Zimní tábor

V 9:04 oddíl vyjíždí z vlakového nádraží ve Městě na Šumavu. Čeká nás asi osmihodinová cesta s čtyřmi přestupy. Když sečtete náš počet s těžkými batohy a igelitkami, které někteří i přes varování nesou v rukách, není to nic lehkého. Nakonec jsme ale šťastně dorazili až do Železné rudy. Ještě před tím ale oddíl stihl vykoupit v Plzni obchody se sladkostmi a Bája si ve skautském kroji kopla do automatu se tyčinkami, aby jí vypadla jedna zachycená. No jsme to pěkná banda – ještě že příští týden strávíme uprostřed hlubokých lesů.

Když jsme v železné rudě vystoupili z vlaku, byla už tma a lilo jako z konve. Kdo mohl, oblékl si pláštěnku nebo se zabalil do celty a vydali jsme se na zhruba tříkilometrovou cestu na naši základnu. Naštěstí vedla po rovince nebo do mírného kopce, takže poměrně rychle utekla.
Jaké však bylo překvapení, když nám pan Císko, který nám vezl nějaké věci na program oznámil, že nefunguje elektřina. To se ukázalo jako skutečnost, takže oddíl zažil poněkud akční zabydlování ve světle čelovek a svíček, než přijel Teo s benzínem a kluci z PK za mé duševní podpory nastartovali elektrocentrálu. Světla se rozsvítila, topení zapnula a za chvíli už bylo v místnostech teplo a útulno.
Po večeři, kterou připravila Marťa – pomocnice Mikyho se oddíl pustil pod Tesákovým vedením do rekapitulace naší legendy. Něco jsme chápali, něco zapomněli, ale na konci tohoto programu měl každý kdo poslouchal jasno.

Potom už jenom zalézt do spacáku a pořádně se vyspat na další den.

Před sedmou Teovi zazvoní budík a my se pomalu hrabeme ven ze spacáků, abychom vzbudili oddíl. Rozcvičky se neúčastním (mám totiž v režii první program), ale co se na ní dělo stejně vím, protože před jejím koncem se otevřou dveře do kuchyně a v nich stojí Meli, držíc za ruku Báju, která má půlku obličeje umatlanou krví. Naštěstí jde jen a malou ránu v obočí, způsobenou tím, že Báji, jdoucí z rozcvičky se zavázanýma očima, uklouzla noha a spadla na kámen. Díky bohu to ale dopadlo dobře.

Po snídani, ke které nám Marťa s purkrabím Mírou a službou udělali chleby s česnekovou pomazánkou následoval výcvik. Teda, nejdřív hygiena a až potom výcvik.
Našemu hrdinovi se totiž podařilo složit přijímací zkoušky na Sandhurst, což je vojenská škola, byl povýšen na podporučíka a musel se řádně vycvičit. A protože nás Jumanji nutí zažít všechno co zažil on, musel výcvik absolvovat i oddíl.
Učili se umění schovat se a být nenalezeni od Tesáka a Císka, zacházet s mečem od mistra šermu Pepy, správně reagovat na povely od plukovníka Tea a pohotově regovat na dotazy ode mě.

Nacházíme se v Indii, ve městě Lakhnaú. Žije zde hodně obyvatel různých nábožeství. A právě tímto se zabýval druhý program. Pod vedením Tesáka se oddíl rozdělil na dvě poloviny, každá dostala příběh o dítěti jménem Kája, napsaný na papíře.
Zdánlivě byl úplně stejný. Má rádo přírodní vědy, rádo čte. Moc mu nejde matematika, je tiché, stydí se mluvit před lidmi, ale kamarádi ho mají rádi, je oblíbené.
Ale jeden rozdíl zde byl. Zatímco u jedné skupiny byl Kája českým chlapcem, u druhé byla Kája romskou holčičkou.
A skupiny odpovídaly na otázky. Jaké bude mít dítě povolání, až dospěje? Co byste mu dali k narozeninám? Jak si vydělá na kolo, které si přeje?
Zatímco první skupina si myslí, že chlapec bude vědcem či ředitelem, kruhá napsala, že dívka bude učitelkou. A bude mít problém najít zaměstnání. První skupina si myslí, že chlapec si bude vydělávat brigádami – na poli, letáky, úklid. V odpovědích druhé skupiny se vyskytlo i slovo „kapsář“.
Když to Tesák přečetl nahlas, cíl tohoto programu byl jasný: Musíme si uvědomit, že trpíme předsudky.

Po obědě a poledním klidu se družiny snažily o získání dalšího džabalu. Tentokrát byl úkol přenést kolem domu zprávu, ovšem bez použití hlasu a bez toho, aby se členové družiny, rozmístění na rozích pohnuli. Po uplynutí tohoto programu neměla džabal ani jedna z družin.

