Pohádky od Šahrazády-tábor Berušek

Za dávných a dávných časů žil v Persii ztepilý mladý šáh Šámsaddín. Vládl moudře a proto si ho jeho poddaní vážili a měli ho rádi. Měl pouze jediného nepřítele – Kašenora. Krutého, lstivého čaroděje, který by na Šámsaddínově trůnu nejraději viděl sám sebe. Usilovně proto přemýšlel, jak by se Šámsaddína zbavil. Kudy chodil, tudy na to myslel, stále dokola rozvazoval a zase zavazoval svůj veliký, bohatě zdobený turban, který nikdy nesundával. Až jednoho dne vymyslel plán.

Šáh měl zálibu ve starožitnostech a vůbec všech hezkých věcech, a tak ve svém paláci často přijímal kupce z různých končin světa. Kašenor se rozhodl zneužít Šámsaddínovu zálibu.
Převlékl se za kupce a přišel k šáhovi. Nabídl mu drahocennou dózu, když ji šáh otevřel, našel v ní černý prášek a jakýsi papír. „Co je to?“ zeptal se. „Ani nevím. Našel jsi to ty, můj pane, jeto tedy tvé.“ odpověděl Kašenor. Na papíře stálo: „ Ó člověče, který přečteš tato slova, věz, že se ti dostalo veliké milosti a moci. Přivoníš-li k černému prášku a vyslovíš-li slovo MUTABOR, rázem se proměníš v živočicha, jakého si budeš přát, a porozumíš zvířecí řeči. Budeš-li se chtít opět proměnit v člověka, stačí, když se třikrát za sebou ukloníš k východu a řekneš MUTABOR. Budeš-li mít zvířecí podobu, nesmíš se však zasmát. Učiníš-li tak, zapomeneš kouzelné slůvko a už se ti nikdy nepodaří proměnit se zpátky v člověka.“

Hned Šámsaddín prášek vyzkoušel. „MUTABOR!“ Proměnil se v krásného bílého čápa. Kašenor ale čekal na tuto chvíli a schválně se začal tak šklebit a pitvořit, až šáha rozesmál. Jeho lest se zdařila. Zoufalý Šámsaddín, který byl proměněný v čápa, vzlétl nad střechy svého paláce a letěl k Mecce, kde chtěl vyhledat pomoc.
Slunce se chýlilo k západu a unavený Šámsaddín se shoval na noc ve zříceninách starého chrámu. Když tu náhle slyší žalostný pláč. V tmavém koutě spatřil pár velikých žlutých očí. Byla tam sova. „Jsem princezna Naja. Čaroděj Kašenor mě žádal o ruku, ale já odmítla. To ho tak rozzuřilo, že mi přísahal pomstu. Dal mi vypít kouzelný nápoj, po kterém jsem se proměnila v sovu. Zůstanu sovou tak dlouho, dokud se nenajde někdo, kdo by se se mnou oženil v této podobě“ plakala.
„Věřila bys, že i já jsem obětí zlého Kašenora? Řekl Šámsaddín a vyprávěl princezně sově svůj příběh.
„Mohli bychom se o něco pokusit,“ řekla sova. „Kašenor tu jednou v měsíci v jedné síni hoduje s ostatními čaroději a chlubí se svými zlými skutky. Možná že až se bude chlubit Kašenor, řekne i to kouzelné slůvko a vy se zbavíte ptačí podoby.“
Šámsaddín byl sově tak vděčný, že slíbil: „Pokud to vyjde, slibuji ti, že si tě vezmu za ženu!“

Sova ho dovedla úzkou chodbou k otvoru, odkud mohli tajně sledovat sněm čarodějů.
Zanedlouho se čarodějové objevili a jeden přes druhého se vychloubali svými zlými skutky. Když se ke slovu dostal Kašenor, naparoval se, jak šáhovi vytřel zrak a sám se dostal na jeho trůn. Když vyslovil slovo Mutabor, spadl Šámsaddínovi kámen ze srdce. „MUTABOR!“ zvolal a místo čápa tu najednou stál pohledný mladík a místo sovy půvabná dívka. Šámsaddín svého slibu ani na chvilku nezalitoval! Objímali se a líbali a vydali se do šáhova paláce. Lidé je vítali a společně s Šámsaddínem proradného Kašenora vyhnali. Potom žil šáh Šámsaddín s princeznou Najou šťastně až do smrti.

