Tábor Vlčata

12. červenec 2009, odchod ve 14:30 od klubovny, 15 vlčat, 5 vedoucích. Cíl: tábor Vojtěchov.
Cestou ale potkávají Praotce Čecha, Libuši a Václava v plínkách, kteří hledají zemi zaslíbenou. Protože nikdo neví kudy, vydají se na další hledání společně. Cíl je ale daleko, rozhodnou se tedy přenocovat v lese pod přístřeškem, který si zbudují. Na ohni si uvaří čaj a skromně povečeří. Ze spacáku je dobře vidět do blikajícího ohně, tak se všem dobře usíná.
Brzy ráno (cca půl osmé) Praotec Čech velí k dalšímu pochodu. Slunce pěkně hřeje a příjemně se nám jde. V 8:00 už stojíme na „Hoře Říp“, odkud pod námi vidíme v záři slunce náš tábor, naši zemi zaslíbenou. „To je ta země zaslíbená, ptáků a zvěře plna, medem oplývající!“
Po tomto zvolání se už družiny nedají udržet a rozběhnou se přímo z Řípu dolů do tábora. Ještě překonat potůček před táborem a honem ke stanům. Po ubytování nás čeká výborná snídaně od Alky a Myšáka a my se radujeme že jsme konečně doma. Po posílení snídaní je třeba udělat něco pro tábor – kopeme odpadovku, rovnáme dřevo a čistíme ledničku v lese (naplnila se vodou). Konečně vznikají i týmy na letošní tábor, a to Modří, Žlutí a Červení.
Po výborném obědě je čas k polednímu klidu. Co se asi bude dít potom?

V kuchyni nastala změna a to že k Alce a Myšákovi se přidala mamka Tkaničky, takže jí moc děkujeme a přejeme ať to s námi vydrží!

Vstávat! To byla první slova do nového dne, která slyšela vlčata od Praotce Čecha. Slunce už bylo vysoko, tak jsme něco zdlabali a mohli jsme pokračovat v hledání Země, která se stane naším domovem. Ušli jsme kousek cesty a potom nás Praotec zastavil a ukázal na kopec před námi.Vylezli jsme na něj, abychom se přesvědčili, zda jsme už v té Zemi zaslíbené. A ono to vyšlo! Praotec říkal, že je mlékem a zvěří oplývající, tak jsme se na to šli podívat zblízka.

Poprvé jsme vstoupili do tábora, kde čekali prázdné stany na nás a naše věci. Všechno jsme si vybalili, teda až na kluky z teepka (týpky z teepka). Ti si nejprve museli postavit svoje bydlení. A v tom vedru to není nic co by se zvládlo levou zadní. Museli jsme použít obě ruce i nohy abychom měli v noci kde spát. Máme hodné rodiče, takže už jenom stačilo to dřevo, co nám dovezl tatínek Fildy, porovnat do rázu. Odpadovka se taky sama nevykopala, nástěnka nepověsila a oběd se taky nechtěl sám uvařit. Naštěstí tady máme skvělou trojici ve složení Alka, Myšák a Tkanička starší, kteří dokázali zelí, vepřovou kýtu a houskový knedlík přemluvit, aby se z nich stal moc dobrej Severín! Ale to nádobí.. No i tohle k táborovýmu životu patří.
Po obědě jsme byli rozděleni do tří skupin ve kterých budeme proslavovat tu naši Zem zaslíbenou. Jako poznávací znamení si vyrobíme batikovaná trička. Už ty naše uzlíky vřou v hrnci, takže máme čas na dodělání štítu. Tyhle štíty jsou moc užitečná věcička a myslím, že je budeme hodně potřebovat. A to čekání na vyzkoušení našich dovedností v boji se štíty nebylo ani dlouhé. Na hranici našeho tábora se objevila armáda Franků, která si začala dělat nárok na naší Zem. Pokusili jsme se jim vyprášit kožich, ale oni ho spíš vyprášili nám. Časem se určitě zlepšíme, ale něco mi říká, že o těch Francích neslyšíme naposledy..
Večer máme naplánovaný oheň, tak musíme na dřevo. Po večeři a během nástupu se nám trošku rozpršelo, tak oheň musel být zrušena my se sešli na poslední program v jídelně. Praotec nám sdělil, že to tady nebude žádnej med, že se pořádně zapotíme a k tomu ještě ti Frankové. Potom se přečetl denní režim a táborový řád. Tkanička ml. Nám představila mapu letošního tábora a Klaxa bodování. No a to už by pro dnešek stačilo.

