Tábor Berušek

Rozhodli jsme se Vám trošku přiblížit naše táborníky, abyste měli alespoň představu o tom s kým je kdo ve stanu a jak po dvou dnech tábora vypadají :).
A měli také krátce odpovědět na otázku co se jim na táboře líbí a co ne. Pozitivní je, že v kategorii "nelíbí se mi" nic na odevzdaných papírcích nebylo (zatím).

Na spoustě berušek bylo vidět, že s rodiči (případně prarodiči) poctivě trénovaly a tak nám cesta ubíhala a těch několik zastavení nebylo vůbec potřeba.
Na tábořišti nás už čekala kromě spousty zavazadel u stožáru také Danny, Čegi a Zuzka. Byl krásný horký sluneční den, úplně ideální pro začátek tábora. Atty rozdělil holky do stanů a mohlo začít vybalování. Nestačil jsem zírat, jak jsou malé slečny vybaveny – kutil Tim by jim nemohl konkurovat! Třeba Káťa suveréně vybalila kladívko a začala s přitloukáním kapsářů, které si se spolubydlící Aničkou přivezly. Ostatní holky předváděly různé nože, s jejichž použitím bych se nebál strávit měsíc na pustém ostrově. Kristýnka zabodovala novým typem led lampičky a ostatní holky zase těmi nejroztodivnějšími plyšovými mazlíky :).
Samozřejmě mladé slečny nejsou vždy tak úplně se vším spokojené a tak jsme sepisovaly reklamace, které byly promptně vyřizovány. Stručný seznam: - ve stanu nám roste tráva!, bydlí tu brouci a pavouk, těžko se zavírají dvířka, mám nakloněnou postel (asi 80 stupňů), mám v poličce obal od cizího bonbónu, co mám dělat?!!!, mám v poličce prach, jedna malinkatá dírka v celtě.
A tak se měnily plachty za nové, opravovala dvířka stěhovali pryč pavouci, vázaly provazy na zavěšení krojů – no prostě byla toho spousta. A kdo že nám to s kým vlastně bydlí? Bráno od leva: Atty + věci, Tíťa + Bárča, Barča + Monička, Linďa + Dáňa, Woody+Pája, Káťa + Anička, Aňa P. + Bizi, Kristýnka + Michalka (která dojede v úterý).
A co že to bylo k obědu? Polévka se zeleninou a rizoto – kupodivu i přes množství sladkostí, které holky před obědem konzumovaly a které se nedalo přehlédnout, docela baštily, takže byla Áňa se Zuzkou za kuchařský tým spokojeni.
Nejočekávanější část denního programu – totiž polední klid, holky strávily vyvalováním se ve stínu nebo ve stanech s provedenou klimatizační úpravou (vykasaná plachta).
Ale jak už to bývá, tento program uplynul velice rychle a už se pěkně sedí v kroužku kolem Attyho a seznamuje se s režimem dne – to jako kdy se vstává, svačí, obědvá, hrají hry atd. A hlavně také jaká se musí na táboře dodržovat pravidla – tudíž jsme podepisovali táborový řád.
Po těchto nutných oficialitách si nováčky vzala na starosti Čegi a společně vytvářeli komix ze života berušek – to byla poslední část nováčkovské. A Maky s těmi staršími členkami hodnotila uplynulý rok a vzpomínaly na jednotlivé akce.
Už společnými silami se vydaly společně s Pepim na cestu na Dálný východ. Jako karavany se snažily pronést přes pouštní piráty(ky) co nejvíce zboží a směnit je s obchodníkem Lakym. No a když měly nějaké penízky tímto stylem vydělané, tak kam by měly HOLKY jinam vyrazit, než ke kupci. Znáte to – samé hedvábné šátky a jiné pro holky atraktivní věcičky, tomu se nedá odolat.
Do davu s nimi se vmísil i nenápadný pouliční umělec, který do té doby venku jen píšťalou „dráždil kobru“. A rychlostí takové chásce vlastní z ničeho nic sbalil na pultě pásek a vyfrčel z obchodu, v zápětí následován obchodníkem. No a znáte holky – ty aby u něčeho takového nechyběly – vydaly se pronásledovat zloděje taky. A neuvěřitelně se jim to vyplatilo, protože ho svými brutálními metodami zastavily a předaly obchodníkovi. Ten se rozplýval vděčností a slíbil jim předat nějaký dar. Taková Pávčice si už určitě představovala ten hedvábný „topík“, ale mělo je všechny čekat překvapení….
Málem se totiž dostaly do velkého průšvihu. Do davu na tržišti zavítal na nosítkách sám sultán Hárun ar-Rašíd, aby si vybral novou manželku. To samotné zní celkem slibně a takhle bohatě vdát některou z berušek by bylo i pro náš tábor velice přínosné :). Ale háček byl v tom, že sultán vydržel s každou novou drahou polovičkou jen den a noc a potom ji nechal setnout….. Naštěstí ho naše holky moc neoslnily – buď byly prťavé nebo moc hubené atd. Ale zaujala ho dívka stojící s námi společně v davu. Její jméno znělo Šahrazád. Tu si nakonec i přes protesty svého rádce – vezíra Džafara – nechal odvést do svého paláce….. Uf, ještě že tu nemáme žádné krasavice :) a tak jsme s klidem mohli jít na večeři.
Obložené chleby byly i zdrojem zábavy, kterou začala Pávčice při svém žonglérském kousku s rajčetem, její výkon překonal Pepi rozšířenou sestavou o prvek s nohou.
Po čištění zubů a úklidu ve stanu byl takový zjednodušený ale o to slavnostnější večerní nástup, při kterém se sice nesnímala vlajka, ale rozdávaly se šátky nováčkům, kteří uspěli při nováčkovské zkoušce – a to byli všichni.
No a protože sliby se mají plnit, tak za námi přišel kupec, který slíbil, že se odvděčí za chycení zloděje. Zavedl nás k Bobrůvce a představil svůj dar, který až do této chvíle připravoval. A byl to…… chvíle napětí……. Ještě jedna chvíle napětí….. LÉTAJÍCÍ KOBEREC! Nádherně se vznášel nad klidným vodním tokem a jeho záhyby se lehce vlnily, jako by nás zval: „ Pojď, posaď se, prolétni se…..“
A tak jsme uposlechli a postupně si na něj všechny holky pod vedením Maky vysoukaly a pohodlně se usadily. Kupec nám ještě vysvětlil, že se let musí trénovat stejně jako jízda na kole, ale holkám to docela šlo a tak vyrazily dál na projížďku – no vlastně spíš prolítku :). Zabrzdily až u sultánského paláce, kde dívka Šahrazád zrovna začínala vyprávět jednu ze svých pohádek – MUTABOR. Když pohádka skončila, rozhodnul sultán, že dívku ještě ušetří, ale musí mu vyprávět další příběh. Jen jsme ještě slyšeli, jak s tímto rozhodnutím nesouhlasí vezír, ale to už se najednou kolem rozhořely tisíce světel, zajiskřilo se a koberec holky odnesl přímo do pohádky…… ale to nás bude čekat až první táborový den a musíme se na to řádně vyspat!
Tak holky s koberce zmizely ve svých stanech a právě včas, protože nad táborem začala taková malá bouřička, která zase rychle přešla a holky pak už klidně spaly. I když některé o to více zavrtané ve spacácích.
Ještě než Vám tady dáme prostor si přečíst pohádku MUTABOR, tak souhrnem, máme se dobře, žádné slzičky po maminkách první večer nebyly (jen trošku kvůli bouřce) a ani žádné zranění – ťuk, ťuk do dřeva.
Takže hezkou dobrou noc nultého táborového dne a příště se dozvíte, co holky zažily v pohádce MUTABOR na vlastní kůži.
P.S. dle Attyho slibu se už tedy tímto prostřednictvím dozvídáte (jestli jste se tedy pročetli až sem), že námětem pro letošní tábor jsou Pohádky tisíce a jedné noci a název je ŠAHRATÁBOR!!!