Byl jedna země, ve které vládl princ Abdaláh. Měl jen jednu sestru a ženatý nebyl. I stalo se, že na jeho dvůr přišel jeden cizinec a hned, že chce mluvit s princem. Byl velmi ošklivý, ale vybraně oblečený. Kolem pasu měl bohatě zdobený a vyšívaný pás, který přímo hrál barvami. Představil se jako al-Chidr a řekl, že si chce vzít za ženu jeho sestru a že mu výměnou za ni dá ebenového koně. „Ha a co já budu dělat s dřevěným koněm?“ smál se princ Abdaláh. Cizinec mu ale ukázal, že dřevěný kůň má na hlavě dva knoflíky. Princ se na koně posadil, zmáčkl knoflík a vystřelil i s ebenovým koněm do oblak. Vznášeli se nad oblaky, létali obrovskou rychlostí, klesali a zase stoupali a když už byl princ unavený, sestoupal na zem. Byl ale překvapený, protože tu zemi vůbec nepoznával. Viděl zámek ze zlatých cihel a letěl tedy k němu. Uvnitř uviděl několik krásných dívek, jak tančí s barevnými závoji. Uprostřed tančila nejkrásnější z nich, princezna Zainabou. Princ Abdaláh vlezl oknem dovnitř a když ho dívky uviděly, rozprchly se s jekotem pryč, zůstala jen jediná – princezna Zainabou. Teď cituji knihu : Očima se vpila do princovy tváře a jedněmi ústy si vyznali lásku. Nasedli na ebenového koně a vzlétli do oblak.
Zanedlouho uviděli pod sebou věže princova paláce. Všichni prince oplakávali, protože si mysleli, že zmizel nadobro. Cizince al-Chidra vsadili do vězení. Když se Abdaláh vrátil, princeznu Zainabou ukryl do palácové zahrady a koně nechal u ní. Sám se vypravil do paláce. Lidé se radovali, princ Abdaláh dal osvobodit cizince al-Chidr a zahrnul ho zlatem. Svou sestru mu však za ženu nedal a al-Chidr mu přísahal pomstu. Šel do palácové zahrady a tam uviděl princeznu Zainabou s koněm. Přišel k ní a řekl jí, že princ Abdaláh ho posílá, aby ji odvezl na lepší místo. Zainabou se zdráhala odejít s takovým ošklivým mužem, ale al-Chidr jí namluvil, že princ schválně vybral jeho, protože je žárlivý a bál, se, aby se princezna do svého průvodce nezamilovala, kdyby byl hezký. Zainabou potěšilo, že se o ni princ bojí a beze strachu podala cizinci ruku. Al-Chidr ji vysadil na koně, sám se vyhoupl za ni a vznesli se do oblak. V závratných výšinách jí potom pověděl, kdo je a i když princezna plakala, jen se smál.

Když přišel princ Abdaláh do zahrady pro Zainabou a ebenového koně, našel jen prázdná altán. Zoufalstvím si začal rvát vlasy, ihned mu došlo, kolik uhodilo. Vydal se na cestu. Chodil od království ke království a všude s eptal na krásnou princeznu, ošklivého muže a ebenového koně. Nikdo mu však nedokázel poradit.

Al- Chode s princeznou zatím přistáli v jedné daleké zemi, kde měl cizinec al-Chidr svůj palác. Nemůžeme mu už tedy říkat cizinec, protože zde byl doma. V paláci držel princeznu, s kterou se chtěl sám oženit. Zainabou se stýskalo po princi, měla o něj i o sebe strach a brzy z toho všeho onemocněla.

Princ Abdaláh nakonec zabloudil i do tohoto království, přímo k paláci al-Chidra. Od lidí se dozvěděl o krásné princezně, kterou zde al-Chidr vězní. Abdaláh se přestrojil za lékaře a ohlásil al-Chidrovi, že jde vyléčit princeznu. Když se s ní setkal, dal se jí poznat a princezna málem skákala radostí. Princ jí slíbil, že ji vysvobodí a odešel. Al-Chidrovi řekl, že princezna s uzdraví, ale že musí provést ještě jedno mocné zaklínadlo a to i s tím ebenovým koněm. Koně přivedli a princeznu na něj vysadili. Princ Abdaláh už na nic nečekal, shodil ze sebe převlek, vyskočil za princeznu a stiskl knoflík. Letěli a letěli, až doletěli do princovy země a do jeho paláce. Hned vystrojili velkou svatbu a žili spolu šťastně až do smrti.

V jednom městě měli vedle sebe dva krámy dva řemeslníci, barvíř látek Abú Kír a holič Abú Sír. Oběma se vedlo špatně. Abú Kír byl lenoch, zákazníky podváděl a šidil. Kdo si dal látku k němu obarvit, víckrát se s ní už neshledal. O jeho nepoctivosti všichni věděli a nikdo k němu nechodil. Holič Abú Sír byl pilný a zručný řemeslník. Ale nic mu to platné nebylo, když měl chudý krámek a nemohl zákazníkovi nabídnout osvěžující koupel jako jiní holiči.
„Víš co,“ řekl jednou barvíř holiči, „pustíme se do světa.“

Když s tím Abú Sír souhlasil, Abú Kír ještě navrhl, aby všechny peníze, které vydělají dávali do jednoho měšce. Dobrák holič na vše přistoupil. Druhý den ráno vstoupili na loď, která se chystala vyplout. Na lodi neměli holiče, a tak se tam Abú Sír dobře uplatnil. Abú Kír se celý den jenom povaloval, a co Abú Sír vydělal na jídlo, to stačil projíst. Abú Sír však kamarádovi nic nevyčítal, byl rád, že se nají a v duchu si představoval, jak se jim dobře povede, až budou vydělávat oba dva.

Když se vylodili v cizí zemi, celý den chodili, aby našli místnost k pronajmutí, kde by mohli přespat. Když jednu našli, Abú Kír se ihned svalil na lůžko a usnul. A spal až do druhého dne odpoledne, zatímco Abú Sír už sháněl obživu na tržnici. Tak to chodilo den po dni. Abú Sír každý den odcházel za prací, večer se vracel s jídlem, které Abú Kír snědl skoro všechno sám, ani se z postele nezvedl.

