okénko do života novoměstských skautů

https://archiv.okenko.org
ze dne 11. 3. 2007
článek číslo 573
autor: Braen

 

Den III.

Rozrazím dveře do pokoje družiny Rysů a zavelím „Jednotko, poozor!“ Slyším, jak ve stejnou chvíli za mými zády křičí stejný rozkaz i Císko a Teo v pokojích jiných družin. Jsou čtyři hodiny ráno a je čas vydat se do Afghánistánu.
Družiny rychle balí věci, které si myslí, že se jim budou hodit a vybíhají na chodbu, kde je Miky bombarduje vařenými vajíčky s nápisem „GB ARMY“, chleby a pytli s vločkami. Holt v armádě se s vámi nikdo nemazlí.
Jakmile mají družiny potřebné instrukce, vydávají se pod vedením vždy jednoho či dvou roverů na cestu po stopách pluku, který už vyrazil. Viditelné stopy jsou však daleko od sebe, takže je nutno používat i azimut.
Cesta je náročná, z kopců i do kopců, sněhem i blátem, ale kolem jedenácté se oddíl zdráv (i když Goofy, klouzající se z prudkého srázu měl namále) přece jenom sejde u Černého jezera. Všichni si sdělují zážitky z cesty – žádná družina ji nezvládla bez bloudění. Ale co, chybami se člověk učí. Příště už to určitě vyjde.

Čeká nás už jenom kousek cesty k vlaku. Nicméně zjišťujeme, že spoj, kterým jsme měli jet včera zrušili, takže se ještě hodinu, která nám zbývá do objezdu autobusu vyvalujeme na sluníčku. Počasí se skutečně vyvedlo.
Autobus náš vysadí v Železné rudě a odtud už je to na naši základnu jenom kousek.
Vevnitř na nás už čeká Marťa s teplým obědem, po kterém následuje zasloužený polední klid.

A pokračujeme v krasojízdě!
Jen co jsme si po náročné cestě odpočali, měli jsme další úkol: Obdarovat něčím zajímavým afghánského vládce. Bohužel bychom mu těžko mohli dát něco ze svých věcí – takže jsme museli obchodovat. Jenže jak, když neznáme jazyk Afghánců? Jak jinak, než posunky. A tak se oddíl šklebil, mával rukama, poskakoval – ale nakonec se přece jenom domluvil.
Druhá část tohoto programu byla věnována přípravám na divadla – družiny ani netuší, jak rychle se blíží večer, kdy nám ukážou, co si připravily. Divadla by tentokrát měla být na vyšší úrovni než obvykle – podmínkou jsou malované kulisy a kostýmy pro všechny členy. Nechme se překvapit…

Po svačině jsme zjistili, že se stala podivná událost. Zmizel celý pluk – a nikdo neví, co se s ním stalo. Oddíl se tedy musí vydat po jeho stopách, a pokud možno jej nalézt. Toto území však obývají Afghánci, kteří neradi diskutují – je nejlepší nevyhledávat konflikty, radši splnit to, co řeknou, a když už jde o život, musí se oddíl spojit dohromady. Rádcové mají maximální zodpovědnost za svoje členy, je důležité, aby je přivedli všechny zpátky. PK totiž ze závažných důvodů nemůže být přítomen.
A tak družiny chodili po stopách a poctivě plnily všechny výmysly Afghánců. To bohužel spokojeni nebyli a po nějaké době unesli Goofyho a přivázali ho ke stromu. Rozpoutal se boj na život a na smrt a na lopatky, který skončil mírovou smlouvou, protože ani jedna strana se nebyla schopna zvednout ze země.
Pluk jsme nenašli. Ale na poslední stopě byla skvrna od krve – a to určitě nevěští nic dobrého…

Hned po večeři (Já už si vážně nepamatuju, co jsme to pořád jedli. Pokud budou zájemci, poprosím Mikyho, ať sem dá jídelníček.) se Nadějní rozdělili na smíšené trojice a vydali se venku po stopách krve. Na bojišti u Maiwandu našli spoustu zakrvácených těl. Podivné bylo, že všechna byla oblečená do britských uniforem – jaký to byl boj, když druhá strana nemá ani jednoho mrtvého vojáka? Na to musí oddíl přijít – ovšem až přijde čas…

Druhá část programu byla věnovaná povídání o válkách a prohlížení hrůzných fotek, pořízených ve válkách po celém světě. Myslím, že tento Tesákův program Nadějné ještě víc utvrdil v přesvědčení, že s tímhle chtějí něco udělat. A že vynaloží ještě větší úsilí, aby dokázali to, co se téměř povedlo pisateli deníku: Najít způsob, jak zajistit světový mír.
V přemýšlivé náladě se oddíl vydal do postelí – a tentokrát usnul myslím bez většího povídání. Není se čemu divit, dnešní den byl náročný.

Okénko do života novoměstských skautů - zpravodaj střediska Bílý štít