Tábor ALAKAR 2008 - oddíl Naděje

Ze staničního rozhlasu se ozvalo na 2. kolej přijede vlak, který bude pokračovat ve směru Žďár nad Sázavou. Vesele jsme nastoupili a hurááá zažít další Alakarské dobrodružství!
Vystoupili jsme na zastávce Jablonné nad Orlicí a pod vedením Hermi jsme se vydali směr tábořiště, které leží asi 1km od vesnice Kalhoty.
Po nedlouhé cestě jsme začali scházet z prudkého kopce, a za zatáčkou jsme konečně spatřili náš tábor. U prostřed náměstíčka leželi kufry a tak nám nezbylo nic jiného než rozdělit stany a zabydlet se.
Netrvalo dlouho a pomalu se začali odklízet programové věci z náměstíčka. Týna, Marťa, Hermi a Míša statečně vozily naplněné kárky ke kuchyni, kde je vykládaly (pravda, občas se stalo, že nezvládly sjet z mostku a tak věci skončily v potoku :) ). Také se začaly stavět větší stavby jako např. holčičí tee-pee a hangár (stavbě hangáru šéfoval Horník, na které si chtěl splnit bod do skautské stezky).

NA SKOK DO KUCHYNĚ
Náš šéfkuchař Miky s pomocí Lišek a Veverek připravuje na večeři obložené chleby se zeleninou.
Za chvíli už všichni seděli u stolů a bylo slyšet pouhé mlaskání jak všem chutnalo.

Když se všichni najedli, začalo se uklízet a dodělávat menší dodělávky. Kluci se už dokonce stačili vyčvachtat v potoku i vyzkoušet houpačku, která visí nad potokem.

V dalším programu jsme řešili programový řád, tentokrát v jiné podobě než každý rok. Na velkém papíře byla nakreslená loď a pět ostrovů. Každý ostrov měl své jméno, a vedla k němu cesta.
1) Ostrov bezpečí
2) Ostrov svobody
3) Ostrov krásy
4) Ostrov odpovědnosti
5) Ostrov přátelství

Každá družina dostala jeden ostrov a měla napsat jaké překážky by nám mohli zabránit k doplutí na naše ostrovy. (Program se ovšem celý nestihl a tak pokračoval i ve 2. dni). No a po táborovém řádu mohl už oddíl konečně stoupit do Alakaru. Po přenesení začali pátrat jak s pomocí věštby zjistit, kde se nachází elf Almiel. Vydali jsme se proto do lesa za malým Chlapcem. Chlapec byl velice vysláblý, skoro na pokraji smrti. Jeho sestra nás prvně nechtěla k němu pustit, ale nakonec nám řekla, že když jeho bratra uzdraví, řekne jim, kde se Almiel nachází.
Oddíl měl za úkol osvobodit jejich 13 předků od zlých přízraků. Museli s pomocí svíčky zapálit 13 svíček, přinést je a poskládat do kruhu okolo chlapce. Oddíl jakožto velice schopný :) úkol vzal za svůj, netrvalo dlouho a o kolo lůžka umírajícího chlapce stálo 13 svíček. Chlapec se začal probouzet a řekl nám kde Almiela najdeme. Chlapec poté znovu ulehl ke spánku a oddíl se vydal zpět do tábora. Než všichni ulehli do stanů, zazpívali si pod vedením Císka večerku. Píseň pomalu utichla a s ní i celý tábor.

Udi = ostrov daleko od pevniny, na kterej se musíme dostat. A žádná vyverna nám omluvenku rozhodně nepodepíše.
Rogan = mág, který po jedné hloupé kouzelnické chybě změní stranu (dobra a zla) pokaždé, když zemře. Rogan si říká když bojuje na straně zla. Tyrem se nazývá v opačném případě. To je ale zatím přísně tajné, protože tuto legendu získali zatím jenom Rysi, a ostatní nemají páru o tom že by ten hodný Tyr mohl bojovat i za druhou stranu.