Jednoho dne se holič Abú Sír rozstonal. Nemohl se hnout z postele a čekal, že se o něj nyní jeho přítel postará. Ten však ukradl všechny jejich společné peníze i jídlo a vydal se do ulic, pryč od nemocného přítele.

Jak tak chodil, všiml si barvířského krámu. Podivil se, že všechny látky jsou nabarvené jen namodro. Vešel dovnitř a chtěl , aby mu nabarvili šerpu, kterou nosil načerveno. Oni to však neuměli. To chtěl Abú Kír slyšet! Šel do sultánova paláce a ohlásil se u něj. Požádal ho, aby mu dovolil zařídit barvířskou dílnu, že umí barvit látky na různé barvy, nejen na modro. Předvedl mu , jak umí obarvit šerpu na červeno a od té doby už ji nikdy nesundal, protože věřil, že mu nosí štěstí. Sultán Sulaimán zahrnul Abú Kíra penězi, dal mu dům a služebnictvo a Abú Kír opět nemusel nic dělat, pouze rozkazoval svým služebníkům.

Abú Sír mezitím ležel nemocný a opuštěný na posteli a kdyby ho neošetřoval majitel domu, byl by jistě brzy zahynul. Takhle se však uzdravil a za nějaký čas se vydal zpátky na tržnici.

Jaké bylo jeho překvapení, když zjistil, že jeho přítel si zařídil velkou barvířskou dílnu a žije si nyní jako král. Abú Sír se zaradoval, že s příteli vede dobře a vydal se za ním. Když ho však Abú Kír uviděl ve dveřích, zvolal: „Pomoc, zloděj! Vyžeňte ho!“ Hned se na nebohého holiče vrhli a vyhnali ho ven. Teď teprve Abú Sír pochopil, jaký je Abú Kír špatný člověk. Všechno ho bolelo, rozhodl se tedy, že si zajde do lázní. Když se však lidí ptal, kde je najde, lidé o lázních nikdy ani neslyšeli. Abú Sír se tomu podivil a dal se ohlásit u sultána, aby mu dovolil zbudovat lázně. Sulaimán mu lázně povolil, zahrnul holiče zlatem, dal mu dům a služebnictvo a brzy se stal jedním z nejčastějších návštěvníků lázní.

Když se Abú Kír dozvěděl, jak se příteli dobře vede, a začal žárlit. Navštívil sultána Sulaimána a řekl mu, že Abú Sír pro něho chystá speciální koupel, do které ale ať nevstupuje, protože Abú Sír do ní nalil žíravinu. Sultán nechtěl věřit a vydal se do lázní. Tam mu Abú Sír opravdu nabídl speciální koupel a sultán se zalekl, protože uvěřil slovům proradného barvíře. Zavolala kapitána stráže a nechal Abú Síra zavřít do vězení. Kapitán byl však dobrý člověk a věděl o dobrotě Abú Síra. Když nastala noc, zavezl holiče na ostrov naproti sultánovu paláci.

Nazítří sultán Sulaimán vyhlížel z okna svého paláce a spokojeně si zamnul ruce nad svou domnělou chytrostí. Když tu najednou žbluňk! – do vody spadl jeho prsten! A nebyl to obyčejný prsten, byl to kouzelný prsten. Když na někoho tím prstenem ukázal, nešťastníku ihned hlava upadla. Bez něj už se ho nikdo bát nebude!

Zatím Abú Sír seděl na břehu ostrova a lovil ryby. Tu největší potom rozřízl a jaké bylo jeho překvapení, když v ní našel překrásný prsten! Nasadil si ho na ruku. Později ho přišel navštívit kapitán lodní stráže a zalekl se, když viděl prsten na ruce Abú Síra. „ Nehýbej se, dej ruce dolů, nebo mě zabiješ!“ vykřikl. Okamžitě poznal kouzelný prsten. Vyprávěl o jeho moci holiči. Abú Sír ho požádal, aby ho dovedl do paláce. Tam sultánovi odevzdal kouzelný prsten na důkaz, že mu nikdy nechtěl ublížit. Sultán Sulaimán mu velice děkoval a barvíře Abú Kíra chtěl dát popravit. Když však za ním poslal vojáky, zjistili, že barvíř uprchl hned jak se dozvěděl, že se Abú Sír vrátil. Abú Sír si opět otevřel své lázně a žil si spokojeně, dokud neumřel.

Za časů knížete Hárána ar-Rašída žil ve městě Bagdádu muž jménem Sindibád. Jeho otec byl bohatý kupec a když zemřel, nechal Sindibádovi velké jmění. On však do roka utratil celé jmění za hlouposti, dobré jídlo a pití. Rozhodl se stát se námořníkem. Přidal se k družině kupců, kteří se chystali na plavbu do zámořských zemí. Pluli mnoho dní a nocí, tu a jinde zastavili, vyměnili a prodali zboží. Cestování se mu líbilo, bedlivě si všímal cizích lidí, učil se jazyky a zajímal se o jejich zvyky.

