útěku lidí z pláže. Nevím proč, ale přála jsem si aby pršelo. No tohoto přání mě nebylo dopřáno a tak jsem pomalu šla do Wiselky. No pak mě však přepad taková touha se projet po parku. Ráno jsem si sice zakázala ježdění na kole, ale zákazy jsou od toho, aby se občas porušovaly. A tak sedám na kolo a valím se poznat krásy parku. No ještě, že jsem zákaz porušila, protože to bylo skvělé zakončení dne. Terén byl naprosto skvělý, tvrdá hliněná cesta se střídala s krátkými úseky písku. Po vyšlapání kopečku jsem jako vítr letěla z kopečku a pak z krásného borovicového lesa s nizoučkou travičkou jsem vyjela na písčitou pláž a pozorovala jak se blýská a fajne na tom bylo, že po celé trati jsem potkala jenom jednu větší skupinku, která ochotně uskakovala z cesty. Mohu říct, že ten den byl heppy, a když si člověk uvědomí, že se k moři dostal vlastní silou potěší to u srdce ještě víc. Po osmé jsem si vyzvedla batohy u stánkaře mnohokrát mu poděkovala a šla opět vařit Kuřecí pochoutku, připravit přístřešek, přečíst, kdo mi co pěkného napsal a pak jít s pocitem naprosté spokojenosti a naplnění jednoho z mnoha snů spát a začít sní další sen.

6. 8. 2001 - Den změn (145 km)

Tento den ji ani jiný název nezasloužil, již od rána jsem pořád něco měnila. Po ránu jsem byla rozhodnuta, že zůstanu ve Wiselce ještě jeden den. Po trošku pozdějším ránu, že pojedu o max. 20 km dál k jiné pláži. No a jak to dopadlo? Když jsem vyjížděla vyhrávala jasně druhá varianta, ale to bych nesměla být po včerejšku tak odpočinutá a plná energie a tak po několika km měním názor a jedu do Kolobrzeg, ale to bych nesměla v Dziwinóweku špatně odbočit a dojet do Kamień, kde jsem změnila úplně plán své cesty. Dala jsem si dva cíle Drawieńský P.N. a Liberec. Při cestě jsem řešila další dilema mám či nemám zastavit a dobít mobila v nějaké polské hospodě. Nakonec jsem zašla do docela pěkné restaurace, kde jsme mobil i já do sebe doplnily šťávu. Plná energie se vydávám hledat nějaké místečko na spaní to, že to místečko budu hledat dalších čtyřicet kilometrů jsem však netušila. A proč čtyřicet kilometrů? No protože jsem tak dlouho vybírala až jsem přebrala a když už jsem konečně vjela do lesa, který si mi líbil zjistila jsem, že je to vojenský prostor, kde byl vstup zakázán. Úvaha, že bude vojenský prostor malý, protože jinak by byl v mapě značený, byla mylná. A tak kolo pořád jelo, jelo, jelo a cedule v lese byly a byly a když už jsem doufala, že tam, kde prosvítá les bude konec vojenského prostoru byla jsem opět na omylu, protože tam byly kasárny a vedle cedule vstup zakázán se objevila ještě zákaz focení. Ještě chvíli jsem jela, ale pak již bylo pozdě a já začala být realista. No prostě je zde vojenský prostor, nevím jak dlouhý ještě je a tak se za jednou tou pěknou cedulí vyspím a budu doufat, že nebudu spát zrovna v místě, kde si vojáci budou hrát. Večer před spaním mi nad hlavou létaly letadla.

