Na kole mezi kapkama deště (2002)

3. den - čtvrtek 8. 8. 2002

Ráno jsme měli během snídaně návštěvu v podobě místního hajného, který nám kladl nám něco povidal a z toho něčeho jsme tak nějak vytušili, že po nás chce abychom po sobě uklidili a vrátili zpět dřevěnou závoru, kterou jsme využili při stavbě přístřešku. Po snídani, na kterou jsme měli chleba s paštikou a čaj jsme si sbalili věci a vyrazili dál. Ač jsme vstávali v 7. 30 abychom vyrazili dříve, vyjeli jsme kolem deváté. Počasí vcelku ušlo. Bylo sice pošmourno, ale občas vykouklo i sluníčko. Dojeli jsme dolů k Dunaji, kde byl děsně dlouhej most přes který jsme tuto řeku zdolali. Od Dunaje to už bylo k maďarským hranicím cca 30 km, což jsme přejeli bez větších potíží. Na benzínce jsme doplnili vodu a frčeli si to ke hranicím. Hraniční přechod, hlavně jeho maďarská část vypadal dost sešle a báli jsme se aby vůbec fungoval. Fungoval a dostali jsme dokonce i razítko. Dojeli jsme do prvního městečka s hrozným nezapamatovatelným názvem Moson Magyarovár a odtud se vydali směrem na Györ. Jenže ouha, Celám městem vedla cyklostezka které jsme hojně využívali která se ale s posledními domy města vytratila a samozřejmě na silnici byl zákaz cyklistům. Jiná cesta nebyla a tak jsme museli jet i přes zákaz po ní. Auta na nás naštěstí troubí jen sporadicky. Do Györu je to 34 km. Silnice je poměrně hodně rušná, ale dá se to. Asi 14 km před Györem odbočujeme do polí a hledáme místo na spaní. Je tu pás lesa sloužící patrně jako větrolam a v něm se usidlujeme. Pubu se to sice moc nelíbí, ale mě se to zase nelíbí venku kde se nedá postavit přístřešek. Tady mezi stromy je to naprosto v pohodě. A nikdo na nás nevidí. Povečeřeli jsme kuře na paprice s těstovinama a teď už pomalu uléháme . Podle propočtů to máme k Balatonu cca 100 km a tak by jsme tam mohli zítra večer dojet. Už teď se těším na kakaí, které jsme si domluvili jako cílovou prémii. Za dnešní den jsme najeli celkem149 km.

4. den. - pátek 9. 8. 2002

Ráno jsme vstávali nadvakrát, protože jsem si hrál s mejma hodinkama a přepnul si na druhej čas, kde mám nastavený budík do práce, což představuje čtvrt na šest ráno. Ale vstávali jsme samozřejmě později a to kolem půl osmé. Vstávat se nám moc nechtělo. Posnídali jsme chleba s rybičkama a čaj a pak se šli balit. Konstatovali jsme že poprvé skládáme celtu suchou. Vyrazili jsme opět po hlavní silnici na Györ, kam jsme dojeli asi po 15 km. Přes město jsme jeli po místních cyklostezkách nebo po silnici. Bylo tam dost rušno, spousta aut a smradu z nich. Pokračovali jsme na Veszprem po silnici, která už naštěstí není první třídy, tedy můžou na ni i cyklisti. Po ní jsme šlapali dál, směr Balaton. Cestou jsme přejížděli jakési kopečky a když jsme přejeli horizont, tak začalo opět pršet. Schovali jsme se pod nejbližší možnou střechou, jíž byla část recepce ne zrovna moc využitého autocampu. Jsme na cestě čtvrtý den a pršelo nám zatím třikrát, no nic moc příznivá statistika. V tomto úkrytu před deštěm jsme poobědvali. Dali jsme si fazolačku s posledními zbytky CZ chleba. Využili jsme i místní záchody a umývárku a protože přestalo pršet a dokonce přes mraky začalo prosvítat sluníčko vyrazili jsme dál. Projeli městem Zyrc odkud to je do Veszpremu jen 20 km. Odpočítali jsme si podle ukazatelů kolik budeme mít u Balatonu km na tachácích, mě to vycháelo že dojedu 3000 km a Pubu 2000 km. Vyšlo nám to naprosto přesně. Akorát prémiové kakaí jsme se ještě nedočkali ani teď večer, když píšu s čelovkou na hlavě tento zápis. Dojeli jsme totiž s velkým vypětím sil k Balatonu, zmořeni hustým provozem a začali hledat ubytování. Zjistili jsme si co to bude stát a když jsme jeli k hotelu se směnárnou, tak jsem zjistil, že mám prázdné zadní kolo a tak jsem musel lepit náš první defekt. Pubu zatím šla proměnit peníze. Já si zatím zalepil, doufám, že úspěšně, kolo. Pubu se vrátila s forinty, které vyměnila za Eura, protože naši tvrdou měnu nechtěli. Za 15 Eur jsme dostali 3450 forintů. Měli jsme vyhlídlej camp, který by nás ale stál víc než jsme měli a tak jsme na radu sympatické slečny z recepce popošli do menšího soukromého campu, kde nás jedna noc vyšla na krásných 3000 forintů. Takže nám ještě zbude 450 forintů na chleba. Postavili jsme si přístřešek kousek od vody a uvařili k večeři těstoviny na způsob špaget. Povečeřeli jsme s pohledem na západ slunce na lavičkách na molu. Po večeři jsme využili místní sprchy a pak již šli za zpěvu cikád a kvákání žab spát. Za dnešek jsme najeli celkem 118 km.