Jak se tak plavil, připlula jeho loď ke krásnému ostrůvku, plného stromů. Sindibáda a celou posádku velmi vábilo ovoce na těch stromech, vůně květů a zpěv ptáků. Vyšli na pevninu a užívali si krásy ostrova. Když si nejvíc libovali, zaslechli, jak kapitán, který zůstal na lodi, mává a křičí: „Zachraň se kdo můžeš! Honem všichni na loď! Nejsme na ostrově, ale na hřbetě obrovské ryby!“ Jeden přes druhého skákali do moře a plavali k lodi.Ryba  se však pohnula a to vyvolalo tak obrovské vlny, že to Sindibáda spláchlo daleko od lodi. Chytil se klády, která plavala ve vlnách a nepustil se jí, ani když už vyčerpáním málem usínal. Posadil se na ni, vesloval Ruskám i nohama a plaval a plaval. Plul na tom zvláštním plavidle už více než den, když spatřil v dáli zelený pruh země. Napjal síly a zanedlouho přistál u ostrova. Ulehl do trávy a spal jako zabitý. Když se probudil, vydal se na obhlídku ostrova. Jak oči napínal, narazil na velkou bílou kupoli. Prohlížel si ji, když najednou se nebe zatmělo a Sindibád viděl, že na ostrov se snáší obrovský pták. Uhodl, že je to pták Ruch, který snáší vejce na jednom ostrově a svá mláďata krmí živými slony. Napadlo ho, že by se s pomocí ptáka mohl dostat z ostrova. Rozmotal turban a přivázal ho k noze spícího ptáka.Když se pták Ruch probudil, vydral z hrdla strašný skřek, rozepjal křídla a vznesl se k obloze.

Nezastavil se, dokud nepřeletěl moře. Pak se snesl na vyvýšeninu v širém údolí. Sindibád se rychle odvázal z jeho nohy a schoval se za balvan. Když se uklidnil, všiml si, že balvan za kterým se schovával a země na které klečel, nejsou z obyčejné půdy. Země byla celá pokrytý démantovými oblázky a mezi démanty se vyhřívali velcí černí hadi. Sindibád se polekal a pomyslel si, že teď je jeho život zpečetěn! Pokud nezajde hladem a žízní, sežerou ho hadi. V tom před něj dopadla z výšky mrtvá ovce! Na zkrvavené zvíře se nalepily démanty, až se jeho srst celá třpytila. Vůně krve přilákala velkého orla, který se snesl, aby si kořist odnesl. Sindibád nelenil, chytil se ovce a orel odnesl mrtvé zvíře i sním. Letěli nad ostrovem a orel se po chvíli začal snášet dolů. Usedl na skalní vyvýšenině, aby si sežral svou kořist. Sindibád ani nedutal, obávaje se, že bude roztrhán orlovým zobákem. Tu se však přihnala na orla tlupa lidí, křičeli a bušili kyji do skal. Orel se polekal, nechal ovci ovcí a uletěl pryč. Lidé se vrhli k ovci a jaké bylo jejich překvapení, když u jejích nohou viděli skrčeného Sindibáda. Ti lidé byli lovci démantů a kupci a pozvali Sindibáda, aby s nimi vstoupil na jejich loď a odplul pryč.

Sindibád nabídku přijal a zanedlouho už opět brázdil na lodi širý oceán.

Jednoho dne se však strhla veliká bouře a vítr loď odnesl k neznámému pobřeží. Celí nešťastní bloudili po pobřeží, až dorazili k obrovské jeskyni. Nikde nikdo, tak lehli na zem a usnuli. Probudilo je dunění. Vyskočili a spatřili jednookého obra lidojeda!

Když je spatřil, velice se zaradoval a vydal se před jeskyni zapálit oheň. Potom vybral několik nejtučnějších námořníků a upekl si je na ohni. „Přece se nenecháme sníst!“ zlobil se Sindibád. A vymyslel v hlavě plán. Když obr po jídle usnul, vzali námořníci velké klády, rozžhavili je nad ohněm a vrazili obru lidojedovi do očí. Obr se probudil a šíleně řval a vyváděl, ale námořníci už odplouvali s lodí na moře. Obr se ale nedal tak lehko porazit. Popadl obrovské balvany a házel je po lodi. Častokrát se trefil a loď nakonec potopil. Námořníci se až na jednoho všichni utopili. Tím jedním zachráněným byl Sindibád.

Z kusu lodi si udělal vor a na něm plul mořem dál.

Vysílením usnul, a když se probudil, viděl že vor se zachytil na nějakém ostrově. Sindibád sebral síly a vydal se do vnitrozemí ostrova.

Pocítil velkou radost, když narazil na člověka! Byl to stařeček s dlouhým černým plnovousem a dobráckou tváří. Sindibád se s ním dal do řeči a poprosil stařečka Zuraika (tak se jmenoval), aby ho dovedl do nejbližšího města. „Rád bych tě dovedl, chlapče, ale nemůžu už téměř chodit. Musel bys mě vzít na záda a do města donést. Neboj, není to daleko!“ odpověděl stařeček.

I posadil si Sindibád starého muže za krk a udělal pár kroků. Podivil se jak je stařeček těžký, jako kdyby vážil víc než pytel kamení! On mu ale ovinul nohy kolem zad, stiskl koleny hruď a začal se chechtat. „Vyzrál jsem nad tebou, hlupáku“ volal „teď mě budeš až do smrti nosit na zádech!“

Přitom tloukl nebohého Sindibáda do zad a popoháněl ho k běhu a vůbec ho všelijak trápil.