7. 8. 2001 - Den deště (105 km)

Dnes jsem se vzbudila a na obloze bylo dost šedo. Ne, že bych neměla ráda šedou, ale na oblohu patří modrá. Vzhledem k tomu, že jsem v zakázaném prostoru a pravděpodobně bude pršet balím si svých pár švestek a mizím z tohoto místa pryč. No vždyť to znáte co, kdyby mě tam načapali pak bych musela navazovat česko - vojensko polské vztahy a ještě by z toho mohla být nějaká ostuda a tu já si dělat zas nemusím.Vojenská hlídka mě nenašla, ostuda tedy nebyla. Po několika dalších ujetých km jsem se konečně dostala z polského vojenského prostoru do Drawieńskiho N.P.. Na tento park a jeho vedlejší silnici nikdy, nikdy nezapomenu. Po krátké prohlídce parku jsem se vydala jednou vedlejší cestou na Dobiegniew, to jakou cestou jsem se do města dostala nevím do dnes. Ale zato jaká byla ta to cesta si pamatuji. Na jedné křižovatce v N.P. jsem se dala doprava což byla osudná chyba. Po několika kilometrech pěkné silničky jsem narazila na kočičí hlavy (kostky), kde se dalo jet max. rychlostí 5-10 km/h a to vedle silnice v písku. Můj předpoklad, že se vozovky změní za 100 � 200 m byl špatný. Trápení skončilo po 9 km, kdy pro změnu na mě začalo ze shora pěkně pršet a dalších 9 km jsem jela v pěkném lijavci, ale zato po pěkné silničce. Hurá Dobiegniw, útočiště nalézám v dřevěném přístřešku na sídlišti, kde si vytahuji vařič a dělám si polívčičku-kuřecí pochoutky už došly. Jak jsem zjistila dělám zdejším mladým domorodcům divadlo, děti se na mě z okna smějí a dospělí zdraví. Jeden z těch dospěláků tam rozsekává velikánský kmeny stromů a pořád s někým kecá a tak se stalo, že se dal do řeči i s špinavou cyklistkou. Jak jsem zjistila domorodec je topič, který má na starost vytápění celého jednoho baráku. Topič mi nabízí, teplou vodu na umytí nádobí. Když se však ptá jestli mám ručník, začínám co přemýšlet co mě v rozhovoru uteklo. Chvíli přemýšlím, zda jít nebo ne, ale pak jdu s ručníkem, kartáčkem, špinavým ešusem do kotelny. Topič ještě houkne na mladý kluky ať hlídají kolo, mě ujišťuje, že se neztratí, že na ty kluky je spoleh pak ukazuje, kde je koupelna, kuchyň a WC. Lidičky to byla bomba zase jsem vypadala jako civilizovaný voňaví člověk. Po moc pěkné koupeli mě topič vyprovodil z města a já jela dál honit se s deštěm. Naštěstí jsem měla přesně vypočítaný jak dlouho můžu jet a jak dlouho bude pršet. Vždy jsem jela 9 km jízdy a pak 20 min. v autobusové zastávce. Díky bundě Axon od Martina jsem mohla jet i po dešti nebo v mírném dešti, takže to bylo v pohodě. Večer jsem zalehla na lesním parkovišti v dřevěném přístřešku a v klidu a v suchu jsem spala až do rána.

8. 8. 2001 - Den větrů (140 km)

Po ránu jsem vstala nechtěně o půl osmé. A proč nechtěně. Asi v sedm mě probudil zamilovaný páreček. Ze začátku jsem si jich nevšímala otočila jsem se na bok a nechala je užívat si tichého příjemného lesního klidu. V osm hodin mě však probudil dívčí smích a od té doby jsem již nemohla pořádně spát a tak jsem chtě nechtě vylezla ze svého teplého spacáčku a vyklidila jsem pole. Dnes jsem ujela 140 km, ale z toho min. 80 km ve velkém protivětru. No myslím takový vítr, kdy z mírného kopečku při normálních podmínkách bych jela 30 km/h. jsem se šourala rychlostí 15 km/h. a ještě vedle aut, který si mě klidně předjížděli 100 km/h rychlostí. Jinak dnes se nic moc zajímavého nedělo, protože boj s protivětrem zabral hodně času a mě nezbýval čas ani na pořádný pokec. K večeru jsem se usídlila na opět na jednom lesním parkovišti. Protože k větru se i přidával občasný déštík.

