Výprava Dobrá Voda - přidány druhé dva dny!!!

Podzimní čtyřdenní výprava do Dobré vody neboli ,,Sirná voda ze záchoda,,. Začínala jako obyvkle, sraz ve 14:45 na vlakáči a já jsem totálně nestíhal. Ale tentokrát jsem zato fakticky nemohl. A aybste mi věřili, psal jsem si deník a teď vám ho tady předkládám, jako svojí očistu a důkaz mé neviny.
14:25 - Končím s tenisovým tréninkem
14:26 - Převlíkám se
14:27 - Zametám kurty
14:28 - Zapisuju do deníku tyto zápisy
14:30 - Letím do Albertu rychle nakupovat
14:31 - Hledám kofolu a hamánka
14:40 - Jsem naštvanej, platím. Hamánka jsem nenašel
14:41 - Běžím ke klubovně, za 4 minuty sraz. Začínám mít pocit, že nestíhám
14:43 - Potkávám v klubovně Pavlínku a Hombrého. Smějou se mi.
14:44 - Jsem naštvanej, Hombré si mi smál. Snažím se nacpat jídlo do báglu a převlíct se.
14:44:30 - Přesně to na sraz asi nestihnu, ale nezvdávám to.
14:45 - Nepřevlíknutej, nepřichystanej k běhu na vlakáč.
14:50 - Převlíknutej, přichystanej k běhu na vlakáč.
14:51 - vybíhám z klubovny, cestou si roztrhnu kalhoty.
14:52 - Zamykám, běžím.
14:55 - Jsem na vlakáči, všichni se smějou mím kalhotám a řikají, že jsem měl divokou noc.
14:56 - Uvažuju o tom, co jsem dělal v noci.
14:57 - Dospěl jsem k závěru, že jsem v noci spal a mí kalhoty se rozthly v klubovně.
14:58 - Snažím se to vysvětlit ostatním. Něvěří mi.
14:59 - Brečím.
15:00 - Nastupujeme do vlaku, stále brečím.

Tak to je všechno z mého deníku, teďka bych ale mohl naspat už něco moudrýho, co?

Cesta vlakem probíhala pokojně(dobře, neprobíhala, ale nevyhodili nás) až jsem dojeli na prašivé a zákeřné místo jménem Studenec, kde nám průvodčí oznámil hodinové spoždění jednoho našeho spoje.
To bylo zákeřný. Naštěstí tam byla jedna hospoda, kde čepovali Litovel. Takže jsme se rozhodně nenudili a začali hrát schovku. Hra to bylo fakt docela zábavná, třeba jak jsme se s Teem schovali za kontejner a dojeli až k pikole, to byl top zážitek (K pikole jsme nedojeli, protože to bylo zabržděný, ale znělo to dobře) a nebo pak nějakýho chytráka napadlo schovat se do tůjí před tu hospůdku, načeš na nás vyběhl takovej pán, mírně ožralej, mírně sprostej a pochválil nás, že jim níčíme tůje. Teo naznal, že by schovka měla skončit. Naštěstí, vlak už přijížděl a tak jsme nastoupili na poslední etapu našeho přesunu do Dobré Vody.

Poslední spoj už netrval nijak dlouho, než jsme se nadáli, tak jsme vystupovali a pod vedením Bebeho se vydali k naší základně. Zvládl to opravdu mistrně, bez větších problému jsme tedy dorazili k naší vytoužené skautské základně. Teo s Lakym od paní domácí nejdříve ten fajnovej hotel přebírali, a oba uznali, že to byl nejhorší zážitek výpravy. Já slyšel jen zmínku toho jak to probíhalo, ale stačilo mi to. Posuďte sami.

Teo s paní jsou u obrovského kotle, snad by se dal přirovnat k Dukovanám, které byly tady poblíž

Paní:,, Do toho kotle musíte přidávat jen uhelnou drť a až to budete otevírat, pozor ať vás to nesežehne. Pěkným pár lidem se to totiž stalo.,,

Teo, známej pyroman:,, Nebojte paní, osobně na to dohlídnu.,,

Paní:,, Ale zakládat oheň můžete jen, ,,

Teo:,, Třískama, že?,,

Paná: Ne, nechte mě to doříct, zakládt oheň můžete jen třískama.,,

Jestli takhle probíhalo téměř půlhodinové předávání, tak teda nevim jak to přežili...