Jak se s dědkem na zádech plahočil krajinou, došli ke stromu, na kterém rostly vinné hrozny. Sindibád z nich vymačkal šťávu a z té nechal vykvasit silné dobré víno. Když se ale chtěl vínem posilnit, stařec Zuraik mu nádobu vytrhl a pil a pil, až si pocintal svůj dlouhý vous vínem, ale vůbec mu to nevadilo a víno vypil do dna. Potom usnul. Sindibád cítil, jak starcovy nohy povolují pevné sevření, takže neváhal setřásl ho ze sebe, ležícího hodil na zem a vydal se svobodný a bez břemene dál.

Vesele si pískal, že se zbavil odporného Zuraika a myslel na to, jak ho jeho černý vous neustále škrábal na krku. Konečně je volný!

Po několika hodinách chůze došel do města Basra. Na ulici potka hlouček hezky oblečených mužů, zastavil se tedy u nich s žádostí o pomoc. Vyprávěl jim své příhody a trampoty a když se zmínil o ostrově, který se stal rybou, kupci si začali zmateně šuškat. Potom řekli: „Že tys Sindibád, kupec z Bagdádu?“ Radostně Sindibád přisvědčil a oni ho začali objímat a vítat, protože to byli kupci, kteří se zachránili, když velryba smetla jejich loď. Vzali Sindibáda na svou loď, hezky ho oblékli a dali mu najíst a dali mu zboží, které mohl prodat. Sindibád si nyní vážil obyčejného života, dobře prodal zboží a zakrátko zbohatl. Vrátil se do Bagdádu jako vážený kupec a když vyprávěl později svým dětem o dobrodružstvích na moři, ani jedno mu nevěřilo.

Před dávnými a dávnými časy zlý a chamtivý emír Rašún Šumád vybíral od svých poddaných vysoké daně. Utiskoval chudé a prosté lidi, ale také bohaté a urozené, kterým se to samo sebou nelíbilo a odvážili se emíra dokonce veřejně pomlouvat. Emír Rašún Šumád se zalekl, že by v zemi mohlo dojít ke vzpouře a tak dal vyhlásit že každému muži, který je urozeného původu a kterému se podaří rozesmát jeho uplakanou dceru Zulejku, jednou provždy odpustí všechny daně a navíc dostane darem krásně zdobený náhrdelník, který emír nosil stále na krku. Emírovo prohlášení se rozletělo do všech stran a každý urozený pán si myslel, že to jemu se podaří uplakanou princeznu Zulejku rozesmát. Všichni sháněli aspoň trochu vtipné vtipy, vzpomínali na vtipné situace, které se jim přihodili, a tak se vlastně emírovou zásluhou smutná země proměnila v dočista veselou. A tak ráno co ráno přicházeli k emírovu paláci urození pánové a všichni věřili, že to oni princeznu zajisté rozesmějí. Den za dnem míjel a princezna Zulejka stále jen plakala. Přestože s nikomu nepodařilo ji rozesmát, náčelníci, emírové, maháradžové, pašové, nikdo se nevzdával naděje. Rašún Šumád si mnul ruce, protože každým neúspěchem mu v pokladně přibývalo víc a víc peněz. Dokonce i chudina byla spokojenější, když viděla, že ani bohatí nemůžou mít všechno.

Takhle se o tom všem dozvěděl i princ Timur, vládce nejmenší a nejvzdálenější provincie na kraji země. Když vyslechl, co se děje v hlavním městě, nelenil, vyskočil na koně a rozjel se tam. Zaklepal na brány paláce. Vrátný s jeho vpuštěním otálel, poznamenal dokonce, že princezna Zulejka by se mohla zasmát leda tak jeho otrhaným šatům a špinavé tváři, ale nakonec ho pustil dovnitř. Sám emír přivedl Timura před Zulejku. Timur ji dlouho mlčky pozoroval a ona se na něj dívala nepřítomným pohledem. Princ nakonec požádal emíra, aby mu půjčil svoje žezlo. Rašún Šumád, udivený zvláštním přáním, mu žezlo podal. Timur se před princeznou Zulejkou hluboce uklonil a praštil jí vší silou žezlem po hlavě. Náhle celá síň utichla. Z princezniny hlavy se sypaly polámané ocelové pružiny a kovové součástky. Ta věčně uplakaná Zulejka byla jen figurína a nikdo nepoznal emírovu lest. Náhle se někdo začal smát. To se smála princezna Fátima, která se přišla podívat na pohledného Timura.

Emír se zalekl a rychle se snažil vymyslet, jak by to udělal, aby se jeho lid nevzbouřil. „Mohl bych tě odsoudit k smrti, ale dám ti milost pod podmínkou, že si vezmeš za manželku mou dceru Fátimu. A navíc nebudeš muset platit daně. Jen ten náhrdelník si nechám!“ Timur samosebou souhlasil, ale hned si usmyslil, že první co udělá na vládcovském trůně bude, že sníží daně. A tak se i stalo.