5. den - sobota 10. 8. 2002

Ráno bylo jako malované. Skoro úplné azuro a tak jak jsme se dohodli, tak i udělali a to , že jsme strávili celé dopoledne prolenošili u Balatonu. Já ráno skočil koupit chleba do místního obchůdku a stál 150 forintů. Takže když zaplatíme za camp, tak by nám měli ještě na dva zbýt. Maj tady ten vekovej a ten moc dlouho nevydrží. No zítra je ale neděle a tak jsme museli rozpočítat jídlo, abychom vydrželi s keňérem, což je maďarsky a foneticky chleba. Jinak se to píše tuším kenyer. I když dneska jsme cestou i odpoledne potkávali otevřené pekařství, takže by snad neměl být problém ho v nějakém větší městě sehnat i v neděli. Snídali jsme chleba s šunkovou pěnou a zapili to slibovaným prémiovým kakaem. Pak jsme šli k vodě, já se vykoupal celej a Pubu si jen namočila nohy. Chvíli jsme se i opalovali a pak když zašlo sluníčko přišlo na řadu vyhledávání další trasy v mapě. Musíme to vzít trochu spodem, protože mosty přes Dunaj jsou v Maďarsku jen sporadicky. Vyrazili jsme tedy od Balatonu přes Enying a Simontorya směrem na Kecskemét. Tyto tři názvy jsme si pro lepší zapamatování počeštili na Enya, Simona a Kočkomet. Cesta šla ztěžka, protože na rovinkách začal dost silně foukat protivítr a tak se moc dobře nejelo. Navečer to ale přešlo a tak jsme vcelku bez problému dojeli k Dunaji, kde jsme se na mostě vyfotili a jeli hledat místo na spaní. Teď jsme zašití u opuštěného baráku poblíž vodního kanálu. Vodu jsme hledali abychom se mohli trochu umýt, protože není nic hnusnějšího jako když se ve spacáku lepí zaschlým potem nohy k sobě. Vody sice k vykoupání posloužila vcelku dobře, ale taky slouží jako bydliště komárů a tak jsme zvědaví kdy vyhraje jestli my a OFF nebo komáři. Večeřeli jsme párky s fazolí, které jsme si pro větší výživnost namíchali ještě s rýží. Noc byla trochu divočejší protože komáři o nás dělali opravdu jako diví OFF neOFF. Museli jsme bejt zalezli ve spacáku a ještě přes sebe přehodit celtu, páč jsme neměli přístřešek a samozřejmě začalo v noci poprchávat. Naštěstí to ale bylo vždy jen pár kapek a tak se to dalo přežít. Ale i tak jsme se moc nevyspali. Za dnešek máme 108 km. Také jsme dojeli pětistý kilometr!