Také podle toho vstávání vypadalo a na JÓGA rozcvičku je Maky s Čegi vytáhly až po 20 minutách. Všichni se pěkně protáhli, i když to ze začátku vypadalo, že opět usnou.
Ale nestalo se tak a sešli jsme se u snídaně – chlebem s marmeládou a čajíkem. U jídla je vždy největší drbárna a tak jsme zjišťovali, jak na koho zapůsobila první táborová noc. A kupodivu, nikdo kromě bouřky si na nic nestěžoval, zima nebyla – prostě pohodička.
Vztyčení vlajky jsme zvládli na jedničku –možná proto, že byl dnes vlajkovou četou Pracovní tým. Dokonce i kázeň byla vzorná a vlajka důstojně vystoupala až nahoru.
No a potom se to už rozjelo přesně podle pohádky Mutabor, kterou jste si měli možnost nastudovat :). Neopakovatelný byl Pepi, který chtěl být proměněn kouzelným práškem na čápa a tak se vžil do své role, že by mu mohli leckteří menšinoví kluci závidět :) – no dovedete si představit, jak se holky nasmály. Čegiin program, byl tímto prohlášen za velice úspěšný :).
Důležitou částí dopoledne byl nácvik nového táborového songu. Stejně jako loni i pro letošek složil Atty táborovou písničku, která se vztahuje k táborové hře. A jestli byl loni Petr Pan bomba, tak toto dílko jde ještě dál. Holky se ho naučily v neuvěřitelné rychlosti a s nadšením si jej celý den pobrukovaly a tento pohled samozřejmě mistra – autora – velice těšil. Protože třeba takový pohled na zpívající Moničku, která s nadšením úžasně artikuluje je největším oceněním – teda myslím :). Stejně jako pohled na ni, když v poledne baštila kuře na paprice a okamžitě jej prohlásila za nejoblíbenější jídlo. A bašta to byla opravdu obrovská. A když mi sama dobrovolně umyla ještě Bizi po obědě ešus, co jiného člověku ještě chybí ke štěstí? :) Ale nebojte, zítra si to umývání vyměníme. A Bizi navíc přibude jeden lísteček k sultánově kytičce – což je velice zajímavá novinka zde na táboře a určitě zaslouží malé pozastavení a vysvětlení.
Sultánova květina: to jsou takhle na nástěnce kytičky s jednotlivými okvětními lístky a uprostřed každé je jméno Berušky a také malinkatý sáček na vzkazy. V případě, že je Beruška hodná, udělá něco hezkého pro ostatní bez říkání, tak jí tam přibude nenápadně další okvětní lístek a vzkaz, za co to vlastně je a pochvala pro ni. Ale naopak, když se milá Beruška zlobí, vzteká, provádí lumpárny a třeba podvádí při hrách, tak chudák kytičky uvadá a lístečky naopak ztrácí. Ale vzkaz v obálce jim napoví co příště vylepšit.
Odborky: to bylo téma po poledním klidu – každá světluška si vybrala obor lidské činnosti, který je jí blízký a podle toho jí roveři vyhledali patřičnou odbornou zkoušku – u světllušek vlastně zvanou světýlko. A tak se plnily světýlka tanečnice, cyklistka, zdravotnice, čtenářka, modelářka, houbařka a kdo ví co ještě. Největší pozornost budil pár Pávčice Laky, kteří to na táborovém náměstíčku vytáčeli v rytmech polky a valčíku – už jen společenský oblek jim chyběl.
Ale ten jim rozhodně nechyběl v dalším programu, kdy se berušky musely zamaskovat tak, aby pronikly na sněm čarodějů a zjistili, jak zachránit sultána proměněného v čápa. No holky to pojaly každá velice originálně a tak tu po lese pobíhaly polonahé zablácené postavy obalené trávou a větvičkami – no vůdce Atty jen protáčel oči, když viděl tento akční Pepiho program. Ale protože byl shodou náhod na čarodějném sněmu, tak mohl opravdu jen koulet očima.
Hlavně, že se holky bavily a že získaly prášek na přeměnu sultána zpět. No a tak jediné co ještě zbývalo, bylo dohonit a zlikvidovat Kašenora s jeho strážemi. To mohu vylíčit velice barvitě, protože jsem se nějak omylem přimíchal do role strážce a čelil potom davu rozběsněných Berušek, z nichž každá druhá křičela: „Kopejte, kousejte, škrábejte.“ No nasazení bylo veliké, Kašenor nakonec z 10ti kolíčků, které se holkám na něj podařilo připnout, zešílel. No a my z Lakym – teda vlastně stráže, měly padla a šly si foukat bolístky a přemýšlet o tom, jak by nejraději očesaly všechny lístky na Sultánových květinách :).
Holky potom zaslouženě odpočívaly až do večeře – do výborného těstovinového salátu, po kterém se jen zaprášilo. A některé vyznavačky kuřete na paprice si pochutnaly na zbytcích od oběda.
SPADLA NÁM TU KOMETA!!! A hned několik! Ale byla to jen hra, tak se nemusíte strachovat. To se nacpe míček do punčochy, udělají se dvě družstva, 2 branky a 2 týmy a snažíte se si nahrávat a dát gól. Ale pozor – tuto „kometu“, která za sebou vleče punčochový ohon můžete chytat jen za něj. Nejdříve to vypadalo jako pěkně těžký úkol, ale nakonec se zadařilo a Pávčicový – tudíž můj tým porazil všechny ostatní :).
Ale protože už se přesýpací hodiny povážlivě dosypaly, bylo na čase spěchat zpět na koberec, aby nás dopravil zpět z této pohádky (MUTADOR). Protože po dosypání posledního písku v hodinách bychom tu zůstali uvězněni a to nikdo nechtěl. Navíc umění letu na koberci už si holky osvojily a stalo se pro ně zábavou. Dokonce některé z nich prosily, ať mohou na létajícím koberci přespat – což jim bylo z pochopitelných důvodů zakázáno, ale nápad to není úplně nezajímavej, takže to možná s roverama někdy do konce tábora ještě zkusíme.
Ve večerním šeru nás čekal ještě jeden let a to opět k paláci, abychom si mohli vyslechnout další z Šahrazádiných pohádek. Tentokrát byla o Ebenovém koni a byla velice neobvyklá. Holky byly na koberci pěkně rozmístěny, ten se jen lehce pohupoval a holky napjatě poslouchaly neuvěřitelný příběh….. do kterého se v zápětí přenesly……. A celý zítřejší den ho budou prožívat.
Hlídka pro dnešní noc hlídala ve složení: Woody, ahoj tady pepik – ano ten tam hlídal s ní a teď využil chvilkové opuštěnosti notebooku a Pája. Každá po hodině.
Očekávala se chladná noc, tak jsme všichni uléhali pořádně navlečeni. I pracovní kruh zalezl před půlnocí a v táboře se rozhostil neobvyklý klid, hvězdy nádherně zářily a řeka šuměla pod líně pochrupujícím létajícím kobercem. Hezké sny.

Dnes se jóga z bezpečnostních důvodů jako rozcvička nekonala (někdo by mohl přimrznout k zemi :)), ale všichni přidali nějaký ten cvik k dobru v kolečku.
Mezitím stihl přijet spolehlivý Horváthexpres :), který nám dováží zásilky od rodičů z města. Mockrát děkujeme za tuto opravdu expresní doručovací službu.
Musli s mlékem některým slečnám nevonělo a tak se musel domazávat chléb s medem. A jako každé ráno jsme skoro nestíhali nástup, jak jsme se do poslední chvíle vybavovali v jídelně. To je drbárna, to bych vám přál slyšet :).
Na nástupu se nic netypického už nedělo, kromě Lakyho vysvětlení jak správně a hlavně skautsky podávat levici. Ale po nástupu, než stihl vezír dne, kterým byl Laky, obodovat stany (dnes si dělám zálusk na plyšového ňufíka za pořádek já! Atty, který ho vyhrál za nejčistší stan včera už nemá šanci!!!) jsme milé slečny vyfotili u jejich dočasných příbytků, ať mají rodiče i vizuální kontrolu. Jen u Kristýnky se nelekněte, Michalka jí dorazila až navečer a tak jsme požádali o zapózování pana vezíra Lakyho.

Po všech těchto ranních formalitách byl už konečně čas věnovat se pohádce o Ebenovém koni, do které nás večer přenesl létající koberec a ve které se nám odsypával drahocenný písek – totiž čas.
Představte si, jak princezna s okouzlujícím bratrem princem :) – totiž se mnou si jen tak společensky sourozenecky (znáte to) klábosí a do toho tam vtrhne nějaký výstřední koktající trouba se sluhou a koněm a po chvilce koktání z něj vypadne: „Přiiiiiššššššeeeeeellllll jsssssssseeeeeeem Tě požáááádddddddaaaaat o ruuukkkkkku, Aňňňňňňo.“
Na to se ségry zeptám: „Ty ho znáš?“
Ségra Aňa zamečí stejně jak v reklamě na T-mobile: „Neeeeeee“.
No tak takhle nějak to začalo. Když jsem vysvětlil milému příchozímu, že jako nemůžejen tak vlítnout do paláce a odvézt si mou ségru, tak vlastně uvedl, že je vynálezce a za ségru mi dá vynález létajícího ebenového koně a ať si ho vyzkouším. No na to jsem pochopitelně slyšel a vyrazil na projížďku. Vychytaný to moc neměl, protože se nedalo moc zatáčet, občas se mi do „kopyt“ zachytily princovské nohavice, ale jinak dobrý. No a co se zatím dělo v komnatách? Vědec předvedl další ze svých vynálezů – výměnu osobnosti a přehodil Makyin mozek a myšlení do těla Čegi a samozřejmě naopak – no prostě něco. Ale zajímavý byl návrh, který vynálezce udělal a to, že je schopen zkonstruovat cokoliv a ať holky vymyslí za tento program nějaký projekt. Po dlouhém přemýšlení a vymýšlení nejrůznějších „užitečných“ vynálezů vyhrálo nakonec samoobslužné vznášející se lehátko :).
No a byl čas na trošku akčnější program s názvem V cizí zemi, který Berušky při malé anketce vyhodnotily jako nejlepší. No posuďte sami. Jsme v cizí zemi, mají tady divné zvyky a díky tomu trpí. Třeba a hlavně se neumí vůbec správně obléci. Někdo je navlečen tak, že by v létě téměř umřel, jiný klepe kosu, další dělá ostudu na fiktivním nástupu. A tak úkolem bylo těmto lidem správně poradit a pomoci. No takže v reálu to vypadalo tak, že holky z tlouštíka navlečeného Pepiho strhávaly oblečení ale tomu se to pochopitelně moc nelíbilo a tak z toho byla velká bitka. U Lakyho to samé a Atty byl takový „buránek“, který byl na nástupu ve skautském kroji s rozepnutou košilí na ruby, šátkem místo na krku na hlavě, ověšeném řetězy a v růůůůžovoučkých kalhotech. Takže až uvidíte některé lehce lechtivé fotky, nemusíte se děsit, šlo právě o tuto hru. A jak jsem už psal – holkama vyhlášenou za nejoblíbenější.

No ale konec srandičkám, je třeba taky trošku pracovat a hlavně proto, že nás večer čekají opékané buřty, tak holky připravovaly oheň a také uklízely po lese staré zprávičky z her.
Oběd se nám trochu posunul, ale výborná česnečka se spoustou opečeného chleba a čína to vynahradily a holky se jen oblizovaly – jsou prostě vzorné. Službu v kuchyni měl tým Červené skautky (Káťa, Kristýnka, Woody, Tíťa a Monička) a tak pomáhaly s umýváním nádobí a hlavně intenzivně likvidovaly spoustu zbylého opraženého chleba. Hlavně Káťa se pro něj přes kuchyň naběhala asi miliónkrát :))).

Před druhou hodinou nastala velká chvíle pro Bizi a Pávčici, které se chystali na složení zkoušky Tři kapky rosy a dnes je čekalo 6 hodin o samotě. Když jsem je doprovázel do lesa na určená místa, tak se mě sice snažily přesvědčit, aby mohly být spolu, ale podařilo se mi poměrně úspěšně jim vysvětlit, že by se ta zkouška potom musela jmenovat jinak. Poblíž míst, kde obě trávily oněch 6 hodin jsme potom chodili každou celou hodinu a pískali, když se ozvala odpověď (ta se ozvala vždy) tak bylo vše v pořádku. Ale nebojte, tato zkouška je jen pro ty nejstarší, nikoho jiného na ni vyhánět nebudeme.

A jak už to bývá, protože se nashromáždilo více faktorů k tomu, abychom potřebovali hezké počasí, začalo pršet. Takže jednak holky měly poměrně náročnou zkoušku samoty, i když měly pláštěnky a vybavení, jednak jsme neustále přesouvali program Výlet na kolech do Bobrové, který byl posléze zrušen. No a spousta dalších nepříjemností. Odpoledne se tedy hodně zpívalo, plnily se odborky, byla unesena princezna, kterou jsem při svém zkušební letu na ebenovém kole, totiž vlastně koni. Vynálezce se mi chtěl tím únosem pomstít, že jsem mu nedal svou sestru. Ale pochopitelně si na prince nepřišel a já si svou milou vydobyl zpět i když to nebylo u rybníku v Bobrové, kam to bylo původně v plánu.