Takhle ráno okolo čtvrté si krásně hovím v postýlce a v tom najednou přiběhl George: "Chlapi, zapadl nám pekař!" "CO???", rozlehlo se teepkem... s velikou nevolí jsme se vyhrabali z vyhřátých pelíšků. Jelikož jsem se krapet opozdil, nezbylo na mě místo na předním nárazníku pekařova auta. Hehe, díky bohu. Jelikož jsme chlapci tuze šikovní, pekaře jsme doslova dostrkali až na cestu. Já jakožto pozorovatel jsem byl v pohodě, ale Jack a Ludva se nedali rozeznat od hroudy bahna :) Takže, ať žijou lenoši!
Ráno proběhla rozcvička jako vždycky - ručička, nožička, zádíčka, krčíček, hlavička.. a důležité pánevní svalstvo. To vše pod vedením Klaxona. Ostatní roveři ještě vesele pelešili. K snídani nám kuchyně představila nový model chleba - strouhaný sejr + rajčátko = spokojený rover :)
V prvním programu se vlčata snažila ulovit nějakého toho vlčka - celou dobu jsem vlčatům cpal do hlav něco málo o ekologii. Nikdo netušil.. :) Pak následovalo další cpaní pupků - asi si nás chtějí vykrmit. Hurá na další program - Libuše + uřvanej Venca (v plínách se sexy dudlem) potřebovali novej návrh města, tak děti zapojily mozky a tvořily až se les otřásal. V roverech se probudily dětské pudy a za chvíli ládovali potok všelijakým brajglem co o lese našli, aby i les dostal trochu vláhy - přehrada to byla pěkná, ale vlčata, která stavěla města blízko u vody, byla překvapena náhlým vzestupem hladiny.. takové druhé Jiží Čechy :) Přece jen dítě zůstane dítětem.. Kluci znaveni z tvorby nového vodního díla byli omráčeni vůní linoucí se z kuchyně - hmmm, podoláci a marmoška... to mně bude zase blbě.. a bylo :))
Celý poledňák nám do našich unavených hlav Ludva cpal německé fráze ve stylu: doma chovám kozu, rád papám psy nebo já jsem elf. No nemělo to cenu. Ale jeho program se povedl,dětem se líbil. Docela jsem koukal, že děti chápaly dříve a více než jejich roveři. Za to určitě mohly podolákama nacpané pupky. Z tohoto programu jsem měl radost, pěkně jsem se vyvalil na sluníčku a žbleptal německé nesmysly.. prostě paráda :) Pak měl program Vářa. Nenažraný frank děckám spraskal všechno jídlo.. Gregor tlouštíka sehrál na jedničku (však pro to má předpoklady :)) Děti ho prvně musely vystopovat. Najít stopu 1x0,5m byla hrozná námaha. Pak tam chlejstly sádru a chvilku čekali než to ztvrdlo :) A pak hurá na další část hry. Jak přesně probíhala netuším, ale podle zvuků z lesa to bylo odporné :) Následovalo další vykrmování.. já snad prasknu, už to nemám kam skládat :)
A teď bacha.. můj program. Na papíře to vypadalo slibně, dokonce jsem se i poplácal po rameni. Peťo, dobrá práce! Ale skutečnost byla ještě lepší. Zdenda co sedí vedle mě říká že nekecám! Děcka měly za úkol vypěstovat jídlo co tlouštík sežral, a jelikož toho byly mraky, měly se co otáčet. Chytit osla, dát mu cukr, sebrat penízek, který z něj vypadl, koupit sazenici, zasít, sklidit, prodat.. a pořád dokola. Nakonec všichni skončili v kasínu a všechno co vydělali prohráli v rytmu rulety. Ať žije Vářa! Ale ejhle tuhle Praotec zformoval děcka k útoku na Franky, kteří neustále utlačovali děti. Praotec si řekl, tak to teda neeee hošánku a vlítli na ně. Zprvu frankové dostávali na zadek, ale pak byl Praotec v souboji vůdce na vůdce zabit, a vlčata tím byla poražena. Miluju když roveři vyhrávají :)
Následoval luxusní salát s krůtím masem, byl jedním slovem mňam. Pak nástup, kde si Klaxa s Vářou popovídali způsobem jim nejbližším..Ještě teď mě to kouzlí úsměv na tváři. Pak jsme škrtli sirkou pod hromadu klacků zformovaných do ohně (nebo jako oheň to alespoň z dálky vypadalo). Já jsem vytáhl kytaru a trapčil před dětma :) Pak Libuše a děti šli slavnostně pohřbít Praotce a děti mu darovali výbavičku na jeho cestu do posmrtného života. Libuše potom složila slavnostní přísahu že teda půjde vládnout, když nikdo jinej nechce..Pak se nahrnuly děti do stanů, roveři do teepka, já a Ludva jsme zasedli k tomuto článku a začali tvořit.. Je to jeden kec za druhým, tak to berte s nadhledem. Přece jen jsou skoro dvě hodiny ráno :)