Ale jedeme dál, ubytovali jsme se, mimochodem na skauty až v nějak moc luxusních pokojích, představte si to, my měli vlatní postele! A s polštářem! Chvilka pauzy, ale Hombrého program na sebe nedal dlouho čekat.

Hlavní postavou byl Teo, kterej hrál zloděje. A my jsme mu měli předvést, že se taky dokážeme v noci plížit, být trpělivý a pomaloučku se přes hlídku dostat až k vytouženému lupu. Papírovému kolečku! Terén byl dosti zrádný, do kopce a přes mega trní. A k tomu všemu ještě 4 hlídači, kteří vas nemilosrdně zabili při sebemenším šramotu. A když se jim to nelíbilo obzvlášt, zapískali a celej oddíl musel na začátek. Takže pěkný šmejdi.

Nejlepší bylo, jak nikdo nebyl vůbec vidět, takže třeba Luděk, i přes své mistrné plížení byl zabit tím, že na něj Piškot šlápl. Nebo Budu, ten zas šel suveréně svojí trasu a Piškot ho vyhmátl tím, že si stoupl na kamen, který on vždycky přelízá. A věřte nebo ne, Budu do něj prostě vrazil. Jindy se zas Piškot plazil s oddíláky, což bylo taky docela dobrý. Uznejte sami, plazíte se ve křoví, vedle vás váš parťák, kterej vám najednou z ničeho nic oznámí, že jste mrtví. Piškto byl v týdle hře prostě šmejd:)

Jak hra ubíhala, ubíhal rychle i čas. A tak bylo najedno 9, 10 a čtvrt na 11. A to už musel oddíl jít spát. Pohádka na dobrou noc, dobrou. Kdo bude vyrušovat, toho pošlu k lampám. Že, Luky? Svítila?:)

Je brzo ráno, normálního člověka byste nevyhali ani za pytel zlatých, ale skauti vylezájí z postele a valí na rozvičku. Tentokrát Luďkovu. Ze začátku klasicke opruz, pořád nějaký motání rukama sem a tam, chudák moje tělo se celý láme, pak zase motání, pak dokonce dřepy! Skoro bych s tím šel na úřad pro trápení zvířat. Ale nechme to být.

Naštěstí se pak Luděk vybalil s dost dobrou hrou, podlejzanou. Ale nepodlejzali jsme roverům, na to máme čas jindy:) Tentokát jsme podlezali sebe navzájem. A bylo to super. Nicméňě nám pěkně vyhládlo, vyřítili jsme se tedy na snídani a zhltli jí, nějaký inteligentní přirovnání, jo třeba jako každou jinou:)

V prvním programu jsme se vydali až na samou hranici svých schopností. Museli jsme vytvořit obrázek a ne obrázek ledajakých! Jen z přírodnin. A za hodinu. Ze začátku se nám to jevilo jako nadlidskej úkol, ale pak už to celkem šlo. Dostali jsme nápad, našli místo a pak s Vlkama udělali ještěrku z kamenů, jak leze z potoku. Jeleni udělali schody z mechu a mega hromadu listí k Teovým narozmkám, šmejdi jedni, Rysi obarvili pařez na šedo a tvrdili, že je to slon:) Já v tom vyděl šedej pařez. Ne, měli to dobrý a hlavně suprovej nápad. Vevky, to jsou lamy. Ale rozebírat to nemá cenu, stejnak mně nikdo neuvěří. Ale udělali pěkněj obrázek na potoce. No a Lišky, ty udělali, nebo to aspoň tvrdili, přepychovej hotel pro bezdomovce. No, nevim kam bych šel radši, jestli do Prahy na nádraží nebo do jejich jeskyně.

V prvním programu jsme se fyzicky moc nenunavili, avšak to nám vynahradil program druhý. Hombrého bojovka. A po dlouhé době klasická mezidružinová bitka. Byloto fatk super a já jsem si to užil snad ze všech nejvíc, nebot Luděk se potřeboval zaučit na rádce a tak jsem dužině nevelel a byl jsem jen takovej záškodník. Takže chvilku jsem Liškám pomáhal bránit jejich vlajku, ale o chvilku později už jsem jí s Veverkama dobýval. Takže fakt sranda. Hru si ale jistě užili všichni a jelikož nám značně vyhládlo, vydali jsme se na pole. Eh, co to kecám, přes pole (Vážně jsme neslyšeli rovery, jak to zakazujou:)) na oběd, jenž spočíval v polívce a druhém jídle (kdo by to byl řekl, že) A fatk si nepamatuju, co to bylo. Ale bylo to dobrý. No a co bylo dál?