6. den - neděle 11. 8. 2002

Budíček byl v cca 7.30 hod ale já ještě dospával , protože jsem nemohl moc spát, jak kvůli komárům, tak i teplu. Snídali jsme jako obvykle chleba s paštikou a měli jsme k tomu neobvykle kakao. Trochu mě to mrzelo protože jsme kakao měli jen nadvakrát a Pubu ho udělal dvakrát za sebou a nepošetřila ho na jindy. No ale co se dá dělat. Na logiku a praktičnost se v myšlenkových pochodech mé spolujezdkyně narazí jen zřídka :). Při balení plachty jsem šlápl patrně na vosí hnízdo, protože mě začala tvrdě pronásledovat dost nasupená vosa. Nejdřív se mi motala zezadu do vlasů a pak mi uštědřila štípanec nad obočí. Byl jsem ošetřen Fenistylem který ač jsem očekával mast byl v pilulce, no uvidíme co to se mnou udělá. Naštěstí to moc nebolí. Po tomto lítém boji jsme vyrazili směr na Kočkomet. Tato cesta byla zatím nejhorší. Do kopce a proti větru. Fakt síla. Ale dorazili jsme do města, prohlídli si jeho centrum, kde jsme se usadili před radnicí, na které byla zvonkohra, která v jednu hodinu hrála cca minutu jakousi melodii. Postupně jsme se prošli po náměstí a po svačince v podobě mysli tyčinek vyrazili dál. Začalo trochu poprchávat a tak se příležitostně schováváme kde se dá. Při výjezdu z města se nám podařilo koupit chleba za 145 forintů a jeli dál. Stále poprchává a největší déšť nás zastihl v Nagykörös, kde jsme se museli schovat do vchodu do jakési prodejny. Popojeli jsme přes město a pod střechou na druhém konci města si dali oběd v podobě netradičního chleba s paštikou a doplnili to lahodnejma sušenkama Bebe. Fakt se šikly. Dojeli jsme do Tópiószele (Topinkosele), což je zhruba 40 km východně od Budapešti, kde se intervaly mezi deštěm stále zkracovaly a tak jsme se rozhodli, že zajedeme do lesa a zabydlíme se. Je tu velice zajímavý les, vysázený v pravidelných řadách a co je pro nás špatné, tak to je fakt že je jím vidět skrz naskrz. Už na nás i troubila auta jedoucí po nedaleké lesní cestě ale volíme taktiku mrtvého brouka. Pršelo i při stavbě přístřešku a tak ho stavím na několikrát. Pubu zatím dělá večeři - Kuře na paprice. Jelikož už nemáme těstoviny, zahušťujeme to rýží a dá se to. S nelibostí zjišťuji že ke hranicím to máme ještě asi tak 180 km, takže slovensko nejdříve pozítří. Jídlo nám vyjde s odřenejma ušima. Za dnešek najeto 102 km.

7. den - pondělí 12. 8. 2002

Vstávali jsme docela pozdě a to v 8.30 hod s pohledem na modré nebe. . Doufali jsme že ním to alespoň chvíli vydrží, ale teď když to píšu, můžu říct, že marně. Posnídali jsme chleba s předposlední paštikou a vyrazili směr Jaszberény a Füzesabony. Jelo se nad očekávání dobře, pěkná silnice, občas jsme měli i vítr v zádech a tak jsme měli vcelku bez problémů před obědem najetou osmdesátku. Před Füzesabony nás ale dohnali mraky a začalo pršet. A tak jsme se schovali trochu netradičně ale za to velmi prakticky na místní vlakové nádraží. Na peróně jsme si uvařili polívku a stali se tím pádem atrakcí nádraží. Po obědě, poněvadž stále pršelo, jsme se přesunuli do haly, kde bylo tepleji. Celkem jsme na tom nádraží ztvrdli přes tři hodiny. Vyjeli jsme až před pátou s tím, že budeme hned hledat místo na spaní. Projeli jsme jakýmsi lázeňským městem, ale museli jet dál , protože zde nešel nikde postavit přístřešek. Vhodné místo jsme našli až u města Mezökeresztes, poblíž vinice, kde jsou již vcelku zralé hrozny. Vaříme si lečo a jelikož silně fouká stále musíme opravovat kotvení přístřešku. V noci stále foukalo a pršelo. Najeto 117 km