V daleké zemi někde u Persie žili dva bratři. Starší Kásim byl boháč a závistivec, mladší Ali Baba neuměl hospodařit a pomalu neměl, co by dal do úst. Zůstala už mu jen služebná Mardžána. Co měl Ali Baba dělat? Rozhodl se nakonec, že prodá i Mardžánu. Ta mu však řekla: „Neprodávej mě, můj pane. Peníze se ti stejně brzy zase rozkutálejí. Vyprav se raději do lesa, nasekej dříví a prodej ho!“ Ali Baba pochválil Mardžánu za dobrý nápad. Hned druhý den vzal sekeru a zanedlouho byl v lese. Pracoval dlouhou dobu, když tu najednou slyší dusot. Ukryl se v houští a čekal co se bude dít. Kolem něj proběhli zarostlí špinaví chlapi zamířili k nedaleké skále zarostlé křovisky. U skály pak první z nich – podle hrozivého velkého tetování na rameni bezpochyby náčelník – zvolal: „Sezame, otevři se!“

K Ali Bbaově údivu kamenná stěna zarachotila a objevil se v ní černý otvor, do kterého začali loupežníci po jednom vcházet. Z jeskyně bylo slyšet, jak rozprávějí o uloupeném pokladu, který zde schovávali. Potom z jeskyně vylezli, náčelník zvolal: „Sezame,zavři se!“ a byli pryč. Ali Baba si oddychl. Slezl ze stromu a postavil se před skálu. Zopakoval po náčelníkovi kouzelné zaklínadlo a vešel do jeskyně. Oči až musel přimhouřit před tím, co viděl. Hromady zlata, drahokamy velké jako hlava, látky z Indie i Číny, perel šňůry, … Ali Baba chodil od stěny ke stěně, nakonec však do svého měšce nabral několik zlatých mincí a rychle z jeskyně zmizel. Když se vracel domů, potkal svého bratra Kásima.

Ukázal mu zlatý peníz a Kásim se divil, kde ho chudý bratr vzal. Ali Baba přiznal vše o jeskyni plné pokladů, řekl ale bratru, ať tam radši nechodí, nechce-li padnout do rukou krvelačným loupežníkům. Kásim se mu však vysmál. „Mohu se stát velkým boháčem, hlupáku a nenechám si tu příležitost ujít!“ Nazítří se Kásim vydal do jeskyně s celou karavanou oslů a vaky připravenými k plnění pokladem. Dorazil k jeskyni a podle pokynů Ali Baby zvolal: „Sezname, otevři se!“ Skála se otevřela a Kásim vešel. Nabíral zlata a drahokamů plné hrsti a když naplnil vše co měl, chtěl se vrátit. Ale ouha! Nemohl se rozpomenout na jméno skály. Věděl, že jde o nějaké semínko. Zkoušel tedy: „Ječmene, zavři se!“ nebo „Pšenice, otevři se!“ Ale nic nebylo platné. Najednou slyšel dupot nohou. To se vraceli loupežníci. Jakmile viděli Kásima v jeskyni, náčelník se rozběhl a uťal mu hlavu.

Dva dny čekal Ali Baba doma na bratra s velkými obavami. Když dva dny uběhly, Ali Baba se rozhodl vydat k jeskyni. Tam našel bratrovo tělo. Rozhodl se, že ho musí pohřbít. Naložil mrtvé tělo na záda a vydal se k domovu. Věděl však že loupežníci se vydají brzy po jeho stopách.

Mardžána mu poradila, aby se nastěhoval do bratrova domu a on tak udělal. Loupežníci brzy přišli na to, že tělo mrtvého zmizelo a vydali se pátrat po Ali Babovi. Když zjistili, kde přebývá, označili jeho dům bílým křížkem na dvěřích. Chtěli se tam v noci vplížit a Ali Babu zavraždit. Na Mardžánu si ale nepřišli. Hned si bílého kříže všimla, a i když nevěděla o co jde, pro jistotu nakreslila stejný kříž na dveře všech domů v ulici. Když se loupežníci v noci plížili ulicí, viděli, že všechny dveře jsou označené a nevěděli, do kterých vejít. Zuřili velice a loupežníka, který kříž nakreslil bez milosti popravili. Další den se do města vydal další loupežník. U Ali Babova domu se zastavil a obtiskl na dveře kapku krve ze svého prstu. Když se Mardžána vracela z trhu, hned si kapky krve všimla. A že měla v košíku zrovna mrtvé ryby, namočila prsty do jejich krve a označila stejně všechny domy v ulici. V noci se loupežníci plížili ulicí a opět viděli, že všechny dveře jsou označené. Zuřili ještě víc a svého druha opět popravili. Nazítří se vydal do města sám náčelník. Obstaral si 40 měchů na olej, ale olej dal jen do dvou z nich. Do ostatních se schovali jeho loupežníci. Přišel až k Ali Babově domu a zaklepal na dveře. Ali Baba otevřel a náčelník loupežníku (převlečený za kupce) řekl: „Jsem kupec z cizí země. Nech mě, pane, u tebe přenocovat, zítra s vydám na trh prodávat měchy s olejem.“ Ali Baba ho pozval dál a nabídl mu jídlo a pití. Přisedl k němu a brzy si začali povídat. Povídali si dlouho do noci, až začal v lampě na stole docházet olej. Mardžána šla lampu doplnit, ale v domě zrovna nebyla ani kapka oleje. Vzpomněla si ale, že cizinec má v měších na dvoře oleje spoustu. 3la na dvůr a už už chtěla první pytel rozvázat, ale náhle se z něj ozval hlas: „ Už je čas náčelníku?“ Jiná služebná my leknutím omdlela, jenže Mardžána hned prokoukla, jaký ptáček asi v měchu sedí a šeptem odpověděla: „Ještě ne, ještě chvíli!“

I z dalšího měchu se ozvala stejná otázka a než došla Mardžána na konec řady, napočítala přesně 38 loupežníků. Až v posledních 2 pytlích byl olej a to jí vnuklo nápad. Rozžhavila velký kotel a do něj olej nalila až začal vařit. Potom vzala velký džbán, nabrala syčící olej a vylila ji postupně všem loupežníkům na hlavy. Tak zbavila celou zemi krvežíznivých loupežníků!

