Tábor Jumanji

Před klubovnou už dlouho před devátou hodinou postávají natěšení skauti s rodiči, kteří se strachují, kolik věcí si jejich dítka zapomněla doma. Konečně je devět, přijíždí i Teo a začínají se nakládat věci do aut. Počet zavazadel u některých je vážně obdivuhodný - někteří musí mít podle mě minimálně dvě trička na den, aby zaplnili všechny ty kufry, gemmy a igelitky, které se s sebou vezou.
Konečně je všechno naloženo, můžeme nasednout na kola a vyrazit na dlouhou cestu do Toulovcových Maštalí.

Tři různě výkonné skupiny pod vedením Císka s Ádou, Teem a Tesákem jsou ještě na cestě, zatímco Hombre, Miky, Míra a já vykládáme na tábořišti věci z aut.
Absolvujeme prohlídku tábořiště a je nám jasné, že nás tu čeká ještě spousta práce. Táborový kruh se nám zdá uzavřený, v jídelně jsou stoly na zemi ve výšce Goofyho lýtek a témeř žádné lavičky. Hangár a stožár se musí přesunout a týpko úplně postavit.
Prostřední skupina dorazila ani ne dvě minuty po té nejrychlejší, která bloudila a najela si navíc sedm kilometrů, a když dorazila i ta poslední, pustili jsme se do díla.

Narýsovat nový táborový kruh byl kvůli nerovnosti terénu, přítomným kamenům a cestě docela oříšek, ale nakonec jsme to pod vedením architekta Tesáka zvládli. Krtek s Buduem začali přemisťovat stožár, další se pustili do prodloužení jídelny a stavby jejich stolů a další zase do týpka. Přesto, že se většina z nás snažila pracovat co nejlépe a nejrychleji, na konci prvního dne jsme nebyli zdaleka hotoví.

Po večerním koupání jsme se sešli v jídelně, kde nás k našemu překvapení navštívil plukovník Russel a oznámil nám novinku. Plukovník Warren nařídil pisateli deníku okamžitý přesun do Afriky, kde jsou opět nějaké nepokoje. A my, protože nás Jumanji nutí prožít vše co je v deníku psáno, musíme jet také. Přesněji řečeno, letět. Naší vzducholodi však chyběl vodík, potřebný k létání a tak jsme nejdřív museli naplnit balónky a dopinkat je ke kapitánovi vzducholodě, který nás potom uvedl na palubu na skále.
Nejvíc balónků s vodíkem zajistily Lišky, takže jim byla přidělena první třída s matracemi, vyhlídkou, večerní čokoládou a ranním čajem. Druží nejúspěšnější byli Jeleni, kteří obsadili menší druhou třídu s tenkými matracemi, Rysi se ubytovali ve třetí třídě s jedinou matrací a kamenem uprostřed a Veverky musely spát v zavazadlovém prostoru, plném věcí všech ostatních tříd.
Kapitán zavelel k odletu a oddíl se vydal do říše snů. Ráno již budeme v Africe....

Takže oddíl mohl jenom stát na vyhlídce u první třídy a koukat, jak dvanáct metrů pod vzducholodí právě jednotka z Port Natalu pod vedením plukovníka Warrena vyvěšuje britskou vlajku. Nástup byl však přerušen příchodem posla, který oznámil, že vzducholoď s plukovníkem z Londýna (tedy s námi) uvízla v korunách stromů. Plukovník tuto zprávu nepřijal zrovna nejklidněji, takže jsme se rychle i s věcmi spustili po laně dolů do tábora a nahlásili mu přílet.

Teď už klidný plukovník nám řekl, že s územím se od té doby, co jsme byli mapovat Dračí hory nic nestalo, problém však nyní dělají bojovní Zulové, kteří začali útočit na bílé osadníky. Náš postup si ale musíme dobře rozmyslet, takže nyní se pustíme do jiných věcí. Je třeba dokončit náš tábor, ale pro dobrovolníky nachystal kněz z Port Natalu mši.

Zatímco se několik lidí pod vedením Mikyho a Tea vydalo v krojích do kostela, ostatní se vrhli do dokončování tábora. Stavěl se stojan na vlajky u stožáru, šňůry na prádlo, ale hlavně stále jídelna, navržena architektem Tesákem.
Na konci druhého programu jsme stále nebyli hotoví, ale po obědě a poledním klidu jsme už nemohli pokračovat, protože si nás vyžádal plukovník Warren.

Bylo potřeba zjistit, jaké jsou vztahy mezi Zuly a Búry - vydávali jsme se tedy za novináře, pisatele školního časopisu či redaktora National Geographicu a vyptávali se jednotlivých osob z obou stran.
Sice nám nechtěli říci nic zadarmo, ale naštěstí jsme vše, co po nás chtěli, hravě splnili a oni byli potom ochotni komunikovat. K našemu překvapení si však obě strany nejvíc stěžovali na Brity. Neprozradili jsme proto, kdo jsme a šli jsme na svačinu.

Po ní jsme se dozvěděli další nepříjemnou zprávu. Bojovní Zulové utvořili speciální jednotky, jménem "Komanda smrti", které přepadávají farmy osadníků. Oddílové družiny samy si utvořili farmy, jejich úkolem bylo vyprodukovat co nejvíc surovin, a navíc se museli co nejlépe ubránit útočícím komandům smrti. S tímto úkolem se nejlépe vypořádali Rysi.

