Tábor Naděje
Jednotlivé dny v podčláncích.
8. táborový den oddílu-neděle
Tábor oddílu Naděje – tento pojem dokáže rozzářit oči spoustě kluků a holek a to nejen těch současně skautujících, ale i těch, kteří oddílem prošli již před mnoha léty a teď už posílají na podobné tábory své ratolesti. Třítýdenní oddílová dobrodružství v přírodě patří po léta k těm nejlákavějším skautským aktivitám celého roku.
Na první pohled není možná pro mnohé z vás na táboření nic moc lákavého: spaní ve stanech, kam vám mohou lézt mravenci, škvoři, komáři . Noční hlídky, kdy nevíte, jestli na tábor nechystá někdo přepad nebo jestli vám nevběhne do tábora divočák a hlasy nočního lesa zní navíc tak zlověstně. Denní služby v kuchyni, kde neteče teplá voda a studená se musí vozit od pumpy, vaří se na kamnech, které musíte nejdřív zapálit a po celou dobu vaření nezapomenout přikládat, jinak není oběd či večeře včas. Ježdění na kolech na nákupy, kdy se vracíte s batohem nacpaným k prasknutí a říkáte si, že dál už prostě nedojedete.
Ale i toto všechno patří k táborovému životu a vyvažuje poutavé programy připravené obětavým týmem vedoucích, kteří vše dotují desítkami hodin svého volného času.
Kdo nezažil, prostě nepochopí. Ale i když jste třeba neměli to štěstí a na tábor oddílu jste se nikdy nedostali, věřte, že to je to nejlepší, co jste mohli dopřát vašim ratolestem. Takže pokud se vám bude zdát spoustu věcí zde líčených, tak trochu bláznivých a nepochopitelných, buďte k nám shovívaví a přejte nám to :).
Po následujících řádcích je každému snad jasné, jak jsem se cítil po příjezdu na tábořiště u Polné, i když o týden déle. Přirovnat se to dá k pocitům, které míváte po návratu domů po dlouhé době odloučení. A mým úkolem zde je, nejen užívat si té táborové pohody se skvělou partou dětí a vedoucích, ale hlavně ošetřovat zraněné či nemocné a pečovat o ně a taktéž vás co nejčastěji informovat o dění na prosluněné louce uprostřed divokých lesů plné zvěře a v bezprostřední blízkosti dvou fantastických rybníků. Takže jdeme na to:
Já osobně jsem potřeboval malé oprášení táborové legendy, abych pochopil oč tu vlastně běží, takže krátké a stručné shrnutí nabízím i vám:
Oddíl Naděje (Nadějných) je kmenem Lakotů, s náčelníkem Sedícím býkem. Bohužel jejich loviště se zalíbila bílým tvářím a tak jsou Lakotové pronásledováni a vybíjeni kavalérií. Lakotové jsou sice chrabří bojovníci, ale sami proti přesile prostě nemají moc šancí. Proto se v současné době snaží získat na svou stranu co nejvíce okolních kmenů.
Neděle je krásný den – někteří z vás ví i proč – vstává se až v 8:00!!! A že jsme si to všichni vychutnali! Rozcvička sice byla, ale v mírnějším tempu a opravdu jsme se „jenom“ protáhli.
Typickou táborovou snídaní – alespoň u oddílu bývá vánočka s kakaem, mňam, to byla dobrota. Ještě, že se tradice dodržují.
Takto posilněni vyrazili indiáni na první program, který byl pod taktovkou Měli – ta se s námi dnes bohužel loučí, protože odjíždí na čekatelský kurz. Jeho absolvování do 2 let je podmínkou pro setrvání v pracovním kruhu oddílu. Ale zpět k tomu, co si na oddílové indiány Meli vymyslela.
Správný indián a dítě přírody musí umět splynout s okolím – to je bez debat. My už jsme přece jen tou civilizací trochu poznamenaní, takže si na pomoc můžeme (musíme) vzít barvy (křídy s vodou). No slovy lze těžko popsat, co se v táboře rozpoutalo. Snad se o to ani nebudu pokoušet a nechám za vše promluvit fotky. Ale alespoň okrajově: Peťa s Aničkou se rozhodly splynout se solárním (černým) panelem na ohřev vody, Putin splynul se stanem – konkrétně s hnědou podsadou a zelenou stanovou celtou, někdo splýval s trávou, no prostě zhostili se toho s veškerým nadšením – posuďte sami na fotkách.