Večeře byla tentokrát přesunuta až na večerní program, kdy kluci s velkým úsilím zapálili oheň v kaluži táborového kruhu, ale dlouhodobým úsilím se podařilo párky opéct a byly mňam. Samozřejmě nechyběl let na koberci jednak pryč z pohádky o Ebenovém koni a večerní let za poslechem nové pohádky Uplakané princezny. Takže na zítřek se máme na co těšit.
Večerní usínání probíhalo poněkud rušněji a tak měla hlídka co dělat s utišováním. Dnes hlídala Tíťa s ňufíkem, kterého jí Atty předal na večerním nástupu za nejlepší pořádek (zase mi uniknul :(). A po Tíťi přebírala hlídku Barča S. Obcházeli jsme tábor, občas se ohřívali u kamen a pili čaj, prostě pohodová hlídka. Dokonce jsme tu měli i kontrolu od Policie ČR, takže se nemusíte o své děti bát.

Takže abych to shrnul, všichni jsou stále zdraví, veselí a v pořádku. Holky plnící zkoušku samoty přišly na večerní nástup v pořádku, takže není důvod k obavám. Počasí se už alespoň teplotně také vylepšuje a my se těšíme na ta slibovaná vedra.
Jo a ještě nesmím zapomenout, že dorazila Michalka, takže Kristýnka už není sama ve stanu a co nejdříve jí opravíme fotku s Lakym na fotku s Míšou :).
P.S. A závěrem chci poděkovat za sledovanost, protože už v dnešní (středeční) ranní poště bylo znát, že o nás čtete :). Klidně nám můžete psát i vzkazy na tzv. ventilačku – na stránkách nahoře úplně pravá ikona.

Pošťák Dušan opět spolehlivě dorazil až k tábořišti a dnes nám došla opravdu zajímavá pošta. Upoutalo mě několik stejných obálek pro různé členky tábora a za nedlouho jsem se měl dozvědět cože tyto tajemně podobné obálky obsahuji. Přiběhla ke mně totiž Monička, ta její velká kukadla na vrch hlavy a co to jako znamená. Po shlédnutí obsahu zjišťujeme, že někteří rodiče zřejmě založili nějaký klan, který dětem zasílá tajemné dopísky s domácími úkoly, ať o prázdninách nezleniví . Ale dokud tyto úkoly nezasílají vedoucím, tak proč ne :))).
Holky vstávají opět velice rozpačitě a vytáhnout je na rozcvičku trvá opravdu věčnost – už se z toho stává pomalu zvyk. Dnes holky opět zajódovaly (odvozeno od slova jóga), takže namáhavé to rozhodně nebylo.
K snídani byla teplá vtipná kaše (krupičná se smajlíkem z kakaa) a studený čaj. Nad kaší se všichni olizovali – tedy až na Pávčici – a nezbyla ani trocha.
Daně Daně – Pepiho bojovka, kdy holky musely dát v šanc své cennosti ze stanu a zaplatit jimi daně, které byly velice přísné v tomto královstvtdí, sultánství nebo emírství – už v tom začínám mít zmatek. Jenže připlacení daní byli okradeni zlodějem, kterého potom téměř celý zbytek programu naháněly, obíraly ho o cennosti a vraceli je daňovému úředníkovi. Samozřejmě to nebylo nezjištné a za navrácené věci pěkně úředníka kasírovaly. Jednoduše řečeně taková pěkná bojovka uprostřed táborového náměstíčka.

No, ale abychom holky moc nechválili, musím napsat, že dnešní vezír Pepi odhalil spoustu nepořádku ve stanech a po bodování na tom nebyly holky zrovna dobře a tak ustoupil program do pozadí a čekalo se až provinilci uklidí k vezírově spokojenosti.
Tím jsme se ochudili o cenné minuty dalšího programu, kterým byla zdravověda. Zkoušely jsme holky naučit pár základních věcí, které by mohly (doufejme že ne) v životě potřebovat. A zde je opět místo na pochvalu, protože toho hodně znaly a opravdu se snažily. Každý si vyzkoušel jak obvázat krvácení tlakovým obvazem, jak zaklonit hlavu pro uvolnění dýchacích cest atd. Škoda, že nás vezír přerušil s tím, že je čas na další program. No snad ještě bude čas si to zopakovat. Hlavní chvála patří Bizi, Pávčici a Woody – prostě těm nejstarším –je vidět, že mají s první pomocí zkušenosti.

Určitě jste viděli pohádku šíleně smutná princezna. Nevím jak naše Berušky, protože s rozesmíváním princezny moc zkušeností nepředvedly – no ale nebude předbíhat.
Mocný sultán vyhlásil, že rozesmívat princeznu může každý když zaplatí 5 dyrhamů. Jenže Vy, rodiče, jste daly holkám špatné kapesné, směnárna tady nikde nefungovala, takže nezbývalo než vyrazit na brigádu. Úklid v roverských stanech by se jim asi moc nezamlouval, tak se hlavní pozornost směřovala k Bobrůvce protékající za kuchyní. Táhly zde totiž zrovna spousty těch nejrůznějších druhů ryb. Takže holky zalehly na lávku, speciálními udicemi lovily rybičky a ty pak nosily na trh, kde získávaly penízky. Objevovaly se tu pěkné kousky – mečouni, pstruzi, sumci, kapři, lososi a dokonce Danielka přinesla rybí filé :))).
Když bylo dost penízků, tak se vytvořila fronta před palácem a stráž pouštěla za poplatek postupně jednu světlušku za druhou dovnitř. Ale princeznička pořád nic. Takto marně jsme promrhali čas až do oběda. No alespoň jsme díky lovu měli večer rybičkovou pomazánku :))). To si ještě zaslouží vysvětlení: rybičky byly totiž malé špalíky dřeva plavoucí po potoku no a co nás nenapadlo, místo avízované rybičkové pomazánky jsme večer připravili pouze suché chleby a na misku jsme nasypali piliny z dřeviště. No a komentovali jsme to tím, že je to pomazánka z holkama nalovených rybiček. Holky sice na chvilku znejistěly, ale pak jsme tak tak zabránili tomu, aby tento vtípek zbaštili – ne i s navijákem, ale i s pilinama a tak jsme raději rychle donesli tácy s pravou rybičkovou. No dostaly ony nás.

Ale to jsem trochu předběhl čas a vrátím se k obědu. Nezapomenutelné obilné placky usmažené jako karbanátky – mňam i masožrout jako já si pochutnal a to nemluvím o vegetariánovi jako Laky – ten se nabaštil také dobře. Holky dojídaly tyto skvělé placičky ještě v průběhu celého odpoledne. Mňam, mňam, sakryš, teď jsem si málem poslintal klávesnici!
Teď maminky potěším a nezapomenu napsat, že si holky v Poledňáku důkladně umyly nohy v lavorech s teplou vodu. Bavilo je to hlavně proto, že se snažily našlapat co nejvíce bublinek ze směsi sprchových gelů, jejichž vůně naplnila tábořiště.

Odborky, odborky, odborky – spoustě holek přibývají razítka splněných bodů velice rychle a v prvním odpoledním programu měly další možnost jejich počet rozšířit. A tak se dělala smaženice z hub, opět se tančilo, četlo a kreslilo.
Obličejové masky ze sádry, které navazovaly na tento program se holkám nečekaně moc líbily – nevím jestli to bylo tím, že byly celé zaplácané od sádry nebo potom viděly jak vlastně jejich xichtíky vypadají :).

Protože jsme zklamali při rozesmívání princezny, dal nám sultán poslední možnost. Doporučil, abychom vyrazili do nejzazšího koutu jeho země a získali jednoho lovce tygrů, který je prý v rozesmívání kapacita.
Osedlali jsme tedy naše „koně“ a vyrazili po skupinách po značkách, které vedly až k lovišti tygrů (rybník u Radešína). Timur (tak se ten tygrobijce jmenoval) nebyl sice moc nadšený, že by měl nechat své oblíbené činnosti a vyrazit za nějakou uřvanou fiflenou, ale nakonec souhlasil. Ovšem pod podmínkou, že mu holky pomohou s lovem tygrů. Zasvětil je do rodinné tradice úspěšného lovu tygrů – je to sice velice tajné, ale Vám to prozradím, jak se to dělá. Kdybyste nááááhodou, třeba při procházce kolem skautské chaty Mercedesky :) nebo po cestě na nákup nějakého tygra potkali.
To se musíte hrooooooozitánsky opatrně připlížit až skoro k tygrovi, vybafnout na něj, on se lekne, vyskočí po vás a v ten moment mu musíte bleskurychle vrazit do chřtánu předloktí se speciálním chráničem a druhou rukou ucpat tygrovi frňák – a je Váš. Párkrát jsme to natrénovali a šlo se do akce. Holky sice naučenou techniku použily, ale nakonec zvítězila jejich vlastní, účinnější. A tak za každé vytažení „ocásku“ tygra získali jednu kartičku. Timur byl s úlovkem spokojen, osedlal svého koně a jel s námi do tábora.

Princezna se mu moc nezamlouvala, pořád do ní tak nějak šťouchal a jak má pádnou paži, tak asi trochu přitlačil a najednou se princezna skácela z lavičky a vysypalo se hromadu šroubků, matiček, osiček atd. Všem okamžitě došlo, že to byl obrovský podvod a sultán na nás tímto způsobem vylákal náš celodopolední výdělek dirhamů. Protože se zalekl Timurova hněvu, dal mu nakonec svou daleko krásnější druhou dceru a rychle vyklidil pole. No a my mohli jít na tu výše zmiňovanou rybičkovou pomazánku.

Nástup jsme odbyli v rychlosti, aby měly holky dostatek času na vaření čaje v Šahrazádině čajovně. No a potom ještě malá estrádka a šlo se na létající koberec vyslechnout známou pohádku o Alibabovi.
Hlídku dnes měla Čegi s Bizi a Pávčicí a pokud víme, tak „během jejich služby se nic zvláštního nestalo“ :).

Na závěr dnešního dne mám ještě úpěnlivou žádost o Vaši shovívavost při čtení těchto reportáží, protože větší část jich je psána s ještě zalepenýma očima po pár hodinách spánku a to potom zpětně sám zírám, jakých chyb jsem schopen.
A ještě úplně, úplně na konec Vám chci oznámit, že většina táborových fotografií bude k vidění v pátek večer na naší fotogalerii, kam je přístup z okénkovských stránek. Teda aspoň mi to náš webmaster slíbil. No a to nejlepší nakonec – nakonec fotek, bude zvukový soubor s táborovou písničkou. Tak se těšte! :)

A doopravdy úplně poslední připomínka :D. Do článečku Táborové osazenstvo - Berušky byla dodána poslední fotečka Kristýnky a Michalky, kterou jsme dlužili. Takže se omlouváme rodičům a snad jsme je moc nevyděsili. Holky opravdu na táboře jsou :) a vypadají spokojeně, ne? :)

Snídaňový jogurtík zmizel v každém za rekordní čas nástup se také odnástupoval velice rychle a holky vyrazily na dlouho očekávaný program pod vedením vezíra Čegi. Po tomto úvodu byste si mohli myslet, že půjde o kdo ví jakou zábavu, ale pravdou je, že se začaly tenčit zásoby dřeva a tak byl tento program dlouho očekáván tak maximálně kuchyní. Holky stahovaly klestí a klacky a za první program nám na dřevišti vyrostla pěkná hromada.
Naštěstí se tím holky moc nevyčerpaly a do tří následujících sportovních disciplín nastoupily s velkým nasazením. Slalom mezi stany okralovala Woody, zatímco cestu z kopce a zpět do kopce se špalkem dřeva vyhrála s přehledem Barča S. O dopravě špalku pomocí „golfových holí“ (sekera, palice, kladivo) Vám toho bohužel moc neřeknu, protože jsem to jednak neviděl a Pepi teď vyrazil na likvidaci noční hry a po jeho návratu budu snad už na internetu u Tulisů…….