Pátý program byl věnován organizačním věcem, které jsme probrali u slavnostního ohně. Na začátek jsme si řekli pár woodcrafťáckých zásad a poté jsme se vrhli na podepisování táborového řádu, čtení režimu dne, vysvětlování trasy trestných koleček, oznámení, co je prací služby a hlídek a toho, kdeže jsou hranice tábora.
Předtím, než jsme se zavrtali do spacáků ale musela proběhnout jedna slavnostní událost. Budu a Orloj splnili jako první nováčkovskou zkoušku, budou tedy pasováni na skauty. Tento čin přišel provést nám známý rytíř Percival. Po tom, co je pasoval svým mečem od něj oba dva dostali přikryvadlo v podobě hnědého skautského šátku a zelenou šňůrku k tomu.

Teď už zbývalo pouze poblahopřát novým skautům a pořádně se vyspat na další táborový den.

Bazén byl studenej (říká mi Marťa). Zaplavali jsme si každý dvakrát tam a zpátky a potom už byl prostor pro volnou zábavu. Někteří tento čas trávili zahříváním na břehu, někteří skákali z okrajů do vody a někteří se navzájem topili - prostě klasika.
Po rozcvičce byla jistě výborná snídaně (kdybych si pamatovala, co k ní bylo, napsala bych vám to) a po ní se uskutečnil první táborový nástup, zatím však bez vyvěšování vlajky - a to poněkud recesní nástup, protože Áda, který příšel jako jediný z PK v uzavřených botech je rychle zkopal z nohou a stál v pozoru bosý. Potom si někteří z oddílu všimli, že má Hombre narozdíl od ostatních dlouhé kalhoty... Dovedete si představit, jak vtipný byl na něj pohled, když stál s krojem zastrčeným v červených trenkách s obrázkem pejska...

Na začátku prvního programu přišli nějací dva členové britské armády a dohadovali se, kdo z nich má víc krobotovek. Co jsou to krobotovky? Tradiční zkoušky, které skládají příslušníci jednotky v Port Natalu. A proč ten název? To se dozvíme v pravý čas...
V prvním programu dostali členové oddílu možnost začít s plněním první z krobotovek, která bude udělena každému, kdo si vydrží vést celý tábor deník. Zatím jsme udělali první krok - svázali jsme si deníčky z papíru a pokreslili jsme si první stranu.
Zbytek programu byl totiž věnován novému džabalu - úkolu pro družiny. Každá dvojice z družiny musí přejít naproti sobě položené klády. Nad každou kládou byl ale natažený provázek, který bránil jít po kládě rovně. Jediný způsob, jak mohla dvojice kládu přejít, byl chytit se každý jednoho konce lana, zavěsit se na něj a vzájemně se udržovat ke kládě šikmo.
V tomto programu se nepodařilo džabal splnit žádné družině. Ale času ještě budou mít dost...

Hned po svačině přiběhl do jídelny zkrvavený voják. "Pane, komanda smrti přepadla farmu, na které je právě přítomen britský velvyslanec. Je v obležení - musíte nám pomoci."
Okamžitě jsme vyrazili na cestu... Když jsme, téměř bez obtíží dorazili k farmě, poznali jsme, že voják nelhal. Černočerná komanda smrti byla všude okolo. Po dlouhém boji se nám obležení podařilo rozehnat. Nedokázali jsme však rozehnat jeho následky...

Jakmile nastal konec poledního klidu a my se sešli v jídelně, zaslechli jsme zoufalý pláč, ozývající se z druhé strany tábořiště. Když jsme tam doběhli, uviděli jsme Zulského muže, svírajícího v náručí svou dceru, malé děvčátko s dírou v břiše. Oddíl se rychle rozběhl pro družinové lékárny, když je ale donesl, sedl si na zem a nevěděl, co dělat. Po chvíli Meli váhavě přiložila na ránu kousek gázy.
Zoufalý otec se na nás nemohl dívat, takže nás poslal za Šamanem. Když jsme zjistili, kde se nachází, poradil nám najít plod z kouzelného stromu a udělat kolem holčičky kouř.
Rozřízli jsme kokosák, udělali v něm oheň a poskakovali kolem děvčátka. Mikymu se to ale nezdálo, takže jsme nakonec skončili u normálního lékaře. Zavolali jsme sanitku a zastavili krvácení...
Děvčátko nám však zemřelo před očima. Ještě než se jeho oči zavřely, stačilo nám darovat svůj perlový náhrdelník....
"Byla snad její smrt způsobena mnou? Vždyť o první pomoci nic nevím...." Psal náš poručík v deníku. Ihned poté se zasloužil o to, aby se v armádě dělaly kurzy první pomoci.

Ve čtvrtém programu jsme zahájili táborový kolotoč. Oddíl jsme rozdělili do tří skupin podle věku a schopností a každá skupina se celý program zabývala jednou ze tří činností. Nejmladší skupina se vydala k Teovi, naučit se něco nového o zdravovědě. Střední k Ádovi a jeho korálkovým náramkům, a poslední skupina šla k Cískovi naučit se bezpečně slanit některé okolní skály.
Raději rodiče uklidním, že se nikomu z oddíláků nic nestalo (až na možná několik píchnutí jehlou do prstu). Vrátíme Vám je v pořádku a šikovnější :-).

Protože třetí den tábora je podle odborníků dnem krizovým, kdy si tělo uvědomí prošlou námahu, pátý program bylo osobní volno. Oddíl se však očividně necítil unaven, protože volno strávil šermováním, koupáním a zpíváním u ohně. Však počkejte za pár dní....

Je tma, tábor spí až na noční hlídku, která tiše obchází táborem. Jen pár lidí vzbudí oslavný zpěv z úst spřátelených Zulů, kteří zpívají na počest toho, že se nám povedlo zachránit farmu.
"Ingonyama gonyama.... " zpívá předzpěvák. Chvíli se nic neozývá, načež zahřmí sbor Zulských zpěváků: "Inwubu yabu, yabu, inwubu..." .
Celá píseň zazní šestkrát, poté tábor utichne....

