okénko do života novoměstských skautů

https://archiv.okenko.org
ze dne 16. 8. 2008
článek číslo 791
autor: Braen

 

11. táborový den - úterý

Článek o tom, jak oddíl celý den nic neviděl...
Tesákova kytara spolu se zpěvem roverů (po ránu občas dosti falešným) opět jako každé ráno zazvučela v táborovém kruhu a jasně naznačila, že už je čas vstávat. Vylézání ze stanů a cesta na záchod dnes všem trvala o trošku déle, neboť oddíl se už od včerejšího odpoledne nachází v podzemí, kde hledá elementály. Pro navození té správné tunelové atmosféry mají všichni nepřetržitě zavázané oči. Tábořiště se nám proměnilo v území slepců - od stanů k jídelně, latrínám i k umývárnám jsou natažené provazy, aby cesta na takto důležitá místa nebyla až tak složitá, s ešusem se už nemusí chodit pro jídlo k okénku, ale PK ho ochotně přináší, a před každým člověkem, který zrovna pije šťávu stojí rover, který odhání všudypřítomné vosy a kontroluje každý hrneček, jestli se tam nějaká neschovala - zkrátka, děcka to mají těžké, ale my taky :-).

Rozcvička se ale konala jako každé ráno, žádné úlevy! S údivem musím poznamenat, že většina oddílu jakoby cvičila poslepu pečlivěji než když vidí. Když se o toto zjištění ale někdo z PK podělil s oddílem a poznamenal, že odteď se bude na všechny rozcvičky do konce tábora chodit poslepu, ozvala se mu vstříc nemalá dávka klení, provázeného smíchem. Kdo by to byl řekl, že? :-)
Ranní protahování jsme tentokrát neskončili krátkou pohybovou hrou, jak bývá zvykem. Po dokončení posledního cviku zazněla hudba a Hombreho zvučné: „Dámy a pánové, zadejte se.“.
Ač se to oddílu zdálo bez zraku nemožné, zanedlouho už byli všichni členové oddílu rozděleni do koedukovaných dvojic a mohlo se začít tančit. Učit se nový tanec nemělo poslepu moc cenu, ale alespoň jsme si zopakovali už známý waltz a jive a zdokonalili techniku. Na této hodině se všichni konečně přestali dívat na nohy (otázka zní, zda po rozvázání šátku zase nezačnou...).

K snídani nám služba, složená z Goofyho, Kennyho a Bebeho, kteří cestu podzemím včera vzdali a sundali si šátky, připravila chleby s povidlím a medem. Protože pastovaný med už došel, musel se oddíl spokojit s normálním a smířit se s tím, že od něj bude celý ulepený. Nikomu to ani moc nevadilo, zato Laky s Locem se museli pořádně ohánět při odhánění několika vos, kterým naše sladká snídaně také zachutnala.

Při ranní hygieně oddíl potřeboval také naši asistenci. Laky se málem potrhal smíchy, když se David nechal odvést přesně nad jámu na plivání pasty na zuby, předklonil se a plivl... přímo do cípu šátku, který mu visel přes pusu. U ostatních to už skončilo lépe - tedy až na pár poplivaných bot.
Ani vyvěšování vlajky se neujal Pracovní kruh, vlajková četa složená z Báji, Pipi, Marti a Hermi se na Teův povel vydala nejistým krokem ke stožáru, který nakonec opravdu našla - a to dosti tvrdě. PK nedokázal udržet vážnou tvář, čímž nakazil i oddíl, který sice nemohl vidět, ale slyšel až moc dobře, takže po konci nástupu jsme si všichni svorně dali sadu - někdo si vybral kliky, někdo dřepy, jen ten běh k lesu není až tak oblíbený.

Pauza na převlečení z kroje a na cestu na záchod se opět kapku protáhla, možná i zásluhou roverů, kteří si libovali, že si konečně na táboře užijí trochu legrace. Kdo by jim to vyčítal? Holky jsou lechtivé a lekavé i normálně, natož poslepu, takže se táborem neustále ozývalo ječení, pištění, vytí a smích (to podle osoby, která zvuky zrovna vydávala). Za tohle provokování se nejlépe pomstila včera u večeře Marťa, která se po Teovi, který ji polechtal, ohnala tak prudce, že mu práskla do ešusu a všechno jeho nesnědené rizoto se přesunulo rovnou do jeho klína.