Mezitím se stala nemilá událost. V pokoji holek se našly na zemi obaly od sladkostí – a protože PK nevyhrožuje nadarmo, v příští minutě byly holkám všechny sladkosti zabaveny. To se ovšem neobešlo bez protestů – příštích několik hodin holky s nikým z PK nepromluvily ani slovo, jenom zpívaly výhružné písničky a házely po Teovi bonbóny. Naštěstí je to po dalším programu přešlo a byly zase kámošky (a to jsme jim ani nemuseli říkat, že jim budou sladkosti vráceny hned druhý den večer).

Touto dobou jsme s Mírou a Pepou vyzvedlli v Železné rudě Mikyho s dvěma pytli převleků – takže náš mistr kuchař je zpátky. Co by to bylo za tábor…

Ve čtvrtém programu měl oddíl za úkol nakreslit plánek domu i se správným měřítkem. Měl k dispozici několik dlouhých předmětů, které mohl používat a Teo nesměl nalézt nikoho, kdo by nevěděl, co má právě dělat. Jako velitele byl zvolen Vojta, ale úkol se nedařil tak jak měl. Potom co byl oddíl vyzván, aby stejnou věc zkusil provést pouze po družinách, byla práce rychlejší a efektnější. A proč jsme to dělali? Zkrátka, náš hrdina z Jumanji v armádě na tuto věc také přišel.

Hned po večeři se uskutečnilo Jumanji zhodnocení – novinka v každodenním denním programu. Zvolí se nápad dne, hláška dne, dolepí se políčka do Jumaji a proběhně jeden komunitní kruh. Tentokrát každý měl odpovědět na otázku, jak se mu po jednom dni zde líbí na naší záhladně. Odpovědi byly většinou kladné – jenom holky si stěžovaly na záchody.

V pátém programu jsme se snažili rozumně uspořádat vzpomínky raněného vojáka, který viděl před tím, než upadl do bezvědomí podezřelé setkání dvou lidí. To však nebylo zas tak jednoduché, protože se všude okolo pohybovala spousta osob s meči. Nakonec jsme se ale dobojovali ke správnému výsledku a nezbývalo než jít do postelí.

Oddíl už spí, PK ještě projednává zítřejší den. Oddíl brzo ráno čeká náročná cesta do Afghánistánu, je potřeba se na ni připravit…

Rozrazím dveře do pokoje družiny Rysů a zavelím „Jednotko, poozor!“ Slyším, jak ve stejnou chvíli za mými zády křičí stejný rozkaz i Císko a Teo v pokojích jiných družin. Jsou čtyři hodiny ráno a je čas vydat se do Afghánistánu.
Družiny rychle balí věci, které si myslí, že se jim budou hodit a vybíhají na chodbu, kde je Miky bombarduje vařenými vajíčky s nápisem „GB ARMY“, chleby a pytli s vločkami. Holt v armádě se s vámi nikdo nemazlí.
Jakmile mají družiny potřebné instrukce, vydávají se pod vedením vždy jednoho či dvou roverů na cestu po stopách pluku, který už vyrazil. Viditelné stopy jsou však daleko od sebe, takže je nutno používat i azimut.
Cesta je náročná, z kopců i do kopců, sněhem i blátem, ale kolem jedenácté se oddíl zdráv (i když Goofy, klouzající se z prudkého srázu měl namále) přece jenom sejde u Černého jezera. Všichni si sdělují zážitky z cesty – žádná družina ji nezvládla bez bloudění. Ale co, chybami se člověk učí. Příště už to určitě vyjde.

Čeká nás už jenom kousek cesty k vlaku. Nicméně zjišťujeme, že spoj, kterým jsme měli jet včera zrušili, takže se ještě hodinu, která nám zbývá do objezdu autobusu vyvalujeme na sluníčku. Počasí se skutečně vyvedlo.
Autobus náš vysadí v Železné rudě a odtud už je to na naši základnu jenom kousek.
Vevnitř na nás už čeká Marťa s teplým obědem, po kterém následuje zasloužený polední klid.