Čtvrtý táborový den naštěstí nezačal žádnou epizodou se zapadlým pekařem, takže budíček se nemusel přesouvat ze sedmi nula nula na půl čtvrtou ráno. Evolučním vývojem jsme se pak po klasické rozcvičce dokázali vyvinout až do podoby (samostatně) myslících lidí, schopných po snídani vyrazit na první program. Po včerejším (smutkem) vyčerpávajícím dnu šlo vlastně o docela odpočinkový program. Pod vedením slovanských šperkařů vyráběla vlčata pro kněžnu Libuši šperky z drátku. Menším problémem se stal nedostatek kleštiček a kleští k ohýbání, který byl ale překonán šikovností celé smečky. Takže kněžna Libuše bude mít solidní zásobu šperků od teď až na furt. Rohlík na svačinu ovšem nevyřešil nedostatek surovin, se kterým se České země musejí potýkat. Ve druhém programu se tak vlčata vydala pod vedením vrchního prospektora Johanese Krumpy (to je ten co vynalezl Krumpáč) objevovat skryté bohatství. Každá cesta k těžebnímu areálu se musela pochopitelně zaznamenat na pochodový film, aby se nezapomněla. (O možné (nulové) úspěšnosti opětovného nalezení dolu podle vlčáckých výtvorů se ale radši nebudeme zmiňovat).
Za zmínku ale rozhodně stojí oběd. Kvůli čočce na kyselo musel tábor kvůli bezpečnosti vyhlásit zákaz přibližování k teepku na méně jak 10 metrů s otevřeným ohněm. (I teď se ze tmy, z míst kde stojí týpko, ozývají podezřelé zvuky po jejichž původu je lepší nepátrat).
Po čem se všichni roveři snaží pátrat je příčina zvýšeného výskytu vos v prostoru tábořiště. Přestože se vlčata snažíme přesvědčit, že není třeba panikařit při příletu žlutočerné stíhačky, pingpong s majitelkami ostrých žihadel si vysloužil už pár obětí. Podobně jako pokus o nelegální překročení franckých hranic s nákladem zlata, stříbra a drahých kamenů. O nejtěžší program se postaral "Úkol na den" - vlčata se pokoušela celý jeden program nemluvit. \nutno říct, že mlčení děti nějakým neznámým způsobem zpomaluje, jak jsme usoudili po důsledném pozorování jejich jednání (Při pokusech nebylo zraněno žádné vlče :))

Co ale utrpělo těžký zásah byla pole v knížectví. Objevení dolů způsobilo odliv zemědělců za snadnějším výdělkem z dolování. Nepodojené kávy a děti ječící hladem popudily vojvodu Horymíra, který se odvážil pozvednout zbraň proti kněžně Libuši a zaútočil na její doly. Byla o ně svedena tvrdá bitva, mnoho životů v ní bylo zmařeno, ale nakonec byl Horymír i jeho věrný oř Šemík zajati a eskortování do vězení, kde budou čekat na svůj soud.
Horké hlavy ale velmi rychle zchladila bouřka s krupobitím, která poničila stáje a koně kněžny odklusali do lesů. Málokterý se jen ochotně vracel zpět (bůh ví proč, i když pravděpodobně kvůli tomu, že vlčata křičí prrr stejně vehementně jako hyjééé a chudáci nevěděli, co tedy dělat).
Počasí bohužel ale vynutilo i změnu šestého programu, takže jsme nakonec trénovali svoje hlasivky hlasitým zpěvem oblíbených písniček. Pak ale přišel čas na večerku a po ní už jedině zazipovat děti do spacáků a zašněrovat je do stanů s přáním dobré noci.