Já bych to radši ani moc nerozebíral, snad bude stačit jen to, že příští program byl můj a Krtka a to mluví za vše, ne? Takže já ho radši nebudu nikomu připomínat, ať neotvírám staré rány (A že jich bylo)

Avšak, k všebecnému nadšení všech oddíláků, to byla vorva. Takže Teův čtvrtej program byl odpočinkovej, byl zaměřený na přezdívky. A zažili jsme v něm fakt hodně srandy. A hlavně s Bebem. Když jsme totiž hráli hru, že každý na otázku čím by chtěl být, kdyby byl zvířetem/rostlinou/nábytkem/apod. tajně odpověděl a pak jsme hádali, co kdo je, všichni řikali třeba u hudebního nástroje, že ten druhý musí být tubka, piáno atd,... No a Bebe suveréně řekll varhany. Nebo u rostliny, to byla zas samá sedmikráska a tulipán, avšak to by nebyl Bebe, aby neřekl kopřiva. Prostě srandy kopec.

za chvilku už nás z toho smíchu bolelo břicho a tak jsme to radši zajedli chutnou večeří. Tyjo, málem bych zapomněl Pávčice získala novou přezdívku - Řepa (opět Bebeho komentář:)) a nebo hvězdička, proč hvězdička se ptejte Budua.

Zhltli jsme večeři a když jsme si uklidili nějaké ty osobní věci a krámy v jídelně, mohl nadejít poslední porgram dne - Mega bitka ve svíčkovce.

Systém byl jednoduchej, každá družina měla jednu velkou svíčku, kterou jim nesměl nidko zhasnout a ostatní jako bojovníky. A tak se fajtilo, zfoukávalo a znovu napalovalo, až z toho byli všichni unavení. Nejlepší styl měla asi Meli, která vždycky liščí družinovou mega svíčku vyzdvihla strašně vysoko a tam jí prostě držela, takže jí nikdo nemohl zfouknout. Občas našštěstí pomohl větříček:)

Po dnešním náročném dni si i Luky dokonce dal říct a ihned po příběhu usnul. Teda přesně to nevim, ale k lampě nebežel. Už se nám lepší, kluk jeden.

V neděli jsme měli stávat o hodinu dříve, ale díky změně času jsme strávili v teplém spacáku stejně dlouhou dobu, jako jindy. To nám ale stejně nepomohlo v tom, abychom nemuseli vstávat. Dnes nás čekal celodenní výlet k řece Oslavě. Než jsme ale vyrazili, bylo potřeba se pořádně protáhnout a rozcvičit. To měl na starost Tesák.

Hned druhá nejdůležitější věc, co udělat před pochodem je pořádně se nasnídat (když je čeho:-) a tak se namazaný chleba ztratil během pár minut.
A konečně se dostáváme k té (ne)méně důležité věci a to se sbalit a uklidit po sobě. Obě dvě věci jsme zvládli za necelou hodinu a teď už jen vyrazit.

Všichni natěšeni a plni energie jsme se vrhli na nám již známou cestu do Vladislavi, kde jsme nastoupili na vlak do Náměště nad Oslavou. Když jsme vystoupili, potkali jsme Císiho a Adama, vesele si kráčející směrem k vlakovému nádraží. A nyní již mohl Oddíl vyrazit. První 1,5 km nebylo vcelku nic zajímavého, museli jsme přejít přes Náměšť do necivilizovaných končin řeky Oslavy. Když jsme se dostali z dohledu města, čekal na nás první úkol. Pokud jsme ho chtěli splnit, museli jsme poznat asi 12 mapových značek a celou cestu si všímat okolí a popřípadě se i něco nového dovědět.