A pokračujeme v krasojízdě!
Jen co jsme si po náročné cestě odpočali, měli jsme další úkol: Obdarovat něčím zajímavým afghánského vládce. Bohužel bychom mu těžko mohli dát něco ze svých věcí – takže jsme museli obchodovat. Jenže jak, když neznáme jazyk Afghánců? Jak jinak, než posunky. A tak se oddíl šklebil, mával rukama, poskakoval – ale nakonec se přece jenom domluvil.
Druhá část tohoto programu byla věnována přípravám na divadla – družiny ani netuší, jak rychle se blíží večer, kdy nám ukážou, co si připravily. Divadla by tentokrát měla být na vyšší úrovni než obvykle – podmínkou jsou malované kulisy a kostýmy pro všechny členy. Nechme se překvapit…

Po svačině jsme zjistili, že se stala podivná událost. Zmizel celý pluk – a nikdo neví, co se s ním stalo. Oddíl se tedy musí vydat po jeho stopách, a pokud možno jej nalézt. Toto území však obývají Afghánci, kteří neradi diskutují – je nejlepší nevyhledávat konflikty, radši splnit to, co řeknou, a když už jde o život, musí se oddíl spojit dohromady. Rádcové mají maximální zodpovědnost za svoje členy, je důležité, aby je přivedli všechny zpátky. PK totiž ze závažných důvodů nemůže být přítomen.
A tak družiny chodili po stopách a poctivě plnily všechny výmysly Afghánců. To bohužel spokojeni nebyli a po nějaké době unesli Goofyho a přivázali ho ke stromu. Rozpoutal se boj na život a na smrt a na lopatky, který skončil mírovou smlouvou, protože ani jedna strana se nebyla schopna zvednout ze země.
Pluk jsme nenašli. Ale na poslední stopě byla skvrna od krve – a to určitě nevěští nic dobrého…

Hned po večeři (Já už si vážně nepamatuju, co jsme to pořád jedli. Pokud budou zájemci, poprosím Mikyho, ať sem dá jídelníček.) se Nadějní rozdělili na smíšené trojice a vydali se venku po stopách krve. Na bojišti u Maiwandu našli spoustu zakrvácených těl. Podivné bylo, že všechna byla oblečená do britských uniforem – jaký to byl boj, když druhá strana nemá ani jednoho mrtvého vojáka? Na to musí oddíl přijít – ovšem až přijde čas…

Druhá část programu byla věnovaná povídání o válkách a prohlížení hrůzných fotek, pořízených ve válkách po celém světě. Myslím, že tento Tesákův program Nadějné ještě víc utvrdil v přesvědčení, že s tímhle chtějí něco udělat. A že vynaloží ještě větší úsilí, aby dokázali to, co se téměř povedlo pisateli deníku: Najít způsob, jak zajistit světový mír.
V přemýšlivé náladě se oddíl vydal do postelí – a tentokrát usnul myslím bez většího povídání. Není se čemu divit, dnešní den byl náročný.

Hned po rozcvičce a snídani se v deníku objevil zápis, že náš hrdina dostal za úkol prozkoumat bojiště u Maiwandu, aby se velení dozvědělo, kde se stala chyba. A oddíl to samozřejmě musí provést také.
Na památku zemřelých vojáku jsme na stožár vyvěsili britskou vlajku, nalezenou na bojišti u jednoho z těl a poté si družiny v lese zanechaly papíry a tužky. Jednotlivci vzali sedm šišek, proplížili se kolem rozpadlého domu chudého Afghánce tak, aby neřekl jejich jméno a pokusili se šiškami sestřelit co nejvíce klacků s kousky plánku, jak bitva probíhala. Obrázky si zapamatovali a v lese je nakreslili družině na stejně velké papírky, které se potom pokusili složit.
Oddíl pochopil úkol proplížit se kolem domu po svém, takže místo aby se schovával, normálně procházel, ovšem v cizím oblečení. Jaké bylo moje překvapení, když jsem už po čtvrté volala na Bugi, aby ke mně přišla, a ona pořád nic. Říkala jsem si: „Ta holka je snad hluchá!“ Ovšem když jsem ji obešla, smál se na mě z jejího oblečení Ludva. Ta její čepice je prostě typická! :-) Také na Meli byl skvělý pohled, když si vyhrnula nohavice až ke kolenům, kolem pasu zapnula jednu bundu, na sebe si vzala druhou a v hlubokém předklonu si to kráčela přímo kolem Afghánce Pepy. Jenže na něj si nepřišla – poznal ji podle bot :-).
Rysi si první domysleli, jak to asi u Maiwandu bylo, a tak jediní stihli svést boj se strážcem vysílačky a nahlásit velitelství, jak bitva proběhla. Jejich domněnka byla bohužel, stejně jako domněnky ostatních družin, mylná. Snad nám někdo pomůže přijít na to, co se stalo.

V druhý program byl rozdělen na dvě části. Tu první měl na starosti Teo se zdravovědou. Na programu byla hlavně fixace zlomenin, ale myslím, že si Nadějní procvičili i spoustu dalších věcí. V druhé části měly družiny prostor opět na přípravu divadel, Rysi se znovu pokusili o získání modrého džabalu – tentokrát se jim to podařilo pouze s pár chybami.