Na obzoru mizely poslední stopy po bouřce, takovou světelnou shou jen tam někde nenajdete, když vlčáci dozpívali poslední písničku a zmizeli zašněrovaní ve svých stanech. Vydrželi tam překvapivě nikoliv až do budíčků, ale jen do chvíle, než si pro ně přišla kněžna Libuše. Jako správní Slované museli vlčáci navštívit několik pohanských bohů, aby si u nich vyprosili přízeň pro české země. Jako prvního navštívili Svantovíta, který je jako nejmocnější z bohů vybavil kouzelným světlem, které odhalovali stopy ještě kouzelnějšího bílého koně.

(Ve skutečnosti se jednalo o pokus o inovaci osvětlení nočních her ze cesty se svíček na reflexní proužky. Rozhodně má bílá zářící cesta leccos do sebe, pravdou ale zůstává, že na cestu Nám neposvítí, skončit v potoku jde snadno a se špatnou baterkou se může noční hra rychle protáhnout až k pohřešování)

V doprovodu slavné věštkyně, která při pohledu na rozespalé obličejíčky potlačovala potřebu ujistit se, že na půl cesty nebudou nikde bloudit, utkali se vlčata ještě se třemi dalšími bohy. Od spanilé bohyně Živy dostali koláč hojnosti a přežili i setkání s ukrutným Černobohem, který ale také, nejspíš z dobrého rozmaru, slíbil, že českým zemím škodit nebude.

Vlčata se tak mohla spokojeně vrátit do spacáků a pokračovat ve vyspávání.

Problémy se vstáváním se u roverstva hlavně po nočních hrách nedají považovat za zanedbatelné. O to víc se nestačím divit, když děti nevyužijí šanci prospat se o něco déle a chodí se zvědavě tázat vedoucích, kdy už to bude ten budíček. Nikdo se naopak neptá kdy má být snídaně či přesný nástup a tak se začátek prvního programu drobátko protáhnul. Což ovšem vlčata nahradila svojí snahou ulovit co nejvíce vlčků. V druhém programu odděleného od prvního svačinou, která ale většinu osazenstva překvapila svým minimalismem co do objemu, se v lese jen kousek za táborem rozhořela liga. Nikoliv v klasických sportech jako je liga, ale vyzívaná , boj o vlajky a pak se vrhalo koulí. Držitelem Vojtěchovského rekordu se stal Ufík s neuvěřitelnými neodhadnutelnými mnoha metry. Na začátku třetího programu jsme se vydali k vodě. Na skalách Vyšehradu jsme se pak stali svědky soudu nad zrádcem Horymírem. Ten odmítl i poslední šanci, jakou mu Libuše i po hrubé urážce nabídla a raději zvolil smrt, než aby sklonil svoji hlavu. Jako poslední přání si zvolil jízdu na svém oři Šemíkovi. Vlčata dobře kněžnu varovala, že by se mohl Horymír pokusit o nějakou nepředloženost. Že se ale i s koněm vhrne přes hradby do vod Vltavy (rybníka) a Šemík se přitom utopí, nečekal snad nikdo. Libuše za ten (šílený) hrdinský čin Horymírovi odpustila a na památku nebohého koně se pak uskutečnil Běh k Neumětelům aneb Šemíkův memoriál. Vlčata se svázali do uzlovaček a vydali se plnit úkoly života koně. Koníka nakrmit, napojit, uklidit po něm koblížek a přitom se nepřerážet byl úkol nelehký. Zvlášť pokud se zapomínalo, že řetěz je tak silný jako jeho nejslabší článek :/ Po svačine pak přišlo na řadu něco mnohem osobnějšího než nějaké politické záležitosti s Franky. Horymírova urážka: Běda mužům, kterým žena vládna, se kněžny Libuše hluboce dotkla, ale uznala, že sebranka jakou občas vlčata dokážou být na sebou potřebuje tvrdou ruku. Požádala tedy svoji mladou družinu aby ji našla manžela.
Úkol to byl vskutku nelehký. Celá řada perfektních manželů byla v kurzu, nicméně vlčata na to šla opět po svém. Zavázat oči, do rukou pastelky a na pokyn vedoucích malovat obličeje do předem připraveného obrysu. Malovat však obličej natolik kvalitní, ale především aby byl rozeznatelný. Z velkého konkurzu prošla do finále nakonec pětice nápadníků. A bylo opět na vlčatech, který z nápadníků bude tím pravým. Ale jak na to? Životopis a přehlídkové molo byly tím pravým řešením. Z rozmazlených frajírků, steroidy nacpaných borců, až po sadisticky laděné chlapíky, zvítězil právě ON. Přemysl Oráč. Vlčata neskrývala nadšení a mohlo se po zdařilém výkonu jít na večeři.
Před nástupem nás pomalu, ale jistě začala strašit bouřka. Nástup byl tedy posunut. Bouřka pomalu ukazovala svoji sílu, šestý program jsme tedy zpívali, hráli, povídali a trávili společný čas za doprovodu Ufíkových mistrovských hudebních výstupů na kytaru.