Toto nadšení z poklidných táborových her v indiánské vesnici nás přešlo po svačině, kdy jsme byli opět přepadeni kavalérií (je fakt, že si šla pro své věci, které jsme jim s indiánskou šikovností odcizili, ale to nemá cenu rozebírat :)). Boj to byl tuhý, ale ve finále jsme byli rozprášeni a zmizeli jsme v okolních lesích – ale prohraná bitva, ještě neznamená prohranou válku! Doufejme, že ani pro Orloje, kterého tento boj bude stát návštěvu rtg oddělení v nejbližší nemocnici – to má z toho, že strká prsty (konkrétně palec) kam nemá – totiž pod zbraně nepřátel.
Útěchou a „náplastí“ na naše bolístky utržené v boji byla výborná sýrová omáčka se šunkou, kterou byly polity obědové těstoviny – vzdáváme hold kuchyňské službě, kterou měly Lišky. Obzvláště Bizi byla včera neuvěřitelně pracovitá a její pochvala nebyla úplně po chuti Bugi a Máří, že holky?
Polední klid uplynul stejně jako jiné dny – tzn. jako voda a protože bylo na prériích a táborové louce také, horko na padnutí, vyrazili jsme k druhému, koupacímu, rybníku.
Ale kdo si myslí, že jsme jen tak čvachtali, potápěli, skákali, shazovali z pneumatiky a cákali po sobě, má pravdu jen z části. Ke slovu totiž přišla nafukovací lehátka, jedna z položek táborového seznamu. Utvořili jsme 5 týmů, které se utkali v disciplíně zvané po indiánsku wodní boby. Po časový limit dvaceti minut jsme se štafetově střídali při plutí na lehátku na protější břeh a zpět. Kdo zvládne nejvíce obeplutí za stanovený limit, je tím nejlepším z nejlepších. S naším týmem jsme nepochybovali, že řeč je právě o nás a ani není nutné hru zahajovat, nicméně jsme se na start dostavili. Neuvěřitelně dobrotivě jsme faktické vítězství přenechali jiným, ale když se teď v místnosti pracovního týmu ptám na konkrétní výsledky, každý mi odpovídá: „My byli první.“, takže chápete, že opravdových výsledků se asi nedočkáte (vzhledem k tomu, že roveři byli rozptýleni do všech startovních týmů).
Ve vodě vyhládlo pořádně – to všichni známe a tak byl podniknut útok na kuchyň. Služba, která se odpoledního programu neúčastnila, byla na tento útok naštěstí připravena a odrazila jej připravenými dvěma platy jogurtů.
Než se oddíl rozloučil s táborovými návštěvami, kterými od včerejška byla vlčata a světlušky přestupující po prázdninách do Naděje, uspořádal Teo anketu. Získané odpovědi na otázky typu: „S kým by jsi chtěl(a) být příští rok v družině. Koho chceš/nechceš příští rok za rádce/rádkyni.“ se hodí pracovnímu kruhu při sestavování družin pro příští skautský rok, který nám už klepe na dveře. Samozřejmě pokud to půjde, budou jejich přání a požadavky dodrženy.
Světlušky a vlčata tedy opustili tábořiště, těšící se konečně po dvou týdnech domů a oddíl mohl pokračovat lakrosem. Dnes poprvé došlo k zápasům a ne jen nezáživnému trénování hodů a chytání. Vítězství zůstalo zcela u rodiny Nečasovy, protože jednomu z vítězných týmů šéfoval Budu, zatímco druhému Bugi.
Po návratu do tábora (odvážel jsem světlušky do NMnM a raboval novoměstský Lidl) po 20 hodině, mne překvapilo ticho, které v táboře panovalo. Důvodem byla sešlost oddílu v týpí na programu zvaném „aréna“. Jednoduše: pokud souhlasíte s účastí na tomto programu, čelíte 7mi otázkám, na které se vás může kdokoliv z účastníků zeptat. A tak padaly otázky zda si dotyčný myslí, že je dobrý rádce, případně chtěl-li být rádcem či rádkyní, jak se dostal ke skautování, jak se mu líbí na táboře atd. Za pátý program se prostřídala zhruba polovina oddílu, takže budeme brzy pokračovat dále.
Poslední otázky skončily přesně v okamžiku, kdy začalo hřmět a blesky nad táborem se objevovaly častěji a častěji. Akorát jsme stihli došněrovat stany, vyřídit nějaké to večerní „papírování“ a zalézt do stanů. V ten okamžik se rozpoutala bouřka, jako hodně z nás ještě nezažilo. Hromy byly tak hlasité, že se chvěl i srub v základech a blesky osvěcovaly kánojový rybník, jako by byl den (bohužel foťák mi to nějak nestihl zaznamenat).
S roverama jsme typovali, za jak dlouho nám odlétne jídelna, ale kupodivu přežila – jen prasklo pár podpěrných desek pod vahou přívalu vody. Doufejme, že se alespoň řádně naplní studna, se kterou jsou trochu problémy.