Jen co skončil polední klid, v Jumanji, hned pod deníkem se objevilo slovo „woodbadge“. Nadějné čeká tvrdý boj, jako životy použijí dřívka, která těžce získávají vždy jednou za 300 hodin, když Jumanji ožívá.
Oddíl vychází ven a na cestě za základnou už čeká 6 Afghánců v turbanech s černým malováním kolem očí. Oddíl útočí, ale zdá se, že Afghánci, přestože je jich mnohonásobně méně, umění meče ovládají lépe. Možná je to respektem, který vzbuzuje jejich vzhled, každopádně padlo mnoho woodbadgů, než byla tato skupina zlikvidována. A to čekají další.

Podruhé se Nadějní s Afghánci utkali o něco výše a opět zvítězili s velkými ztrátami. To ale není důležité – životy ještě jsou a protivníků ubývá. Třetí nepřátelská skupina napadla oddíl ze zálohy a obklíčila ho. Dostal se tak do dost nepříjemné situace, ale i tu nakonec zvládl, stejně jako boj v úzké soutězce, která se nacházela zase o něco dále po cestě.

Poslední skupina čekala na kamenných schodech, po kterých protékal potok. Afghánci stejně jako oddíl ví, že už jsou poslední, proto obě strany bojují ze všech sil. Životů ubývá – ale pozor, jeden z protivníků je mrtev. A teď druhý, třetí… Ale najednou Tesák volá, že už nezbývají woodbadge. Prohráli jsme… Možná, kdyby se oddíl víc snažil hlídat si oněch 300 hodin, vše by dopadlo jinak…

„Akce čisté ruce a nohy.“ Tak zní název čtvrtého programu na zeleném programovém pásu. Však kolem něj Vojta od rána chodí jako hromádka neštěstí.
Avšak když nadejde čas, do společenské místnosti vejde plukovník Russel a oznámí, že se rozhodl zrušit akci Čisté ruce a nohy, a za odměnu rozptýlit pluk divadlem.
To jak Vojta, jen co plukovník odejde, vyskakuje do výšky s výkřiky: „Hurá, nemusím se mejt!“ mluví za vše.

Opona se roztahuje… A už je to tady. První se představí Lišky se svým představením s názvem: „Život Pavly Markové“, nebo tak nějak. Abyste rozuměli, jedna z instrukcí k divadlu zněla použít místo některé z postav jméno jednoho člena PK a na konci vysvětlit, proč se jí podobá. Lišky si vybraly příběh o Mahátma Ghándím. Měly hezké kostýmy, kulisy, ale škoda, že se u představení pořád smály. No, ale alespoň bylo veselo, že…
Veverky měly příběh… O sultánovi Teovi, který zabil svého bratra, ale viděl to otrok, a ten to řekl jejich sestře jménem… Ehm, Niko? Mohla bys mi to jméno připomenout?
A ta sestra nechala sultána popravit a vzala si toho otroka a měli spolu syna. Jenomže lid se to dozvěděl, oba zabil a dítě možná přežilo a jeho potomci žijí dodnes.
Jeleni měli příběh ze života Císka, proloženou přestávkami, vyplněnými představeními Červa. Tak jak jsem se smála při reklamě na Vanish v jeho podání jsem se nesmála už hodně dlouho. Divím se, že mi Goofy nespadl z klína.
A Rysi? Rysi měli příběh o … (já na ta jména vážně nejsem), ale mělo to být podle mě, nosilo to moje spodní prádlo a vypadalo to jako Budu. :-)

Toto příjemné rozptýlení se protáhlo až do pátého programu, takže jsme se po pozdní večeři nesešli venku, ale uvnitř, a to v pokoji PK. Potřebujeme konečně zjistit, co se stalo u toho Maiwandu. A s tím nám může pomoci jeden velmi chytrý muž. Ten muž už se nachází mezi námi. Všichni se rozhlíží… Nikde nikdo. Najednou se ozve příšerný jekot holek a z podpostele, na které holky sedí se souká muž v kabátu a s lupou v ruce…

„Ukažte, co to tady máte?“ hrne se hned k našemu plánku. Za pomocí oddílu se mu povede sestavit docela pravděpodobné vysvětlení.
Pluk se musel rozdělit kvůli lavině kamení, kterou na něj nepřátelé strhli. Obě poloviny se poté vydaly do úzké soutěsky, kde se chtěly zase setkat. Tam je ale obklíčili Afghánci, zapálili ohně, takže britští vojáci měli oči a plíce plné kouře a byli úplně zmasakrováni.
Ale proč šel rozdvojený pluk zrovna do této úzké soutěsky? Kdo o tom rozhodl? Existovalo by taktičtější místo setkání. V pluku tedy musel být zrádce…

Jen co detektiv odešel, přišel Miky a proběhla poslední část přípravy na slib – zbývá totiž už pouze jediný zákon. Ten zní: Skaut je čistý v myšlenkách, slovech i skutcích.
Tentokrát Miky vyprávěl toto: „Na získání Nobelovy ceny za čistotu v myšlenkách, slovech i skutcích byli nominováni tito lidé: Žák šesté třídy základní školy, bohatý obchodník a skautská vedoucí. Kdo si cenu podle vás nejvíc zaslouží?“
Oddíl se prakticky shodl na jedné osobě – ale je vážně odpověď tak jednoznačná? Posuďte sami.