„Až si zejtra ráno řeknu zase jednou provždy dost, právem se mi budeš tiše smááát, jak omluvit si svoji slabost nenávist a zlost, když za všechno si můžu vlastně sááám...“ Za spoustu dní možná za spoustu let si Naděje vzpomene, co se to tehdá odehrálo na rozcvičce a mimoděk si šáhnou na záda. Jak ty tehdá bolely. Mařenka se možná usměje, zato Škráňa (pro vlastní bezpečí jí říkejte Týno, a už vůbec ne Raptore) se zašklebí a pokusí se zapomenout. „Ten Negáč jeden, nesnášim ho“ se jí honilo hlavou určitě aspoň do oběda. Zvykat si po měsíci prázdnin na táborovej režim není jen tak. Hned jak se vzpamatujete z toho kde jste, a že vás probudila Tesákova NIKDY NEROZLADĚNÁ kytara se musíte rychle nasoukat do těch nejpromrzlejších bot na světě a zapojit se do našeho všemi oblíbeného ranního komandování. A navíc do mého komandování :-). Jediná Mařenka na konci vystřihla bezvadnej roštěp.
Začátek tábora poznáte jednoduše i podle lakrosovýho tréninku. Během roku toho moc nenatrénujeme, a pokud si chceme zahrát pořádnej zápas, nezbývá nám než sebrat lakrosky a osvěžit si techniku špičkovejch hráčů. Ovšem, prvních pár míčků sice skončí ve vysoké trávě, ale není to tak jednoduchý jako sestrojit turbodmychadlo, jak by Vám odpověděl Císko.
Najednou nám přes tábor projížděla karavana kupců. Všichni se k nim seběhli a snažili se urvat co se dalo. Znáte ženský. Taková Hermi se mohla zcvoknout. Amulety, kouzla, lektvary, zbroje, všechno k mání za pár stříbrňáků, no nekupte to! Nikdy nevíte kdy na vás zaútočí na houbách nějakej drak nebo vyverna.
Karavana kupců se vydala na cestu, a nás čeká přesun na ostrov Udi. Běhat v potoce a vyhýbat se hadrakoulím nasupených celníků není úkol pro žádný nezkušený nováčky. A když už tam jedem, proč s sebou nevzít i pár zatracenejch ustrašenejch civilů. Hlavně když cálujou. Na břehu nás přivítala s otevřenou náručí banda vyvern, ale naše spešl grůp se s nima nepárala. Přece jenom nechtěli prošvihnout oběd.
Hned jak nás jídlo a) otrávilo, b) vytrávilo, c) strávilo, d) zadávilo se před nás postavil nový úkol: najít na ostrově elfa Almiela, kterej má jeden z dračích krystalů po kterých celej rok paseme jak splašený. Navíc by nám mohl pomoci s ostatníma drakama. Každá družina si založila vlastní stánek na tržnici a začala obchodovat s místními domorodci. A jak sami víte, na tržnici ví každá babka o každý babce všechno do poslední peřiny jejího věna, tak proč by neznaly nějakýho Almiela? Znaly, a pod tíhou Brasiho zabijácký struny sundaly šátky z plešatejch hlav a jaly se vyprávění. „Ňákej Jaša co s nim prej byl v lochu řikal, že vzal roha při výměně stráží a těď se válí někde v Liguru.“ Takže se na Udi moc neohřejeme. Sehrajeme už jenom partii dámy o dračí krystal, a musíme si promyslet, jak se dostat zpátky na pevninu. Vyverny se tam na nás asi pěkně připravily.
No jóóóóóóóó, jako bych to neřikal. Omaha beach hadr. Plavíme se na lodi až k pobřeží, kde nás přivítal konvoj vyverskejch bitevníků nové generace. Za pár minut jsou z nich třísky a jde se na pobřeží. Prolomit jejich opevnění srovnatelné s a) Limes romanus, b) Čínskou zdí, c) Maginotovou linií nepočítám mezi úkoly s nulovou obtížností. Doktoři běhali mezi zraněnými jak o život, vyverny nás zasypávaly stovkama hadrakoulí a naši se snažili vyhodit do luftu jejich obranné postavení. O pár minu později se rádcové připlazí do blízkosti zdi a trhavinou ho rozmetají na kousky. Následuje poslední mohutný svíčkový útok a vyverny se rozutekly. Pobřeží dobyto - mission completed.
Kolem desáté, když se naše/Vaše (spíš Vaše :-)) ratolesti trousily do stanů, Bára s Pipi uviděly u ohniště nějakou podezřelou postavu v kápi, kterou zde předtím nikdo neviděl. Trvalo jen několik (desítek) minut, něž se odhodlaly situaci prozkoumat a zavolat ostatní oddíláky. Byl to poutník, který nám vyprávěl příběh o chlapci, jenž byl osudem zavát do cesty toho nejkrutějšího draka a zvítězil. Jeho deník by nám mohl pomoci přijít na kloub tomu malému zázraku, o který se pokoušely stovky odhodlaných lovců draků a neuspělo. Stačí jen postupně doplnit chybějící písmena...

