A energie byla potřeba spousta, protože dnešní ráno bylo finálové – lacrosové. Velký mač byl divácky velice atraktivní (Eliška a Máčka) a povzbuzování bylo slyšet všude (po tom co Miky nahřál Elišce buben :)). Konečným vítězem se stal tým ve složení: Pepíno, Maky, Mono, Pipi, Nika. Na výsledek měl určitě vliv nejlepší střelec – Pepíno a také zlí jazykové spekulují, že k vítězství přispěla i Maky, díky tomu že jí její Karahí-koleno nedovolilo už týden navštívit tento program :). Ale to je ovšem pouze pomluva, protože Maky lacros umí skvěle (když si zrovna nepřilehne malíček na ruce s lacroskou :)))).
Medailon lásky – ten bylo třeba vyrobit pro Geralta ale nemohl ho vyrobit jen tak někdo. Císko tedy vymyslel zapeklitý způsob jak rozpárovat dvojice po táboře a zmíněné (samozřejmě smíšené) dvojice pak medailony vyráběly. Bylo docela zajímavé sledovat jednotlivé dvojice jak spolupracují a dost jsme se při tom s PK bavili :).
Vítězství bylo nakonec přiřknuto dvojici Maky, Tulda – jejich medailon byl opravdu nádherný.
Co se dělo ve třetím programu s krycím názvem Kupci jen matně tuším – nejdříve nakreslené obrázky se loupily, směňovaly a při této hře nestačilo být jen dobrým bojovníkem, ale základem měla být družinová strategie. A tady to trochu pokulhávalo – jak si posteskl tvůrce hry, Tesák.
Zato po svačině stačilo být opravdu „jen“ dobrým bojovníkem a s mečem se vnořit do spleti chodeb, chodbiček, místností a bojovat proti hlídačům – ať už mečem, hadrakoulí, šátkem atd. Kdo se probojoval až na konec, mohl si poslechnout část instrukcí potřebných k dalšímu postupu ve hře. Hra se mi vryla do paměti – možná spíše do hlavy a přesněji řečeno do čela, nosu a úst – to proto, že počet zásahů mířených na mou hlavu přerostl únosnou mez (nikdy jsem netušil že jsem tak populární). A tak mi teď říkají indická princezna. I když pochybuju, že dřív používali na tečku mezi oči Novikov!
Atmosféra u večerního ohně lákala k dokončení Arény – pokládání záludných a zvědavých otázek ostatním členům oddílu. Bylo zde však dost těch, kterých se nebylo na co ptát a tak jsme byli rychle hotovi.
To však nebyl povel k zalezení do stanů, ale čekala nás druhá část večera – ta očekávanější a to tzv. Galavečer. Neboli večer plný vyhodnocení – a tak byli vyhlašování nejlepší střelci, nahrávači atd. atd., samozřejmě nejlepší tým mezi prvními. Obdarováni byli vítěznými „doutníky“, banány, salámem – no originální ceny tak žádané v táborových podmínkách.
Neopomněli jsme pozvat i známé osobnosti a tak před srubem na Zubíku vyhlašovala výsledky Ilonka Czsáková, Kája Gott a nakonec zazněla i v originále píseň We are the champions! Klobouk dolů, Pájis!
Do postýlek doprovodilo všechny obvyklé večerní čtení, které je tak obvyklé, že jsem ho zde zmínil teprve poprvé. Každý usínal s vědomím, že je zítra opět neděle – tudíž vstávání až v 8, hurá! Sakra, další neděle? To nám to nějak letí. To samé si určitě pomyslel i Matěj-Koblih, který si na prodloužené hlídce odpykával trest za spaní místo hlídání, kterého se dopustil v týdnu (a já málem zaspal do práce!!!).
Dobrou!