Po rozcvičce a snídani (výjimečně si nepamatuji, co k ní bylo) přišel do jídelny nějaký major O’Harry, který nám začal vyprávět o jednom svém předku, který hodně vynikal v pozorování svého okolí a měl skvělou paměť. Byl tak slavný, že je po něm pojmenována jedna hra. Kdopak to byl? Orloj uhodl první – Kim. A nás teď čeká jeho stopařská cesta.
Nejdřív měly družiny za úkol vyslechnout dva vojáky (podle mě měli dost upito), kteří hráli slovní fotbal a najít v jejich hře zašifrovaný cíl naší cesty. To se nakonec podařilo, takže jsme vyrazili.
Každá družina dostala peníze na nákup podle počtu svých členů a potom oddíl vyrazil do Železné rudy, z povzdálí následován pracákem.
V Železné rudě jsme nakoupili, nicméně jsem zjistili, že autobus, kterým jsme se chtěli vydat nejede – takže jsme trochu pozměnili cíl a vydali se k jezeru Laka – podle některých na nejkrásnější místo Šumavy. Nejdřív PK, o několik minut později vyrazil i oddíl. První zastávka byla v lese za Železnou rudou. Nejdříve měl Miky kontrolní otázky ne některé jednotlivce, jestli si po cestě všimli nějakých cedulí, nebo jakou barvy měla turistická značka, kterou jsme minuli a potom měly družiny první úkol. Čtyři lidí, zatčení za pašeráctví, mají někde na těle pravděpodobně ukryto pár sněhulek (to jsou ty bonbóny). Úkolem družin bylo objevit jich za tři minuty co nejvíc. Všechny družiny našly asi tak polovinu všech sněhulek. Zvláštní bylo, že tu v Teově dlani nenašla ani jedna družina, ale do bot se mu díval každý (A to, podle Teovy výpovědi, chtělo pořádnou odvahu!)
Po této pauze jsme se vydali dál. Šli jsme bahnem, sněhem, kolem krásných stromů i stromů, vylámaných vichřicí a kolem skvělého stroje jménem TIMBERJACK. Tady PK přidal do kroku při představě toho, co by se asi stalo, kdyby v Timberjackovi náhodou zůstaly klíče a oddíl, jdoucí za námi to zjistil. Nic se ale nestalo, takže jsme si po chvíli kecli na vysluněný okraj cesty a major O´Harry měl další otázky. Nevím jak je to možné, ale nikdo si nevšiml názvu Timberjack…

Víc až zítra, čtenáři. Nechtěla bych zítra od Goofyho mamky schytat další pětku ze španělštiny... :-)

A je tu další táborový den! Po obvyklém ranním stavání jsme se vydali na rozcvičku, kterou tentokrát vedl Teo. Nejdříve se udělalo pár cviků na protažení svalů, což bylo po včerejším pochodu důležité. A potom byla hra, v které jsme se hodně nasmáli, ale hlavně, po které jsme už byli jaksepatří protažení, mohli jsme se tedy vydat na skvělou snídani a ranní hygienu. Jakmile jsme snídani zbaštili, vyčistili jsme si zuby a umyli se (Já osobně se v tom nevyznám). Avšak kolem půl devaté již začínal první program s názvem Stezky.

Nikomu nedošlo, co se zde bude dělat. Ale když Teo přišel s tažkou plnou nových stezek, všem došlo, že tento program bude velice zajímavý a že konečně bude mít každý svojí stezku. Teo nám je tedy rozdal, a začal vysvětlovat všechny ty věci, které byly potřebné k tomu, abychom stezku dokonale ovládali. Při Teovo výkladu jsme si také vybarvovali. Tedy konkrétně zkrášlovali naše nové stezky, abychom je měli pěkné a hotové. Avšak čas letěl a tak zanedlouho nadešel čas svačiny. Po skvělém nasycení byl chvilku odpočinek na pokoji a pak hurá na druhý program. Ten nesl název Multikůltura.