A vzhůru do kopce, spíše pěkného Krpálu, a než jsme se vyškrábali nahoru, chvíli to trvalo a to jsme ještě netušili, jak bude náš výlet dlouhý. Nahoře nás čekala zase cesta dolů…musím říct, že cesta s batohem na zádech jde mnohem lépe do kopce, než z kopce-)

Jakmile jsme sešli úplně dolů, Tesák si nás vyzkoušel, jak jsme dávali pozor a zeptal se nás hned na 3 značky, což mě i hodně dalších překvapilo, protože jsme potkali jen 2 značky. Na tomto místě jsme se také dozvěděli, že celou cestu bude probíhat hra: divočák, povodeň, nálety….a další podobné věci spojené s touto hrou. Čas rychle utíkal a my jsme se nesměli moc zdržovat a tak jsme vyrazili dál.

Po chvíli se nám po pravoboku začal rýsovat kopeček dolů a tak Piškot(nově Táta) hned využil příležitosti a chtěl shodit svoji nic netušící dcerku. Ta však spíše náhodou uhla a tátovi to jaksepatří chtěla oplatit. Jenže jakmile do něj bokem vrazila, ozvalo se křupnutí a hořčice, schovaná pro Meli na oběd byla na batohu. Oba dva jsme poté měli příjemné aroma hořčice, což neuniklo pozornosti snad nikomu. A naneštěstí když jsem chtěla pomoct tátovi s baťohem(ten si poté šikovně vycpal trávou) se ozvalo:“divočák“a my se museli jít schovat.

V úkrytu jsme už tak 4 minuty a pořád nic…další minuta a zase nic, tak jsme s Bugi vylezly a zjistili že o nás asi ani nevěděli, tak jsme se rozběhli dolů s kopce s nadějí , že oddíl potkáme. Za okamžik jsme potkali Piškota a jeho rodinku, potom Adama a Císka a nakonec i Lakyho s Hombrém. To už jsme byli u řeky.

U řeky začíná další část naší cesty a to i s dalším úkolem: najít co nejzajímavější list a jako družina vyfotit co nejhezčí fotku. Po neustálém brodění listí a pár listových bitek jsme dorazili k velkému stromu vyvráceném snad větrem pevně zaklíněném o další stromy. Někoho napadlo udělat na něm společnou oddílovou fotku. A při pohledu na kopec ke zřícenině hradu, po kterém jsme se měli vydat, nás ještě na chvíli zdržel v další listové bitvě.



Po dlouhém stoupání do kopce jsme se konečně dostali ke zřícenině. Tam jsme se naobědvali a naučili nováčky oblékat si úvazky. Každá družina si oběd měla uvařit sama, ale i po druhé porci gulášové polévky měli holky ještě hlad a tak jim nezbylo nic jiného, než otravovat kluky a jejich hotdogy.

Jen, co jsme se naobědvali, dostali jsme za úkol sejít dolů k řece a tam se přes traverzu dostat na druhý břeh. Někoho už nebavilo čekat a tak přebrodil řeku po svých, to byl opravdu skvělý zážitek…vřele doporučuji:-)
Byli jsme na druhém břehu a jak už Vám logika napovídá, museli jsme se dostat nazpátek do Náměště a jelikož jsme nestíhali, vzali jsme to docela kvapným tempem.

Cesta nazpátek ale byla daleko náročnější, než ta předešlá, zvlášť když víte, kolik ještě asi přibližně musíte ujít.
Po cestě jsme nafotili ještě několik fotek a po úmorném boji s kopci a doháněním jsme konečně stanuli na vlakovém nádraží v Náměšti. Stihli jsme to ale jen tak tak.
Když jsme dojeli do Vladislavi, cesta do Dobré Vody už pro nás byla hračka.

Po každé dlouhé cestě musí následovat vydatná večeře. Na tu nedělní byly přichystány povedené topinky a chleba se sýrem(taky povedený).Poté co se všichni navečeřeli, následovala Bugynina a moje hra, kde si nováčci mohli splnit bod do nováčkovské. Princip byl v tom, udělat co nejhezčí celebritu...a…nakonec nesmělo chybět skupinové foto…
Dalším programem na pořadí byla oblíbená a známá hra: Jméno(musí exitovat), Město(musí mít status města), Zvíře(musí to být zvíře, co najdeme v přírodě, ne mystické), Rostlina(ne latinský název), Film(ne seriál, ani večerníček) a Jídlo(musí být poživatelné)
Ale to už byl večer a my(teda jen někteří) jsme museli jít do postelí a tak mohl skončit 3. den výpravy…avšak neskončil.

