Byl pátek, a přestože ne třináctého, všechno se začlo povážlivě bortit. Na vlčinci nás měl navštívit Mikuláš, ale naneštěstí ho odvolali do Prahy. A jako na potvoru začli ségře chodit SMS od čertů, že nemůžou najít ocas,rohy,zvonce,kopyta. Dostal jsem strach říct jí, že nemůžu najít kroj, aby jí z toho všeho náhodou nekleplo.
Naštěstí odešla do klubovny dřív než já, a tak jsem měl šanci, že se mi podaří ututlat můj krojový nedostatek pod mikinou.
Pro svůj opožděný příchod, jsem byl vyřazen (naštěstí) z příprav čertovské smečky a nezbylo mi nic jinýho, než hlídat rozdováděný vlčata před klubovnou. Po marných pokusech vzít mi moji oblíbenou kšiltovku, se trochu uklidnili, ale stejně jsem byl rád, když je Tkanička zavolala dovnitř. Ještě na schodech jsem se dozvěděl plán A: Počkáme až začnou vlčata dělat nepořádek jako obvykle a pak na ně zavoláme čerty, kteří už se na ně třásli na půdě.
Jenže vlčata kupodivu sekala takovou dobrotu, jakoby něco tušila, a my se začínali bát, že plán A nevyjde. Nakonec jsme stočili řeč na návštěvu Mikuláše ve škole a vytáhli z nich, že když je čerti letos neodnesli zase můžou zlobit. A to byla naše šance. Kdo chce psa bít, hůl si najde. Během okamžiku vlítli do klubovny čerti a měli jste vidět ten mazec. Všechna vlčata včetně mě nadskočila na židli, až jsem se bál, že si otlučeme hlavy o strop. Naštěstí přišel i anděl a trochu ty pekelníky uklidnil. A pak se mohlo přejít k exekuci viníků, a že jich bylo požehnaně. Každý dostal šanci se vykoupit básničkou, ale stejně se někteří vydali na krátkou cestu do horoucích (mrznoucích) pekel.
Nakonec nám v klubovně zůstalo jen 8 vlčat, tak nám nezbylo nic jiného než společně zakřičet všechny pokřiky, abychom ten zbytek zachránili. Anděl rozdal bombóny a vlčata si zahráli krátkou hru na závěr. Pak roveři uklidili klubovnu a šlo se domů.