Budíček, rozcvička, ospalé tvářičky vlčáků se začaly po těchto slovech objevovat na našem táborovém náměstíčku. Tak takhle nějak začínal další táborový den. Posilněni vydatnou snídaní a po nástupu, kde jsne se dozvěděli kdo to bude mít službu v kuchyni, byl ten pravý čas na vlčkolovení. Mladí ekologové, výtvarníci, hvězdáři, lukostřelci a spousta dalších se rozutekli k vedoucím a zkoušeli z nich dostat to kýžené slovní spojení: Máš uloveného vlčka! A jestli se to někomu nepovedlo, tak věřtě, že na to bude mít ještě spoustu času. V dalším programu odděleném od toho prvního svačinou, se vlčáci stali svědky toho, jak Libuši a Přemysla Oráče navštívil jejich kamarád Bruncvík . Bruncvík je známým lovcem a stopařem, už mnoho tvorů chytil, studoval a posléze popsal v knihách, jenže teď prošvihl svatbu Libuše. Jako odplatu za svoji nedochvilnost slíbil, že získá do erbu České země toho nejvzácnějšího tvora. Libuše jeho nabídku přijala. I vydal se Bruncvík balit si výbavu na svoji cestu, ale co se nestalo. Zase ti proradní Frankové. Ukradli Bruncvíkovi seznam věcí na cestu. Co teď? Honem , honem, času je málo, práce moc. Ještě že tu máme naše vlčáky. Jak dostat takový seznam věcí, není nic jednoduchého.
Nejprve se musíte vydat do města Franků a potom jít kousek za město, kde se pasou krávy, hlídající ukradený seznam. To ovšem nestačí. Jakmile víme co máme získat, proč si to nevzít rovnou od Franků? Hlavně nenápadně, musíme zapadnout mezi obyvatele města a vymyslet si nějakou výmluvu, proč odnést spoustu věcí. Najednou se nám na táboře objevila spousta lidiček co chtěli něco postavit, udělat z matrací křídla, nebo ochrannou vestu. Vyzbrojit ešusem vojsko na hranicích s spoustu dalších originálních nápadů, jak přelstít Franky.
Máme sbaleno, naplněná bříška obědem, zamáčknutou slzičku při odchodu na táborovou výpravu, ale nedočkavě koukáme za každý strom, jestli se tam náhodou neobjeví zvířátko, co se bude hodit do našeho erbu. Po cestě jsme jich potkali hned několik, ale pandu, draka ani králíka se nám nepodařilo přesvědčit, aby se stali našimi ochránci. Po 3 hodinách hledání se začalo stmívat a my byli nuceni hledat nějaké to místo na přespání. Jaké štěstí, že máme zrovna parádní výhled na Chroustovic chalupu. Tak jsem je navštívili a přesvědčili , ať nás tu nechají přespat. Uvařili jsme si polívku, protože bylo už dost pozdě, vybalili jsme spacáky a šli si lehnout.
Někteří ani nestihli usnout, když je budíme, že na půdě někdo straší. Děti to šly prozkoumat a našly dvouocasého lva,který za jejich odvahu přislíbil, že se stane českým partonem a ochráncem. Teď už nám ve sladkém spánku v teple chalupy nic nebránilo. Teda to jsme si mysleli. Do dveří vpadl unavený Slovan, který přinášel depeši od dvora kněžny Libuše. Libuše zemřela! A my potřebujeme pomoc! Teď to vypadá, že naše dětičky mají o zábavu postaráno. Libuše studená a země v úpadku. To bude zítra náročný den!
Ráno jsem si zabalili všechny věci a chtěli jsme vyrazit na zpáteční cestu za Ufonem a Tkaničkou, kteří byli tak hodní, že mám, zatím co jsme byli pryč pohlídali tábor. Jemomže začalo pršet, tak jsme zahájili operaci, při které bylo snahou přesunout vlčata do tábora pomocí motorizovaných ořů naší táborové stáje. To se úspěšně podařilo a děti mohly jen doufat,že to nebude s Českými zeměmi tak zlé, jak tvrdil posel. No uvidíme, jak to celé nakonec dopadne.