Oddíl byl velmi překvapen, že jsme se vyběhli na rozcvičku opět do vody, ale nedá se nic dělat - musíme užívat teplého počasí. Od středy se má ochladit - a potom budou Nadějní jistě s láskou vzpomínat na nenáročné rozcvičky ve vodě.
Vojta měl opět svoji klasickou náladu, takže každý, kdo se k němu při snídani ocitl zády byl v nebezpečí, že schytá za krk lžičku vody. Až jednou přijde den odplaty... Tak po Vojtovi půjde snad celý oddíl :-).

Na začátku prvního programu jsme zjistili, že oslavnou píseň z včerejší noci slyšelo jen velmi málo lidí. Ale nevadí. Měli bychom zjistit, co ta podivná slova přesně znamenají. Mohl by nám to přeložit jeden překladatel. Bohužel byl trošku... no... řekněme trošku jiný než ostatní lidé. Špatně se soustředil a dokázal nám ten text přepsat pouze do mapových značek. Takže oddíl musel překládat dál.
Pro radu, co která značka znamená si chodili za odborníky - a to způsobem, který si hodili na kostce. A tak bylo za chvíli tábořiště plné skautů, kteří si hráli na píďalky, kačátka, kuřátka a já nevím na co všechno.
Nakonec jsme zjistili, že Zuluvé zpívali zhruba toto: "On je lev, on je lev. Ne, on je víc než to, on je hroch!" Nesmějte se, pro Zuly je hroch posvátným zvířetem, je králem zvířat.

Svačili jsme nějaké pečivo s ovocem a potom jsme se rozdělili do třech různých klubů.
Kluby jsou celkem tři - přírodovědný, sportovní a umělecký. Každý si může vybrat, které z těchto odvětví je mu nejbližší a příštích pět programů, rozmístěných různě po celém trvání tábora ho bude navštěvovat.
Dnes se přírodovědci vydali zkoumat život v potoce - nasbírali v něm spoustu chrostíků, blešivce, znakoplavku a ještě spoustu dalších živočichů kromě žáby, která Ludvovi utekla. Sportovci se šli učit obrátky do bazénu a umělci se podívali na známé obrazy a pronikly do tajů figurální kresby.

K obědu byla výborná koprovka s brambory a vajíčkem. Polední klid strávil každý po svém - holky se opalovaly, kluci přemlouvali Tea, aby mohli šermovat, ... A na konci se šli někteří opět vykoupat.

Ve třetím programu měla prostor pro svůj program Meli - vodní baseball. Sice jsem na něj nemohla jít, protože jsem měla jinou práci, ale vzhledem k tomu, že druhý den na review ho hodně lidí volilo jako nejlepší nápad dne, asi se jí povedl.

Ve čtvrtém programu oddíl bojoval s otrokáři. Dinizula totiž prodal některé své lidi do otroctví - a my je museli osvobodit. Oddíl napadal karavanu s otkokáři - a kdykoliv některého z nich zabil, dostal od něj všechny otroky, které měl u sebe. Takže nejoblíbenější typ programu na táboře - bojovka s mečem.

Večeřeli jsme bramborový guláš, čistili si zuby (zdaleka ne všichni), stáhli ze stožáru vlajku a posedali si v jídelně na pohodový program, který měl prověřit, jak se všichni navzájem známe. Oddíl odpovídal na různé otázky, ptající se například na koníčky jednotlivců, či jejich oblíbené jídlo a snažil se poznat, čí části těla (jako ucho či pusa) se promítají na notebooku. Na konci programu měl nejlepší skóre PK.

Zazpívali jsme večerku a potom se všichni odebrali do svých stanů až na hlídku, která tiše obcházela táborem.

Pro co běžel? Pro Jumanji, které sídlí v jídelně beze stěn, tudíž na dešti. Zlatej Míra! Ještě že to udělal, protože Goofy na poslední hlídce chrněl ve stanu. Prej za to mohly hodinky...

Jenže po sedmé už dávno nepršelo a tak jsme s Nadějnými (někteří byli dost otrávení) vyrazili opět na vodní rozcvičku. Voda se ale zdála po dešti teplejší než jindy, takže si po návratu ani nikdo nestěžoval.

Raní nástup tentokrát proběhl vážně a se vší důstojností a po ranní hygieně a review mohl začít dvojprogram, připravovaný Ádou a Mikym : "Zachraňte vojína Ryana"
Z pátrání po náčelníku Dinizulovi se nevrátil vojín Ryan. Buď se mu něco stalo, nebo je na správné stopě. A tak se všichni jednotlivci v tříminutových rozestupech vydali po nenápadných značkách, které za sebou nechával v těžkém terénu. Zkrátka takový orienťáček - kdo ho dokázal projít celý, mohl získat vzácné kroky do skautské stezky. A kdo byl navíc v rychlejší polovině oddílu, získal navíc Ryanovu krobotovku.
Protože trať byla náročná, vytvořilo se na trati několik skupinek, které dále pokračovaly spolu. Rekordmankou se stala Bája, která vyběhla poslední a do tábora se dostala první. Bohužel však hned na začátku odbočila na špatnou cestu, takže proběhla jenom zlomek trati.
Kroky do stezky bohužel nemohly být, díky tomu že téměř nikdo neběžel samostatně, uděleny, ale krobotovku získal s nejlepším časem Vojta, dále Ludva, Budu, Nika, Míša, Pipi, Meli, Mono, Mates a Bugi.