6:45- Teo stojí v hangáru: „Vstávejte, budíček, musíme jít zazpívat budíček, honem, už lezté, ježiš, tak dělejte, ať tam zase nepřijdete pozdě, no tááák!
6:46- mrknul jsem (jak by řekl Miky)
7:08- Teo: „Císoni, dělej, už vyběhli na rozcvičku, makej, hop, hop! Já: „Hop“, a doufám, že mě nechá dál ve spacáku.
7:15- nevím, kde sem, jak sem se sem dostal. Stojím v kruhu mezi ostatníma a kroutím rukama.
7:37- škrábu se na latríny. Moje první kroky vedou na dámský. Po nepříjemném faux pas mířím na ty správný.
7:38- první kontakt s latrínou. Nemají desku s dírama. Mají jen laťky- ty velice těžko zachycují mou štíhlou prdelku, aby nepropadla dolů. Laťky sou vysoko- sedím a mávám nohama ve vzduchu.
8:02- snídáme. Porydž. Krtek vydává a ptá se, kdo chce hodně. Kenny se ptá, kdo chce hodně cukru. Chci hodně cukru.
8:15- skrz tábor teče potok. Na potoku je hráz. Hráz vytváří tůňku. Nad tůňkou je houpačka. Vesi provokuje na houpačce.
8:17- snažíme se Vesiho shodit dolů.
8:18- Vesi leží ve vodě.
8:20- s pracákem se snažíme vymáchat Horníka ve vodě. Družina mu pomáhá. Luky ne, Luky pomáhá nám.
8:21- Horník leze z vody a de si vyřídit účty s Lukym.
8:22- Luky prosí Horníka. Horník je nesmlouvavý. Vzápětí se Luky koupe.
8:31- nástup. Novej purkrabí přebírá svůj odznak- řeznickou sekeru, zabodává ji do špalku a zahajuje další den. „Dnešnímu dni NAZDAR!“ „ZDAR!“
8:58- Hombre nám dává instrukce na hru. Bude to bojovka, bude to drsná bojovka. Vybírám si meč a připravuji se na boj.
9:10- Anička mě podruhý porazila. Jo, ta malá Anička. Beru si štít a hadrakoule, třeba budu v tomhle lepší.
9:26- Mařenka mě počtvrtý trefila (jo, ta malá Mařenka).
9:58- bojuju jak o závod.
10:03- he, sejmul sem Mařenku.
10:35- Bebe už trefil mečem do hlavy každýho z pracáku.
10:41- Bára vítězí v souboji nad Adamem.
10:43- Brasi mě sejmul. Asi odplata za Mařenku.
10:51- oddíl nás zase porazil.
11:02- roveři sundávají propocený spoďáry.
11:05- dobíháme na svačinu. Byla jogobela s melounem. A každej dostal eště čtvereček čokolády. Miky taky upekl buchtu, tak byla i buchta. Se šlehačkou. Roveři dostali místo buchty plátek ze šrudky uženýho.
11:06- stále sním o takovýhle svačině držejíce suchou housku.
11:17- začíná nám óvéčko. Roveři začínají stavět týpko. Stavím s něma.
12:29- týpko postaveno. S Tesákem a Hombrem máme za sebou kus práce, musím jen dodat, že sme ho stavěli s láskou.
12:55- jíme oběd. Rizoto. S masem.
13:13- třináctka je nešťastný číslo pro Ludvu. Alespoň co se týče naší tůňky.
13:46- radíme. A chystáme se na třetí program.
14:15- začíná třetí program. Můj. Proto bude jedinej, kterej popíšu. A pochválím.
14:16- oddíl tleská a skanduje moje jméno. Mají radost. Bude můj program.
14:24- vysvětluji poslední drobnosti. Družiny promýšlejí strategii, jak vydělat na tržnici co nejvíce peněz.
14:31- hra je odstartována.
14:36- Vesi křičí: „Kůůůpte si mečééé! Kůůpte, jsou levné a kvalitní!“ Marťa mu oponuje: „Na co mečééé? Amulety! Ty se vám hodí víc! Amuletyyy!“
15:17- Pipi křičí na Mikyho: „Hospodó, nalej mi!“ Luděk se snaží přesvědčit starostu. Nechtějte vědět k čemu.
15:40- hra končí. Holky pláčou. Kluci se snaží zamáčknout slzu. Nejde jim to.
15:43- rozdávám autogramy a plácám po ramenech se slovy: „Buď silnej, neni to moje poslední hra.“
15:45- svačina.
16:15- začíná 4tej program. Výroba masek. Vysvětluji. Lehnu. Zavřu oči. Zavřu pusu. A držím.
16:46- ležím a čekám, až mi na obličeji uschne sádra.
16:56- po táboře chodí němý tváře bez mimiky. Mám z nich strach.
18:03- prázdná jídelna. V ní Teo. V ruce chrastidlo.
18:23- probíhá hodnocení dne. Není dobrý otvírat starý rány, vzpomínáme na moji hru.
19:00- Miky je přesnej jak švýcarský hodinky. Svolává oddíl na večeři. Sou brambory s podmáslím.
19:07- Bára mi nechce dát víc česneku. Prosím ji.
19:08- Mařenka mi nechce víc omastit. Neprosím ji, je lepší bojovnice než já.
19:44- spěch. Nestíhám. V běhu na sebe soukám kroj. Běžím okolo umývárek. Mám si čistit zuby? To nestihnu, bijíce se patami do zad uháním na nástup.
19:45- Modlím se, aby se Teo nezeptal, kdo si nevyčistil zuby.
19:55- Nástup končí. Nezeptal se.
19:55- Stále se raduji. Nezeptal se.
20:23- s Adamem si užíváme volna. Máme postavený týpko. Máme vlastní postele. Na postelích molitan. Jsme šťastný.
21:13- začíná hra. Tesyho hra. Děti mají v rukou svíčky. Amilen, Lajla a Almiel věští.
21:34- s Adamem stojíme u potoka. Opravdu se chceme v tý studený vodě umejt?
21:43- vrchol sebemrskačství. Sedám si nahej do potoka.
22:41- oheň je zapálen. Jsem opět šťastný. A umytý.
22:59- ležím ve spacáku. Píšu dopis.
03:21- spím, nevím od kdy.




Nedal bych ruku do ohně za to, že všechno, co jsem sem napsal, je pravda.

Následuje rozcvička, při které se opět několikrát přelomím, zauzluji a kdoví co ještě, nehledě na to, že místo abych se cítil protažený, jsem rozlámaný jako po celonoční hře ve wrestlingu. Poté se Teo snažil skoro dvě hodiny vysvětlit všem, jak vlastně bude fungovat nová stezka, nicméně v průběhu dne se mě ještě půlka oddílu ptala, jestli by to Teo nemohl zopakovat ještě jednou, tak Vám nevím, jestli se mu to povedlo.. Ve druhém programu jsme šli poprosit Lešije (hodně velký chodíci poleno, který bylo nápadně podobné Teovi), jestli bychom si nemohli „půjčit“ několik Avianů, aby nám dělali zvědy, posly, a cokoliv jiného, dle vaší fantazie. Po nekonečném snažení jsem konečně mohli promluvit s Lešijem. Ten nám sdělil, že Avianů si můžeme vzít kolik chceme, protože jsou to hrozný potvory, co mu akorát otravují život v lese. Že jsme se teda ptali co? Takže po snězení výborného (toto slovo bylo použito výhradně na přání kuchyně) oběda, jsem šli získat přízeň Avianů. Tito tvorové na první pohled roztomilí nás po několika minutách přesvědčili, že získat je na svou stranu nebude zas taková sranda. Protože když například přes chudáka Bebeho přetáhli pytel a pořádně ho zlechtali, nebo když stáhli Horníkovi kraťasy, nehledě na to, že půlka oddílu přišla o svoje deníky, tužky a čepice, všichni už věděli, že na to musíme jít nějak jinak. Aviani tomu samozřejmě nasadili korunu, když ukradli Vesimu kárku se dřevem a s hurónským smíchem se s ní rozjeli na druhý konec lesa, kde ještě všechno dřevo rozházeli do širokého okolí.Když pak zjistili, že Vesi byl ve službě a dřevo nesbíral na program, ale do kuchyně, začali se smát ještě dvakrát tolik. My, kteří jsme se už tak nesmáli jsem zatím přišli na to, že bude lepší vycvičit si malé Aviánky, než zkoušet ochočit ty staré. Takže nám nezbylo nic jiného než se probudit na noční hru a vejce s mladými si od dospělých Avianů „vypůjčit“. Ti z našeho nápadu moc radost neměli, ale my nakonec vejce dostali, starým utekly, a zbylo už jen počkat než se vylíhnou. Nicméně už teď jsem tak dvě hodiny přetáhl svůj den, o kterém sem měl psát, takže si asi půjdu pro výplatu za přesčas do kuchyně...