Ták dneska to bylo takové jiné… pěkně jsem si vstal až v 10 … nebo spíš jsem byl probuzen Pubu, která se zrovna snažila zahrabat svoje auto v naší rozblácené příjezdové cestě. I když byla upozorněna : Pubu nesmíš… nesmíš!!! ale bylo to prd platný… tak jsem jí pomohl přenosit věci do stanu a šel na snídani. Děti byly pěkně na výpravě… tak jsem si řekl, že si překreslím plán na Osadníky … co se budou hrát v šestém programu. Ale ejhle tohle auto… dětské hlasy… co to?Vylezl brácha, že prej začalo pršet, tak si to trochu zkrátili =) a přivezli děti autem, aby naše chudinky nepromokly. Hnedka mě zasypaly zážitky, co se jim stalo, kde byly, s kým byly … blablabla, prostě děti, znáte je.
Pubu si přivezla s sebou svoji kytaru, ale má takovou pěknou … epiphone ne jak ta moje :D tak jsem udělal smutný očka… moje srdce zajásalo, když mi řekla, že si ju můžu půjčit… jsem byl happy jak malý děcko v cukrárně. Pak nám čas dospěl ke třetímu programu, což byla Jackova dívčí válka. Ze začátku nás navnadila krásná scénka, kde slovanská žena (Tkanička) odmítla slovanskému muži (Jackovi) uvařit, uklidit, vyprat a hromadu dalších samozřejmostí. Sebrala si zástěru, vařečku, nůž za pas … a šla do války… no a co chlap sám doma… přece neumře hlady… tak děti nosily šišky a dřevo do kuchyně, aby bylo čím pod tím hrncem zatopit. A když byla ta papů uvařená, tak hurá na první várku praní =) děti dostaly lavory, mýdlo, instruktáž ,jak kterak vyprat.. a začaly kouzlit v bublinkových lázních. Však ono jim to neuškodí, alespoň si opláchly ty svoje trička a ručičky od bláta :D, aby je vůbec pak maminky poznaly. Po těžké práci si děti nacpaly pupíčky banánem a rohlíkem a šlo se na ovci. OVCE = nejoblíbenější program roverů =) je to program , kde se člověk vyvalí do spacáku… a nic ho nemusím zajímat no prostě pohodička.
Kluci stříleli za vzduchovek ,na 30 metrů se trefíme do víčka od pet flašky , heč. Já s Jackem jsme si udělali takovou malou posilovnu, ale teď mě bolí ruce jsme to nějak přehnali, ale děcka z toho měli radost, tak alespoň něco. Pak další ládování a hurá na Tkaniččin program without trace… název je z toho super seriálu, ale hra byla mnohem lepší však Tkanička to ani jinak neumí. Hra spočívala v tom, že jak byly děcka na výpravě, tak Libuše umřela… Václav někam odešel… No já nejsem ten pravej, kdo by měl psát o tomhle programu… páč jsem celej program seděl nad táborem a cpal se borůvkama, ale viděl jsem tam super čmeláka… lítal z květu na květ… byla to docela sranda =) dráždil jsem ho klacíkem. Nade mnou si cvrkotaly dvě hrdličky( Vářa a jeho slečna Evička).
Tak po hodině a půl cpaním se borůvkama a házení šišek do obilí, konečně přiběhly děti s tím, že mám táhnout na českej trůn… a jestli nepůjdu hned, tak že uvidím. Sklopil jsem uši a mazal jsem vládnout. Pak následovala luxusní večeře =) litr krupičné kaše a kilo cukru a granka + máslo hmmm … nepochopím jak se to do mě mohlo vejít, ale úspěšně jsem to do sebe natlačil a šel si připravit svůj program. Osadníky. Měl jsem připravenej takovej super plán, kreslil jsem ho za pomocí mé úžasné přítelkyně : Po půl hodině vysvětlování jsem to vzdal a započali jsme první hru kupodivu to děcka pochopily. Buď to bylo mojí úžasnou schopností vysvětlovat, nebo ty vaše ratolesti jsou opravdu chytří… tak jsme hráli, hráli, ale nedohráli.. tož jsem to sbalil do ruličky a dohrajem to jindy, když jsem se s tím dělal.
S děckama jsme si pak zazpívali večerku : zapadl denní slunka svit… z lesa klíč, spadl míč a nahnali jsme je do stanů. Pak jsme s klukama v tépé zapálili oheň a já dostal takovej špatnej pocit, takovej ,že se něco stane, že bude přepad. Jelikož je teď okolo jedný, tak nemůžu říct, že nebude, ale můj špatnej pocit se asi nevyplní =) doufám… Nechtěl bych běhat po lese a nahánět partu nějakých bláznů, kterejm se nechtělo spát. Na hlídce jsme s Jackem prověřili všechno od školy až po ženský, prostřídali se s Perníčkem a Fildou na hlídce a mazali hajat. Byl to náročnej den, ale zítra to bude vpohodě.