Noční hra:
Asi čtvrt hodiny, poté, co jsem usla najednou celý“hotel“ slyší: S sebou: spacák, náhradní ponožky, a co nejrychleji u menhiru, zákaz svícení.
Vzbudila jsme se mezi prvními a šla jsem vzbudit holky, ty celkem bez obtíží vstaly, až na Aničku Pávkovou, kterou jsem ze všech sil budila, ale měla tak tvrdé spaní, že jsem si na pomoc musela pujčit Císka. Ale ouvej! boty bez čelovky se hledají velmi špatně, zvlášť když si je někdo nevědomky vymění a pujčí za své a vy potom ty své nemůžene najít. Ale to nebylo všechno, někteří agenti až u menhiru zjistili, že nemají ponožky, nebo spacák.
Jen co jsme se vrátili do naší základny, většina lidí si myslela, že noční hra bude ještě pokračovat a tak zůstávali vzhůru až do té chvíle, než vzbudili Tea.
Byl to ale doopravdy konec a nikdo už nepochyboval, že noční hra neskončila.

Probudil nás nejen Tesákův zpěv, ale všech ostatních, co to už ve spacáku nemohli vydržet(což byli téměř všichni až na veverky:-) .
Dnešní den měla rozcvičku Mařenka. Ta nás přímo vražedným tempem poslala do nedalekého kopce, poté následovaly další brutální cviky, jako třeba takový klik, ve kterém se nezvedáte, ale opíráte se o předloktí. Další krok, tentokrát jak nás zašpinit byla kukačka. Je to super hra. Myslím že si ji každý užil buď smíchem, nebo prostě jen vystrkováním z kruhu

Na pondělní snídani služba přichystala chleba s medem a marmeládou. Jen co jsme se nasvačili, proběhlo malé zhodnocení výpravy a následovala velmi podařená Císiho hra o krásné kominici a čertovi, který se do ní zamiloval a jelikož čerti mají kopyta, ocas a rohy, čert nemůže vypadat jako člověk a musí se těchto věcí zbavit, a to byl právě náš úkol. Díky správnému řešení situací se některým z nás podařilo oženit čerta s kominicí. Na svadební hostinu nás však nepozvali.

Poté nastala už dlouho očekávaná chvíle pro nováčky, a to Splnění nováčkovské zkoušky. Na tuto akci mohli jen nováčci, co úspěšně splnili všechny body. Zbytek oddílu šel hrát frisby, ale někteří jedinci měli ještě k tomu tu smůlu(mezi nimi i já), že museli zůstat v „kuchyni“ a uvařit téměř 6 balíků těstovin na 5 družinových vařičích, čímž 3 nám postupně odešly.

Oběd, i když už ne teplý, poměrné většině chutnal:-)a tak služba odešla z jídelny s čistým svědomím, že splnila požadovaný úkol.

Po obědě nadešla klasické uklízení a protože v našem „hotelu“ to jednu chvíli vypadalo jako v chlívku, museli jsme uklízení věnovat větší část času.
Když bylo vše, jak má být, rozloučili jsme se se základnou, a zvolili název výpravy. Po právu dostala název Sirná voda ze záchoda, jelikož záchody provoněné do všech koutů smrděly jako zkažená vajíčka, díky sírovým pramenům. No kdo by si mohl dovolit splachovat minerálkou??

A tak jsme se naposledy vydali na cestu do Vladislavi, k vlakovému nádraží. Tak jsme nastoupili na vlak do Žďáru. Ale když jsme byli někde ve Skleném, začalo to ve vlaku příšerně smrdět, dále se to zhoršovalo, až si toho všimlo i několik dalších lidí, mezi nimi i strojvedoucí. Zjistili jsme, že tímhle vlakem už daleko nedojedeme, ale naštěstí za námi jel další vlak, čirou náhodou taky přes Žďár, a tak nám osobák do Města nestlihl ujet.

Nyní jezdí do města krásné nové žluté vlaky s ještě hezčím záchodem a tak nikdo nemohl tento záchod odmítnout… při udivených pohledech cestujících jsme pořád otvírali a zavírali dveře, a dokonce jsme odhalili i to, že když je někdo zamčený zevnitř, z venku se dají dveře otevřít, a tak toho s radostí někteří využili:-)

Avšak cesta nám uběhla velmi rychle a když se začaly rýsovat prvky Nového Města, všem došlo, že už jsme doma. Po výstupu z vlaku jsme se nesměli zapomenout rozloučit a rychle do teplých domovů…