Na konci poledního klidu proběhlo opět koupání. V těch vedrech, které tu jsou by bylo velmi příjemné být u vody celý den. Ale to bohužel není možné - plukovník Warren nás nenechá se nudit.
Třetí program jsme opět vyrazili do Dračích hor - tentokrát bylo naším úkolem dostat se až na vrchol jedné z nich. Přenášeli jsme věci z jednoho tábora do druhého po lanových cestách.
Všechny překvapil Michal, který šplhal jako veverka - očividně ho lana baví.
Jako jediní se na vrchol hory stihli vyškrábat Rysi, cesta ostatních byla kvůli svačině přeřušena.

Pátý program byl věnován činnosti, kterou si pro svoje družiny připravili rádcové. Každý má jiný vkus - Rysi a Jeleni si zahráli s některými členy PK baseball, Lišky hrály pod Olší na tábořišti nějakou políčkovou hru a Veverky hrály také nějakou hru nachystanou Nikou, ale nakonec se kvůli ní pohádaly. Některé členky se totiž do hraní neměly.

K večeři jsme dostali od Čitky párek s chlebem (už jsem si k tomu psaní vzala jídelníček), takže masomilní účastníci tábora byli alespoň trochu uklidněni. Je zvláštní, jakou má ta Čita autoritu. Loni, když nebyl první dva dny tábora masa kus, Miky snášel (hlavně od PK) četné poznámky. Letos byl do pátého dne jenom občas nějaký ten točeňák přimíchaný v těstovinách - a nikdo neřekne ani slovíčko :-).

Pátý program konaly smíšené dvojice z oddílu osamělou pouť na loďce. Svázali jsme vždy jednoho kluka a jednu holku na vazačku, aby mohli maximálně metr od sebe. A tyto dvojice spolu musely překonávat různé nástrahy cesty. Problém ovšem byl, že jsme dvojice určovali my - a to tak, že spolu byli Ti, kteří se moc dobře neznají nebo se nemají moc v lásce.
Pohled na některé dvojice byl skutečně vtipný. Bája s Krtkem (Vojtou Večeřou) se nemohli dohodnout, zda půjdou pro něco do stanu nebo se napít. Bája zabrala za provaz, ale Vojta si to ovšem nenechal líbit. Trhl tak, že Bája spadla na zem a jela dobré tři metry po zadku, než si toho Krtek všiml.
Některé dvojice vůbec nespolupracovaly a úkoly dělal většinou pouze jeden z nich. Některé (vlastně pouze Janča s Luďkem) se dokonce kopaly (přesněji, Luděk řekl Janče "lamo" a Janča ho za to kopla....). Prostě príma kolektiv. Já bych ale řekla, že tyto situace byly záměrně přeháněné - normálně se k sobě nikdo takhle nechová.

Protože se tento program trochu protáhl, šli jsme spát o pár minut později.

Když Zulský chlapec doroste do věku mladého bojovníka, je natřen po celém těle bílou barvou, která sice nejde smýt, ale po měsíci sama opadne. Po dobu,kdy je chlapec bílý jej nikdo z jeho kmene nesmí spatřit - kdo by ho uviděl, je povinen ho zabít. Jakmile ale barva opadne, vrátí se se slávou zpět do své vesnice a je přijat mezi dospělé bojovníky.

Podobnou krobotovku dnes začali plnit první dva stateční - Nika a Krtek. Oblékli si bílé oblečení, vzali spacák a vyrazili každý na jinou stranu přespat do lesa minimálně 200 metrů do tábora. Zítra mají jediný úkol - dostat se v době mezi koncem rozcvičky a koncem ranního review do svého stanu, aniž by je někdo uviděl. Snad budou mít štěstí...