Táborová neděle =) pro toho, kdo neví, tak hrozná nuda =) nikde se nic neděje a do dalšího dne daleko. Ale pár řádků tady ze sebe zkusím vymačkat.
Na neděli je dobré , že se vstává až na snídani. Takže žádné úmorné cvičení, ani další nepříjemnosti doprovázející každé ráno naše malé táborníky. Pěkně se zvednout z pelechu a jít se napapat. Kdo by chtěl víc. A ještě další nedělní tradice= vánočka s máslem, …kakao sice nebylo, ale roveři ho nahradili ranní kávičkou. No měli jsme se jako v pohádce.
Vlčata, co chtěla, odešla s Pepou do Lísku do kostela a zbytek zůstal v táboře. Dnešek byl takový nevýznamný, co se legendové stránky týče. Ale pro vlčata to byl nezapomenutelný den. Čtěte dál.
Po snídani byl nástup, kde proběhl pokus o zazpívání české hymny. Otřesný. Tyl se určitě převrátil v hrobě, když naše vlčata a roveři, až na Tkaničku-ta zpívá pěkně, spustili. Hrůza linoucí se po táboře, a to vše pouhým zpěvem, přátelé. Tak nějak jsme se proskřehotali přes nástup a začalo připravování ohně a louhování dětí. Oheň jsme nachystali co by dup, pěkně jsme pokáceli soušku. Našli jsme ohniště v lese, protože to naše táborové jezero se nedalo použít. Nahnali jsme děti na klestí, aby ohýnek taky měl nějaký grády. Oheň byl redy,i tak ta horší část dne, pokusit se udělat z dětí zase něco, co alespoň z dálky vypadá jako člověk. Zatopili jsme v brutaru, pochytali jsme děti, vše bylo připravené: Ty je tam hodíš a já pustím vodu. Děti řvaly, že nechtějí, že je to čistá špína, ale chtíc , nechtíc, musela pryč. Ha, ha, vyhráli jsme, špína byla poražena a děti byly vyrvány blátivému obětí.
Po namáhavé práci jsme si zasloužili pořádnou papů, bylo „riziko“, neboli rizoto s masem a výborná květáková polévka, prostě špíček dostal zabrat. Po obídku jsme dohráli Osadníky ze včerejška a já s Jackem jsme zase zkoušeli cvičit, aby naše těla mohla nosit titul :svalnatá těla. Naše táborová posilovna se prostě hodí. Mezi tím v jídelně probíhala debata na téma : animované a kreslené seriály. Přes toto nevinné téma jsme se dostali až k nepublikovatelnému zákoutí roverské mysli. A zase Tkanička provedla zásadní objev nového druhu člověka, nebo spíš humanoidní formy „homo sapiens hovádis“, které snad popíše v nějaké ze svých knih, co má v plánu vydat. Těšte se, určitě si všichni alespoň jeden výtisk kupte.
Tak jsme proflákali celý den až k večeru. Pro našeho nováčka velmi významný večer. Perníček skládal svůj vlčácký slib. Konečně se stal právoplatným a plnokrevným vlčetem. Les byl naplněn slavnostní atmosférou, Georgův monotónní hlas mě začínal uspávat a v rytmu praskajícího dřeva jsem málem upadl a blažený spánek. Ale nestalo se tak. Užíval jsem si Perníčkovy nadšené pohledy, zavzpomínal jsem na svoje dětská léta. Poté jsme nechali dohořet slavnostní slibovací oheň, udělali jsme radu na zítra a šli jsme spát.

