okénko do života novoměstských skautů

https://archiv.okenko.org
ze dne 18. 3. 2008
článek číslo 724
autor: Žofka

 

Zimáková kuchyně

Rozhodla jsem se Vám částečně přiblížit táborovou kuchyni a moje zážitky..:)
Bylo před výpravou oddílu do Polné a Teo se mě ptal, jestli bych nemohla jet vařit. Bohužel jsem nemohla, ale další nabídka směrovala na kuchyň zimního tábora. V tu dobu jsem, podle mého plánu závodů, měla mít po sezóně. A tak jsem svoji účast přislíbila.

Týden před svojí premiérou jsem lítala s kuchařkou v jedné ruce a v druhé s kalkulačkou na počítání porcí, po odpoledních hledala všechny možné potraviny v obchodech a přemýšlela jsem, jestli ještě není něco potřeba.

Po tomhle blázinci jsem konečně seděla ve vlaku, sice plná strachu, jestli těch 32 věčně hladových krků dokážu zasytit. Ale radost z nacházejícího týdne byla větší, a tak jsem se nechala vtáhnout do skvělé nálady ve vlaku. O svém prvním jídle jsem začala přemýšlet až pod posledním kopcem ke srubům. Špagety dopadly dobře, ale to byl jenom začátek.
Nebudu tady popisovat celý jídelníček, ale kdyby měl někdo zájem o to, co vaše ratolesti jedli, moc ráda Vám pošlu jídelníček!:)

Po zahřívací neděli, ve které jsem se s Nikou zabydlela v našem týdenním útočišti, přišla s každým dnem realizace jídla, které jsem měla naplánované. Musím přiznat, že na to jaký strach jsem měla na začátku, tak vše šlapalo jako hodinky. A myslím si, že jídla byla celkem dobrá. Teda já osobně mám dobrý pocit.:)

I když občas to byl fofr a stres, jestli bude maso měkké, kolik času zbývá do konce programu, a jestli oběd stihnu přesně na 12:45…Nebo když Vařík zjistil, že v Nových Hradech asi nejí nic jiného než kuřecí maso. Co naplat, Laky se musel vypravit do vzdálenějších míst pro maso..Další moje vzpomínka je na pátek, kdy se oddíl vydal na výlet a já s Tesákem šlapala na nákup. No pohled na dva přeplněné košíky a naše malé batohy nebyl zrovna utěšující. Ale zvládli jsme to!:)

Úsměvných situací nejen z kuchyně bylo dost. Hlavně Tesák, který dokáže věci někde zapomenout během deseti vteřin a pak je půl hodiny celý špatný hledat. Nebo já, když si pletu housky v našem košíku s těmi v košíku s prošlými věcmi. Upéct tekutý perník se nepodaří taky moc lidem, no jo, hold když si špatně nastavíte troubu.:) Paní prodavačky byly z nás asi taky dost mimo. Poněvadž Vařík, který přišel do obchodu s větou, že chce 14 chlebů.. Tak to by seklo s každým.:)

Další na co budu moc ráda vzpomínat, je program Pavlínky, kde jsem si hrála na sportovce. Hrát florbal s větví z lesa, který na mě nachystali Jeleni a závod v motokárách s Rysi.

Moji kuchařskou premiéru ukončila hostina, po které nic nezbylo, takže snad byla dobrá.:)
Co napsat na konec, no hodnocení na sebe radši psát nebudu..:) Takže asi jen říct, že to byla skvělá zkušenost a hlavně týden se super partou!
 

1. půlden zimního tábora Naděje

O cestě valakem i pěšky, první večeři a táborovém řádu…
Zapískal vlak, smutnící rodiče nám naposledy zamávali a my se vydali směr Švýcarák.
Čekala nás celkem dlouhá cesta, ale jak vidno na našich rozzářených obličejích, vůbec nám to nevadilo. Čeká na nás mnoho nových zážitků a spousta legrace s kamarády.
Ani jsme se nenadáli a před námi se objevilo malé nádraží s modrou cedulí s nápisem Nové Hrady. Nezbývalo nám nic jiného než zdolat 7 km dlouhou cestu ke dvěma srubům, kde budeme trávit nadcházející týden.
Za chvíli padla tma a my jsme se ocitli před posledním kopcem. Ubytovali jsme se ve srubech a přišel první program, který se zabýval organizací, aby nám zde vše klapalo. Mezitím jsme se s Nikou a službou pustili do chystání večeře - špaget. Za rekordní čas jsme je stihli uvařit, byly snad výborné (Tesák hledající chyby potvrzuje) a k velkému nadšení dopadly o hodně lépe, než tehdy na výpravě v Odranci. Ještě k tomu byl výborný čaj, který sladila Nika.
Po večeři se oddíl vydal na program do spodního srubu, kde si tvořil táborový řád. Pak však hodina pokročila a my jsme se vydali do říše snů…
Pokračování snad zítra! Dobrou noc Vám přeje celé osazenstvo Švýcaráku…
 