První ospalci se loudili ze stanů na náměstíčko, na záchody, do kuchyně, prostě jako každý ráno. V týpku Teo už míň příjemným tónem vyzval po dvacátý rovery k neprodlénýmu opuštění spacáků. Bohužel jeho výzvy už byly tak strašlivý, že jsme se neodvážili odporovat, a tak jsme se vydali na tradiční ranní koupačku do bazénu...
Tento den už nikdo naštěstí nezkoušel skákat indiány do polovypuštěnýho bazénu, tak jsme se vrátili bez rozražených hlav na snídani. Mamča nám připravila chleba se strouhaným sýrem.
Po nástupu a review byl první táborovej Sportcup. Tento den byl ve znamení ringa. Miky nechal rozlosovat týmy (mimochodem názvy byly zajímavý- Holubi z nosu, Borci s Týnou, Divocí lordi a Men of death). A taky zopakoval pravidla. Turnaj už mohl jen začít- klání to bylo hodně napínavý, podle toho co sem slyšel z týpka, všichni na sebe křičeli a snažili se převýšit protihráče alespoň psychicky. Nadávky typu: "Ty květáku! Ty fazolo!" "Ty brokolice! Ty čínská nudlo!", dost vypovídaly o názoru na složení jídelníčku letošní kuchyně. Čím víc se týmy přibližovali k postupu do finále, tím víc se množili nadávky i uvnitř týmů... Do finále se nakonec probojovali Borci s Týnou. Nejsem si jistej, jestli už víte, proč teď Škráni řikáme Týna- Škráňa si o sobě myslí, že je abnormálně tlustá a špekatá, asi tak jako ostatní anorektičky z našeho oddílu, a tak jednou s Buduem pojmenovala jeden ze svých obřích břišních špeků Týna. Zpět k napínavému finále- druhý a zároveň vítězný tým byli Men of Death.
Sotva, co jsme si přečetli po poledňáku deník, zaútočil na nás jeden bojovník Zulu. Vyběhl z neprostupnýho křoví a vymrštil oštěp tak prudce, že jsme sotva stačili uhnout. Hned jak sme se z toho vzpamatovali, domluvily si družiny mezi sebou stopovací techniku a vyrazili po stopách útočníka. Toho sledoval rádce a zanechával své družině v terénu tajné značky, podle kterých ho potom vystopovala. Ve vynalézavosti se meze nekladou, a tak Lišky přišly zas s jedním super převratným nápadem, kterej se zase zdál na první pohled super trapnej. Zatímco ostatní rádcové zanechávali svý družině klacíky opřený o stromy, Meli vzala svůj krém Weet za dvě stovky a kydala ho po borůvčí. Ale tahle technika byla nakonec úspěšná, díky níž Meli vyhrála Liškám téměř hru :-)
Po svačině byl program, kterej nám Brian dva měsíce na radách prezentovala jako naučný o kytkách. Jmenoval se Pašeráci. Byla ale nenápadná jak bomba v kredenci a my roveři jsme časem vytušili, že to bude program určený právě pro nás. Už jen to, že měly být s sebou meče, vypovídalo samo o sobě (na program o kytkách). Pavla nabídla přípravu rádcům. Hned po slezu celýho oddílu se ujala slova Nika a řekla, že půjde o takovej Svojsíkáč smíšenejch dvojic- vždycky rover a pak nějaká lama z oddílu :-). Dvojice byly: Tesák - Goofy, Adam - Marťa, Teo - Janča, Pavla - Luděk, Miky - Zajda, Hombre - Michal, Miry - Matěj a já sem vyfasoval Týnu. Nevím, jak probíhala komunikace v ostatních dvojicích, ale když sem Týně oznámil, že celou cestu poběžíme, tak se má společnice osypala. Čekaly nás celkem zajímavý stanoviště, jako lanová lávka na skále, překážková dráha na kole nebo detektivní hádanka, kterou vymyslela Bára s Pípou. Trochu škoda, že vrahem byl zase zahradník :-). Nakonec jsme se prokousali až na konec programu, kdy snad každej rover podal nějakej protest proti závodu, protože prostě nebyl spokojenej se zkorumpovanýma rozhodčíma. Jedinej Teo podal protest proti protestům, načež se s ním polovina PK přestala bavit. Vyhlášení výsledků proběhlo sice až za dva dny, ale já budu hodný strýček a prozradím vám ho už teď- 1. Tesák, Goofy, 2. Adam, Marťa a 3. místo mi vybojovala Týna.
K večeři byly bretonské fazole, o kterých mi Mamča důrazně řekla, že NEchutnají jako ta rajská co byla k obědu. Nemusím podotýkat, že byly bez masa. Víte, letos máme na táboře galeje, protože Čitka (řikáme jí Mamka) prostě nevaří maso. Dřív bysme za to dali Mikymu pěknou nakládačku, ale letos to neni tak lehký. Nakládačku bysme dostali my :-) Nejeden rover už dostal masové kurděje, které nevyléčila bohužel ani kofola...
Po nástupu se oddíl odebral nad tábor na skálu, kde je přepadla hyena. Z jejích spárů se dostane jen ten, kdo se co nejdelší dobu nebude hýbat. Tuto krobotovku nakonec splnili Ludva, Bája, Pipi, Horník, Orloj, Nika, Meli. Tihle borci tam vydrželi nehybně sedět nekonečných 35 minut. Chudák Marťa vydržela 34 minut, ale přesto korálek na krk nedostala. Holt pravidla jsou jasná. Když hyena odešla, vydali jsme se pozorovat zuluuskou vesnici, ke které jsme stopovali útočníka s oštěpem ve třetím programu. Už se setmělo, takže jsme měli ideální podmínky k připlížení se a vykonání zadaných úkolů. V malém údolíčku byly na stromech přidělaný kartony v podobě zuluuských chýší. Cílem bylo spočítat muže v chýších, kteří pro nás mohli být potencionální hrozbou. Naše počínání bylo ale moc hlučný, tak sme nakonec museli utéct. Sešli jsme se v jídelně a spočítali ztráty. Zjistilo se, že nám chybí Krtek a Bugina. Po chvilce přiběhli a Bugina mi s noblesou jí vlastní oznámila, že to je v pohodě, že jí vůbec nevadí, že jsme ji tam nechali :-) Odcinkla večerka a všichni nic netušíc, co je v noci čeká, usnuli.
My jsme zatím odradili. Ale zpět k tomu důležitýmu- v noci se oddíl vydal zajmout Dinizulu, náčelníka kterej zfanatizoval tisíce jinak přátelských Zuluů. Skrýval se v Dračích horách se svými stoupenci. K jeho skrýši, nás dovedli tvorové, po kterých jsou tyhle hory pojmenovaný- draci. Když jsme ho našli, poslal na nás svoje stráže, které nás měli zneškodnit. Ty ale měli už dost války a umírání, proto svého krále neposlechli. Ten pochopil, že už neni uplně pánem situace, a tak radši odešel. Činu se ovšem uchopil Budu a spol. a vydali se tryskovým během za Dinizulou. Ten utíkal, co mu dech stačil až se nakonec skryl v bažině. Po téhle akci jsme se konečně vydali zpátky a do tábora sme dorazili až se svítáním... V táboře jsme se napili a s hlavou plnou zážitků jsme usínali. Buduovi a Bugině se, zatímco chytali Dinizulu, narodil bráška Šimon. Tohle byl prostě povedenej den po všech stránkách.

