Oživlé ulice
Asi každý ví, jak vypadá taková ulice ve městě. Je to řada domů a chodník, jezdí po ní auta a chodí spousta lidí. Každá ulice má taky své jméno, většinou po nějaké významné osobnosti nebo budově, která na ní leží. Ale to taky asi každý ví!
Co ale jen tak někdo neví je to, že v našem městě má každá ulice taky duši a jednou za sto let se na celou noc probouzí k životu. Nevěříte? Říkáte si, že něco takového není možné? Tak pozorně poslouchejte následující příběh.
Nedaleko vlakového nádraží leží ulice Hájkova. Tato ulice nese jméno po jednom četníkovi. Jmenoval se Antonín Hájek. Babička vaší babičky by si ho možná mohla pamatovat stejně jako to, že dříve se ta ulice nejmenovala Hájkova, ale Kopáčkova po jednom novoměstském malíři.
Stalo se to jednoho sychravého večera v listopadu roku 1907 akorát týden po dušičkách. Starý četník se vracel po Kopáčkově ulici ze služby domů. Ulice byla prázdná, zahalená do mlhy, kterou pouliční lampy barvily do oranžova. Jak tak šel, dívaje se pod nohy, aby nezakopnul, uviděl na zemi něco podivného. Sehnul se tedy a posvítil lucernou, aby lépe viděl.
Na zemi byl nakreslený nějaký obrázek, obrázek chlapce nebo spíše skřítka. Na tom by nebylo nic podivného, kdyby skřítek najednou nepromluvil. „Jsem Uličník, skřítek ulic a chodníků. Patronem této ulice je malíř Pavel Kopáček. Jestli odsud chceš odejít a nezůstat tu navěky, musíš splnit jeho úkol!“
Po těchto slovech skřítek znehybněl a už z něj byl zase jenom obrázek na ulici. Hájek chvíli stál jako socha a pak se vzpamatoval a šel dál. Neudělal však ani deset kroků, když se před ním najednou objevil muž v kabátu od barev a s baretem na hlavě. „Jsem Pavel Kopáček, malíř, a jestli odsud chceš odejít, musíš mi nakreslit obrázek vlka!“ Řekl a ukázal na krabičku barevných kříd.
To bylo zlé, Hájek, jakožto četník, uměl všelicos, ale na malování byl odjakživa levý! Nechtěl však na ulici zůstat navěky, a tak začal kreslit. Jedna noha, druhá noha, tělo ocas, oči... „Ale vždyť to není žádný vlk“, rozčiloval se Kopáček „je to spíš krocan nebo slepice!“ Dal však Hájkovi druhou šanci. Tentokrát se dílo povedlo mnohem lépe - vyšel mu osel, který, uznejte sami, je vlku podobnější, než slepice. Nicméně musel začít kreslit znovu. Za chvíli byla na ulici nakreslená celá ZOO, ale vlk v ní nebyl. Ať se Hájek snažil jak se snažil, vlka prostě nakreslit nedovedl. Co naplat, ubohý četník tu musel zůstat!
Od té doby se už tato ulice nejmenuje Kopáčkova, ale Hájkova. Antonín Hájek je tu uvězněn a čeká, se svým tentokrát četnickým úkolem, až uplyne sto let a někdo půjde okolo. Třeba také nesplní, bude muset převzít štafetu a Hájkova ulice dostane nové jméno.
Takovýchto záhadných ulic je v Novém Městě víc. Nevěříte? Tak se podívejte kolikátého dnes je a běžte se sami přesvědčit. Ale pozor, abyste nemuseli převzít štafetu a čekat pak sto let! I když, nebylo by špatné mít vlastní ulici, ne?
A nyní patroni ulic (zakleté osoby a osobnosti, kteří musí 100 let střežit novoměstské ulice):
Paní učitelka Dlaždicová
Postrach školní jídelny. Nikdo neproklouzne ostřížímu zraku paní učitelky! „Nechceš ty játra? Dobře, já mám času dost, do tří, do čtyř, žádný problém…“
Míra Fuksa
Modlitba pro Miryho: Ó velký hospodáři střediska našeho, dej, ať v blahobytu dále si žijeme peněz dostatek máme! Sesílej shůry i nadále příspěvky na chudé a spravedlivě vládni našim rozpočtům! Ó, velký Míro, ó dobrotivý Míro!
John Cambford
Déle než 20 let se tento profesor univerzity Cambridge a zároveň profesor univerzity Oxford věnuje problematice nesnášenlivost těchto dvou univerzit. Bohužel nedosahuje žádných výsledků, protože studenti z Cambridge odmítají spolupracovat na projektu s Oxfordskými a naopak.
Tomáš Garrique Masaryk
Během První světové války tenhle pán objížděl všechny možné významné politiky světa, aby je přesvědčil o důležitosti československého státu. To se mu podařilo a po válce, v roce 1918 se stal prvním československým prezidentem!
Jan Ámos Komenský
Už po staletí učí učitele, jak mají učit, aby to děti ve škole bavilo. A jaký je ten jeho zázračný recept? Přece: ŠKOLA HROU!
Miroslav Tyrš
Cvičenci, nástup! Dvojřad nastoupit! Bez tohoto velkého sportovce, zakladatele tělovýchovného hnutí Sokol, bychom ve škole možná ani neměli tělocvik! A to by se tam už vážně nedalo přežít, ne?
Bedřich Smetana
Už ve svých 4 letech hrál na klavír a housle. Později ohluchl, ale to mu nezabránilo složit takové krásné skladby jako Vltava nebo operu Prodaná nevěsta.
František Vojanec
Kdo nikdy neslyšel slova: ,,A já říkám červená!“, neví co je to tělocvik. Také „Rybičky, rybičky, chytejte se“ v jeho podání dosáhly patřičně masového rozměru.
Kouzelník Pokustón
Kdysi slavný kouzelník, hvězda světových varieté. Má na svědomí i vykouzlení Boba a Bobka. Se stářím už ale pomalu ztrácí schopnosti a jeho skleróza se zvyšuje…
Kdo u tohoto článku neusnul, může se těšit na druhou část, kterou vytvořily děcka.