Výprava - Horní Mlýn - Den II. hotový + Noční hra

Sešli jsme se tedy již ve tři hodiny na vlakovém nádraží, tedy sešli moc ne, spíš bych řekl seběhli. Nikdo totiž moc nestíhal a tak hnedka jakmile Teo přiběhl, všichni honem honem do vlaku, poněvadž kdyby nám ujel, nebylo by to zrovna nejlepší...

Ale všechno nakonec dobře dopadlo, do vlaku jsme se nasoukali a před námi byla dvouhodinová cesta do okolí kousek za Brnem nazývané Moravský kras. I přes naši nedočkavost nám cesta ubíhala vcelku rychle, kecalo se, sdělovali se novinky, několik dobrovolníků hrálo Bang! a Neggy s Vaříkem probírali nejnovější úspěchy jejich Švestky.

Ale po klidné a pohodové cestě vlakem nás čekalo Brno. Na tento úsek cesty jsem se moc netěšil, museli jsme totiž přejít po rušných ulicích až k autobusové zastávce, kde nás měl odvést autobus na naší vytouženou základu Horní Mlýn. Ale díky rušným ulicím, nervózním řidičům, ještě nervóznějším chodcům a lidem se z cesty Brnem stal pěknej opruz. No, ale přečkali jsme to, na zastávku jsme se přeci jen dostali. Ale ouvej. Autobusy byly tak narvané, že jsme se tam ani omylem nemohli vejít celej oddíl, nejdříve tedy vyrazily holky. To jsem přijal s nadšením, poněvadž takhle jsme měli ještě 30 minut na to, abysme se shazovali do trní. Pak si toho všiml Neggy a pár kolemjdoucích. Ale to je zase jiná kapitola.

Autobus nám konečně přijel, nasoukali jsme se do něj a vyrazili. Po cestě díky Kennyho a Orlojovo akrobatickým kouskům, kde nechybělo ani válení se po zemi (nebylo se kde držet). Z toho měli všichni pěknou srandu, dokonce i pár nevěřízně přihlížejících se s námi občas zasmálo. Konečná zastávka však nebyla tak daleko, jinak by je asi z toho smíchu chytl infarkt. Taky kolik Brňáků potká v autobuse skauty, kteří mají obr baťohy, kteří se v autobuse válí po podlaze a kteří se na zastávce hází do křoví, že?

Naštěstí jsme to zvládli, nikoho nezabili ani nezranili a tak po vypakování z autobusu jsme se vesele vydali asi 1,5 km cesty na naše útočiště. Netrvalo dlouho a nám se vyskytl opravdu skvělý pohled. Před námi ležel jakoby mlýn, jakoby ubytovna a vlastně od každého trochu. Okolí bylo úplně senzační a tak celí rozradostnění jsme seběhli poslední kopec a byli na místě. Jelikož holky jeli o půlhoďky dříve, byly už ubytovaný a nám nechali jen normální modrý pokoj a super růžovej pokojíček. Strhla se tedy bitka mezi námi a Jeleny. Naštěstí jsme to vyhráli a se smíchem doprovázeli jelimany do jejich geniálního růžovoučkého pokoje (prej fialovýho, jak nám celou výpravu tvrdili).

Nestihli jsme se pořádně ani vybalit (sníst všechny sladkosti, co jsme si přivezli) a Hombré s Teem nás již svolávali na program. Na začátku nám řekli takové ty klasické lamárny, jako kam nemsíme, co musíme atd,... Pak nás poslali za kecání běhat (samozřejmě, že jsme úplným omylem běželi zrovna územím, kde jsme nesměli). Ale to není podstatné, podstatné je, že Hombré konečně začal vysvětlovat.

Nacházíme se totiž v okolí vesnice, kterou sužuje drakoun. A náš úkol byl jednoduchý, danou vesnici uchránit. Teda zbyl tam už jenom jeden vesničan na kterého útočily wyverny. Rozeběhli jsme se mu tedy na pomoc, strhla se bitka s jednoduchýmu pravidly: Nekopat a zabránit wyvernám v odnesení vesničana. Snažili jsme se ho všemožně ukrýt, poněvadž wyverny měly mega přesilu, ale s Hombréovýma hláškama, že na hnůj, do sklepa a na záchody to není dobrý nápad jsme to za chvíli vzdali a vedli vesničana na louku.