Rozcvička se vynechala, a tak sme šli rovnou na snídani. Byla výborná rýžová kaše.
První program jsme dodělávali jeden z džabalů- ten s kládama. Kdo měl trpělivost a píli, tak je nakonec přešel, povedlo se to Veverkám a Rysům.
V druhým programu jsme se vydali chytit toho syčáka Dinizulu, protože už jsme měli těch jeho alotrií plný zuby. Nebylo to jednoduchý, protože měl ještě furt pár přívrženců, který při něm stáli a hodlali ho bránit do posledních sil. Ty jsme ale nakonec vyřídili a všichni sme měli v hlavě pořádně srovnaný, že teď už nám prostě nezdrhne. Ale i tak se docela držel. Zastavili sme ho až po desetiminutový honičce mezi skalama a zneškodnili po ještě delší bitce. Snad každej si z týhle bitky odnesl nějaký pohmožděniny nebo odřeniny. Holky na to strašně nadávaly, že to je strašně drsný a nebezpečný a že na to jejich tělesný schránky nejsou prostě stavěný. Ale když se potom Teo na review ptal, komu to vadilo, tak se nikdo neozval. Skautům se zranění asi hojí nějak rychle.
K obědu nám mamča nachystala segedín, kterej byl výbornej. A hlavně to bylo první maso, slovy MASO, na táboře. Až sedmej den tábora. Sice byly nějaký točeňáky a párky, ale to neni pravý maso.
Po poledňáku přišel plukovník Warren a povýšil nás za úspěchy ve věci Zuluů na majora. Také nás požádal, abysme napsali novou příručku pro zvědy, v které použijeme naše znalosti a dovednosti získané z této mise. Oddíl proto musel vybrat ze svých řad vybrat tři odvážlivce. Byli to Vojta jako zástupce oddílu a Míša a Bája jako jeho múzy při psaní příručky. Tahle trojice vyvolených musela pronést rukopis příručky z říše múz přes dlouhou trasu plnou překážek do reálna. A co zbytek oddílu? Ten se měl rozmístit po překážkách a zajistit co nejsnazší průběh cesty vyvolených. Takže v praxi mohlo čekat na trojici bludiště, který museli projít poslepu, ale oddíl tam mohl doběhnout před něma, projít si to, a pak je navigovat. Kdyby to oddíl neudělal, trojice by se tam na dlouho sekla. Celý to probíhalo hladce do doby než oddíl odešel na svačinu, protože si mysleli, že už uběhl časovej limit, do kdy to má ta trojice stihnout :-) I přesto mají Bára, Vojta a Míša moje uznání, protože si šáhli fyzicky na dno, aby úkol splnili.
Po nemasný svačině byl kolotoč. Všechno probíhalo dobře, podle toho, co jsem slyšel. U mě na slaňování byla ta nejmladší skupina tvořená vesměs nováčky. Učili jsme se jak se oblíct do úvazku, jak založit osmu, jak správně používat karabinu a naučili jsme se slaňovat na menší skalce za táborem. Vrcholem našeho kolotoče bylo slanění velký skály nad táborem. Musím uznat, že pro nováčky, co slaňovali poprvý v životě to musel bejt nářez. I když někteří nesjeli až dolů, vynaložili kus odvahy, aby se jenom navlíkli do úvazku...
K večeři byly bramboráky, velice chutný bramboráky. Při smažení týhle speciality chytl olej na plotně, tak se ho služba snažila uhasit- Meli s absolutně ledově klidnou hlavou přiskočila a uhasila už teď metrový plameny vodou na dvoumetrový :-). Naštěstí tam byl Hombre, kterej na to dal poklici a udusil to.. Po nástupu sme udělali rychlou prohlídku stanů, po který mnohým ztuhl úsměv na tváři.
Večer místo pátýho programu bylo osobní volno, který každej využil po svým- buď se šel koupat, nebo si dělal náramek na jednu z krobotovek, nebo si šel třeba lehnout, protože jsme dostali v posledních dnech docela pořádně zabrat. Po večerce si už jen Teo odchytl Míšu a Horníka, aby mohli jít dolesa plnit bílou krobotovku...

Nástup i review proběhly bez problémů, zkrátka nic, co by stálo za namáhání mých už tak dost unavených prstových svalů. Jako kdyby se tam něco zajímavýho stalo, třeba Pepa by zase zneuctil vlajku nevhodným oblečením, nebo by se někdo třeba smál při vztyčování vlajky, tak bych kvůli tomu určitě namáhal svoje už tak dost unavené prstové svaly a věnoval nástupu alespoň jeden řádek.

První program se jmenoval Makak Hoří a byl ve znamení krobotovek. Makak, protože se zápolilo ve visu na hrazdě, a Hoří protože se zápolilo v přenášení ohně. Viset ze všech nejdýl vydržel Luděk - 2:46 a z holek to byla Míša - 1:38. Každopádně v porovnání s ostatníma to vypadá, že se asi zapomněli pustit. Zkoušku jinak ještě splnili Ludva, Horník, Krtek, Goofy, Budu, Nika, Pipi a Bája. Miky si zazávodil taky. Sice cvičně, ale dal do toho všechno. Vydržel tam o vteřinu míň než Pipi :-) Zkouška v přenášení ohňů se minimálně z pohledu zkoušených vyvedla, protože ji splnili téměř všichni. Z našeho programovýho pohledu to už bylo horší, krobotovky by měly bejt stavěný tak, aby je splnili jen ti nejlepší na danou věc.