Večerní rada proběhla v přízemí nedostavěného srubu a Putin, který měl první hlídku si liboval, že v tom nečase nemusí být sám. Déšť ztratil na intenzitě asi po hodině řádění, ale vytrvale pršelo téměř až do rána. I nějaký ten blesk se ještě našel. Ale po ranním průzkumu jsme zjistili, že o tom nikdo z oddílových spáčů neví.
Ještě než ukončím nedělní, už tak dost rozsáhlé psaní, musím se zmínit o zvyku, který se na táboře objevil. Je to zvyk velice příjemný – obzvláště pro všechny členy pracovního kruhu, kteří se zabývají programem. Vždy ráno najde totiž jeden z nich v týpí u postele čokoládu se vzkazem: „Oddílová rada se rozhodla vyznamenat Lakyho za nejlepší program včerejšího dne.“ Milé, že?
Ale i toto všechno patří k táborovému životu a vyvažuje poutavé programy připravené obětavým týmem vedoucích, kteří vše dotují desítkami hodin svého volného času.
Kdo nezažil, prostě nepochopí. Ale i když jste třeba neměli to štěstí a na tábor oddílu jste se nikdy nedostali, věřte, že to je to nejlepší, co jste mohli dopřát vašim ratolestem. Takže pokud se vám bude zdát spoustu věcí zde líčených, tak trochu bláznivých a nepochopitelných, buďte k nám shovívaví a přejte nám to :).
Po následujících řádcích je každému snad jasné, jak jsem se cítil po příjezdu na tábořiště u Polné, i když o týden déle. Přirovnat se to dá k pocitům, které míváte po návratu domů po dlouhé době odloučení. A mým úkolem zde je, nejen užívat si té táborové pohody se skvělou partou dětí a vedoucích, ale hlavně ošetřovat zraněné či nemocné a pečovat o ně a taktéž vás co nejčastěji informovat o dění na prosluněné louce uprostřed divokých lesů plné zvěře a v bezprostřední blízkosti dvou fantastických rybníků. Takže jdeme na to:
Já osobně jsem potřeboval malé oprášení táborové legendy, abych pochopil oč tu vlastně běží, takže krátké a stručné shrnutí nabízím i vám:
Oddíl Naděje (Nadějných) je kmenem Lakotů, s náčelníkem Sedícím býkem. Bohužel jejich loviště se zalíbila bílým tvářím a tak jsou Lakotové pronásledováni a vybíjeni kavalérií. Lakotové jsou sice chrabří bojovníci, ale sami proti přesile prostě nemají moc šancí. Proto se v současné době snaží získat na svou stranu co nejvíce okolních kmenů.
Neděle je krásný den – někteří z vás ví i proč – vstává se až v 8:00!!! A že jsme si to všichni vychutnali! Rozcvička sice byla, ale v mírnějším tempu a opravdu jsme se „jenom“ protáhli.
Typickou táborovou snídaní – alespoň u oddílu bývá vánočka s kakaem, mňam, to byla dobrota. Ještě, že se tradice dodržují.
Takto posilněni vyrazili indiáni na první program, který byl pod taktovkou Měli – ta se s námi dnes bohužel loučí, protože odjíždí na čekatelský kurz. Jeho absolvování do 2 let je podmínkou pro setrvání v pracovním kruhu oddílu. Ale zpět k tomu, co si na oddílové indiány Meli vymyslela.
Správný indián a dítě přírody musí umět splynout s okolím – to je bez debat. My už jsme přece jen tou civilizací trochu poznamenaní, takže si na pomoc můžeme (musíme) vzít barvy (křídy s vodou). No slovy lze těžko popsat, co se v táboře rozpoutalo. Snad se o to ani nebudu pokoušet a nechám za vše promluvit fotky. Ale alespoň okrajově: Peťa s Aničkou se rozhodly splynout se solárním (černým) panelem na ohřev vody, Putin splynul se stanem – konkrétně s hnědou podsadou a zelenou stanovou celtou, někdo splýval s trávou, no prostě zhostili se toho s veškerým nadšením – posuďte sami na fotkách.
Toto nadšení z poklidných táborových her v indiánské vesnici nás přešlo po svačině, kdy jsme byli opět přepadeni kavalérií (je fakt, že si šla pro své věci, které jsme jim s indiánskou šikovností odcizili, ale to nemá cenu rozebírat :)). Boj to byl tuhý, ale ve finále jsme byli rozprášeni a zmizeli jsme v okolních lesích – ale prohraná bitva, ještě neznamená prohranou válku! Doufejme, že ani pro Orloje, kterého tento boj bude stát návštěvu rtg oddělení v nejbližší nemocnici – to má z toho, že strká prsty (konkrétně palec) kam nemá – totiž pod zbraně nepřátel.