Tam se taky strhl poslední fajt. Občas to byla fakt sranda, třeba když Krtek běžel velmi velkou rychlostí na Pavlínku, Pavlínka uhla a Krtek tak trošku zaryl do země o 5 metrů dal. No co, ale prej tam nic nechytl. Ale svůj účel to splnilo, Pavlínka samým smíchem zapomněla na vesničana coby dub (nebo dup?). Nicméně za chvilku přišel drak a ten se s námi moc nepáral... Koho se dotkl, ten zkameněl a nepomohly ani Goofyho hlášky o tom, že on se ho dobrovolně teda nedotkl. Svázal vensičana, vzal si ho do svého doupěte a tam ho sežral. A nás ani nepozval na hostinu. Teda, asi jsem to spletl. Drak odnesl vesničana, vzal si ho do doupěte a my ho za to zabijeme a vesničana osvobodíme...

Začalo se stmívat, vydali jsme se tedy do chaty a pomalu se začali chystat na další program. Tentokrát byl vevnitř, naším úkolem bylo naspat na kousek papíru naší špatnou vlastnost, kterou by jsme chtěli splnit. Všichni jsme tedy postupně předstupovali před oheň, pronášeli slib, jenž nás zavazoval k plnění dané zkoušky do doby, než se nám to podaří. Ale pak už bylo opravdu pozdě, popřáli jsme si tedy dobrou noc kvičeli do spacáků.

Další den čekejte ještě dneska nebo zítra, uvidíme, jak se mně bude chtít:)

Radostně jsme se tedy všichni vyhrabali ze spacáků a vydali se na rozcvičku. Naštěstí nebyla zase tak drsná jako Neggyho na zimáku (Nacvičovali jsme si tam výsadky a box), ale jen klasika. Běh, cviky, při kterých byla někdy docela legrace. Zvlášť na konci, kdy byl takovej ten cvik, kdy jsme se rozdělili do dvojic, postavili zádama k sobě, zapletli se loktama a navzájem se zvedali. Vtip byl v tom, že ne vždycky se dvojce rozdělily úplně rovnoměrně, někdy tedy ten slabší, co neunesl toho silnějšího zrovna ve chvíli, kdy ho zvedal... No, dokážete si představit.

Naštěstí rozvička neskončila žádnou smrtí, někdy to bylo o fous, ale přežili jsme. Vydali jsme se tedy zpátky do chaty, kde jsme si po družinách začali připravovat snídani. U nás nakonec krájení chleba padlo na mě, takže jsme popadl nůž a skončilo to tím, že jsme celej chleba rozkrájel na pár mega dřevařáků ana pár mega miny kousků... No, aspoň ostatní ví, že na krájení nejsem. Horší bylo, že pak jsem ty chleby musel i mazat:).

Ale čas tiká, první program se blíží. Měl ho Hombré a říkal nám, že si máme vzít buzoly. A že prej bude program vevnitř. To bylo trošku divný, poněvadž sebou buzoly a nepůjdeme ven? V tom bude beztak nějakej podraz. Ale opak byl pravdou... S buzolami jsme totiž nacvičovali azimuty, zkoušeli co nejlépe zorientovat mapu a podobné křovárny týkající se map. Aby to ale nebylo tak jednoduché, na konci nám Hombré dal malý testík. A to konkrétněji pár azimutů, pár míst na světě a pár míst na mapě. No a my nedělali nic jiného, než u nich určovali azimuty a z azimutů naopak místa. Vypadalo to jednuduše a jasně, ale to by nebyla Bára, aby nebyla sranda. Protože když jsem se podíval, jak měřila azimut na televizní anténu, málem jsem se udusil smíchy.

Aby naše nově nabyté informace nepřišly nazmar, Neggy se v druhém programu vytasil s malým orienťáčkem. Jistě vítě, co to znamená. Dostali jsme mapu, obkreslili si místa, která bychom měli navštívit, rozdělili jsme se do dvojic a hurá na trať. Já byl s Buduem. Ze začátku nám to klapalo hladce, bez problémů jsme našli stanoviště za jeden bod, bez problémů jsme našli stanoviště za dva body, jenže pak jsme to vzali naší geniální zkratkou ke stanovišti číslo pět a ouvej. Ono na té křižovatce nějak nebylo. A teďka jsme přemýšleli, čím to může být. My jsme tady špatně? Nebo my jsme tady dobře a stanoviště někde fuč? Měli jsme takovou blbou předtuchu, že my jsme tady špatně. No, ale co se dá dělat, rychle jsme vyrazili dál, třeba se nám ještě poštěstí. Hmm, blbej předpoklad. Aby toho nebylo málo, nějakým záhadným způsobem jsme vyšli z mapy, jenže to jsme nevěděli, takže jsme si pořád mysleli, že jsme na mapě. A to byl problém, poněvadž my jsme šli podél mapy a přitom jsme byli nědke úplně fuč. No, nebojte. My jsme na to kápli. Sice dvacet minut před koncem hry, ale kápli.