Dnes při rozcvičce jsme byli svědky vylíhnutí malých Avianů z vajec, která jsme ukořistili při noční hře. Nebyla to nejklidnější robátka a stravy se dožadovala vskutku nenasytně. Po pár soustech, která jsme našim holátkům servírovali již při rozcvičce, jsme se v prvním programu naplno pustili do jejich výcviku.
Ale každý začíná od píky, a tak jsme museli nejdříve vyrábět postýlky a hračky, učili jsme je chodit a mluvit etc. Někteří Aviani sice uměli dříve boxovat, než chodit, ale nakonec z nich snad budou schopní spojenci oddílu, které může využívat k průzkumným misím.
Po obědě konečně došlo na pořádný výcvik. Spolu s jednotlivými družinami tedy Aviani absolvovali cestu územím střeženým střelci s hadrakoulemi. Postupně družiny probíhaly a v záplavě hadrakoulí se občas objevila kouzelná hadrakoule - ohnivá střela, která následně dost míchala konečným pořadím družin.
Ve čtvrtém programu se ukázalo, že naši svěřenci jsou přeci jen ještě malí Aviánci. Z boje byli tak unaveni, že museli být celý další program nošení na nosítkách. Avšak ani s Avianem na hrbu, družiny nezahálely v hledání dalšího krystalu. Poté co obešly několik míst v okolí tábořiště, se dovtípily, že je zanedlouho čeká výstup na nejvyšší vrchol pohoří Detraq, kde by se měl krystal nalézat.
Večer si však potřeboval odpočinout i oddíl, a tak si celý pátý program užíval osobního volna. Však je zítra čeká výprava na Detraq.

Den začal jednou z již osvědčených rozcviček. Zejména kvůli liškám, které měly zrovna službu, když probíhala tato zatím nejúspěšnější rozcvička tábora poprvé, zařadil Císko opět hru na trpaslíky, obry a čarodějnice. Hra je to poměrně jednoduchá - princip by se dal přirovnat ke klasickému kámen, nůžky, papír. U oddílu si však oblibu získala především kvůli vtipným zvukům, které musí při útoku vydávat trpaslíci. Atak se ještě při snídani ozývalo trpasličí pidli-pidli-pidli...

Dopoledne 6. táborového dne se neslo ve znamení premiér. Nejdříve nastoupil galán Hombre a Pavla v dlouhých večerních šatech, aby uvedli první hodinu tanečních. V druhé půlce tábora nás totiž čeká opravdový ples a je třeba se na něj řádně připravit, abychom na něm jen neseděli s ubrečenýma očima v koutě a nekoukali závistivě na ty, kdo mají už taneční za sebou a poctivě je navštěvovali.
Stejně jako v pravých tanečních, byl i v těch našich táborových zařazen na první lekci valtz. Počáteční ostych se rychle vytratil a navzdory obavám se i kluci touto společenskou činností bavili. Příští lekci se mohou těšit na jive.

Z tanečních rozdováděný oddíl bylo třeba trochu zklidnit, proto dostal každý za úkol najít si svoje Magické místo. Magické místo je kousek přírody, která vyvolává v člověku příjemné pocity. Na toto místo se každý během tábora několikrát vypraví, aby zde strávil několik desítek minut o samotě pouze s tím kouskem přírody, který si vybral. Může zde pozorovat, jak se okolní příroda chová nebo přemýšlet či meditovat. Kouzlo celého úkolu je v tom, že jednotlivé návštěvy Magického místa budou probíhat pokaždé v jinou denní dobu, takže, přestože půjde pokaždé o stejné místo, bude okolní příroda vždy trochu jiná.

Svačina oddělila Magické místo od prvního lakrosového klání. Na začátku programu se oddíl dozvěděl, jak bude rozdělen do jednotlivých týmů. Týmy jsou smíšené a v každém z nich je jeden až dva členové z každé družiny. Po rozdělení dostal každý tým chvilku času, aby si vymyslel vlastní název. Následovalo deset minut překřikování, vymýšlení nejrůznějších vtipností a svíjení se smíchy. Bára nakonec pokřtila svůj tým na počest písně, která se ozývá každou chvíli z dívčích stanů - Discopříběh žije. Horníkův tým inspiroval k pojmenování zraněný maskot Vesi, podle jehož improvizovaného fixačního límce si jeho tým začal říkat Kožiši. Třetí tým se nazývá příhodně Smradlavý nohy a název čtvrtého je tak složití souvětí, že si ho nejsem schopen zapamatovat. Vím jen, že začíná Luďkovy gotzilly.
První zápasy hned napověděly, kdo bude favoritem lakrosového turnaje. Kožiši rozdrtili Luďkovy gotzilly i bez zraněného Vesiho 7:0 a vybudovali si tak hned na začátku turnaje respekt všech ostatních týmů. Hlavními tahouny je zde, už celkem profesionálně hrající dvojka Horník, Bugi.

Špagetový oběd už probíhal ve velkém spěchu, protože nás během něj navštívil elfský madran Almiel, aby nás vyslal na dalekou pouť do pohoří Detraq pro další krystal do Bílé koruny. Vlak do hor odjížděl zhruba za dvě hodiny z 6 km vzdáleného Jablonného nad Orlicí, takže nezbývalo, než zhltnout rychle oběd sbalit vše potřebné a vyrazit na cestu. Ale o tom už bude další článek...

Ojojoj, výprava nezačala pro PK zrovna slavně. Zatím co družiny už byly půl hodiny na cestě do Jablonného na vlak, roveři si s s rychlým balením nelámali nijak zvlášť hlavu. „Půjdeme přece zkratkou,“ byl náš hlavní argument. Jak tohle mohlo dopadnout? Se vzpomínkou na slavnou vorvu Currahee, jsme dobíhali na nádraží v poslední minutě a oběd se v nás přelíval všemi směry.