Sezame otevři se!!! To je heslo, které holky bez váhání použily při vstupu do Alibabovy jeskyně – tedy do jeskyně loupežníků a postupně se proplétaly spletitými chodbičkami, kterými je vedl modrý provázek. Na každém rohu je čekaly spousty zlata, jen se k nim ale dostat – a tak se házelo kostkou a pořád dokola znovu a znovu se vyptávaly otrokyně Mardžány co na určité číslo můžou a nemůžou. To vše tak dlouho, až bylo všechno zlato vytunelováno a převezeno na kárce do tábora.
Vrcholem dnešního dne byl alespoň pro mě oběd – zbožňovaný segedínský guláš. Polední klid byl aktivní jako každý jiný – holky prostě nenapadne si na chvilku zalehnou, ale pořád brousí po tábořišti. Službu na umývání nádobí měli Bizoni, takže Bizi, Danielka, Pája a Barča J. Měli byste vidět, jak svědomitě nádobí umývali a s jakou pečlivostí drhnout obrovské hrnce a nedají si pomoci. Asi to budu muset nafilmovat, aby maminky věděly, jaké mají doma pomocnice a náležitě jejich pomoci v budoucnu využívaly :).

A zase to počasí! Místo slibovaných veder a sluníčka dééééšť :(. Ten zkomplikoval Maky další program a tak se místo seznámení s bratrem Alibaby – Kásimem zpívaly holky v paláci pod vedením Attyho a Pepiho. Ale musím říct, že takové klidné zastavení v náročném dni není vůbec špatné a tak se holky vyvalovaly na matracích v paláci, zpívali o 106 a byl neuvěřitelná pohodička a déšť venku nikdo neřešil – snad jen Maky, které dala příprava dost práci. A abyste mi věřili, zkusím uveřejnit ve fotogalerii i jeden videosouborek se zpíváním, tak se těšte na páteční večer až noc. Náš webmaster se bude snažit.
A co tipujete, že bude za další program? Věřím, že minimálně tak polovina typů byla správných. Začíná to na O……. ano, jsou to odborky, každý kdo uhodl si připočte bodík. Pája mi vysvětlovala kde se co čistí a maže na kole, ukazovala jak se zatáčí i s ukazováním na levou a pravou stranu a také odbočovala na papírových křižovatkách. Odborku cyklistky má už skoro na dosah.
Drak Barči J., který modelaří s Áňou měl také včera už první zkušební let a Danielka byla proklepnutá ve zdravovědě tentokrát od Danny. Už se těším, až v novém skautském roce budou rukávy holek obsypány odborkami :) – no dobrá, když každé alespoň 1 přibude, tak to bude fajn.
Pohřební cesta – strašidelný název programu a opravdu nelhal. I když jsme Kásima – chamtivého bratra Alíbaby nepoznali osobně, zjistili jsme, že se vydal do jeskyně s pokladem, o kterém mu bratr dobromyslně řekl no a padl do rukou loupežníků, kteří s ním udělali krátký proces. Naším úkolem bylo dopravit jeho ostatky k důstojnému pohřbu. Trochu morbidní, ale ve skutečnosti se jednalo o to, prověřit schopnost družinové spolupráce. Na děrovaný létající talíř byly uvázány 4 provázky a doprostřed položení míček. Družina musela projít těžkou trasu v lese a míče neshodit – záleželo na každém „článku řetězu“ v jejich partě. Však to také bylo občas hodně napínavé a nervy některých světlušek nevydržely a trošku se do sebe pustily. Ale opravdu hrdí jsme byli na Barču S., Káťu a Woody, které se ovládly a celá skupina díky tomu hodně získala.
Víte co je mé oblíbené jídlo? Těstoviny se špenátem a kuřecím masem! No Áňa mě asi neposlouchala až do konce a tak se kuřecí maso nekonalo, ale zbytek ano, takže jsme se na večeři pěkně nadlábli. A vyhlašuji další typovací soutěž – hádejte kdo z holek nebaštil špenát?

Večerní nástup byl ve znamení blížící se noční hry. Od rána totiž koloval seznam, na který se mohli napsat zájemci o noční hru. To, že se ráno napíšou všichni jsme předpokládali, ale tak trochu jsme doufali, že s blížícími se stíny a tmou si to alespoň část holek rozmyslí a seznam se začne zmenšovat. Ale ono pořád nic. Čekal nás totiž ten nejhorší typ noční hry – tedy pro vedení. A to ten, že holky jdou jednotlivě na určitou trasu a to znamená, postupné buzení a hodně pozdní usínání pro pracovní kruh.
Proto jsme to ještě pojistili při večerce a ta byla tentokrát dost strašidelná – ale nezabrala a seznam byl pořád plný. No co se dá dělat. Sbohem sladký spánku.
Ale ještě než se přeneseme k noční hře, nesmím zapomenout, že poslední světluška bez žlutého šátku zmizela z našeho tábora a to ne proto, že by někdo odjel, ale Michalka splnila Nováčkovskou zkoušku a Atty jí slavnostně předal žlutý šátek. Měli jste ji vidět, jak jí oči zářily štěstím
Večerní odlet na koberci se nekonal, protože v této (ahoj tady zase pepik, zdeny se sel podivat na hygienu, která nám sem právě přijela) (už jsem zpět – paní vypadá mile, tak si s ní snad Atty úspěšně poradí) pohádce se zdržíme pravděpodobně déle než v předchozích.

Poplááááách. Loupežníci zjistili adresu, kde bydlí Alíbaba a označili se jeho dům znamením. Ale protože to jeho otrokyně Mardžána zjistila, požádala o pomoc naše holky, které postupně vyrážely ze svých spacáčků na noční cestu lesem, kde byla dlouhá ulice s mnoha domy jen spoře osvětlenými a holky dělaly na všechny tyto domy stejná znamení. Důvod je jasný – zmást loupežníky a uchránit Alíbabu.
Kupodivu i při buzení nebylo větších problémů a nakonec všechny holky absolvovali tuto cestu tmavou noční ulicí i přes to, že se tam pohybovala různá individua v lehce podroušeném stavu nebo třeba strašidelná kočka. Podle očitých výpovědí (holek samých) se prý vůůůbec nebály. Zajímavé, že Mardžána, která je vodila na začátek ulice od nich slyšela pravý opak.
Ale úspěchem je, že cestu zvládly všechny a my šli spát už v 1 hodinu. Atty moudře posunul budíček o hodinu (hádejte kam) a tak se holky dobře vyspaly do následujícího dne. Odpočinek bude potřeba, protože dorazí na půl dne na návštěvu vlčata ze Zubíku a tak je jasné, že budou společně provádět lumpárny. No tak tedy dobrou noc a doufejme, že po probuzení už dorazí ty avízované nefalšované letní dny!

Jsem to ale hlava děravá! Já Vám málem zapomněl říct, že Bizi s Pávčicí vyrazily na další úkol neboli na další kapku rosy. Dalším úkolem byla výprava do okolí s vařením a spoustou dalších úkolů. Cestu jim značil Laky a Duo je z povzdálí sledovala, takže se nemusíte bát, že by byly bez dozoru. Holky uvařili po cestě polévku a těstoviny a na závěr i trošku zmokly (viz. Foto). Takže i další kapka je určitě zasloužená, stejně jako propršená šestihodinová samota. Tak a už jen dodám, že jsme nezapomněli v tomto dni popřít Kristýnce k svátku a už vážně končím, protože kdo jste se dočetl tou spoustou zmatených řádků až sem, tak máte můj obdiv a další bod. A já si dám předsevzetí psát naše článečky kratší.

Po noční hře jsme tedy vyspávali skoro do 8, ale po Danielčině budíčku už muselo všechno běžet jako po drátku. A to proto, že jsme čekali velkou návštěvu od vlčat. Původně měli dorazit v 9, ale potom přišla smska, která informovala o zpoždění a nějakou dobu po ní dorazil sám Pepa Býk s velice aktuální zprávou – na Zubík dorazila kontrola z hygieny a chystá se k nám. Naštěstí jsme měli vše v pořádku a tak to bylo v pohodě. Možná i Attyho šarm zapůsobil :).
Díky tomu všemu jsme se ale s vlčaty shledali až po 11 hodině. Na plánu bylo společné vaření v kotlících a na přípravu oběda byl nejvyšší čas.
Když už se nad čtyřmi ohništi vařily polévky, byl čas na společné hry. Šátková bitka Angličani proti Skotům všechny nadchla – běhali s barevnými krepáky na hlavách a vytahovali šátky. A protože v nejlepším se má přestat, došlo na obsahy kotlíků a všichni se šli naobědvat.
Potom se už vlčata chystala k odchodu, takže jim Berušky na rozloučenou zazpívaly táborový song, který se dle reakcí líbil – zvlášť potom refrén.
Nás čekala ještě práce – nějaké ty kosmetické úpravy míst, kde byla ohniště na vaření. A protože se udělalo hezky a sluníčko pálilo, chtěly se holky mermomocí vykoupat. Netušily, že po poledním klidu pro to bude určený program, který pro ně připravila Čegi. Základem bylo projít poměrně dlouhý úsek řeky a vytěžit co nejvíce zlata. Holky i v koupacích botech zakopávaly a padaly do vody a byla to docela veselá podívaná.
A Anniččin program pokračoval rukodělkami, ve kterých vyrobené předměty se prodávaly na trhu v programu následujícím.
Džafar spřádá plány – a my byli u toho. Holky v čele s maskáčovou Kristýnkou se připlížily k jedné skalce na které Džafar kuchtil nějaký lektvar a nutil ho svému sluhovi. Co zbylo milému sluhovi jiného, než se napít a zjistit, že je to prudký jed. Ještě štěstí, že holky slyšely jaké přísady Džafar do kotlíku vkládal. Šipky z větví je dovedly ke spícím strážím, které strážily jednotlivé protilátky. Chvilku trvalo je posbírat a vylouhovat a podat bezvládnému sluhovi. Naštěstí byl lektvar účinný a nebožáka se podařilo zachránit. A my měli v záloze prověřený protilék v případě, že by zrádný Džafar použil jed třeba proti samotnému sultánovi.