8. den - úterý 13. 8. 2002

Počasí, když jsme vstávali nebylo nic moc, ale alespoň nepršelo. Po snídani jsme ochutnali plody místní vinice a vyrazili zpět na rušnou silnici. Kola máme z rozblácené cesty pěkně zasviněný. Po silnici na kterou nesmí cyklisti jsme jeli směrem na Miskolc, což je město podobně velké jako Brno a tak tu bylo opět rušno. Zjistili jsme že tu mají multikino. V centru jsme si dali pauzu a pokračovali dál směr Tornyosnéméty, což je hraniční přechod se Slovenskem. Jelo se docela dobře ale asi tak 20 km před hranicema nás opšt chytl déšť. Zrovna ve vesnici a tak se schováváme pod nejbližší strom společně s několika místními. Jedna z nich nás zve k nim domů. Nejdříve odmítáme, ale paní je neodbytná a tak nakonec jdeme. Kola nám paní schovala do garáže a šli jsme do světnice. Dostali jsme každej buchtu a hrušky. Moc dobré! Paní jinak než maďarsky neuměla a tak jsme se rukama nohama dorozumívali odkud jsme a tak. Ukázali jsme jí na mapě kudy jsme jeli a od paní jsme se zase dozvěděli, že byla taky u Balatonu a že jí je 73 let a ještě cosi povídala o Košicích a škole nebo co. No ale asi po půl hodině přestalo pršet a tak jsme poděkovali za úkryt, dali paní jedno balení hroznovýho cukru a jeli směr hraniční přechod. Ten jsme projeli opět za mírného krápání ale v pohodě. Za hranicema jsme u první pumpy doplnili vodu, zjistili u obsluhy, že nás nečeká moc pěkné počasí a jeli dál hledat spaní. Krápalo a svítilo sluníčko a tak se na chvíli objevila i duha. V jedné vesnici při cestě jsme objevili otevřený obchůdek a tak dokoupili něco málo potravin - těstoviny, marmeládu a máslo, ať furt nemáme paštiky a taky prémii sušenky Disko. Zajeli jsme dál od silnice s tím, že se ve vzdáleném lesíku ukryjeme na noc. Slováci nás ale předběhli a ukryli zde velkou spoustu odpadků a tak pokračujeme dál. Terénem jsme projeli o kousek dál až dojeli k opuštěné vodárně v jejímž oploceném prostoru jsme nalezli útočiště pro dnešní noc. K zadní stěně vodárny jsme přidělali celtu a postavili zatím nejvyšší přístřešek. Pubu uvařila těstoviny s omajdou, bylo jich hodně, ale zvládli jsme to oba. Zapomněl jsem ještě dodat, že ještě v Maďarsku jsme dokupovali za poslední forinty chleba, která stál 155 forintů, což byla suma která nám přesně zbyla, takže suma kterou Pubu u Balatonu proměnila vyšla naprosto přesně. V Maďarsku naši tvrdou měnu nechtěli a tak jsem zvědavej jak s ní pochodíme na Slovensku. Za dnešek máme najeto 125 km.