Když už jsme totiž tušili, že něco není v pořádku a že na mapě asi určitě nejsme, zeptali jsme se jedné staré babičky na cestu. „No to víte kluci, to je přece jasný. Teďka jste u nás na dědině, víte? Jó, vy chcete na Horní Mlýn? No, a nebydlí tam ti pionýři? Že mám pravdu, viďtě? No, já si to myslela. Jo, vy tam chcete dojít? Aháá. Tak to myslíte tady náhorůů, pak zase doolůů, kolem Jeleňa a pak dopravá. A pak už to bude nadohled, to určitě poznáte.“

Tak teďka už nám to bylo jasný. Vydali jsme se nahorů, dolů a světe div se, my jsme to našli. Rychle jsme se vydali na poslední stanoviště aspoň za ten jeden bod a valili na chatu. Pár lidí už tam bylo, pár lidí přišlo po nás, ale nakonec jsme se tam sešli všichni...

Za nedlouho přišel Neggy. Řekl nám, že máme chvilku na odpočinek, ale za 20 minut před chatou s baťohem, kde budou věci na převlečení (Jupí, cejtim bažiny), věci na oběd a nějaké krámy ještě navíc... Naházeli jsme to tedy do baťohu a hurá před chatu.

Šli jsme kousek cesty podél vyschlý řeky, ale bažiny furt nikde. To bylo podezřelý. A pak nám Neggy začal vysvětlovat, že abychom našli draka, musíme jít pořád vyschlou řekou a po cestě hledat šipky, které ukazovaly na jednotlivé úkoly. Ale my nevěděli, na jaké úkoly šipky ukazovaly, museli jsme tedy najít i symbol s vysvětlěním šipky ukazující na úkol. Ale než jsme se vůbec na nějaký úkol vydali, museli jsme najít šipku ukazující na místo, kde jsme měli vařit. To nebylo zase tak snadné, ale asi tak ve 3/4 cesty se přeci jen zadařilo. Rychle jsme se tam rozběhli, začali stopovat 45 minut, což byl minimální čas na vaření a posléze už i začali vařit i nějakou tu šlichtu. Podle mého názoru se naše kaše s párkem jíst dala, podle Žofky prej humpl, ale tak každej má jiné chutě. 45 minut ale není krátká doba, stihli jsme se tedy jen tak tak naobědvat, zahrát basket a hurá na trať.

Nejdříve jsme šli na úkol traverz nad údolím. Bylo to vcelku jasné. Mezi dvěma kopci bylo napnuté ocelové lano a my pomocí úvazku, kladky a pár jistících lan museli totu cestu překonat. A aby to nebylo nudný, tak za nedlouho začal padat déšť. Všichni jsme tedy zapadli do nějaké mega hromady listí pod převisem, vždycky jen dva z družiny se šli chystat. Sedm lidí dostat přes traverz sice chvíli trvalo, ale my to nějak zvládli. Rychle jsme se tedy (v tuto chvíli všichni totálně promočený) na další stanoviště, které tentokrát bylo o něco snadnější a rychlejší.

Ten lama drakoun totiž vydrancoval královskou pokladu a poklad zavěsil na strom. A nám nezbylo nic jiného, než tam po lanové lávce dojít a vzít si jeden peníz, aby království zase fungovalo tak, jak má. Každý se na tu spletotitou cestu tedy vydal a pak už honem na stanovišťě za Teem a Hombrém, protože jak jsme již věděli, tam se zašpiníme. Netrvalo dlouho a byli jsme tam.

Avšak byli jsme dost překvapení. Ona to nebyla žádná bažina, ale mega jeskyně. A co se dělá v jeskyních? No přece leze. Ale todle nebyl jen tak ledajaká jeskyně. Za prvé tam nebylo žádné vstupné, tudíž jsme si tam mohli lést jak chceme a za druhé to byla jeskyně plná jílu, to znamená, že chodbama se člověk musel plazit a občas se tam fakticky nemohl vejít. Prostě geniální.

Jelikož nás bylo sedm, rozdělili jsme se do dvou menších skupinek. Jedna se vydala na větší, delší, akčnější a spletitější trasu a druhá zůstala v centrální jeskyni a prolejzala chodbičky vedoucí z ní. A pak se to prohodilo.

