Za časů knížete Hárána ar-Rašída žil ve městě Bagdádu muž jménem Sindibád. Jeho otec byl bohatý kupec a když zemřel, nechal Sindibádovi velké jmění. On však do roka utratil celé jmění za hlouposti, dobré jídlo a pití. Rozhodl se stát se námořníkem. Přidal se k družině kupců, kteří se chystali na plavbu do zámořských zemí. Pluli mnoho dní a nocí, tu a jinde zastavili, vyměnili a prodali zboží. Cestování se mu líbilo, bedlivě si všímal cizích lidí, učil se jazyky a zajímal se o jejich zvyky.
Jak se tak plavil, připlula jeho loď ke krásnému ostrůvku, plného stromů. Sindibáda a celou posádku velmi vábilo ovoce na těch stromech, vůně květů a zpěv ptáků. Vyšli na pevninu a užívali si krásy ostrova. Když si nejvíc libovali, zaslechli, jak kapitán, který zůstal na lodi, mává a křičí: „Zachraň se kdo můžeš! Honem všichni na loď! Nejsme na ostrově, ale na hřbetě obrovské ryby!“ Jeden přes druhého skákali do moře a plavali k lodi.Ryba se však pohnula a to vyvolalo tak obrovské vlny, že to Sindibáda spláchlo daleko od lodi. Chytil se klády, která plavala ve vlnách a nepustil se jí, ani když už vyčerpáním málem usínal. Posadil se na ni, vesloval Ruskám i nohama a plaval a plaval. Plul na tom zvláštním plavidle už více než den, když spatřil v dáli zelený pruh země. Napjal síly a zanedlouho přistál u ostrova. Ulehl do trávy a spal jako zabitý. Když se probudil, vydal se na obhlídku ostrova. Jak oči napínal, narazil na velkou bílou kupoli. Prohlížel si ji, když najednou se nebe zatmělo a Sindibád viděl, že na ostrov se snáší obrovský pták. Uhodl, že je to pták Ruch, který snáší vejce na jednom ostrově a svá mláďata krmí živými slony. Napadlo ho, že by se s pomocí ptáka mohl dostat z ostrova. Rozmotal turban a přivázal ho k noze spícího ptáka.Když se pták Ruch probudil, vydral z hrdla strašný skřek, rozepjal křídla a vznesl se k obloze.
Nezastavil se, dokud nepřeletěl moře. Pak se snesl na vyvýšeninu v širém údolí. Sindibád se rychle odvázal z jeho nohy a schoval se za balvan. Když se uklidnil, všiml si, že balvan za kterým se schovával a země na které klečel, nejsou z obyčejné půdy. Země byla celá pokrytý démantovými oblázky a mezi démanty se vyhřívali velcí černí hadi. Sindibád se polekal a pomyslel si, že teď je jeho život zpečetěn! Pokud nezajde hladem a žízní, sežerou ho hadi. V tom před něj dopadla z výšky mrtvá ovce! Na zkrvavené zvíře se nalepily démanty, až se jeho srst celá třpytila. Vůně krve přilákala velkého orla, který se snesl, aby si kořist odnesl. Sindibád nelenil, chytil se ovce a orel odnesl mrtvé zvíře i sním. Letěli nad ostrovem a orel se po chvíli začal snášet dolů. Usedl na skalní vyvýšenině, aby si sežral svou kořist. Sindibád ani nedutal, obávaje se, že bude roztrhán orlovým zobákem. Tu se však přihnala na orla tlupa lidí, křičeli a bušili kyji do skal. Orel se polekal, nechal ovci ovcí a uletěl pryč. Lidé se vrhli k ovci a jaké bylo jejich překvapení, když u jejích nohou viděli skrčeného Sindibáda. Ti lidé byli lovci démantů a kupci a pozvali Sindibáda, aby s nimi vstoupil na jejich loď a odplul pryč.
Sindibád nabídku přijal a zanedlouho už opět brázdil na lodi širý oceán.