Po svačině byly kluby. Nejsem si uplně jistej, co se dělalo přesně v ostatních klubech, ale vím, že sporťáci hráli lakros a přírodňáci část klubu pozorovali, užasle pozorovali, mámu pavouka s mláďatama pavoukama, který maj hnízdo u mraveniště, jak máma dycky zaběhne do mraveniště zahryzne se svejma super zajímavýma kusadlama do mravence a zanese ho svým dětičkám. Ohromně zajímavá podívaná. //Teď tady byl Miky a mám sem napsat, že Pipi je největší borec z oddílu :-)// No a náš výtvarný klub tvořil. Kreslili jsme stromy v různých obměnách - smutný, veselý, zlý nebo moudrý stromy. Výsledný výtvory byly fakt zajímavý. Pak sme taky dělali rychlý portréty ostatních- na každej jsme měli asi dvě minuty, byly to portréty realistycký, snový a geometrický. Tímhle sme si představili rovnou tři malířský směry a ukázali si i pár slavnejch obrazů typických pro danej směr- byl to realismus, surrealismus a kubismus. Byla to sranda :-). Nakonec jsme dělali africký dekorativní předměty a kresby na ozdobení jídelny. Musím říct, že se ve většině skrývá talent, třeba takovej Michal překvapil svým nadáním celej oddíl.

K obědu byla rajská s těstovinama. I o tomhle jídle mi Mamina naznačila, že nemá s tou minulou rajskou polívkou nic společnýho :-)

Po poledňáku nás čekal úvod do nové mise. Máme postavit cestu neprostupným pralesem a dostat se tak až k sídlu Prempeha, patnáctiletému králi, kterej terorizuje a popravuje členy svého kmenu na denním pořádku.

Začali jsme stavbou mostu. Nebylo to ovšem tak jednoduchý, protože z pralesa útočí všelijaká havěť. Zástupci družin se vydali do lesa hledat právě tato útočící zvířata, u kterých potom bojovali buď šátkovkou, mečem nebo se štítem a hadrakoulema. Zvířata ovšem byly celkem kvalitně schovaný, taky jak jinak, když to byli Miry, Adam a já... Já sem na ně třeba musel volat, aby mě našli :-) Čím líp bojovali, tím víc mohli stavět most. Nakonec vyhráli Rysi, kteří měli most dlouhej 430 centimetrů.

K svačině byl ovocný salát s jogurtem. Bylo to dobrý. Jak si tak pročítám moje komentáře k jídlu, který většinou i o nemasnejch jídlech řikaj, že byly dobrý, tak zjišťuju, že sme se naučili žít téměř bez masa. Je obdivuhodný, že to Mamce takhle prochází...

Po svačině jsme stavěli silnici dál. Plnili sme různý úkoly, jako třeba úkol s názvem Dálkové ovládání- to musíte dokopat míč okolo celého tábořiště, ale máte zavázané oči a vaše družina vás naviguje... A podle vaší úspěšnosti jste potom stavěli silnici.

K večeři byly obložený chleby se SALÁMEM! Nic nedokáže pozvednout náladu po tak náročným dni víc... I jedno jediný kolečko je balzám na duši. Po nástupu byl program nazvanej LOST. Byl to další džabal, čili družinová zkouška, za kterou Nadějní dostanou pahorek do Jumanji, který se jim bude hodně hodit při závěrečné hře. Celá družina šla na konec takový trasy, která byla zhruba jeden kilometr od tábora. Tuhle trasu si museli pořádně prohlídnout, protože nazpátek museli jít svázaný a se zavázanejma očima. Snad všichni přišli nějak poškrábaný nebo naštvaný, kudy je ten jejich rádce protáhl :-) Sotva co se podařilo dojít do tábora, všichni zalehli, aby nabrali zpátky na tomhle táboře tolik potřebnou energii.

Po chlebu s marmeládou byl nástup, kterej se zapsal do táborový historie- dnešní den jsem byl guvernérem já :-) Guvernér je člověk, kterej v ten den nemá program a stará se jen o provozní záležitosti tábora, jako je zajištění vody, výpomoc v kuchyni nebo třeba kontrola úklidu. Sotva co mi byl předán meč jako symbol guvernerství a po slíbení, že se vynasnažím být dobrým guvernérem, jsem se jal plnit do detailů tento slib. Po otázce: "Kdo si dneska čistil zuby?", šla běhat trestná kolečka polovina osazenstva tábora. Další popis situace snad není nutný, stačí jen říct, že ne všichni byli spokojeni s mým důrazným počínáním :-) Vzpomněl jsem si, když sem eště za mlada po každý kontrole pořádku, stěhoval za trest všechny svoje věci ven před stan a pak zase zpátky. A další den znovu... Z vlastní zkušenosti :-) vím, jakej to nepříjemnej zlozvyk, jak je to zahanbující, jak je to opovrženíhodné! když člověk nemá pořádek ve vlastních věcech :-) No a právě tyhle popudy mě vedly k rozhodnutí, že udělám oddíl lepším než jsem já sám. Chudáci :-)

V prvním programu se z nás stali malíři. Byli sme ale takový divný malíři, který vůbec nemusí umět kreslit ani malovat, nemusí mít absolutně žádný nadání, prostě jediný, co jim stačí, je znát barvy. Každej si vyrobil jednu speciální malířskou paletu- karton si nalepenejma kouskama oboustranný kobercovky. Potom vyrazil do lesa nebo na louku, zkrátka kam chtěl, a jeho cílem bylo vytvořit na svý paletě, co nejrozsáhlejší barevný spektrum- ale jenom z přírodnin. Malíři na svoje palety nalepovali maliny, květy, listy, borůvky, květy bodláků a ty nejroztodivnější věci. Výsledný palety vypadaly božsky a vybízeli víc k nakousnutí než k obdivu :-)