Na nádraží nás čekala dvě nemilá překvapení. Prvním byla Týna, které se po cestě udělalo špatně - zřejmě ze sluníčka, které zatím pařilo o sto šest. Miky se tedy nabídl, že ji doprovodí do tábora a dojede za námi na Králičák na kole.
Místo vlaku nás ke všemu bral autobus, protože se v okolí Jablonného zrovna oprfavují koleje a vlaky mají výluku. Pan řidič byl naštěstí hodný a otevřel nám i zavazadlový prostor, takže cesta autobusem nebyla ani taková sardinkovaná, jako když jezdí oddíl autobusem obyčejně.

Ještě přestup na další autobus v Králíkách a za chvíli jsme vystupovali v našem výchozím bodě v Horní Moravě. Pro začátek bylo potřeba rozdělit si věci z Mikyho báglu, který nám nechal, aby byl na kole rychlejší. Díky letošnímu VORu máme však s nošením jednoho báglu v horách navíc dostatečné zkušenosti, aby nám zpacifikování Mikyho věcí moc času nezabralo.
O mapu se přihlásil Budu a celý čtvrteční den nás podle ní vedl do kopce. Jako horský vůdce se věru osvědčil - ani jednou jsme nezabloudili, takže jsme se mohli plně věnovat kocháním zdejší přírodou - obřími sarančaty a spekulacemi, jestli už jsme dost vysoko na to, aby se dalo z potoka i pít.

Neměl bych ale zapomenout na to, proč jsme se do hor vydali především. Elf Almiel nám prozradil, že hlavní oreáda - strážce alakarského pohoří Detraq vlastní jeden z potřebných magických krystalů a když k němu dokážeme dojít na nejvyšší vrchol pohoří, určitě nám jej rád přenechá.
Po cestě bylo nutné trochu se seznámit s hlavními obyvateli zdejších krajů - oreádami, nereidami a osly. Proto musel každý vyřešit několik hádanek, týkajících se těchto tvorů. Například:

„Jak je možné, že na poušti stojí dva oslové, jeden kouká na západ, druhý na východ, vůbec se nehýbou, nikde není žádné zrcadlení a přitom se oslové vidí?“

Pokaždé tedy, když byla zastávka a tělo odpočívalo, hlava pracovala až se z ní kouřilo.
Průchod Detraqem na vrchol také hlídala řada sniperů - vždy jedna družina dostala 5 hadrakoulí, spěchala dopředu se ukrýt a z tajné pozice se snažila zasáhnout dva vybrané členy výpravy.

Den už byl v poměrně pokročilém stádiu, když jsme dorazili na hranice s Polskem, po kterých jsme už měli jít celou dobu až na vrchol. Tato událost samozřejmě vyvolala řadu dotazů a spekulací, protože cesta zde hranici několikrát křižuje do Polska a zpět, takže nás několik kilometrů doprovázely dohady jestli jsme doma nebo v zahraničí, jak je to s tím Shangenem a jestli je třeba mít s sebou pas nebo občanku.

Tou dobou už se někteří z nás začínali poohlížet po místě na spaní. Svah nad námi, svah od námi a slunce už těsně nad obzorem. Naštěstí se ukázalo, že čtení vrstevnic z mapy už zvládáme docela dobře, takže jsme našli pěknou plošinku přesně tam, kde jsme ji očekávali. Jelikož jsme už byli na chráněném území, dostala každá družina za úkol utábořit se tak aby nijak nepoškodila přírodu a ráno až odejde, nebylo vůbec poznat, že tam spala (např. nebyla ani uleželá tráva, odpadky atd.). To se nám myslím povedlo na jedničku.
Jediný kdo mě při táboření opravdu dopálil byl Bebe, který si nevzal karimatku - prý je to zbytečná zátěž. No, taky jsme ho to nechali slíznout - noc v horách na holé zemi, to se určitě vyspal do růžova.
Se stavbou přístřešků jsme se ani nenamáhali, protože byla vymetená obloha, a na místě, kde jsme spali se nesmělo stanovat.

Roveři mají hlad!!! A když mají roveři hlad, neuspokojí je jen tak nějaká marmeláda - potřebují MASO!!! Mezi Mikyho věcmi byla vysočina, ale kdo ji má teď. Bylo tedy potřeba udělat úhybný manévr a vybrat ode všech všechny Mikyho věci tak, aby si nikdo nevšiml, že jdeme po salámu. Zrada! Salám nikdo nenesl:-( Seděli jsme, chvíli spekulovali, jestli je někdo z oddílu tak mazanej, že by nám ho zatajil a nakonec jsme se shodli na tom, že se nám to, že měl Miky mezi věcmi salám jen zdálo.
Nezdálo! Miky dorazil na svém Apachovi ještě před setměním a přítomnost salámu potvrdil. Nakonec ho mezi svými věcmi našel Hombre-lama, který prý zapomněl, že ho bral.

Ke spánku jsem nemusel nikoho nutit, jelikož jsme ráno chtěli vstávat ve čtyři, abychom stihli východ slunce na vrcholu Králického sněžníku. Noc byla pěkně teplá, ale já osobně jsem se moc nevyspal. Příroda nám ukázala, že není radno horské počasí podceňovat. V průběhu noci se obloha zatáhla a začal foukat poměrně silný vítr a já místo spánku ležel a spekuloval, co budeme dělat jestli přijde bouřka. Bude lepší vystoupit do klečového pásma, kde nebude hrozit pád stromu nebo sestoupit níže? Bouřka ale naštěstí vůbec nepřišla.