Když se vrátila domů, jakoby nic, oblékla taneční úbor a začala Ali Babovi i jeho hostu tančit. Tančila krásně, ale náčelník už se těšil až se v domě zhasne a on bude moc provést svůj vražedný plán. Mardžána vzala bubínek a uklonila se k Ali Babovi, který ji odměnil dinárem. Poté se postavila s úklonou před náčelníka, který ji chtěl také obdarovat, ale ve vytažení měšce mu překážela dýka, kterou ukrýval pod košilí a kterou měl nachystanou na zavraždění Ali Baby. Mardžána to zpozorovala, na nic nečekala, dýku mu vytáhla z košile ukázala ji Ali Babovi. „Takhle s tebou chtěl naložit tento muž!“ řekla mu. „Je to náčelník loupežníků!“ Vyprávěla mu , jak zatočila s loupežníky. Náčelník, když slyšel, že přišel o své druhy, na nic nečekal, oknem vyskočil ven na ulici a dal se na útěk. Ali Baba byl Mardžáně neskonale vděčný. Na důkaz vděčnosti jí dal za manžela svého syna, o kterém věděl, že se jí už dlouho líbí. Společně pak žili šťastně a spokojeně, dokud nezemřeli.

Jednou žil v dalekém východním městě chlapec jménem Aladdín. Žil jen s matkou a byli velice chudí. Jednoho dne zrána vyšel Aladdín z domu, aby si sehnal nějakou práci, a tu ho zastavil neznámý muž, začal ho objímat a volat: „Že ty jsi Aladdín, syn mého bratra? Konečně jsem tě našel, budeš mým dědicem!“

Cizinec byl vybraně oblečený, nosil i šperky, mezi kterými se obzvláště vyjímal velký starodávný prsten, který nosil na prsteníčku levé ruky. Představil se Aladdínovi jako Magrihan Masúd.

Magrihan Masúd šel s Aladdínem za město, šli krásnými zahradami, až se ocitli na holé pláni, nad níž se zvedal kopec. Vylezli nahoru a Magrihan Masúd Aladdínovi nakázal, aby nalámal dříví a založil oheň. Potom začal kolem ohně dělat rukama divné pohyby a mumlat ještě prapodivnější slova. Aladdínovi z toho šel mráz po zádech. A byl by ještě vyděšenější, kdyby věděl, že ten muž je kouzelník z africké země, že se za Aladdínova strýce jen vydává a má za lubem cosi nekalého.

Kouzelník totiž přišel hledat poklad, který mu mhl pomoci získat jen Aladdín. Magrihan Masúd zvedl ruce do výšky. Zablýsklo se, půda se otřásla a velkým otvorem se otevřela.

Aladdín padl na zem a rukama si kryl uši. Kouzelník Magrihan Masúd ho chytil za krk, zvedl ho a volal rozhněvaně: „Co se bojíš, hlupáku?“ ukázal na schody, které vedly přímo do nitra kopce. „Sestoupíš po těch schodech, dáš se chodbou a dojdeš do komnaty, kde visí ze stropu lampa. Sundáš ji a přineseš mi ji. Po cestě uvidíš mnohé poklady, ale ty s ničeho nesmíš ani dotknout!“ Pak kouzelník navlékl Aladdínovi na prst svůj velký prsten a řekl mu: „Kdyby se ti něco zlého přihodilo, otoč jím a ze všeho se dostaneš.“

Aladdínovi nezbylo než poslechnout a jít. Bez obtíží se dostal k lampě, sundal ji a strčil za košili. Pak šel zpět k domnělému strýci.

„Kdes byl tak dlouho?“ obořil se na něj kouzelník a chtěl Aladdínovi lampu vytrhnout.

Aladdín se ale nedal a chtěl, aby ho Magrihan Masúd prvně vytáhl z díry nahoru. Kouzelník chtěl ale jen tu lampu. Tu mu však Aladdín nechtěl dát. Kouzelník se rozzuřil, zamumlal zaklínadlo a nad Aladdínem se země zavřela!

Teď teprve dostal Aladdín opravdu strach. Jak tak naříkal a ruce spínal, nechtě otočil prstenem, který mu kouzelník půjčil. A tu před Aladdínem stál obrovský duch a strašným hlasem zvolal: „Jsem otrok pána prstenu. Poroučej, já udělám.“

Aladdín rozkázal duchovi, a´t ho vynese nahoru na zem. Duch mu dal kouzelný koberec, který uměl létat. Na něm Aladdín vyletěl na zemský povrch.