Protože byla večeře trochu náročná – (Langoše, mňam) a posunula se, při čekání vybalil Atty spoustu nástrojů a v paláci s holkama tvořili takový malý orchestr. Vymýšleli, jak by asi zněla džungle, potůček nebo vodopád v džungli – no prostě paráda. Ještě když je takový program završen výborným langošem, tak to nemá chybu.
Od odpolední bouřky ještě pořád trochu krápalo, ale i tak se uskutečnil večerní nástup, i když v pláštěnkách. Ňufíka za úklid dostala už podruhé Tíťa (i když Atty mi tu přes rameno závistivě dodává, že měl být jeho :)).
Protože byl už pokročilý čas, jen se zhodnotila včerejší večerní hra a spěchalo se na koberec k dalšímu letu za pohádkou.
Mimochodem noční hra se obecně líbila, malý strach přiznaly všechny a nejstrašidelnější atrakcí byla vyhlášena děsivě mňoukavá kočka v podání Čegi.
Při letu na koberci musely holky trochu kličkovat mezi kapkami, protože se zase docela rozpršelo, ale Šahrazádino vyprávění bylo tak poutavé, že déšť už ani nevnímali. Dnešní příběh byl o Abů Kírovi a Abů Sírovi – viz. Pohádky.
Hlídka dnes vyšla na Káťu a Aničku Obrovou pod vedením Danny.
Ale to ještě nebyl celého dne konec. Tedy pro holky ano, ne pro pracovní krychli, teda Čegi, Maky, Pepiho a Lakyho. Vylákali jsme je s Attym do auta s tím, že jedeme navštívit vlčata na večerní radu. No a nebylo to tak. Nebylo jim to divné ani když jsme vyjeli na opačnou stranu než je Zubík, tak jsme jim to museli prozradit sami.
Zavázali jsme jim oči šátkama, zakázali mluvit a začala kličkovací jízda po Bobrové, aby ztratili orientaci. No a nakonec je vysadili v lese za Radešínem. Vysvětlili jsme, že oči může mít otevřené jenom Čegi, Maky, že si může sundat šátek až po půl hodině, po další půl hodině Pepi a nakonec Laky.
Na cestu jsme jim přidali batůžek s kofolou a malou krabičkou, ve které byl dort s nápisem I cesta dlouhá tisíce mil začíná prvním krokem :). Ještě samozřejmě dostali mapu, která jim byla v daném okamžiku na nic a mobil pro případ nouze.
Ztížené to bylo ještě o něco tím, že Maky celý den držela zkoušku mlčení do Tří orlích per a už tak to měla náročné a tento výjezd ji prověřil dokonale – zvládla to.
Tisíc mil to očividně nebylo, byli jsme s Attym mírní a Čegi – starou Bobrovačku podcenili, protože do tábora dorazili asi za hodinu a půl a Laky měl ještě zavázané oči. No poučení pro příště.
Dobrou noc.

Celé táborové osazenstvo vyrazí dnes na výpravu do okolí přes jednu noc. Spát budou sice venku pod celtou, ale hned vedle „spřáteleného domu“, kam bude možnost případě problémů zalézt (to kdyby padaly trakaře nebo kdyby díky větru vzduchem létaly berušky, což by se vzhledem k váze většiny z nich mohlo snadno stát :-)). Podle příznivé předpovědi počasí se ale nic takového nenastane, takže doufejme, že si všichni tuto jistě perfektně připravenou výpravu užijí na sto procent.

Ale proč Vám to všechno píši já a ne slohově nadanější Zdeny? Věc se má prý takhle – celý tým vedení tábora má jednak plné ruce práce s přípravou dnešní výpravy, druhak je zavalen úkoly od Břéti, které poctivě kolektivně plní. Takže modré obálky tentokrát vyšly i na ně – alespoň si taky něco užijí :-).

A co se stalo významného za včerejší den? Představte si, Attymu se povedlo opět získat Ňufíka za pořádek, takže může být spokojen. Zdeny zase nic, chudák, konkurence je ale veliká. Tuším, že nejvíckrát doteď ukořistila Ňufíka Tíťa.
Táborová nálada je výborná, všechny berušky se usmívají, žádné slzičky a naštěstí ani žádný úraz, nemoc ani nachlazení – zkrátka všichni jsou spokojení a zdraví, takže maminky a tatínkové, můžete být v klidu a jenom tiše závidět, jak se na tom táboře mají skvěle :-).

Vyřídila jsem vše, co bylo třeba, takže se s Vámi loučím. Jakmile se dozvím další zprávy z výpravy, co nejrychleji tu budou.

Podle posledních zpráv Berušky za dnešek ujely na kolech 25 kilometrů, což je podle mě úctyhodný výkon. Jsou to šikulky!
Opět se stala spousta zajímavých věcí - v Radkově se například konala pouť. Dovedete si jistě domyslet, co se dělo. Holky se vrhly na Attyho a přemlouvaly ho s psíma očíčkama tak dlouho, že si nakonec mohly zařádit na řetízkovém kolotoči.
Všichni si také zajezdili na Sklenském rybníku ve člunu - prý prostě paráda.

Touto dobou už mají naši táborníci dávno postavený přístřešek, pravděpodobně právě skončili s opékáním špekáčků a chystají se do hajan. Nemusíte se bát, žádné trakaře rozhodně nehrozí. Sice je čas na spánek, ale holky asi ještě neusnou - prý jsou neúnavné, pořád někde pobíhají, řehtají se a provokují rovery, kterým se už klíží oči :-).

Závěrem - všechny (tedy všichni, třeba tento článek čtou i rodiče některého člena vedení mužského pohlaví) jsou v pořádku, zdravotník musel ošetřovat pouze několik štípanců a jednu malou odřeninu (netuším, komu patřila).

Omlouvám se za stručnost - přece jenom, víc informací se jim už do SMS zprávy nevešlo. Můžete se těšit na zítřejší článek od Zdenyho, který bude jistě o dost podrobnější.

Máme tu víkend – sobotní ráno k nám dorazila Ééééliška, která se bude na táboře prostřídávat se Zuzkou. A hned jí připadnul první program nazvaný barvířská dílna.

Ranní nástup byl poměrně štědrý – jako „manažer pro svátky, narozeniny a jiná táborová výročí“ jsem postupně před vůdce tábora předvedl jednotlivé Aničky, které dnes slavily svátek (naštěstí ranni chladno se dnes nekonalo) a ty obdržely nějaké ty dobroty a i rodiči vyrobené přání – to patřilo i Kristýnce, která také oslavila svůj svátek na táboře.
No a vrcholem těchto „oslav“ byl potom vynikající dort „made by paní Obrová“ – byl opravdu vynikající, takže se holky jen oblizovaly a navíc jsme to využili i pro ztížění zkoušky Tří orlích per pro Maky, která po úspěšném včerejším mlčení dnes absolvovala 24 hodinový půst jen o vodě na více způsobů (studená, vlažná, teplá.. :)). No prostě jsme Maky dělali chutě a smáli se jejím nápadům, ať jí kousek schováme :).
V barvířské dílně holky s Eliškou vyráběly batikovaná trička a dílo se jim dařilo a budete to moci posoudit na vlastní oči – jen ta časová náročnost! Vyrušovaly s tím i na zdravovědě! :).

Následný program byl opravdu legendový, protože stejně jako v pohádce o Abů Sírovi a Abů Kírovi se holky vydaly do „lázní“. V praxi to znamená, že se roztopila vojenská sprcha a holky byly postupně naháněny do zaplachtované „koupelny“ a do sprchy jim byla pumpována teplá voda – prostě lázně. To nám to potom krásně na tábořišti vonělo – ale netrvalo to pochopitelně dlouho :).
Průběžně s velkým mytí byl zdravovědný program v jídelně – zkoušeli jsme obvazovat odřeniná kolena s mastným hojivým polštářkem, který se teď na odřeniny doporučuje více než nějaké zásypy, obvazování kotníku, čištění ran atd. Holkám se dařilo a to i těm nejmenším, takže v jídelně panovala spokojenost. Doufejme, že to rychle nezapomenou a budou umět použít i doma nebo na rodinných výletech.

Jako poslední šel do lázní Džafar. Holky věděly ze včerejška od Šahrazády, že musíme získat jeho červenou šerpu, kterou nosí kolem pasu – a při koupeli na to byla ideální příležitost. Plán se podařil, ale to by nebyly holky – obzvlášť Bizi, Pávčice a Woody, na kterých se značně podepisuje blížíce se puberta – aby neprovedly nějakou lumpárnu – a tak nezůstalo jen u šerpy, ale Attymu, alias Džafarovi zmizely ze sprchy všechny věci. Nebýt pumpujícího, věrného služebníka Lakyho a jeho turbanu, nevím nevím, jak by to s Džafarem dopadlo.


Protože se konečně udělalo táborové počasí a sluníčko pálilo, byl první poobědový program v řece. A na řadu přišly stříkací pet-lahve. Holky vstoupily do řeky u mostku za kuchyní a snažili se nás – piráty – vytlačit výše po proudu, abychom nemohli chránit území s cennými rybami. V případě, že nás zasáhly, museli jsme postoupit o 5 kroků zpět proti proudu – to samé platilo pro ně. A jak to v řece vypadalo? Stříkalo se o sto šest, zakopávalo se o kameny a padalo do osvěžující řeky, ječelo se, střídavě podnikaly nečekané vypady členové jedné či druhé party. No a nakonec se to zvrhlo v chaotické stříkání a dovádění v řece – však uvidíte ve fotogalerii. Při boji jsme měli posilu v podobě Tesis a Mejši, kteří nás na den navštívili i s Matýskem.
Osobně za nejlepší část těchto bojů považuji okamžik, kdy jsme cákali na Maky stojící na břehu a ta couvala tak dlouho, až spadla do odpadovky s výborným borštěm z oběda :))).

Tohoto osvěžení a dobré nálady musel Atty využít a tak opět následoval program „prácička“ uklízelo se okolí tábora po hrách, dělalo se dřevo, prostě holky byly v plném nasazení.

Za to byly odměněny ještě jedním dnešním vstupem do řeky. Čekala nás plavba s lodičkama. Ty ale bylo nejdříve nutné vyrobit. Laky s Maky přinesli zásoby kůry z lesa, připravili polotovary a holky potom vytáhly vlastní nože a snažily se a snažily. Společnými silami jsme vyrobili takovou malou flotilku, každá Beruška si loďku vybavila vlajkou a téměř jsme mohli vyrazit do peřejí.
Ještě jsme samozřejmě loďky slavnostně a hlavně rychle pokřitili na nejrůznější jména.

Na Makyin povel loďky odstartovaly následovány svými majitelkami. Já osobně svou loď ztratil hned na začátku, tak jsem raději fotil nejrůznější pády do řeky :). Zase z toho byla samozřejmě spousta legrace a pořadí loděk u lávky nebylo zase až tak důležité ani v prvním ani v druhém kole.