První program měl úplně snadné zadání. Donést Cískovi co nejvíc přírodnin ze seznamu, který několikrát přečetl. S takovým úkolem by si oddíl normálně poradil do pěti minut, ale poslepu?
Každé družině byl přidělen rover nebo dva, aby zabránil případným pádům a nárazům, a mohlo se začít. Kdo se v době, kdy ještě viděl zajímal o to, co roste kolem tábořiště, měl výhodu, ale i tak bylo nesmírně obtížné najít, byť jen na malém území, tu správnou rostlinku. Po hodině, kterou na tento úkol družiny dostaly, měly ale většinu přírodnin ze seznamu nalezenou.

Po svačině, která se skládala z cornflaků a mléka, přišlo osobní volno. Obyčejně je tento program vítaný, tentokrát ale hodně lidí nevědělo, co s ním. Škála možností, čím se poslepu zabývat není nijak pestrá, takže Ti, kterým se nechtělo spát ani si jen tak povídat, měli smůlu. Marťa si našla zabavení - začala s Lakym procvičovat waltz, a když už ji stihl naučit otočku na druhou stranu, přidalo se pár ostatních. Bohužel, dle očekávání tanec baví více holčičí část osazenstva, takže dvě dámy musely vždy chvíli sedět a čekat na vystřídání. Naštěstí se mi po chvíli podařilo přemluvit Ádu, aby se přidal, takže bylo hned o jednoho tanečníka víc. Áda má ale vysoké nároky, takže každá slečna, která s ním tancovala, odcházela obohacena o nové taneční zkušenosti.
Po nějaké době se nám už z věčného koloběhu waltz - jive - polka dělalo nevolno, takže jsme skončili. Do konce OV už stejně mnoho nezbývalo. Až vyjdeme z podzemí, máme s Hombrem na tanečním plánu ještě valčík a chachu (pro zájemce), takže se tím náš repertoár zase o něco rozšíří.

„Miku, co je k obědu?“
„Je to na kyselo.“, odpovídá hádankou Miky. Někdo tipoval zelí, někdo uzenáče... Čočka, podle mě úplně jasná odpověď, nenapadla nikoho. Čočka s chlebem, vajíčkem a cibulkou. A samozřejmě, před hlavním jídlem byla polévka (Miky si přeje, ať to také napíšu) - a to jakýsi vývar s „babiččiným kapáním“.
S plnými žaludky uběhl polední klid o dost rychleji, než předchozí osobní volno, a tak už nic nebránilo začátku třetího programu - stále ještě poslepu. Černá cesta, oblíbený, nicméně už velmi dlouho neprováděný oddílový program, byla tím pravým způsobem, jak pokračovat podzemím dále.
Oddíl se převlékl do oblečení, které mohl namočit, ušpinit či natrhnout, a byl po družinách odveden k provázku, kterého se měl držet a jít dál...
Družina šla po provázku, který vedl například hustými smrčky, blátem či vodou a u toho řešila různé logické úkoly. Celá cesta zabrala každé družině o něco méně než půl hodiny, ale tato doba se všem jistě zdála o dost delší...
Když se všechny družiny sešly na konci, nastala nepříjemná chvíle. Pracovní kruh celou dobu, kdy oddíl nevidí, samozřejmě všechny pozoruje a u několika lidí si všiml, že jejich reakci nejsou takové, jaké by měly u nevidících lidí být. Každý, kdo koukal pod šátkem zde cestu podzemím skončil a mohl si sundat šátek - i když, toto sundání nebylo nikomu příjemné.
Na svačinu už odcházelo se zavázanýma očima pouze 12 členů oddílu...

K svačině jsme dostali rohlík s krásně sladkou broskví a pokračovali jsme dále, i když v nižším počtu. Ti, kteří podzemí opustili čekala práce v kuchyni, a 12 statečných se vydalo jednou krátkou a rovnou chodbou, kterou měli co nejrychleji proběhnout.
Trasa běhu byla dlouhá snad pouze 60 metrů a byla na dokonale rovné louce, ovšem sprintujte si se zavázanýma očima! Každý zvolil jiný postup. Zatímco Týna, Hermi a Bája zvolily pomalejší běh s rukama před sebou, doprovázený hlasitým jekotem, Horník běžel klasickým stylem. Měl by nejrychlejší čas ze všech, kdyby ovšem najednou prudce nezabočil. Ještě kousek a museli bychom ho tahat z potoka.... Jeden by řekl, že horníci se v chodbách vyznají, že? :-)