Dlouho se nerozmýšlel a běžel rovnou za matkou domů. Objal se sní a lampu hodil do kouta. Šetrná maminka ale nemohla něco takového vidět, lampu zvedla a začala ji cípem sukně cídit. Sotva ji třikrát přetřela, zdi se otřásly a ve světnici stál obrovský duch a hromovým hlasem říká: „Jsem otrok toho, kdo má v ruce lampu. Poroučej, já udělám.“

Aladdín poručil duchovi: „Uchystej nám dobrou večeři.“ Duch byl za chvíli zpátky a tolik dobrot co jim vystrojil, matka s Aladdínem nikdy v životě neviděli. Poroučeli si tedy dále, další a další věci, vše co je napadlo. Duch vše splnil.

Druhý den se Aladín vydal na procházku do města. Z brány královského paláce vyšel hlasatel a volal na všechny strany: „Královská princezna Jasmína půjde do lázní. Kdo na ni pohlédne bude synem smrti!“

Lidé utíkali domů, jen Aladdín zůstal a schoval se za dveře lázní. Zanedlouho tu byla princezna s průvodem. Aladdín spatřil její obličej nevídané krásy a ihned se do ní zamiloval.

Rázem jako by o rozum přišel, všechen klid ztratil. Vydal se do královského paláce, požádat o princezninu ruku. Jako dar přinesl králi nejkrásnější démant, jaký dokázal duch z lampy vyčarovat.

Král se zamyslel a řekl Aladdínovi, že mu dá princeznu Jasmínu za ženu, pokud mu donese 40 mís plných takovýchto démantů. Myslel, že se tím Aladdína nadobro zbaví. Aladdín však doma poručil duchovi a ten vyčaroval 40 mís plných třpytivých démantů než bys řekl švec. Pak se krásně oblékl ,aby se princezně líbil a vydal se s průvodem služebnic a služebníků k paláci.

Král ho uvítal a když viděl tu nádheru Aladdínova průvodu, hned mu princeznu dal za ženu. Aladdín byl na vrcholu blaha. Denně se procházel se svou spanilou ženou zahradami, plnil jí každé přání.

Kouzelníka Magrihana Masúda mezitím napadlo, že se podívá do kouzelné křišťálové koule, jak se vede Aladdínovi v podzemí. Nevěřil svým očím, když ho viděl v zámecké zahradě, s princeznou po boku. Došlo mu, že se Aladdín nějakým způsobem dostal k lampě. Popadl ho vztek a rozhodl se, že lampu od Aladdína lstí dostane.

Dorazil do Aladdínova města, přestrojil se za kupce a na ulicích vyvolával: „Vyměňte starou lampu za novou! Vyměňte starou lampu za novou!“

Princezna se zrovna dívala z okna a dala se kupci do smíchu. Pak ji ale napadlo, že vyzkouší, jestli kupec myslí tuhle bláznivost vážně. Vzala v Aladdínově ložnici starou lampu, která ležela na nočním stolku, nevěděla totiž o jejích kouzelných schopnostech.

Vyměnila ji s kouzelníkem za novou a vůbec nevěděla co učinila. Kouzelník ji ihned začal třít a z lampy vyletěl duch. „Jsem otrok pána lampy. Poroučej, já udělám.“ zvolal.

Kouzelník Magrihan Masúd popadl Jasmínu kolem a pasu a zvolal:“Odnes mě i s princeznou do mého paláce daleko osud.“

Když se Aladdín vrátil domů, nenašel tam svou mladou ženu. Služebná mu řekla, jak šla paní vyměnit lampu a Aladdínovi došlo, kdo v tom má prsty. Zoufal si, že se s Jasmínou už nikdy nesetká!

Vzpomněl si však, že má ještě kouzelný koberec, na kterém vyletěl z jeskyně! Utíkal pro něj a poručil mu, aby ho zanesl k Jasmíně. Koberec s vznesl do výšky a letěl přes hory i údolí, daleko předaleko.

Doletěl až do komnaty, kde ležela na polštářích princezna Jasmína, oči měla opuchlé, jak pro svého miláčka slzy prolévala. Ze shledání měli oba takovou radost, že by byli pro samou lásku na Magrihana Masúda, zlého kouzelníka, zapomněli. I začali se mezi objímáním radit, jak na kouzelníka vyzrát a dostat se domů.

Konečně princezna dostala nápad. Aladdín nasedl na koberec a vyletěl z komnaty. Schoval se v křoví a čekal, jak si princezna poradí s kouzelníkem.

Kouzelník se vrátil domů a byl překvapen, když princezna svolila, že s ním povečeří. Myslil si, že už má vyhráno.

Princezna usedla ke stolu, ale nic nejedla a kouzelník, jak do ní byl zamilovaný, jí řekl, že pro ni udělá, co bude chtít. I řekla Jasmína: „Přála bych si vyzkoušet kouzelnou lampu. Dones mi ji.“

Magrihan Masúd se div nepřetrhl, aby princezně vyhověl. Ta ale, jakmile měla lampu v rukou, začala ji třít a vyvolala ducha. Tomu pak poručila: „Odnes tohoto muže do vězení, ať už ho vícekrát nevidím!“ A duch byl i se zlým kouzelníkem v mžiku pryč.

Aladdín vylezl ze svého úkrytu a chválil princeznu, jak si s Magrihanem Masúdem dobře poradila! Vzali lamou, nasedli na koberec a vrátili se zpátky do svého království! Spolu pak žili šťastně, dokud neumřeli.