Ale na večeři bylo poznat, že jsme dnes vydávali hodně energie nejen při těchto vodních bitvách – obložený chléb zmizel jak mávnutím kouzelného proutku.

Ještě jsme stihli návrat z pohádky, večerní nástup (kdy za celodenní pořádek ve stanu obdržel Ňufíka opět Atty – to se mu to udržuje pořádek – když se za celý den do stanu nedostane :) a pak se sesedli u ohně s trochou nervozity očekávali chvíle následující.
Holky totiž už od odpoledně věděli, že bude táborová soutěž ve zpívání a vybíraly písničky, plánovali s kým se spojí do skupinky, když si ve zpěvu moc nevěřily atd.

Konečně se podařilo rozdělat oheň :), zasedla přísná porota a mohlo se začít. Atty s Pepim fungovali an požádání jako hudební doprovod a této nabídky bylo hojně využito.

Zpíval každý a moc hezky – někdo to sice trošku kazil smíchem, který ho z nějakého důvodu přemohl, ale příjemný poslech to byl. Jak prohlásil Laky: „i já jsem poznal, že dobře zpívají“. To tedy platilo hlavně pro Michalku, protože – a to budu teď trochu předbíhat a potěším „Tachirovce :)“, se stala absolutním vítězem. Zpívala s takovým nadšením, úsměvy, hlasitě a tak procítěně, že nás to všechny naprosto dostalo. Písnička „Jdou, vojáci, jdou vojáci, jdou….“ tak zněla v hlavě snad všem ještě při usínání ve stanu a celý následující den – opravdu snad každý si ji pobrukoval. Tomu zpěvu prostě nechybělo srdíčko a bylo to znát.

Po ohni následoval tradiční večerní rituál - všichni přesunuli na létající koberec a všichni jsme si vyslechli Šahrazádinu pohádku o Sindibádovi, která byla námětem táborové výpravy – ale to ještě holky nevěděly…..

Zatímco se všichni zavrtávali do spacáčků, Bizi s Pávčicí se chystali na splnění poslední Kapky rosy. Měli prokázat svou odvahu. V hostnoucím večerním šeru vyrazili postupně po lesní cestě vedoucí z tábora podél potoka do tmavého lesa. Bylo to asi 600 metrů k rozsvícené lucerně na kameni, kde si mohli otisknout razítko potvrzující složení zkoušky.
Pávčici jsem potkal, když jsem se vracel z instalace lucerny – přitištěn ke stromu jsem sledoval jak kolem proběhal suveréně jako buldozer, bez známek zaváhání a strachu. Spíš jsem tedy tušil obrys postavy, protože tma už byla pořádná a jakékoliv světlo bylo zakázané – po cestě se nadalo zabloudit.
Nevím jak na tom byla Bizi, protože při seskakování z koberce po konci pohádky ji pěkně vyděsil Pepi, který v černém hábitu s dvěma červenými čelovkami místo očí vypadal jako nějaký příznak. Ale sebrala odvahu a slavnostně Vám všem můžeme oznámit, že holky vše úspěšně splnily. Atty šel poté prověřit náročnost trasy a vrátil se po kolena od bláta :) – takže lehké to rozhodně nebylo.

Hlídku měla dnes Michalka s Kristýnkou společně s Maky. Ve srubu zatím probíhala dlouhá rada o zítřejší výpravě. Kdo jak s kým pojede, jaké věci se sbalí, kam a kdo přiveze autem oběd, večeři – kdo odveze věci ke Sklenskému rybníku – no prostě toho byla spousta a spát se šlo až po půlnoci.
Dobrou noc.

P.S. Kajman mě asi zabije za tu spoustu fotek, ale berte to jako malou kompenzaci odmlky. A kdo by také odolal a neuveřejnil je, že? Více jich bude opět co nejdříve ve fotogalrii - viz baner na této stránce.

Dalším typickým nedělním zvykem je vánočka k snídani – ten byl také dodržen a „okořenili“ jsme si jej ještě koláčkama od Janečků, kteří využili služeb pošťáka :). Mňam, prostě dobrota.

Ale na nástupu už to vypuklo. Holky byly informovány o tom co a jaká zavazadla si mají sbalit, že stan před odjezdem musí být uklizený atd. No prostě spousta informací. Na balení měly hodinu a v okamžiku kdy byly hotovy, kontrolovala Duo, zda jim něco zásadního nechybí.

Asi opravdu po té hodině jsme rozděleni na skupiny, s výpravovým zavazadlem č. 1 (špetka, pití, svačina), okoleni vyrazili po prvním úkolu na plavbu. Prvním úkolem bylo složení papírové lodičky – totiž záchranného člunu, který musí mít samozřejmě každá správná loď.
Cesta vedla směr Bobrová a za Bobrovou do blízkosti zříceniny starého hradu.
Tady jsme ochutnali svačiny, protáhli si nohy a hlavně obchodovali. A obchodování nebylo vůbec jednoduché. Holky jako lodní flotila pod vedením Sindibáda převážely zboží od jednoho obchodníka k druhému, v závislosti na tom, jak se měnil kurz daného zboží. Když bylo skoupeno hodně lístečků žluté barvy, logicky se nedostatek zvedla jejich cena na trhu a naopak klesla cena lístečků ostatních barev, kterých bylo na trhu dostatek. No holky se v tom za chvilku naučily chodit a kdyby nebyla Wall Street za mořem a nebylo to na kole tak daleko, tak způsobí určitě krach burzy i tam :).

Další cesta vedla poměrně po rovince, do Moravce (okolo pštrosí farmy!) a po malé silničce do Radkova. Zde nás čekala zrada v podobě poutě. A jak Vás už Pavlínka informovala, Atty podlehl četným žádostem. Kdo by také nepodlehl. Slovíčko „prosím“ zaznělo snad miliónkrát, holky klečely na kolenou. A když i Čegi „podržela“ pracovní kruh tím, že začala přemlouvat Attyho, už nešlo nic moc dělat.
Holky se tedy vrhnuly na řetízkáč jiné na Asterixovu loď, ale musíme uznat, že byly rozumné a atrakce opustily před stanoveným limitem a dokonce i Attymu poděkovaly.

Sluníčko už pěkně připalovalo a my jeli mezi poli dále po cyklotrase do Pikárce a dále po žluté k Hornímu Tisu. Tam u rybníku jsme si dali polední pauzičku, holky v táboře nám uvařily výbornou hrachovku a jako druhé těstoviny s tuňákem a zeleninou. Mňam – výborný. Pávčici tak chutnalo, že si nedočkavostí těstoviny vyklopila do klína :))).

Užívali jsme si polední pauzy – teda snažili jsme se, ale holky byly vážně neúnavné a ani chvilku nedaly pokoj, zlobily, provokovaly – slušný utrmácený rover ani na chvilku očka nezamhouřil :).

A tak jsme jeli dál – teď už společně, neděleni na skupiny, protože cesta vedla polními cestami. Další z úkolů na cestě byl překonat lanovou lávku s balónkem. Někdo si troufnul vzít balónek do ruky a používat jenom jednu, někdo si troufnul u toho ještě zpívat – to jsme vyprovokovali zpěvačku Michalku, jestli to zvládne i s písní na rtech – Jdou vojáci, jdou… :) – zvládla. A stejně tak všichni ostatní jen bez zpěvu :).
Při další cestě se podaříl malý příkopový karambol Danielce – ten se obešel bez viditelných škod na těle, Monča měla menší štěstí a tak jsme jen lehce vydezinfikovali koleno a bylo to v pořádku. Jen pozor, Monča nám dala jasně najevo, že „nesnáší utěšování“ :) – takže kdybyste ji někdy uklidňovali a konejšili, tak na to pozor :).

Další zastávka byla už konečná. Dorazili jsme ke Sklenskému rybníku, kde nás přivítal starý woodcrafter Bobr, kterého jsem si pamatoval z výprav před spoustou let.
Nechal nás spát v lese u rybníka, ukázal místo na oheň a my začali stavět přístřešek. Původní předsevzetí nechat holky postavit přístřešek samotné okamžitě padnul a tak Atty určil mě s Lakym, ať si to vezmeme na povel. Nevím, jak je to možné, ale my sotva pletli nohama a usínali za chůze a holky řádily, svíjeli se v záchvatech smíchu, věšely se na nás – prostě pořád čilé a v dobré náladě. Po neuvěřitelné náročné práci, kdy jen vysvětlit holkám kde je potřeba co uvázat jsme vyrazili k vodě. Holky se Sindibádem se plavily na člunu a zachraňovaly papírové loďky. Super program, kde jsme se pěkně vyblbnuli – i my s Lakym jako vodní příšery, které napadaly loď a cákali :). Sluníčko svítilo krásně až skoro do 8 hodin, tak jsme ve vodě vydrželi poměrně dlouho.

Večer – tedy po osušení jsme zasedli k ohni (který Atty zapálil na jednu sirku :)) a opékali buřty a zpívali. Touto cestou díky Jarošům za dodávku buřtů a ještě Svobodům za dovoz věcí jejich super autem.

Úplně se setmělo a bylo už na čase nechat spát chataře v okolí, proto jsme zazpívali večerku a zalezli pod přístřešek.
S vidinou zítřejšího vstávání před 5-tou hodinou, kdy už musím do práce jsem uléhal do spacáku s tím, že holky také padnou a bude klid, ale to jsem se dost mýlil.
Po několika nábídkách bonbónů a spoustech žádostí, že chtějí vidět fotky jsme nakonec usnuli. A noc byla krásně teplá a klidná.

Pondělní ráno se pod plachtou u Sklenského rybníku vstávalo jako v táboře – tudíž v 7. Snídaně byla trochu akční, když Anička odháněly mouchy z chlebů na tácu tak, že je všechny málem rozsekala :). Dopoledne svezl Bobr holky ještě jednou na své pramičce a po poděkování a rozloučení se vyrazilo k táboru.
Cesta byla bez problémů a dojezd do tábora se stihnul krásně na oběd.

Dnešní den byl trochu rozházeny, po tábořišti se likvidovaly věci po výpravě – holky se do uklízení přivezených věcí moc nehrnuly a tak musel být Atty docela přísný.
První poobědový program se holky cachtaly v osvěžující řece, kreslily si tetování po tělech a válčily mezi sebou Pepínem a Aničkou při vodních bitvách.

Následovalo plnění odborek, kdy se část holek plníci Plavkyni a První pomoc vydaly autem do Bobrové k rybníku. K závisti nás ostatních – ale to jen do té doby, než jsme po jejich návratu zjistili, že voda není nic moc a že řeka je asi lepší.
Ostatní plněné odborky – cyklistka, modelářka, tanečnice, čtenářka, sprotovkyně.

Na sluníčku se holky vyhřívaly i před večeří – to když s Aničkou nacvičovaly „bailando“ – taneční prvky do táborové písně – je to docela obtížné, ale uvidíme jak se s tím holky poperou.