Já byl v druhé skupině, nejdříve jsme si tedy lezl v menších chodbičkách, hledal jednoho netopýra, kterej byl v jeskyni, do níž se muselo prolést chodbou, v níž byla voda. No, za nedlouho jsme to měli všechno zmáklé, začali jsme tedy prolejzat některé chodby i podruhé, potřetí... Ale to se už ozývají hlasy s hlubin a nám je jasné, že nepotrvá dlouho a půjdeme na tu delší trasu. A opravdu, za ani ne 5 minut vlézáme do první chodby. A tak pořád dál, ono se to těžko popisuje. Zkuste si představit, že máte radi špínu, že máte rádi jeskyně a teď to všechno dejte dohromady, přideje vynikající atmosféru a máte náš zážitek. Prostě super. Bohužel, nic netrvá věčně a tak i my jsme po nalezení podzemního pramene museli z jeskyň pryč. A byli jsme úplně geniálně špinaví!!!!!!!Jupí!!!!! Ale nejvíce tady zamachřily Lišky, ona jim ta špína vadila snad méně než klukům. Hráli jílovou bitku s Hombrém, nadšeně prolejzaly každej koutek, prostě skvěle zamachřily. Ale mrknětě na fotky, až tu budou.

Čas nám utíkal nějak moc rychle, hodně rychlým klusem jsme tedy valili na poslední stanovišťě, které bylo sice úplně na začátku, jenže náš čas nebyl moc velký... Ač jsme se snažili jak chtěli, došli jsme tam asi tak o 10 minut pozdě. No, co se dá dělat. Pomohli jsme Lakymu a Attymu sbalit stanovišťě, potom jsem ještě kopal do velmi chatrné lávky, zrovna když přes ní šel Budu, což mělo za následek škrcení. Škrcení mýho krku.

Ale pak už jsme opravdu šli do chaty, kde jsme se převlíkli, napili čaje a při vaření večeře čekali na ostatní. Ti došli za nedlouho. Nědlo to i hrotil se sprchováním, ale to mi přišlo zbytečný. Konečně špinaví a oni to hned umejvaj? Blázni... Pomalu se stmívalo.

Ke konci dne nás ještě čekalo shodnocení programů. Nejdříve se povídalo o ranní vorvě, o azimutech, ale pak přišel na řadu program s lanováma aktivitama. ALe neřešily se ani tak nějaké zážitky, spíše to, proč se Veverky v půlce hry rozhodly, že půjdou na chatu a tam se převlečou, kvŮli tomu, že pršelo a oni byly úplně mokrý. Na tom ještě není nic špatného (teda, převlíkat se z mokrého oblečení do posledního suchého a potom jít zase do deště mně připadalo divný, ale to je jejich věc). Problém byl v tom, že Týna s Peťou se na program vůbec nevrátily(Ostatní Veverky jo). A asi hodinu byli na chatě. Co se dělo dál nevím. Ale myslím, že potom přeci jen na ten program šly. O tom se tedy asi hodinu rokovalo, ale pak to Teo utnul a vyslal nás směr spacák.

Jelikož jsme za celý uplynulý den byli vcelku unavení, rychle jsme usínali. Dobrou noc.

Den III. čekejte zítra.

Jelikož se nám ještě nepodařilo draka zabít a ani nepodaří, jestliže mu neukradneme krystal, vydali jsme se v noci každý sám do jeho doupěte pro jedno vejce. V jednom vejci je totiž krystal ukrytý.

Pořád z našeho pokoje někdo odchází, přichází a znovu usíná až mně začanalo bejt jasná, že za chvilku jdu taky prožít své noční dobrodružství, na které jsem se již velmi těšil...

A opravdu, netrvalo dlouho a Teo na mě potichu volal, že si nic nemám brát (jako na program, oblečení prej můžu) a potichu jít za ním... Dlouho jsem neotálel, natáhl na sebe geniální krásně špinavý kalhoty a rychle na tajnej výsadek.

Cesta nebyla zas tak dlouhá, tedy spíš velmi krátka (konec byl metr před naším pokojem). Zato úkol už zase tak jednoduchý nebyl. A co jsme vlastně měl udělat?

Se zavázanýma očima jen podle provázku dojít spletitou cestou, na které nechyběly zákeřnácké překážky jako cesta pod stolem, mega kupa madraček, tajemný myslím že Volchův hlas a nějaká rukam o které jsem si myslel, že to byl dračí pařát, ale byl to kousek lidské kostry. Doufám, že drak nesnědl vesničana sám a nezapomněl nás pozvat na grilovačku. Ach jo, zase blbnu. Doufám, že drak vesničana ještě nesnědl a my máme šanci ho zachránit.

I přes ty zákeřňácké nástrahy jsme nakonec štastně došel do cíle, popadl jedno vejce a rychle, než se drak rozhodne sežrat mě (To bych z tý grilovačky asi moc radost neměl), vydal se na cestu zpátky.

Ta mi připadal nějaká kratčí, nicméně nástrahy byly furt stejné. Ani nevám jak, najedou jsem stál před Teem a zase jsme viděl... A co bylo nejlepší, jedno dračí vejce jsem měl v ruce. Hurá, splnil jsme svůj úko!!! I Teo se zdál spokojený, dlouho tedy neotálel a poslal mě spát.