Jednoho dne se však strhla veliká bouře a vítr loď odnesl k neznámému pobřeží. Celí nešťastní bloudili po pobřeží, až dorazili k obrovské jeskyni. Nikde nikdo, tak lehli na zem a usnuli. Probudilo je dunění. Vyskočili a spatřili jednookého obra lidojeda!
Když je spatřil, velice se zaradoval a vydal se před jeskyni zapálit oheň. Potom vybral několik nejtučnějších námořníků a upekl si je na ohni. „Přece se nenecháme sníst!“ zlobil se Sindibád. A vymyslel v hlavě plán. Když obr po jídle usnul, vzali námořníci velké klády, rozžhavili je nad ohněm a vrazili obru lidojedovi do očí. Obr se probudil a šíleně řval a vyváděl, ale námořníci už odplouvali s lodí na moře. Obr se ale nedal tak lehko porazit. Popadl obrovské balvany a házel je po lodi. Častokrát se trefil a loď nakonec potopil. Námořníci se až na jednoho všichni utopili. Tím jedním zachráněným byl Sindibád.
Z kusu lodi si udělal vor a na něm plul mořem dál.
Vysílením usnul, a když se probudil, viděl že vor se zachytil na nějakém ostrově. Sindibád sebral síly a vydal se do vnitrozemí ostrova.
Pocítil velkou radost, když narazil na člověka! Byl to stařeček s dlouhým černým plnovousem a dobráckou tváří. Sindibád se s ním dal do řeči a poprosil stařečka Zuraika (tak se jmenoval), aby ho dovedl do nejbližšího města. „Rád bych tě dovedl, chlapče, ale nemůžu už téměř chodit. Musel bys mě vzít na záda a do města donést. Neboj, není to daleko!“ odpověděl stařeček.
I posadil si Sindibád starého muže za krk a udělal pár kroků. Podivil se jak je stařeček těžký, jako kdyby vážil víc než pytel kamení! On mu ale ovinul nohy kolem zad, stiskl koleny hruď a začal se chechtat. „Vyzrál jsem nad tebou, hlupáku“ volal „teď mě budeš až do smrti nosit na zádech!“
Přitom tloukl nebohého Sindibáda do zad a popoháněl ho k běhu a vůbec ho všelijak trápil.
Jak se s dědkem na zádech plahočil krajinou, došli ke stromu, na kterém rostly vinné hrozny. Sindibád z nich vymačkal šťávu a z té nechal vykvasit silné dobré víno. Když se ale chtěl vínem posilnit, stařec Zuraik mu nádobu vytrhl a pil a pil, až si pocintal svůj dlouhý vous vínem, ale vůbec mu to nevadilo a víno vypil do dna. Potom usnul. Sindibád cítil, jak starcovy nohy povolují pevné sevření, takže neváhal setřásl ho ze sebe, ležícího hodil na zem a vydal se svobodný a bez břemene dál.
Vesele si pískal, že se zbavil odporného Zuraika a myslel na to, jak ho jeho černý vous neustále škrábal na krku. Konečně je volný!
Po několika hodinách chůze došel do města Basra. Na ulici potka hlouček hezky oblečených mužů, zastavil se tedy u nich s žádostí o pomoc. Vyprávěl jim své příhody a trampoty a když se zmínil o ostrově, který se stal rybou, kupci si začali zmateně šuškat. Potom řekli: „Že tys Sindibád, kupec z Bagdádu?“ Radostně Sindibád přisvědčil a oni ho začali objímat a vítat, protože to byli kupci, kteří se zachránili, když velryba smetla jejich loď. Vzali Sindibáda na svou loď, hezky ho oblékli a dali mu najíst a dali mu zboží, které mohl prodat. Sindibád si nyní vážil obyčejného života, dobře prodal zboží a zakrátko zbohatl. Vrátil se do Bagdádu jako vážený kupec a když vyprávěl později svým dětem o dobrodružstvích na moři, ani jedno mu nevěřilo.