Kavárna Orient – název Attyho večerního programu – holky pily nejrůznější čaje, baštily sušené ovoce a jiné dobroty a hrály pexeso – každý s každým.

Pak rychle hupky dupky na koberec a vyslechnout pohádku o Alladinovi. Šahrazád se nás potom v soukromí vyptala na naše úspěchy při stříhání Džafarova vousu a nastínila plán na jeho odhalení sultánovi. Ale ke vší smůle ji Džafar vyslechl a na holky zavolal stráže. Létající koberec byl naštěstí rychlejší a holky odnesl do pohádky o Alladinovi.
A jen Vám prozradím, že to byl poslední let do pohádky…… jednak bude poměrně dlouhá a jednak nám Džafar pořádně „zatopí“.
Ale nechme se překvapit.

Večerní hlídku měla Linďa s Danielkou za doprovodu Áni.
Byla krásná hvězdnatá noc, při které se pěkně usínalo. Ještě dodám, že jsou všichni v pořádku, Danny vyndala pár klíšťat a toť vše. Včera jsem Vám nechtěně zamlčel cestu Káti s maminkou na zubařskou pohotovost, ale během krátké chvilky bylo vše vyřízeno a Káťa dohnala výpravu.

Takže pro dnešek takto telegraficky. Mějte se hezky a dále nám fanděte.

Potkaly ho hned v prvním programu, kdy byl honěn strážemi kvůli krádeži jídla. Holky se k němu bez řečí přidaly a tak poznaly i muže jménem Magrihán Masůd, který se vydává za jeho strýce. Společně s ním jdou do jeskyně a hledají kouzelnou lampu. V jeskyni však uvízneme a teď babo raď, jak z toho ven?

Ještě štěstí, že objevili dva modří džinové. Nejen, že byli modří, ale také moudří a tak by se nám jejich pomoc hodila. Jen jeden z džinů je neuvěřitelně prolhanej, ale jak to zjistit, abychom neuposlechli právě jeho rad.
A tak je holky testovaly a zkoušely různými otázkami, podle kterých by mohly poznat, jak na tom kdo s pravdomluvností je.
Nakonec se vše zdaří a z jeskyně všechny dostává kouzelný létající koberec.
Když dorazil Aladin domů, nedočkal se moc vděku a jeho matka mu naopak vynadala, proč toho v jeskyni nevzal víc, než jen jednu hloupou starou lampu. Aladin ji chtěl vyčistit, ať vypadá lépe, ale když po ní přejel po třetí….., hádejte co se stalo? Ano, z lampy se zjevil džin a čekal na rozkazy.
Holky zkoušely tedy s lampou to samé a objevovaly možnosti „kouzelného džina“ :)

Práce džina není vůbec lehká a tak špagety s masem přišli k obědu více než vhod. A polední až odpolední parno zahnalo všechny na svlažení v řece. Holky pronikly dále proti proudu až za malý splav, kde se pěkně vyřádily.
Ale aby nebylo osvěžení až moc důkladné, vyhanala je ven Čegi a to kvůli pokračování jejího programu Bailando. Pohyby v rytmu hudby už byly daleko propracovanější a ladnější než při prvním pokusu a tak to byla příjemná podívaná za zvuku Pepiho kytary a Attyho klarinetu.

Jak moc se holky snažily při bailandu, tak přesný opak předvedly v dalším programu. Připravovali jsme totiž slibový oheň na večer a to obnášelo sehnat spousty jemného chrastí a otrhávat drobné větvičky a to se milým slečnám nelíbilo a sabotovaly to jak se dalo. Asi to vypadá, že díky tomu „opadá“ dost Sultánových kytiček.
Ještě že největší pracant Laky vše zvládl včas a tak hlavně díky jemu jsme byli připraveni k důstojnému slibovému obřadu.
Před ním nás však čekal nástup a hlavně večeře, na kterou jsme se všichni těšili, protože měla být pohanková kaše a tu jen málokdo z nás jedl. Ale Áňa nezklamala a byla to dobrota!
Na nástupu mimo jiných věcí obdržela Ňufíka (plyšového pejska) překvapivě Pávčice a holky ve vlajkové četě trochu nadurdily Attyho, že při spouštění vlajky „procouraly“ cípy vlajky po zemi. To je ale ostuda!
Samozřejmě jsme se nepřevlékali z krojů – vůdce Atty si vzal nováčky s sebou do lesů, aby s nimi ještě jednou a důkladně probral, jestli si jsou vědomi toho, co slibují a my ostatní jsme přešlapovali na táborovém náměstíčku a vykládali nebo sledovali stany na kterých se začali rojit létající mravenci. Čegi v tomto čase vysvětlovala starým členům, jak bude obřad probíhat a co je potřeba zařídit a jak se chovat.
Slib díky tomu proběhl v opravdu slavnostním duchu, hodně lidí bylo dojato, když se do úplného ticha rušeného jen cvrčky z luk ozývala slova světluščího slibu.
Všechny to zvládly a slavnostně obdržely slibový odznak a žlutou šňůrku na kroj. Společně propleteni v Gilwelský kruh jsme zazpívali večerku a popřáli si dobrou noc.
Slibový oheň pozvolna dohoříval – do tohoto slavnostního ohně se totiž nesmí přikládat, ani se nesmí hasit – musí prostě důstojně dohořet – a všude po tábořišti byla cítit ta pravá vůně léta. Směs trávy, vůně vody od řeky, hořícího dřeva, vůně smůly z lesa, to vše smíchané s vlahým letním večerem – tato atmosféra jen podtrhuje významné okamžiky v životě každého skauta.
Holky jsme zahnaly spát, jen hlídka Barča J. a o hodinu později Monča, obě s doprovodem Terky, zůstaly vzhůru a strážily klid tábora.
Jak se jim to dařilo nebo nedařilo Vám povím příště, protože tato akce jednak spadá částečně i do času po půlnoci a hlavně k ní nemám momentálně žádné fotky.
Takže dobrou noc a doufejme, že se všem čerstvým a konečně právoplatným členkám novoměstských Berušek, zdály jen samé hezké sny.

Rozcházíme se z večerní rady, v klidu zalézám do stanu s vidinou nádherných 5 hodin spánku, uklidněn tím, že nás všechny hlídá Móňa – takže je tábor v dobrých rukou.

Áňa sice šmejdila po tábořišti s tím, že slyšela zvěsti o chystaném přepadu oddílu, ale nechává mě to klidným a spokojeně uléhám. Slast prvních dotyků spacáku a polštáře však netrvá dlouho, protože za stanem uslyším nějaký šramot. Je jasné, že se mi někdo snaží sundat opatrně plachtu ze stanu. Takže se nakonec přece jen spát nebude. Opatrně vstávám a plížím se ze stanu. Dvířka nejdou otevřít bez hluku, tak je prudce rozrážím a vybíhám ze stanu. Venku narážím na černý obrys postavy, která vypadá jako by se na mě chtěla vrhnout. To jí samozřejmě nechci umožnit a tak jí popadnu a házím na táborové náměstíčko, kde si na ni klekám a páčím ruku za záda. Ale nějak mi s úlekem dochází, že něco není v pořádku. Čekal jsem houževnatý odpor nějakého svalovce, ale to co pode mnou leží je spíš měkké, hebké a voňavé :).
„Kdo to sakra, je.“: vypadne ze mě, částečně naštvaně a částečně vylekaně, protože se děsím, jestli jsem stvoření pode mnou něco neudělal.
„Hádej, kdo asi?“ – ozve se pode mnou hlas blondýnky – Pavlínky z pracovního kruhu oddílu.
„Ty seš ale blbá!“ šťavnatě si ulevuji z leknutí.

V průběhu tohoto rozhovoru ostatní už delší dobu bojují s Teem – vůdcem oddílu skautů, který odlákal pozornost tím, že vběhl do srubu a zhasnul plynovou lampu. Ale měl smůlu, že narazil na Pepiho s Lakym.

Pomalu zjišťuji, jak se věci mají – delegace z oddílu se vydala na malý přepad (který dříve avízovali Attymu), při kterém chtěli osobitě přivítat nové členky oddílu – Bizi, Pávčici a Woody. Chystali se jim pomalovat obličeje. Ale protože díky večernímu náletu mravenců na stan prvních dvou zmiňovaných byl jejich stan prázdný a ony spaly jinde, domyslela si bystrá blondýnečka, že se zřejmě Teo při kreslení mapky tábořiště a hlavně stanů spletl a označil jim jiný kruh stanů. No a když to vezmeme zrcadlově, tak v druhém kruhu na tomtéž místě spávám já. A to milá křehká blondýnečka nečekala, že se setká s několikanásobně hmotnější „světluškou“ :)))).

Postupně zjišťujeme, že k přepadovému komandu náleží ještě Luděk a Vesy, které postupně odchytáváme. A tak se všichni postupně procvičujeme ve vázání uzlů a pout, v používání lepící pásky atd. Vše se samozřejmě neobejde bez křiku a dohadování, takže Atty nás několikrát přichází napomenout.
Definitivně mu dochází trpělivost po jedné hodině, kdy nám všem vynadá, rozkáže propustit zajatce a jít spát.
Děkujeme tedy za zpestření noci (sbohem mých 5 hodin spánku) a loučíme se s komandem.
No nepomoci nám náhoda s přestěhováním holek, nevím, nevím, jak by to dopadlo. Měli jsme kliku. A navíc tuším, že někoho se jim zmalovat podařilo.
Tak asi takhle nějak jsme prožívali noc z úterka na středu.

Středa byla tedy trochu ospalejší, ale naštěstí jen pro nás, protože holky se přepadem budit nenechaly a kupodivu ho snášela dobře i hlídka Móňa, která poslušně svítila na zmítající se kluboko roverů, kteří se snažili svázat „splašeného“ Tea.

Celé dopoledne bylo ve znamení Alládiná, ale o tom Vám moc nepovím, protože jsem jako správný zaměstnanec pracoval a dorazil až na odpolední program.
Stal jsem se svědkem toho, jak si už Alladin přilétl pro svou Jasmínu, která pod slibem intimních radovánek ukradla svému vezniteli lampu i kouzelný prsten, nařídila džinovi, aby ho donesl co nejdál to půjde a přeskočila na létající koberec za svým milým Alladinem a našimi Beruškami.
Takže opět vše dobře dopadlo.

Z dalšího programu by měl určitě radost Břéťa, protože dorazil nefalšovaný učitel biologie Miky a holky čekal program týkající se – jak jinak než přírody. Seděly pěkně na louce na karimatkách a poslouchaly, jak vše co se dozvědí o berušce, musí dát do rýmu a těmito básničkami budou napovídat věčnému studentovi, který je zkoušen přísným profesorem.
Mikyho super metody fungovaly parádně, takže holky po tomto programu věděly spoustu informací o berušce a byly připraveny napovídat. Do hodiny onoho studenta se vetřely docela bez problémů a dokonce se jim dařilo i radit, takže poprvé tento student – průšvihář udělal zkoušku a navíc s jedničkou.