Jaký to zlý osud, či podlá náhoda - z rozjímání a polospánku mě vytrhl Miky, kterému přišlo divné, že už je světlo a nic se neděje, když jsme večer plánovali jít podívat se na svítání. Večerní čachry se simkartami v mém mobilu zapříčinily špatné nastavení času, takže budík by zvonil až za hodinu. Zbuzení celého oddílu a přichystání se na cestu by zabralo příliš mnoho času, proto jsme se s Mikym vydali na vrchol sami. Obloha byla zatažená, takže by stejně zatažená a nic nebylo vidět. Zajímavé, jak se dokázala příroda s technikou shodnout, abychom nevstávali zbytečně, že?
Na vrcholu jsme si pročetli informační cedule, pokochali se výhledy, napili z pramene Moravy a hlavně našli slona, na kterého se Miky celou dobu tak těšil.
Při sestupu dolů jsme se tak zabrali do rozhovorů o tom, jak se asi Bebemu spalo a jak buse vypadat příští Lukyho hlídka, že jsme si ani nevšimli že sestupujeme po úplně po jiné značce směrem do Polska. Do reality nás vrátila až chata, kterou jsme cestou nahoru nemíjeli a přišlo nám dost nepravděpodobné, že by ji tam někdo tak rychle postavil.

Při našem návratu byli kluci již vzhůru a holky a roveři už se pomalu také probouzeli. Bebe hned hlásil, že se mu spalo náramně dobře. Když mu nevadilo, že spal hlavou dolů, tak věřím, že ho ani nějaká karimatka nerozházela.
Tou dobou už začalo pršet. Výhodou deště bylo, že jsem ani nemusel nikoho popohánět aby si rychle sbalil. Snídani jsme nedělali, protože jsme měli v plánu čajový piknik na vrcholu. Každý dostal jenom bonbón hroznového cukru proti hypoglykemii a vyrazili jsme na závěrečný výšlap.

Na vrcholu už na nás čekal pán hory. Od pasu nahoru vypadal jako kamenný člověk, od pasu dolů byl sám horou. Předal nám svůj krystal s přáním hodně štěstí při dalším boji proti drakům.

To už hustě pršelo. Batohy jsme ukryli pod plachty. A sami se pustili do čajové párty, kterou nám déšť prostě nemohl zkazit. Spousta druhů čajů, ochutnávky, sladkosti, kolečka salámu, to vše přispělo k příjemné atmosféře i v nepříjemném počasí.
Než jsme se sbalili na sestup, vyzkoušeli si ještě někteří sílu větru s plachtou, jejíž skládání se díky němu stalo o dost zajímavějším.

I sestup do údolí vedl alakarskou krajinou. Kromě dalších hádanek si pro nás tato tajemná země připravila ještě setkání s nervním trpaslíkem a jeho zajatcem. Trpaslík měl rád hazardní hru „v kruhu nebo vně“, která spočívala v tom, že každý si hodem kostky určil, jestli vyhraje pokud bude většina lidí v kruhu nebo vně a potom měl určitý čas ne to, aby dostrkal ostatní lidi tak, kde to pro něj bylo výhodné.
Trpaslík nakonec prohrál s oddílem všechny peníze i zajatce a s legračními grimasami v tváři všechny vyhnal pryč.
Zachráněný zajatec se nám představil jako Tarsil a slíbil nám na oplátku svůj doprovod na další cestu.

Meli trochu špatně pochopila naši poznámku, že máme ještě hodinu k dobru a zatím, co roveři uklízeli po hře, hnala oddíl pekelnou rychlostí, aby stihli autobus. Dokonce i silně neběhavé členy se jí podařilo rozhýbat. Nejlépe to dokladuje Bebe svým prozřením: „Já už jsem pochopil, jak to v tom oddíle chodí - tady se musí makat!“
Po příchodu roverů na autobusovou zastávku jsme měli pak ještě asi tři čtvrtě hodiny času na odpočinek.

Na nádraží v Králíkách si ještě většina lámala hlavu nad tím kolik mají oreáda a její přítel let:

Oreáda je dvakrát starší, než byl její přítel v době, kdy bylo oreádě tolik, kolik je jejímu příteli teď. Oběma dohromady je teď 49 let. Jak stará je oreáda?

Poslední zajímavou událostí této výpravy byl běh o přízeň Meli. Klukům nestačil výstup do výšky téměř 1500 metrů, ale vymysleli si, že z Jablonného do tábora poběží a kdo vyhraje, ten bude Melin nejlepší kámoš. Cesta vlakem se nesla v duchu spekulací, jestli má někdo šanci porazit hlavního favorita Budua. Na trať potom vyrazilo 5 závodníků - Budu, Goofy, Brasi, Luky a Bebe a doběhli v tomto pořadí.
Já jsem šel s Horníkem za nimi, abychom sbírali případné mrtvoly, protože zbytek oddílu šel roverskou zkratkou.

V táboře už na nás, kromě hlídačů, Tesáka, Pavly, Vesiho a Týny čekaly i návštěvy - Zdeny a Piškot. Po vybalení a regeneraci u Mikyho fazolové večeře, následoval Piškotův program „O nás, bez nás“, o kterém vám však už nic nenapíšu, protož jsem na něj, jak už název napovídá, neměl přístup...

Tesákova kytara spolu se zpěvem roverů (po ránu občas dosti falešným) opět jako každé ráno zazvučela v táborovém kruhu a jasně naznačila, že už je čas vstávat. Vylézání ze stanů a cesta na záchod dnes všem trvala o trošku déle, neboť oddíl se už od včerejšího odpoledne nachází v podzemí, kde hledá elementály. Pro navození té správné tunelové atmosféry mají všichni nepřetržitě zavázané oči. Tábořiště se nám proměnilo v území slepců - od stanů k jídelně, latrínám i k umývárnám jsou natažené provazy, aby cesta na takto důležitá místa nebyla až tak složitá, s ešusem se už nemusí chodit pro jídlo k okénku, ale PK ho ochotně přináší, a před každým člověkem, který zrovna pije šťávu stojí rover, který odhání všudypřítomné vosy a kontroluje každý hrneček, jestli se tam nějaká neschovala - zkrátka, děcka to mají těžké, ale my taky :-).

