Vánoční Bobrová

Terka a já jsme čekaly na Berušky u dveří školy, a když dorazily, smály se mi, že vypadám jako bezdomovec (Maky nejvíc). Jak byly ale rády, když jim bezdomovec otevřel a pustil je do družiny, že?
Když byly uklizeny bundy a srovnány boty, mohlo se začít číst. Nějaký Vánoční příběh, pamatuju si jen jak Anička Obrová v roli vola říkala větu: Nedokážu si představit Vánoce bez šampaňského.

Anička bez šampaňského, já bez perníčků.
A tak jsme je šly vyrábět. Recept je velmi tajný, protože jsou to ty nejlepší perníčky na světě.
Z původního názvu „Strnadovic staročeské“ jsem je překřtila na „Beruščí návykové“, protože platí: jakmile jednou ochutnáš, už je z ruky nedáš. Uvidíte sami na Zpívání u stromu.
No už vidím, jak někteří vtipálci budou mít poznámky, že si radši nevezmou, když jsme to dělaly my Berušky, ale my známe svoje kvality a jednou z nich je pečení návykových perníčků.

Když bylo napečeno, vydali jsme se do lesa, dát zvířátkům nějaké ovoce a zeleninu.
Je to přesně ten les, ve kterém jsme před dvěma lety potkali Yettiho.
Když jsme si na něj vzpomněli, měli nováčci oči navrch. Za chvíli už mě každou chvíli nějaký hlásek upozorňoval, že támhle slyšel bručení, támhle že se něco šustlo za stromem a každá stopa větší než 20 centimetrů byla považována za stopu Yettiho.
My jsme to s Atty ještě přiživovali, a tak jsme nakonec byli rádi, že nám děti neutekly zpátky do školy. I když to vlastně nehrozilo, protože by se nikdo nepustil mojí ruky, na které viselo aspoň 6 Berušek. Zvířátkům jsme vysypali jejich stravu (tentokrát chyběla Myška, která minule zvířátkům jejich jablíčka snědla a na hromadu hodila jen ohryzky – Myško moc jsme na tebe mysleli!) a nyní jsme čelili vážnému rozhodnutí.
Riskovat střetnutí s Yettim a jít přes les zpátky a rychle NEBO les dlouze obejít, ale být v bezpečí?
U Berušek převládla touha po bezpečí, jenže Attymu už stoupl adrenalin a šlo se přes les.
Očitá svědectví Berušek pak líčí, jak nás Yetti málem dostihl. Někomu už prý skoro šáhl na nohu. Kalíšek ho líčí jako velkého bílého bosého, zatímco Adélka jako modrošedého s botama. Tak kdo ví, co jsme vlastně viděli.

Když jsme celí udýchaní doběhli do bezpečí školy, čekala nás Bájina hra. Bylo to o Holčičce se sirkami, asi ten příběh znáte. Berušky byly tak dojaté, že Holčičce naházely do klobouku peníze co měly na zaplacení akce, svoje svačiny i oblečení. V našem podání by Holčička jistě nezemřela.

A pak už byl čas na zapálení svíček, naladění nástrojů, ozdobení stromečku a dávání dárků.
Všichni víte, jak se škrtá sirkou a přikládá ke knotu, všichni víte, jak zní flétny a klarinety, všichni víte, jak vypadají ozdoby na stromku, všichni víte, jaké to je dávat a dostávat dárky.
Tak nevím, jestli tady mám popisovat jak „svítila světýlka radosti v dětských očích“ a jak na mě „dýchla vánoční pohoda“. Prostě řeknu, že to bylo moc pěkný, hezky jsme si zazpívali koledy, snědli perníčky, potěšili se z dárečků, svíčky nám hned zhasly, protože do nich vždycky někdo stoupl, Káťa se nám vyválela v čaji a tak, klasika.
Stejně to ale byla jedna z nejhezčích akcí tohoto roku.