Tento úkol ovšem zabral ze čtvrtého programu pouhé minimum, jeho další část proto patřila Lakymu a jeho programu. Cílem bylo prověřit sluch našich podzemníků - jejich úkolem bylo hledat trpaslíky. Každý z nich těžil jinou rudu - a práce každého z nich tedy vydávala úplně jiný zvuk. V praxi to vypadalo tak, že roveři stáli rozmístěni na louce, každý z nich hrál na jiný hudební nástroj, a družiny je podle zvuku hledaly a dostávaly za to vždy kousek rudy. Nejlépe si tuším vedla dle očekávání jedna z holčičích družin.

Po vydatné večeři (nepamatuji si, co k ní bylo, ale vydatná byla určitě :-) ), přišel večerní nástup, který byl snad ještě veselejší než ten ranní. Na výzvu „Družinoví vlajkonoši, odneste si vlajky ze stojanu.“ totiž čtyři oddíláci svorně vykročili ke stožáru, mírně do něj narazili a vydali se zpátky, používaje vlajky jako slepecké hole. Ludva šel přesně na opačnou stranu...PK to opět nevydržel a všichni si zadřepovali.

Nyní se měl oddíl konečně setkat s elementály. Ne celý, ale jenom ta část, která k nim skutečně poslepu došla. Zbytek odešel s Teem na blízký kopec, kde probírali důvod, proč k elementálům nedošli i oni.

Se závěrem této etapy přišel pro PK problém -. jak jen dobře ztvárnit zemi, vodu, vítr a oheň? Někdo na to nakonec přišel (pravděpodobně Tesák), a tak jsme začali nacvičovat.
Za Zemi a Vodu - ženské elementály - jsme mluvily Meli, Aňa a já. Mluvily jsme jednohlasně do obrovských kartonových trubek. Znělo to DOST dobře... akorát se u toho nedalo skoro vůbec dýchat - ale na co dýchat, že... :-).
Když Země i Voda řekly oddílu vše co měly (mimochodem, efektní hlasy nebyly všechno - u Vody byl po oddílu zmíněný element pro věrohodnost skutečně cákán a u Země leželi všichni na ní a představovali si její velikost a sílu), poslaly je za bratry - Vzduchem a Ohněm.
Ty ztvárnila trojice Hombre, Laky, Císko. Kdo je zná, jistě si dovede představit, jak vypadalo nacvičování - z trubek znělo snad všechno od písniček Kabátu po rozhovory mluvené trochu... ehm... řekněme ne zrovna mužskými hlasy. Všechno až na to, co bylo potřeba... Je ale třeba říct, že finální verze říkaná před oddílem dopadla docela dobře - až na jediný záchvat smíchu způsobený tím, že se Císko začal drbat na ruce a kluci přestali vidět do papíru, se jim to povedlo.

Teď už zbývalo jenom vylézt z podzemí na povrch - chvíle, na kterou se všichni jistě už od zavázání očí těšili. Nejdříve ale bylo třeba najít správné dveře podle klíče. To se oddílu nakonec podařilo po zhruba půlhodinovém bloudění na provázcích. Byl to těžký úkol, zvlášť když si roveři, hrající jakési podzemní chlupaté zákeřné tvory, svou roli opět užívali naplno. Nejlepší cíl byla asi Hermi, ke které stačilo jenom přijít a zachrochtat, a ostatním se zavázanými očima se jistě muselo zdát, že ji mučí či minimálně lechtají (což byla občas pravda :-)).
Nakonec se všech 12 přes tyto zákeřné potvůrky dostalo a zbývalo už jenom projít spolu s Tarcilem poslední chodbu a konečně si po dvou dnech rozvázat oči.
Nastalo radostné výskání a hrdé poplácávání po zádech - a to bylo věru zasloužené.
Na chvilku jsme si ještě sedli do týpka k ohni, abychom se s ostatními podělili o své zážitky a emoce. Všichni byli skvěle naladění, zvlášť těšně po rozvázání očí, protože údajně chvilku viděli trojitě - až jsme byli skoro dotčení, jak se nám smějou! :-)
Protože jsme za sebou měli náročný den, Teo brzy všechny nahnal do stanů. Nikdo se ale příliš nebránil...
Okénko do života novoměstských skautů - zpravodaj střediska Bílý štít