V tomto programu nám Tesák rozdal noviny ze všech částí světa. Jedny z Německa, druhé z Číny a třetí třeba z Ruska. Oddíl se tedy rozdělil na 5 skupin a každá dostala jedny z těchto novin. Jejím úkolem bylo poznat z těch novin, o jaký stát se jedná, jakou má kůlturu, o co se tamní lidé zajímají, atd... Vznikl z toho velice zajímavý program, poněvadž žádná skupina svým novinám nerozuměla a tak se mohlo poznávat jen podle obrázků... Asi tak za dvacet minut se noviny vyměnily a každá skupina poznávala znova. Jakmile to měla hotové, počkala na ostatní a když to měli všichni, začaly se řikat poznatky, které jsme vyčetli z novin. Bylo tovelice zvláštní, vyčíst jen z obrázků kůlturu národa, avšak povedlo se nám to. Těsně to dočtení posledních novin přišli do pokoje Císko a Teo. Oznámili nám, že nás čeká další džabal, a to konkrétně želví. Naším úkolem bylo v družině utvořit dvojice. Dvojice se mezi sebou pak propletly tak, že jeden byl hlavou dolů a druhý ne. Tímto způsobem musela družina překonat určitou trasu. Zdálo se to velice jednoduché, avšak nebylo. Ten den se žádné družině nepodařilo tento džabal splnit. Po mnoha marných pokusech nakonec vypršel čas pro tento program a nastal čas oběda.

Na zachřestění jsme se tedy sešli s ešusy v jídelně a začalo se jíst. Po skončení výborného oběda nastal polední klid... Každý odpočíval po svém, někdo byl jen tak na pokojích, někdo spl... Avšak za nedlouho nastal třetí program, na který jsme si vzali i meče. Naší základnu napadla mnohanásobná přesila Afgánců, museli jsme tedy před nimy utíkat cestou, na které jsme získali zaklínadlo, které Afgánce zabilo. Nebylo to však tak jednoduché, na cestě bylo deset zastávek. U každé z nich bylo jedno písmeno do kouzla. Jenže dobře ukrtyto a tak družina se musela bránit proti Afgánci a ještě najít dotyčné písmenko. Byla to velmi napínavá hra ještě s více napínavým koncem, poněvadž po zabití Afgánce se každý rádce skácel k zemi a měl zlomenou stehení kost. Úkolem družiny bylo dopravit rádce do pokoje a ho položit na postel. Nyní si rádce začal stěžovat, že má hlad. Ostatní tedy běželi pro sestru, aby jim dala jídlo. Sestra tedy také přišla a donesla všem jídlo. Jenže rádcovi to ještě nestačilo. Nyní chtěl společnost. Družina se tedy vydala pro někoho z jiné družiny. Jakmile byl rádce spokojený, vzpomněl si, že potřebuje doktora. Doktor tedy přišel. Zjistil nemoc, která rádce sužuje a dal na ní družině lék. Ale byl tu malý problém, doktor chtěl peníze. Družina tedy musela utíkat za kupcem, který jim dal po splnění určitých úkolů peníze na lék. Ten družina koupila, dala ho sníst rádci a ten štastně obživl. Nyní byl už jen poslední úkol, a to vyjít ven a zazpívat pookřik. To jsme také udělali a nakonec jsme skončili jako druzí, což je skvělé. Jelikož tento program byl zdvojený, následovala nyní večeře. A po ní hygiena a hlavné shodnocení Jumanji.

Kolem půl osmé jsme se tedy sešli v roverské místnosti, abychom odhlasovali hlášku a nápad dne, dali políčka do Jumanji a také hlavně abychom poplácali po zádech minulou službu. Jakmile tot bylo všechno hotovo, nastal pátý program. V celé budově se vypla elektrika a Císko začal vysvětlovat hru. Úkolem bylo prokličkovat mezi rovery uvázánými na provaze tak, aby se nás nedotkli. A ještě k tomu získat čtyři zprávy. Bylo to velmi napínavé, poněvadž například Loco si stoupl tak, že kolem něj nešlo projít jen tak lehce. Museli jsme tedy vyzkoušet všechny různé finty. Avšak zanedlouho se nám to přece jen všechno povedlo, mohli jsme se tedy na zavolání sejít v jídelně. Tam nám Teo řekl, že se máme řevlíct do krojů. Všichni byli zvědaví, co se bude dít, protože převlečení do krojů znamenalo vždycky nějakou zvláštní údalost.