9. 8. - Den přejezdu hranic, poslední den jízdy (155 km)

Po ránu mě přepadla přehnaná aktivita. Během několika hodin jsem ulovila stovku a vůbec mě to nepřišlo. Možná to bylo tím, že dnes nepršelo, nefoukalo ani mě nepotkaly kočičí hlavy. Jasný jak facka bylo to, že přejedu dnes hranice do ČR . A tak jsem se začala flákat po Polsku - sestře koupila dárek, stavila se na fritky, chutnávala cukroví no a že ho mají v Polsku dobré mohu potvrdit. Když už v peněžence nebyl skoro žádný zloty rozhodla jsem se překročit hranice. Asi 200 m za hranicemi mě čekala první česká bouřka. Bouřku přečkávám v autobusové zastávce odkud dávám na vědomost pomocí SMS, že jsem se navrátila v pořádku od republiky. A s Léňou se domlouváme, že se v pátek sejdeme na půjčovně v Liberci. Po bouřce jsem vyrazila hledat místo na spaní. Od rána jsem však již snila, že se vykoupu v rybníku. Během dopoledne mě tato myšlenka opustila, ale na večer jsem začala cítit, že voda = nutnost. Po vyšlapání jednoho dobrého kopečka v Jizerkách jsem se rozhodla zastavit v malé hospůdce na supr klobásku . V klobásové hospodě jsem se kromě historie hospody, dozvěděla i cennější informace o nádrži na kraji vesnice, kde se podle jednoho souseda dá prý koupat. Supr vyrážím k nádrži, kde konečně provádím velkou očistu . Bylo zde taky docela dobré místo na přespání a tak jsem vybalila věci a za chvíli je zase zabalila, protože zde bylo na můj vkus moc komárů a po jisté příhodě s tímto hmyzem jsem vážně netoužil absolvovat další . Den už byl na konci a já stále neměla místo na spaní. Za jednou chalupou jsem najela na cestu, která mě zavedla hlouběji do hor. No musím říct, že z místa, kde jsem spala byl pěkný výhled na hory a částečně na Liberec. Když jsem usínala měla jsem takový zvláštní hřejivý pocit, že jsem již v ČR.

10. 8. - 11. 8. Den na půjčovně v Liberci a den návratu

O těchto dnech se nebudu rozepisovat, protože byly skvělí. Do smrti si budu pamatovat, že i když je člověk po flámu musí si sledovat do jakého vlaku nastupuje a nenastupovat do vlaku bez řádného přezkoumání kam jede, jinak na to doplatí jako já a domů se dostane o pár hodin později a k jídlu, které pro něj připravila rodina taky. Takže pozor, do jakého vlaku nasedáš!
Jinak chtěla bych poděkovat touto cestou lidem, kteří mě různým způsobem pomáhali při realizaci velmi pěkného výjezdu. Bez vaší pomoci materiální či nemateriální bych seděla doma na zadku, což by mému tělu vůbec neprospívalo. Takže ještě jednou dík, že jste podpořili takovou bláznivou guralku (jak říkají poláci).
PS: Na příští rok plánuji výjezd Slovensko, Maďarsko nebo ?. Stop k horám, pojede někdo se mnou? Ne, že bych se bála, ale pro klid v duši rodičů a možnost delšího pobytu za hranicemi mám nakázáno jet min. ve dvou.


Pár rad kdyby někdo chtěl vycestovat:

Základní zdravotní připojištění stojí 18 Kč/den (nejlevnější je u české pojišťovny)
Pokud chcete ušetřit na jontovím nápoji, zajděte za doktorkou, která vám napíše Magnesiium a Calcium, které je dostačující na doplňování energie (doplatek celkem cca 50 Kč )
1 zlota = 10 Kč. Zloty je třeba si zamluvit minimálně týden do předu.
Ceny potravin jsou podobné jak u nás. Dražší je alkohol, pití a cigarety. Levnější o něco čokolády.
V polsku jsou i místa, kde lesy nejsou a proto pokud začne foukat jezděte silnicemi které vedou přes les jinak vás to odfoukne
Pokud si chcete pokecat s domorodci zastavujte ve vesnicích. Lidé v Polsku jsou velmi příjemní.
Pokud prší nemusíte mít strach, že moc promoknete, všude jsou pěkné autobusové zastávky nebo lesní parkoviště s dřevěnými přístřešky.
S lidmi v polsku se dá dobře domluvit