Rozcvička se ale konala jako každé ráno, žádné úlevy! S údivem musím poznamenat, že většina oddílu jakoby cvičila poslepu pečlivěji než když vidí. Když se o toto zjištění ale někdo z PK podělil s oddílem a poznamenal, že odteď se bude na všechny rozcvičky do konce tábora chodit poslepu, ozvala se mu vstříc nemalá dávka klení, provázeného smíchem. Kdo by to byl řekl, že? :-)
Ranní protahování jsme tentokrát neskončili krátkou pohybovou hrou, jak bývá zvykem. Po dokončení posledního cviku zazněla hudba a Hombreho zvučné: „Dámy a pánové, zadejte se.“.
Ač se to oddílu zdálo bez zraku nemožné, zanedlouho už byli všichni členové oddílu rozděleni do koedukovaných dvojic a mohlo se začít tančit. Učit se nový tanec nemělo poslepu moc cenu, ale alespoň jsme si zopakovali už známý waltz a jive a zdokonalili techniku. Na této hodině se všichni konečně přestali dívat na nohy (otázka zní, zda po rozvázání šátku zase nezačnou...).

K snídani nám služba, složená z Goofyho, Kennyho a Bebeho, kteří cestu podzemím včera vzdali a sundali si šátky, připravila chleby s povidlím a medem. Protože pastovaný med už došel, musel se oddíl spokojit s normálním a smířit se s tím, že od něj bude celý ulepený. Nikomu to ani moc nevadilo, zato Laky s Locem se museli pořádně ohánět při odhánění několika vos, kterým naše sladká snídaně také zachutnala.

Při ranní hygieně oddíl potřeboval také naši asistenci. Laky se málem potrhal smíchy, když se David nechal odvést přesně nad jámu na plivání pasty na zuby, předklonil se a plivl... přímo do cípu šátku, který mu visel přes pusu. U ostatních to už skončilo lépe - tedy až na pár poplivaných bot.
Ani vyvěšování vlajky se neujal Pracovní kruh, vlajková četa složená z Báji, Pipi, Marti a Hermi se na Teův povel vydala nejistým krokem ke stožáru, který nakonec opravdu našla - a to dosti tvrdě. PK nedokázal udržet vážnou tvář, čímž nakazil i oddíl, který sice nemohl vidět, ale slyšel až moc dobře, takže po konci nástupu jsme si všichni svorně dali sadu - někdo si vybral kliky, někdo dřepy, jen ten běh k lesu není až tak oblíbený.

Pauza na převlečení z kroje a na cestu na záchod se opět kapku protáhla, možná i zásluhou roverů, kteří si libovali, že si konečně na táboře užijí trochu legrace. Kdo by jim to vyčítal? Holky jsou lechtivé a lekavé i normálně, natož poslepu, takže se táborem neustále ozývalo ječení, pištění, vytí a smích (to podle osoby, která zvuky zrovna vydávala). Za tohle provokování se nejlépe pomstila včera u večeře Marťa, která se po Teovi, který ji polechtal, ohnala tak prudce, že mu práskla do ešusu a všechno jeho nesnědené rizoto se přesunulo rovnou do jeho klína.

První program měl úplně snadné zadání. Donést Cískovi co nejvíc přírodnin ze seznamu, který několikrát přečetl. S takovým úkolem by si oddíl normálně poradil do pěti minut, ale poslepu?
Každé družině byl přidělen rover nebo dva, aby zabránil případným pádům a nárazům, a mohlo se začít. Kdo se v době, kdy ještě viděl zajímal o to, co roste kolem tábořiště, měl výhodu, ale i tak bylo nesmírně obtížné najít, byť jen na malém území, tu správnou rostlinku. Po hodině, kterou na tento úkol družiny dostaly, měly ale většinu přírodnin ze seznamu nalezenou.

Po svačině, která se skládala z cornflaků a mléka, přišlo osobní volno. Obyčejně je tento program vítaný, tentokrát ale hodně lidí nevědělo, co s ním. Škála možností, čím se poslepu zabývat není nijak pestrá, takže Ti, kterým se nechtělo spát ani si jen tak povídat, měli smůlu. Marťa si našla zabavení - začala s Lakym procvičovat waltz, a když už ji stihl naučit otočku na druhou stranu, přidalo se pár ostatních. Bohužel, dle očekávání tanec baví více holčičí část osazenstva, takže dvě dámy musely vždy chvíli sedět a čekat na vystřídání. Naštěstí se mi po chvíli podařilo přemluvit Ádu, aby se přidal, takže bylo hned o jednoho tanečníka víc. Áda má ale vysoké nároky, takže každá slečna, která s ním tancovala, odcházela obohacena o nové taneční zkušenosti.
Po nějaké době se nám už z věčného koloběhu waltz - jive - polka dělalo nevolno, takže jsme skončili. Do konce OV už stejně mnoho nezbývalo. Až vyjdeme z podzemí, máme s Hombrem na tanečním plánu ještě valčík a chachu (pro zájemce), takže se tím náš repertoár zase o něco rozšíří.