Asi tak za deset minut přišel Miky a řekl nám, ať jdeme do jídelny. Mně však řekl, ať počkám v kuchyni. V této chvíli se mi to zamotalo ještě víc, protože jsme nechápal, o co tu šlo. Za chvilku přišel Miky a vše objasnil. Já s Braenem jsme měli bít pasování. Já na panoše a Braen na rytíře. Todle jsem opravdu nečekal a tak jsem chvíli tomu ani nemohl uvěřit, avšak byla to pravda. Mým úkolem tedy bylo naučit se věty, které jsem pak měl řikat před oddílem. Za nedlouho se ozvala hudba a já s Brean jsme vstoupili do místnosti. První jsem byl na řadě já. Přestoupil jsem tedy tři řady svíček a stanul až před Teem. V této chvíli jsem dostal štít a meč, jako symbol. Nyní mi už jen scházelo postavit před libovolného rytíře. Potom Braen. Velý děj se opakoval, avšak Braen si nestoupla před rytíře, nýbrž si stoupla na úroveň rytířů. Celý večer se ukončil písničkou z gladiátora, pak už šel každý na kutě...

VII.táborový den…

Jak všichni dobře víme, ranní vstávání je nejhorší. Nakonec všichni vstanou z teploučkých spacáků, obléknou se a hurá ven na rozcvičku.Venku ještě trochu zima , ale to rozběháme .Když jsme si protáhli naše ztuhlé svaly, následovala zpáteční cesta do naší základny. Za chvíli bylo slyšet jen práskání dveří od pokojů. Všichni se převlékli z venkovního oblečení a utíkali do jídelny pro vynikající snídani, kterou nám opět připravila naše dvojka Miky a Marťan.
Uslyšeli jsme chrastění, všichni zpozorněli a vydali se do jídelny, protože začíná 1. program, který nese název Manévry 2, chození bludištěm.Družiny si sedly k sobě, nedá se říci družiny jako spíše jednotlivci, kteří ustáli boj s bacilem, který se šířil po naší základně (příklad Jeleni-zůstal jen Mates).Lepší to bude s družinami. Tak tedy družiny si sedly k sobě a Tesák nám vysvětlil co bude naším úkolem. Družiny si musely překreslit dva plánky. Na každý roh si umístila každá družina kolečka ve své družinové barvě a mohlo se začít. Naším úkolem bylo obklíčit a zničit ostatní družiny . Když nějaká družina narazila na soupeře, házely kostkou. Družina co měla přesilu, házela dvěma kostkama a tak měla větší šanci, že jí padne větší číslo než soupeř co házel jednou kostkou.V téhle hře byly nejúspěšnější Lišky, potom Rysi, Jeleni a Veverky. Než jsme odešli do svých pokojů, přečetli jsme si programový pás, kde jsme se dozvěděli,že druhý program bude venku,a že nese název Pigsticking

Sraz byl v jídelně, kde jsme se dozvěděli další informace potřebné k druhému programu . Když jsme se rozdělili na dvě družstva, začali jsme poslouchat, abychom se dozvěděli co a jak. Náš úkol zněl: Na chvíli se stanete prasátky, jednoho určíme a ten bude naháněč, který vás musí bezpečně dostat zpět do ohrady, ze které jsme utekly. No…zdá se, že to je lehký úkol, ale nebyl! Prasátka budou mít zavázané oči a naháněč nebude moci mluvit .Jak to, ale máme udělat? Obě družstva si smluvila signály, na které budou reagovat, nevím jak to meli kluci, ale holky měli tuto verzi: rozdali jsme si čísla a naháněč si vzal misku, na jedno cinknutí reagovalo prasátko číslo 1, na dvě cinknutí prasátko 2 atd. Potom už naháněč jen tleskal:
1 tlesknutí – rovně
2 tlesknutí – dozadu
3 tlesknutí – doprava
4 tlesknutí – doleva

Roveři zvolili mezi oběma družstvy naháněče. Holky měli mě a kluci Orloje.
Finále bylo napínavé, ale nakonec vyhráli kluci, i když to bylo jen o fous.
Dále jsme v družstvech utvořili dvojice, jeden vyvolený si stoupl za silnici a házel dvojicím sáčky, dvojice je museli chytat tak aniž by použily ruce. Avšak nikdo nechtěl chytat zablácené sáčky, nakonec jsme se překonaly a nevadilo nám to … (No trochu jo) . Bylo to opět napínavé, ale zase vyhráli kluci.Uvědomili jsme si, že bude oběd a tak jsme pomalým krokem vyrazili do budovy . Převlékli jsme se do čistého oblečení, vzali misky a vydali se do jídelny . Po dobrém obědě následoval odpočinek .

Odpočatí a plní energie jsme si vyslechli pravidla Vojtovi hry, opět se rozdělili na dvě družstva a vyrazili ven. Naším úkolem bylo porazit Pepu, ale prvně jsme si museli vyšátkovat peníze od druhého družstva, jelikož Pepu jsme mohli porazit mečem, tak jiná možnost nebyla. Až jsme si vydělali všichni na meč, tak nám v cestě stáli pouze roveři, které jsme museli porazit. Na začátku nám Vojta řekl hádanku, kterou jsme měli rozluštit. Holky byly rychlejší a tak jsme dostali klíč k Pepovi.Vojtovu hru vyhráli kluci.