V druhým programu jsme našli v pralese stopy ztracené civilizace, konkrétně sloupy s vytesanými starobylými zákony. Zákony byly bohužel vy starých jazycích a bylo je potřeba rozluštit i přes dotěrný záškodnictví Ashantů. Ke konci programu dojela další posila družiny Jelenů

Dnešní den byl opravdu převratnej ve všech směrech, nejen v revoluci úklidu, ale i ve stravování. V tento slavnostní den byl poprvý za tábor masa kus. Ano, čtete dobře, byly bifteky. A ne jen tak ledajaký. S přípravou dokonce přijela vypomoct Mamčina mamka a babička. Prostě bóžo! Každej, fakt každej, se na to maso třepal jak ratlík, znáte ten pocit, když někoho nevidíte třeba měsíc a strašně se na něj těšíte a když se s ním máte setkat, tak máte takovej ten nepříjemnej pocit někde v břiše, takovou tu trému? Tak stejný pocity sme zažívali před obědem. Nakonec sme to ale zvládli a naše setkání proběhlo dokonale. Je opravdu neskutečný, kolik týdenní absence jedinýho doplňku stravy dokáže nadělat paseky a vaše tělo jen chřadne. A pak stačí jen jediný sousto a cejtíte se jak politý živou vodou! na konci poledňáku jsem byl s několika dobrovolníkama na koupačce. Takovou tradicí těhle koupaček jak bych to řekl, takový ocákávání ostatních. To si stoupnete na kraj bazénu, počkáte si, až někdo bude v dostatečný vzdálenosti od vás, abyste k němu doskočili, a pak skočíte bombu přímo k němu. Třeba taková Týna nebo Meli z toho dočista šílí :-)

Ve třetím programu jsme se převlíkli za pravé anglické gentlemany a lady a čekala nás lekce pravého anglického skalního golfu. Náš tábor navštívila ta největší kapacita ve světě golfu a seznámila nás s pravidlama této elegantní hry. Čekaly nás jamky jako Jožin z bažin, Dáma z jezírka, Poušť a další.. Pikantností byl odpal ze skály dolů do tábora. Smíšený týmy se činily a odnesly si z týhle akce kvalitní zážitky. Už jen obleky gentlemanů a šaty našich lady mluvily samy za sebe.

Ve čtvrtým programu jsme se snažili prozkoumat chrám ztracené civilizace, kterou jsme objevili dopoledne. Nebylo to tak jednoduchý, protože všechny vchody do chrámu byly dokonale střežený systémem hlavolamů, do chrámu jsme se tedy mohli dostat jen pokud jsme je vyřešili a to se ukázalo trochu jako problém. Nemyslím tím, že by oddíláci nebyli inteligentní, opravdu se mi nedere na jazyk slovo hloupí, to vážně ne :-) Ne, hlavolamy to byly celkem složitý, takže výhodu měly ty družiny, který měli na programu svýho vědátora, kterej jim dost pomohl. Třeba takový veverky na programu neměly Marťu a to se podepsalo na výsledcích hry. Celkem to dopadlo tak, že Rysi v čele s Orlojem a Horníkem vyhráli, Jeleni byli druzí a Lišky s Veverkama nedostaly za hru ani jednu cestu, protože nevyluštili za celou hru ani ten nejjednodušší hlavolam. Trochu nás mrzí, že některý lidi z oddílu to radši hned vzdají, než aby zkusili zabojovat.

K večeři Mamča nachystala opravdovou specialitu, která neměla na táborech ještě obdoby- špekáčky na pivu. Nebojte se, vaše ratolesti nělohní někde za vašimi zády flašku gambáče... Nevím, jak se to připravovalo, ale když sem vycházel z týpka a zahlídl sem v kuchyni Marťu držíc právě flašku piva, jak se strašně chechtá :-) Docela mě to zaujalo, tak sem se šel podívat, jak probíhá příprava večeře a k mýmu potěšení sem zjistil, že to má Mamča pod kontrolou a nikdo nenasává :-)

Po večeři nás čekal večerní nástup. Opět kontrola čištění zubů, opět rozdání koleček za ztráty a nálezy a opět zmražený úsměvy na tvářích účastněných. Nástup končil detailní prohlídkou stanů, kterou jsem prováděl s Mamkou. Ač jsem několikrát upozorňoval, že bude detailní prohlídka, neobešla se bez dramatických scén a teatrálních gest prosících o odpuštění. Někteří jedinci dostali i přes deset trestných koleček. Za zmínku stojí, že Mamči zešedivěly vlasy, když jsme s hrůzou zjistili, že některý kluci, nebudeme jmenovat, si po 9. dnech tábora nezaložili pytlík na špinavý prádlo, i přestože jim to bylo několikrát připomínáno, natož aby si měnili slipy. I tohle uchopila Čitka pevně do svých rukou a od tohoto dne každý den kontroluje výměnu :-)

Pátej program nesl název Jak tě vidím? Princip je v tom, že si jeden sedne před ostatní a ti o něm dvě minuty píšou, co si myslí. Asi není třeba to komentovat, za pár dnů, až se to Pavle podaří přepsat a vyřadit případný nepříjemný poznámky, dostane každej svůj papír a bude vědět, jak na tom je v očích ostatních. Na židli si sedali i roveři, přičemž oddíl skandoval moje jméno se zaťatými pěstmi a požadoval odplatu za moje guvernérství.

Jakmile sesedl z židle poslední rover nezbejvalo už nic jinýho než se zavrtět do spacáku a nechat si zdát sny o dnešním úžasným obědě.