Večer přijíždí další návštěva – střediskový vůdce Piškot. Na program s názvem O nás bez nás nemáme povoleno jít a Piškot si odvádí všechny Berušky na kopec, kde vykládají o táboře, vedoucích atd. S podrobnostmi bohužel nemůžu sloužit, ale Piškot byl s průběhem spokojen.

Po jeho odjezdu už světlundy uléhají do spacáku a vydávají se do říše snů – ale ne na moc dlouho….. to se brzy dozvíte.

P.S. Omlouvám se za strohost některých informací, ale všichni zajisté chápete, že o programech na kterých člověk neví, se těžko píše a to i když máte bujnou fantazii. Snažili jsme se holky na táboře několikrát přemluvit, ať nějaký malý článeček napíšou, ale bezvýsledně. Takže kdyby se doma třeba nudily a vy jste chtěli, ať si pocvičí psaní, tak je přemluvite ať zpětně napíšou jakýkoliv článek týkající se tábora. Bude to určitě hezké počtení – přímo od účastnict. Věřím Vám, že se to podaří :).

K včerejšku jsem totiž zapomněl poznamenat velice důležitou, ba až zásadní věc. A to tu, že nás všechny tak zaujaly informace o beruškách, že jsme zapomněli na přesýpací hodiny….. a tudíž na včasný „násed“ na koberec a odlet zpět z pohádky. Přišla na to až Pávčice, ale bylo už pozdě a koberec nefungoval.

Tak tato nepříjemnost s velkými následky se udála včera a my nemohli zpět. Ale naštěstí tu byl ještě vděčný Alladin, který slíbil, že zkusí najít nějaké řešení.

A taky že jo. Vzbudil nás ráno velice brzy před rozbřeskem slunce – ještě před pátou hodinou a hned také vysvětlil proč. Když se totiž na jednom zvláštním místě pokloníte právě vycházejícímu slunci a pomyslíte si přání, splní se Vám. Nebylo dlouho na co čekat, protože východ slunce se blížil. Vyrazili jsme tedy na cestu posilněni musli tyčinkami, aby náhodou se náhodou někdo po ránu neroztřásl a nezkolaboval. Holky však poslušně cupitaly a překvapivé bylo i jejich rychlé vstávání.

Na místě jsme byli včas, za doprovodu Alladina jsme provedli patřičný obřad a spěchali zpět na tábořiště, přesvědčit se zda koberec bude fungovat. A fungoval! Rychle jsme se rozloučili s Alladinem, popřáli mu ještě jednou hodně štěstí s Jasmínou a už se cípy koberce zatřepotaly a my letěli zpět.
Po doletu jsme byli docela unaveni, takže byla ještě část dopoledne věnována patřičnému dospání.
Zbylý čas před obědem se pracovalo – kuchyně si žádala dřevo na topení. V tomto čase se k nám také donesla špatná zpráva a to ta, že Šahrazád byla díky Džafarovi uvězněna a odsouzena k smrti – prý chystala spiknutí vůči sultánovi. Kromě ní jsme jen my věděli, že je nevinná a tak jsme čekali na odpoledne – čas popravy – abychom se pokusili ji zachránit.

Nevypadalo to vůbec dobře – pohled na Šahrazád s hlavou na obrovském špalku nikomu klidu do závěrečného boje nedodal, ale snažili jsme se a pronikali sultánovou ochrankou a předkládali před něj důkaz jeden za druhým – o Šahrazádině nevinně.

Už jsme byli všichni mokří až na kůži (to po vodních bojích se strážemi) a pomalu začali pochybovat, zda má cenu sultána přesvědčovat, když z ničeho nic po předložení posledního důkazu povstal, zastavil popravu a šel si povykládat s Džafarem. Ten ovšem na nic nečekal a dal se na útěk, protože velice dobře tušil, která uhodila. Berušky ho ale pronásledovaly a definitivně si to s ním vyřídily – jeho tělo potom odnesla s malými obtížemi Bobrůvka.

A bylo dokonáno – naše 2 týdenní snažení bylo zakončeno úspěchem a poslední tečkou měla být chystaná svatba sultána (který se Šahrazád za vše pokorně omluvil a požádal ji o ruku) a Šahrazád.

Mezi dodělávkami odborek holky vytvářely nápadité pozvánky na tuto večerní slávu, kdy si ti dva řeknou své ano – nebo jak to tu vlastně chodí a z Šahrazád bude paní sultánová :).

Svatební přípravy zabraly spoustu času, to víte – kytice, výběr vhodného oblečení atd. Až za nadcházejícího večerního šera vyrazil průvod s Šahrazád přes mostek za kuchyní, cestou sypanou květinami až na romantickou loučku, kde byl již připraven slavnostní koberec osvětlený loučemi. Sultán nedočkavě očekával příchodu Šahrazád – snad se bál, jestli si to nakonec nerozmyslela – a s radostí přivítal i svědky, které zde určitě nemůžeme zapomenout zmínit – totiž vousatou dámu a žabího prince.

Sám obřad byl jednoduchý a právě proto tak hezký. Nejvíce se ovšem holkám líbila koberco-pikniková hostina. Vydržely tam baštit opravdu dlouho, až jsme je museli jít vyzvednout a přesunout do stanů. Tam usínaly naposled na tomto táboře v té sestavě jako po celou dobu – zítra už budou chrupčit trošku jinde.
Ne ale všechny, protože pár vyvolených, jejichž čas zde v roji se už nachýlil se stěhovaly už tuto noc. Čekalo je vykládání s Attym, vzpomínání na dobu, kterou strávily v Beruškách, co jim to dalo a jestli jsou připraveny na odchod do oddílu. I když to zní trochu nostalgicky a možná i smutně, není důvod připouštět si tyto pocity. Je to přirozený koloběh skautského života a nejen skautského. Příští rok budou v beruškách jiné Pávčice, jiné Bizi, jiné Woody a tyto současné čeká zase spousta zážitků, dobrodružství a kamarádů ve velké skautské rodině oddílu Naděje. Stejně jako čeká spousta zážitků, dobrodružství a kamarádů třeba Báru a Pipi z oddílu, kterým bylo nabídnuto se příští skautský rok podílet na vedení světlušek. Až už budou patřit mezi rovery, protože jejich chvíle v oddíle se už také krátí a ony si užívají poslední oddílový tábor…… Přijmou, nepřijmou? Nechme se překvapit.

Takže dnešní večer byl na citlivé dušičky docela náročný a to ještě nebylo vše – tedy další dění bylo jen pro dříve narozené – tedy, abych nepřeháněl pro dřívěji narozené než jsou Berušky. A byla to malá oslava Pepiho plnoletosti, které se dočkal právě dnes. Takže vše nejlepší, Pepi a ať se Ti v tom dospěláckým životě daří.

A dnes už vážně dobrou noc!

Hned po nástupu se holky vyblbnuly s Eliškou na jejich drobných hříčkách a hned potom následovala táborová anketa a hlavně závěrečné herní hodnocení. Vyhrály Červené skautky, následovány Delfíny a poté Bizony. Výherce si mohl vybrat svou cenu – která tedy musela předem projít komisí. Protože přespání na létajícím koberci komisí neprošlo, vybraly si vítězky přespání v paláci, což se jim poslední táborovou noc také splnilo. Ostatní toužily buď pomalovat komisi nebo přespat pod širákem.

Protože byl před obědem ještě čas a slibovaná horská dráha (program na přání) ještě nefungovala tak jak měla (na Makyiných zádech jsou pozůstatky první testovací jízdy ještě teď), rozjela se švihadlová šou a skákalo se jako o život.
Naštěstí se dráha rozjela hned odpoledne a tak holky nebyly ochuzeny o nevšední zážitky. V tom největším vedru se jezdilo z kopce a každý velice rychle projezdil svých 5 jízdenek a to značilo čas jít se mýt v teplé vodě, ať se rodiče neleknou.
Po postupném odchodu dětí do sprchy byl prostor pro rovery, aby provedli zatěžkávací zkoušku tohoto díla. Skluzavka dostala pořádné kapky, o které jsme se zasadil střídavě všichni. Neuvěřitelné jízdy předváděla hlavně Áňa a také Čegi s Maky, třeba při párových jízdách.
Ale každé radosti je jednou konec, takže jsme rychle vyklidili pole a dostavili se do srubu na radu. Bylo potřeba zařídit ještě spoustu věcí před nájezdem rodičů, takže jsme si rozdělili úkoly a šlo se pracovat.

První rodiče dorazili přesně v 17:00 a potom už to byly průvody a průvody.
V průběhu návštěv jsme ještě dopřipravovali večerní oheň, hráli ringo a vykládali s rodiči, prostě pohoda. Až do doby, než začala společná hra s rodiči – zopakovali jsme etapu z pohádky Uplakaná princezna. A tak milé rodičovstvo a návštěvy lovili ryby z Bobrůvky, nosili je na trh a smlouvali s Áňou a Maky o výkupní ceně. Za utržené penízky se nakupovalo vstupné na pár desítek sekund k smutné princezně, kterou se všichni snažili rozesmát. Čegiino štěstí, že se směje stejně jako když brečí :))). Ale co vím, tak v této disciplíně kralovala paní Nečasová s malým Honzíkem.

Večerní nástup proběhl tak jak měl, ne jako včera, kdy jsem šel v dobré víře pomoci vlajkové četě se zaseknutou vlajkou a strhnul ji dolů i s lankem (ale elegantně zachytil na předloktí), ve vší důstojnosti. No a potom už jen rychle vyčistit zuby a připravit se na večerní program.
Zpívalo se, vykládalo, ošetřovali jsme zraněné figuranty, oceňovali vůdce tábora a expresního a vytrvalého „pošťáka Dušana“, prostě závěrečný oheň.
Když se čas nachýlil, rozmístilo se celé ostazenstvo různě po stanech nebo širácích a nám se ráno naskýtal zajímavý pohled na probouzející se spáče. Mně osobně se nejvíce líbil pohled na babičku Tíťi vykukující ze stanu – prostě skauting pro všechny.

Noc byla krásně hvězdnatá, teplá a klidná. Poslední na tábořišti. To nám těch 14 dní rychle uteklo. Bude se někomu stýskat po svěžích ránech, večerních ohních, odpoledních osvěžení v řece…..? Mně tedy určitě. Myslím, že každá doba strávená v přírodě, obzvlášť takto těsně se zapíše do každého z nás a my i děti budeme vzpomínat i po letech. Není nic lepšího než tábor – a jaký jiný než skautský :). Děkujeme, že jste nám vaše poklady svěřili a důvěřovali nám, že se o ně dobře postaráme. A také děkujeme za super nasazení při hře a večerním ohni. Je radost spolupracovat s takovými rodiči! Hezký zbytek prázdnin Vám všem!