9. den - středa 14. 8. 2002

Budíček i snídaně byla v obvyklých časech, akorát jsme si dali maďarskej chleba, slovenský máslo a dánskou marmeládu. Mezinárodní stravování. Po jídle a sbalení jsme vyrazili směr Košice, kde bylo prioritním úkolem zkontaktovat rodiny, od kterých jsme bez spojení již několik dní. V Košicích pršelo a tak jsme se schovali do takového krytého prostoru, kde stálo mimo jiné i několik veksláků, kteří bez zábran vytahovali a zase schovávali štosy bankovek. Zajímavej pohled. V informačním centru jsme zjistili kde je tu internet a tak jsme vyrazili kousek po hlavní třídě dál a NET zdárně našli. Zamkli si kola k sobě tak abychom na ně viděli a šli dovnitř. První adresa byla samozřejmě ventilačka a pak jsme rozesílali SMSky na to málo telefonů na které jsme věděli čísla. Zjistili jsme si počasí na Slovensko a zjistili že má až do konce týdne pršet a tak jsme z toho nebyli moc nadšení, protože to neměli bejt přeháňky který se daj ještě zkousnout ale trvalej déšť, což je dost na prd. Zajeli jsem se schovat na vlakové nádraží a já jen tak zkusmo šel zjistit co by stál vlak do republiky a jestli by nás vzali i s kolama. V baťožinovém úseku mi ale řekli že kvůli záplavám v ČR se žádné baťožiny nemůžou posílat. Já na ně vyvalil oči jaký povodně maj na mysli, že my vůbec nic nevíme a tak mi strčili pod nos noviny a fotky zaplavené Prahy a jiných českých měst mi docela rozklepaly nohy. Nádražačky ještě barvitě líčili co je ke pod vodou a musím říci že to moc příjemný zjištění nebylo. Vrátil jsem se tedy do hlavní haly nádraží, kde čekala u kol Pubu a přetlumočil to, co jsem se právě dozvěděl. Koupili jsme si hned noviny a nevěřícně zírali na zprávy z ČR. Tato skutečnost nás utvrdila v tom že opravdu radši pojedeme vlakem, zvláště když deště se přesunují, i když s menší intenzitou, na Slovensko. Koupili jsme si teda jízdenky a sundali bágle s kol a ty jsem odvezl na odbavení. Pak jsme zašli do restaurace na smažák, schovali věci do úschovny a vyrazili do Košických ulic utratit poslední peníze. Já jsem měl koupenou slovenskou telefonní kartu a tak jsme každej zavolali domů že jedeme vlakem. V Košických ulicích jsme navštívili několik památek, včetně kostela, vyhlídkové věže, cukrárny sportovních prodejen a skončili v jedné z místních pizzerií. Pubu si dala pizzu a já lasagne. Oba jsme si moc a moc pochutnali. Chuť nám ale trochu kazilo prostředí kde jsme seděli, protože v těsné blízkosti mělo akci jakési rádio a tak tam bylo pár lidí a spousta cigánů, kteří po sobě furt řvali a nebylo to moc příjemné. Navíc tam barvili vlasy na modro a stříbrno a žluto a tak chodil každej zmalovanej no zkrátka bylo tam moc rušivejch elementů. Tak jsme se najedli a šli raději zpět na nádraží. Tam jsme si v úschovně vyzvedli baťohy, koupili jídlo na cestu a pro velikou radost Pubu i půlku melounu, kterej chtěla už v Maďarsku uzmout někde na poli, na což jsem nepřistoupil. Naskládali jsme se horkotěžko do vlaku, já se ještě šel přesvědčit jestli máme naložená i kola a vyrazili jsme. Dokud bylo světli, tak jsme sledovali ze zvyku trasu jízdy na mapě a Pubu se těšila že uvidí Tatry alespoň z okénka vlaku. Jenže bylo škaredě a hory byly schované v mracích. Ve Spišské nové vsi k nám přistoupili dva češi a tak jsme chvíli komunikovali a já si od nich půjčil noviny, protože jsem prahl po jakýchkoliv zprávách od nás. A tak jsem za cestu přečetl dvoje slovenský noviny a MF Dnes. Na hranicích nás pečlivě zkontrolovali a ve 2. 19 hodin ráno jsme vystupovali na Olomouckém nádraží. Cestou jsme ještě v půl jedný ráno oslavili frukem moje narozeniny. Dneska to je totiž už hroznejch 28 let co jsem na světě. Hrůza, ani se mi to nechtělo psát. No co se dá dělat. V Olomouci jsme ještě peróně zkontrolovali jak nám vykládají kola a šli do haly dospat do rána. Schovali jsme se do rožku za prodejnu s pečivem, která otvírala už o pěti ráno a tak jsme se moc nevyspali. Za dnešek jsme jeli jen kousek ke Košicím a to bylo 17 km.

10. den - čtvrtek 15. 8. 2002

Ráno jsme se nasnídali, já šel vyzvednout kola, na které jsme si nabalili zpět bágly a po snězení melouna, který jsme neměli kam dát jsme vyrazili směr NMNM. Cestou jsme se ještě rozmýšleli, jestli se pojedeme podívat za oddílem na Maštale, nebo pojedem rovnou do Města. Zvítězila nakonec druhá varianta s tím, že se tam zajedeme mrknou druhý den odpoledne. Cestou z Olomouce dost foukalo proti a ještě k tomu jsme někde zakufrovali a motali se po takovejch mrňavejch silničkách ale i tak jsme šťastně dorazili přes Mohelnici, Moravskou Třebovou, Svitavy a Poličku domů. Cestou jsme se zastavili v Arboretu v Bílé Lhotě , což je cca 8 km od Bouzova, kde jsme si při jeho prohlídce odpočinuli. Vejšlap z Jimramova na Koníkov jsme jeli už jen z posledních sil a s vidinou, že jedeme do maršovské Romantiky na večeři. Tam jsme dorazili kolem šesté a dali si kuřecí plátek s hermelínem a ananasem a hranolkama. Já měl ještě česnečku. Na podobné rozšupování jako jsme měli loni s Pizzim jsme neměli moc času protože jsem chtěl stihnout zprávy. A tak jsme se najedli, pokecali s mým šéfem z práce kterej přišel s děckama na limču a jeli domů. Dneska jsme našlapali po vlastech českých 135 km.
Takže jestli jsem to dobře spočítal tak by jsme měli mít najeto celkem 1052 km.
Zapisoval Mládě