2. den zimního tábora Naděje

O první rozcvičce, spoustě jídla, nošení elfských obrázků a kostech krále kikimor…
První rozcvička pod vedením Adama, dokonale zahřála rozespalá těla. Ke snídani služba nachystala chleby s marmeládou.
V prvním programu se rozdělovaly postavy a pak následovala hra. Úkolem bylo nosit různé obrázky. Poté se běželo dolů ze stráně, kde jsme se setkali s Sianem, který nám poradil a pomohl na naší cestě. Hru vyhráli Jeleni.
K svačině bylo kakao s loupáčkem. Na další program jsme se sešli před klučičím srubem a naším úkolem bylo rozluštit zprávu o králi kikimor, který byl už bohužel mrtvý, a tak jsme se vydali k jeho hrobu. Jenže jsme zjistili, že hrob je prázdný.
Díky tomuto zjištění jsme odcházeli na oběd s menším zklamáním. Celý srub byl provoněn květákovou polévkou a kuřecím rizotem.
Polední klid nebyl moc dlouhý, poněvadž jsme si rozdělili stanoviště, kde se měly nacházet ostatky krále kikimor. Tato hra se protáhla do noci, takže se večeře podávala postupně. Ježci s chlebem nás zasytili, pak se někdo vydal za posledními kostmi. Někteří naopak strávili večer ve společnosti Tesáka a kytary.
K usínání nám přispělo čtení od Tesáka a Pavlínky.
 

3. den zimního tábora Naděje

O malování po rukou, odemykání mostu a zastaveném vodopádu…
Tento den jsem zakusila, pro mnohé velké utrpení, Adamovu rozcvičku. Díky ní byla vločková kaše rychle pryč.
První program měla na starosti Pavlínka se svým výtvarnem, kde se ruce dětí proměnily v různá zvířata, se kterými měly poté nacvičit bajku. Mezi nacvičováním posvačily jablko s rohlíkem a pokračovaly ve tvoření.
Mezi tím jsme se v kuchyni pustili do přípravy oběda - bramboračka a guláš.
Třetí program odstartoval bez rádců, neboť Ti se o poledňáku vydali pro poslední dílek kostry pána kikimor. Zbytek oddílu se vydal prstem po mapě do celého světa, aby zjistil kde a jak se rodí čokoláda, kterou tak rádi baštíme. Asi po hodině bylo naše cestování skončeno návratem rádců a konečně začal očekávaný třetí program. V další části údolí na nás čekala obtížná zkouška. Každá družina musela odemknout most, který nám stál v cestě. Trvalo hodnou chvíli, než byl namíchán ten správný lektvar a most byl slavnostně „pokřtěn“ a bylo dokonáno. Alespoň pro tuhle chvíli… V holčičím srubu už jsme jenom zhodnotili proč se nám dlouho nedařilo a po nějakých dodělávkách byl čas na večeři - těstovinový salát.
Pak přišel na řadu pátý program. Každá družina dostala svého průvodce. Já jsem absolvovala cestu s Veverkami. Jejich putování, proti proudu řeky, mělo pár úkolů. První – složit větu ze znaků, druhý – porazit Lakyho v šermu a třetí – vyluštit zprávu.
Nakonec se spojil celý oddíl, který musel projít společně posledním úkolem. Vydávali se po jednom do území, ve kterém byly rozmístěny svíčky. Ty mohli získat pouze jedním způsobem. Na začátku se pořádně nadechnout a rozběhnout se pro svíčku, stále se zatajeným dechem se museli vrátit na začátek. Pokud se nadechli, museli zůstat stát a čekat, až je někdo vysvobodí.
Úkol byl splněn a cesta skončila u pána Elladu, který spláchl vyverny z údolí. Zaklínadlo způsobilo spuštění vodopádu a my s otevřenými ústy koukali na tu krásu. Nakonec jsme se vydali zpět do srubů a mnohým z nás vrtalo hlavou, jak se klukům podařilo vodopád zastavit.
(Určitě se tu objeví článek z přípravy tohoto programu od někoho, kdo se na zastavení podílel!)
Okénko do života novoměstských skautů - zpravodaj střediska Bílý štít