Dámy a pánové,
Všichni ti, kteří nechytají na svých setboxech náš televizní Vojtěchovský signál: je tu náš zpravodaj. Vychází nepravidelně libovolně několikrát za čtrnáct dní a je plný novinek, co se děje s našimi hrdiny za Starých pověstí Českých.
V prvním programu přijal Václav z rukou lidu svoji čelenku a nastoupil na Český trůn, co by platný vládce země. A hned začal vydávat první rozkazy.Vlčata se tak rozběhla k českému statistickému úřadu, aby s jeho pomocí zjistila, kolik procent obyvatel je šťastných. Výsledek byl velmi příznivý. Jediným nešťastným obyvatel byl zjištěn Břetislav.
Stesk ho zmáhal tak moc, že ho nerozveselila ani divadla, která si vlčata nacvičila v druhém programu(rodiče se na ně můžou těšit u ohně v návštěvní den). Jediné co ho mohlo potěšit bylo, vidět jeho milou Jitku. Ale naše vlčata nejsou žádní troškaři a tak se rozhodla Jitku rovnou unést z kláštera, kde byla držena. Nebylo to nic jednoduchého. Nejprve bylo nutné najít tu pravou Jitku mezi všemi falešnými a pak s ní utéct. Což se ukázalo ještě těžším, protože cesta, kterou utíkali byla plná nástrah, které bylo těžké překonat. Například přelezením, podlezením, přebroděním a to všechno na čas, protože v patách unikajícím byla celá banda pronásledovatelů. Ti se odmítli Jitky vzdát a po hrubé síle přišla na řadu diplomacie.
Bylo nutné se shodnout na podmínkách, za jakých klášter přistoupí na sňatek Jitky s Břetislavem. Modří zadřeli naneštěstí hned na začátku, když spletli pravidla.
Boj se tak odehrál mezi červenými a žlutými. Barevná tužka se míhala lesem a nakonec smlouvu ke vší spokojenosti podepsaly obě strany.
Po večeři na nástupu, který se málem stal přehlídkou ztrát a nálezů, jsme se sešli u ohně a podstoupili zábavný test osobnosti. Pak ale přišly na řadu věci vážnější. Získat pro knížete Václava přilbu, meč a štít. Máme štěstí 3 věci a 3 družiny. Modří se vydali pro přilbu, která byla ukována v jádru země. Žlutí našli ohnivý meč hned po tom, co dokázali, že ovládají oheň. Nakonec červení prokázali, že nejsou z cukru, když vylovili štít ze dna jezera(druhého schodu v rybníce). Od Václava dostali slova díků a všichni jsme mohli jít společně spát.