Čtvrtý program aneb škatule škatule hejbejte se!!! Ve čtvrtém programu se zdraví museli odstěhovat od nemocných, kteří by je mohli nakazit. Nemocní pak odpočívali a zdraví se ubytovávali v jiném pokoji…
Na pátý program holky nesměli, proto tam šlo jen pár kluků. Tenhle program vám popíše Vojta ve svém článku.

Toť vše a dobrou...

Po obvyklém shodnocení Jumanji nás poslali normálně spát, avšak mě, Pájovi a Brasimu roveři řekli, ať se nachystáme na poslední hru, sebou jsme si měli vzít jen baterku.Odešli jsme tedy na pokoj a napjatě čekali, co se bude dít. Za nedlouho přišla zpráva, že se máme oblíknout a jít do jídelny. Tam na nás již čekal detektiv, aby oobjasnil, kdo tedy může za masakr u Maywandu.

Nejdříve jsme si prohlídli podezřelé a potom nás vzal ke svému počítači, kde měl již dopodrobna vysvětlenou Terryho "sebevraždu". Abych to objasnil, odpoledne jsme uslyšeli při obědě výstřely. Běželi jsme se podívat co se dějě a hned jakmile jsme vyběhli, vyděli jsme na zemi kapitána Terryho s prostřelenou hlavou. Vše naznačovalo sebevraždě, Teo ještě udělal fotky místa činu a my se vrátili za mnoha spekulací co se stalo do jídelny a tam jsme pokračovali v obědu. Ale k věci. Prohlíželi jsme si tedy všechny fotky a najednou se detektiv zastavil u fotky, kde Terry držel zbraň v ruce. Tedny konkrétněji kde Terry držel zbraň v LEVÉ ruce. Na tom nebylo nic divného, avšak když jsme se podívali na fotku, kde byl Terry mrtvý, uviděli jsme, že má prostřelený PRAVÝ spánek. A v tutu chvíli bylo jasné, že toto sebevražda nebyla. Vrátili jsme se tedy do jídelny a tam jsme přišly na to, že jediný kdo je podezřelý ze zrady je poručík Jonas. Ten byl také jediný, kdo z navrácených vojáku zbýval(kromě jedné kapitánky, která ležela na ošetřovně).

Vydali jsme se tedy k ohništi a od něj naměřili azimut. Po tom jsme také šli a to docela daleko. Najednou ale detektiv řekl, že se musíme vrátit k ohništi. Od ohniště jsme znovu naměřili stejný azimut a šli úplně stejně znova. Toto se opakovalo asi třikrát, než se od řeky ozval výstřel. Hned jsme k němu tedy běželi. U řeky stál Jonas a držel v ruce pistoli. Nejdříve jsme s nim vedli slovní přestřelku, avšak když jsme mu řekli, že je obklíčený, pronesl svojí poslední větu:"Za slávu Afgánistánu." A zastřelil se.

Prohledali jsme tedy jeho mrtvolu a našli pět klíčů. S nimy jsme se vraceli zpátky do jídelny. V této části nás opustil detektiv, ale když jsme byli v jídelně, čekal tam na nás už Miry, aby nám pomohl rozlušit záhadu klíčů. Miry nám řekl, že ty čtyři hnědé klíče jsou životy a ten jeden, to je klíč, podle kterého jsme měli odvodit, na jaké místo v řadě bude patřit. Řada klíčů, kam jsme měli zařadit tento, byla na místě nedaleko od jídelny. Vydali jsme se tedy tam. Na daném místě na nás tedy čekala řada klíčů a Braen. Jelikož jsme to moc nechápali, povedlo se nám správně určit místo klíče až asi na počtvrtý, ale přece jen se nám to povedlo a tak jsme se mohli vydat dál. A to až k Marťanovi. Zde jsme systém také moc nechápali, ale jelikož štěstěna stála při nás, povedlo se nám to určit na druhý pokus. Cesta pokračovala, nyní jsme došli k Cískovi. Tady to bylo nejhorší, povedlo se nám to určit asž asi na podesátý, ale přineslo nám to jednu výhodu. Císko nám vysvětlil, podle čeho se to doplňuje. Od této chvíle cesta postupovala vesele, určili jsme to vždycky na poprvý, až jsme došli k poslednímu stanovišti. Zde čekal Tesák. Zbývalo už jen určit poslední hádanku a bylo vyhráno. Jakmile se to povedlo, dal nám Tesák kresbu nějaké mapy a my se vydali zamyšlení, spokojení, ale také unavení zpátky do ložnic, kde jsme brzy usnuli...