„Miku, co je k obědu?“
„Je to na kyselo.“, odpovídá hádankou Miky. Někdo tipoval zelí, někdo uzenáče... Čočka, podle mě úplně jasná odpověď, nenapadla nikoho. Čočka s chlebem, vajíčkem a cibulkou. A samozřejmě, před hlavním jídlem byla polévka (Miky si přeje, ať to také napíšu) - a to jakýsi vývar s „babiččiným kapáním“.
S plnými žaludky uběhl polední klid o dost rychleji, než předchozí osobní volno, a tak už nic nebránilo začátku třetího programu - stále ještě poslepu. Černá cesta, oblíbený, nicméně už velmi dlouho neprováděný oddílový program, byla tím pravým způsobem, jak pokračovat podzemím dále.
Oddíl se převlékl do oblečení, které mohl namočit, ušpinit či natrhnout, a byl po družinách odveden k provázku, kterého se měl držet a jít dál...
Družina šla po provázku, který vedl například hustými smrčky, blátem či vodou a u toho řešila různé logické úkoly. Celá cesta zabrala každé družině o něco méně než půl hodiny, ale tato doba se všem jistě zdála o dost delší...
Když se všechny družiny sešly na konci, nastala nepříjemná chvíle. Pracovní kruh celou dobu, kdy oddíl nevidí, samozřejmě všechny pozoruje a u několika lidí si všiml, že jejich reakci nejsou takové, jaké by měly u nevidících lidí být. Každý, kdo koukal pod šátkem zde cestu podzemím skončil a mohl si sundat šátek - i když, toto sundání nebylo nikomu příjemné.
Na svačinu už odcházelo se zavázanýma očima pouze 12 členů oddílu...

K svačině jsme dostali rohlík s krásně sladkou broskví a pokračovali jsme dále, i když v nižším počtu. Ti, kteří podzemí opustili čekala práce v kuchyni, a 12 statečných se vydalo jednou krátkou a rovnou chodbou, kterou měli co nejrychleji proběhnout.
Trasa běhu byla dlouhá snad pouze 60 metrů a byla na dokonale rovné louce, ovšem sprintujte si se zavázanýma očima! Každý zvolil jiný postup. Zatímco Týna, Hermi a Bája zvolily pomalejší běh s rukama před sebou, doprovázený hlasitým jekotem, Horník běžel klasickým stylem. Měl by nejrychlejší čas ze všech, kdyby ovšem najednou prudce nezabočil. Ještě kousek a museli bychom ho tahat z potoka.... Jeden by řekl, že horníci se v chodbách vyznají, že? :-)

Tento úkol ovšem zabral ze čtvrtého programu pouhé minimum, jeho další část proto patřila Lakymu a jeho programu. Cílem bylo prověřit sluch našich podzemníků - jejich úkolem bylo hledat trpaslíky. Každý z nich těžil jinou rudu - a práce každého z nich tedy vydávala úplně jiný zvuk. V praxi to vypadalo tak, že roveři stáli rozmístěni na louce, každý z nich hrál na jiný hudební nástroj, a družiny je podle zvuku hledaly a dostávaly za to vždy kousek rudy. Nejlépe si tuším vedla dle očekávání jedna z holčičích družin.

Po vydatné večeři (nepamatuji si, co k ní bylo, ale vydatná byla určitě :-) ), přišel večerní nástup, který byl snad ještě veselejší než ten ranní. Na výzvu „Družinoví vlajkonoši, odneste si vlajky ze stojanu.“ totiž čtyři oddíláci svorně vykročili ke stožáru, mírně do něj narazili a vydali se zpátky, používaje vlajky jako slepecké hole. Ludva šel přesně na opačnou stranu...PK to opět nevydržel a všichni si zadřepovali.

Nyní se měl oddíl konečně setkat s elementály. Ne celý, ale jenom ta část, která k nim skutečně poslepu došla. Zbytek odešel s Teem na blízký kopec, kde probírali důvod, proč k elementálům nedošli i oni.

Se závěrem této etapy přišel pro PK problém -. jak jen dobře ztvárnit zemi, vodu, vítr a oheň? Někdo na to nakonec přišel (pravděpodobně Tesák), a tak jsme začali nacvičovat.
Za Zemi a Vodu - ženské elementály - jsme mluvily Meli, Aňa a já. Mluvily jsme jednohlasně do obrovských kartonových trubek. Znělo to DOST dobře... akorát se u toho nedalo skoro vůbec dýchat - ale na co dýchat, že... :-).
Když Země i Voda řekly oddílu vše co měly (mimochodem, efektní hlasy nebyly všechno - u Vody byl po oddílu zmíněný element pro věrohodnost skutečně cákán a u Země leželi všichni na ní a představovali si její velikost a sílu), poslaly je za bratry - Vzduchem a Ohněm.
Ty ztvárnila trojice Hombre, Laky, Císko. Kdo je zná, jistě si dovede představit, jak vypadalo nacvičování - z trubek znělo snad všechno od písniček Kabátu po rozhovory mluvené trochu... ehm... řekněme ne zrovna mužskými hlasy. Všechno až na to, co bylo potřeba... Je ale třeba říct, že finální verze říkaná před oddílem dopadla docela dobře - až na jediný záchvat smíchu způsobený tím, že se Císko začal drbat na ruce a kluci přestali vidět do papíru, se jim to povedlo.

Teď už zbývalo jenom vylézt z podzemí na povrch - chvíle, na kterou se všichni jistě už od zavázání očí těšili. Nejdříve ale bylo třeba najít správné dveře podle klíče. To se oddílu nakonec podařilo po zhruba půlhodinovém bloudění na provázcích. Byl to těžký úkol, zvlášť když si roveři, hrající jakési podzemní chlupaté zákeřné tvory, svou roli opět užívali naplno. Nejlepší cíl byla asi Hermi, ke které stačilo jenom přijít a zachrochtat, a ostatním se zavázanými očima se jistě muselo zdát, že ji mučí či minimálně lechtají (což byla občas pravda :-)).
Nakonec se všech 12 přes tyto zákeřné potvůrky dostalo a zbývalo už jenom projít spolu s Tarcilem poslední chodbu a konečně si po dvou dnech rozvázat oči.
Nastalo radostné výskání a hrdé poplácávání po zádech - a to bylo věru zasloužené.
Na chvilku jsme si ještě sedli do týpka k ohni, abychom se s ostatními podělili o své zážitky a emoce. Všichni byli skvěle naladění, zvlášť těšně po rozvázání očí, protože údajně chvilku viděli trojitě - až jsme byli skoro dotčení, jak se nám smějou! :-)
Protože jsme za sebou měli náročný den, Teo brzy všechny nahnal do stanů. Nikdo se ale příliš nebránil...