Útěchou a „náplastí“ na naše bolístky utržené v boji byla výborná sýrová omáčka se šunkou, kterou byly polity obědové těstoviny – vzdáváme hold kuchyňské službě, kterou měly Lišky. Obzvláště Bizi byla včera neuvěřitelně pracovitá a její pochvala nebyla úplně po chuti Bugi a Máří, že holky?
Polední klid uplynul stejně jako jiné dny – tzn. jako voda a protože bylo na prériích a táborové louce také, horko na padnutí, vyrazili jsme k druhému, koupacímu, rybníku.
Ale kdo si myslí, že jsme jen tak čvachtali, potápěli, skákali, shazovali z pneumatiky a cákali po sobě, má pravdu jen z části. Ke slovu totiž přišla nafukovací lehátka, jedna z položek táborového seznamu. Utvořili jsme 5 týmů, které se utkali v disciplíně zvané po indiánsku wodní boby. Po časový limit dvaceti minut jsme se štafetově střídali při plutí na lehátku na protější břeh a zpět. Kdo zvládne nejvíce obeplutí za stanovený limit, je tím nejlepším z nejlepších. S naším týmem jsme nepochybovali, že řeč je právě o nás a ani není nutné hru zahajovat, nicméně jsme se na start dostavili. Neuvěřitelně dobrotivě jsme faktické vítězství přenechali jiným, ale když se teď v místnosti pracovního týmu ptám na konkrétní výsledky, každý mi odpovídá: „My byli první.“, takže chápete, že opravdových výsledků se asi nedočkáte (vzhledem k tomu, že roveři byli rozptýleni do všech startovních týmů).
Ve vodě vyhládlo pořádně – to všichni známe a tak byl podniknut útok na kuchyň. Služba, která se odpoledního programu neúčastnila, byla na tento útok naštěstí připravena a odrazila jej připravenými dvěma platy jogurtů.
Než se oddíl rozloučil s táborovými návštěvami, kterými od včerejška byla vlčata a světlušky přestupující po prázdninách do Naděje, uspořádal Teo anketu. Získané odpovědi na otázky typu: „S kým by jsi chtěl(a) být příští rok v družině. Koho chceš/nechceš příští rok za rádce/rádkyni.“ se hodí pracovnímu kruhu při sestavování družin pro příští skautský rok, který nám už klepe na dveře. Samozřejmě pokud to půjde, budou jejich přání a požadavky dodrženy.
Světlušky a vlčata tedy opustili tábořiště, těšící se konečně po dvou týdnech domů a oddíl mohl pokračovat lakrosem. Dnes poprvé došlo k zápasům a ne jen nezáživnému trénování hodů a chytání. Vítězství zůstalo zcela u rodiny Nečasovy, protože jednomu z vítězných týmů šéfoval Budu, zatímco druhému Bugi.
Po návratu do tábora (odvážel jsem světlušky do NMnM a raboval novoměstský Lidl) po 20 hodině, mne překvapilo ticho, které v táboře panovalo. Důvodem byla sešlost oddílu v týpí na programu zvaném „aréna“. Jednoduše: pokud souhlasíte s účastí na tomto programu, čelíte 7mi otázkám, na které se vás může kdokoliv z účastníků zeptat. A tak padaly otázky zda si dotyčný myslí, že je dobrý rádce, případně chtěl-li být rádcem či rádkyní, jak se dostal ke skautování, jak se mu líbí na táboře atd. Za pátý program se prostřídala zhruba polovina oddílu, takže budeme brzy pokračovat dále.
Poslední otázky skončily přesně v okamžiku, kdy začalo hřmět a blesky nad táborem se objevovaly častěji a častěji. Akorát jsme stihli došněrovat stany, vyřídit nějaké to večerní „papírování“ a zalézt do stanů. V ten okamžik se rozpoutala bouřka, jako hodně z nás ještě nezažilo. Hromy byly tak hlasité, že se chvěl i srub v základech a blesky osvěcovaly kánojový rybník, jako by byl den (bohužel foťák mi to nějak nestihl zaznamenat).
S roverama jsme typovali, za jak dlouho nám odlétne jídelna, ale kupodivu přežila – jen prasklo pár podpěrných desek pod vahou přívalu vody. Doufejme, že se alespoň řádně naplní studna, se kterou jsou trochu problémy.
Večerní rada proběhla v přízemí nedostavěného srubu a Putin, který měl první hlídku si liboval, že v tom nečase nemusí být sám. Déšť ztratil na intenzitě asi po hodině řádění, ale vytrvale pršelo téměř až do rána. I nějaký ten blesk se ještě našel. Ale po ranním průzkumu jsme zjistili, že o tom nikdo z oddílových spáčů neví.
Ještě než ukončím nedělní, už tak dost rozsáhlé psaní, musím se zmínit o zvyku, který se na táboře objevil. Je to zvyk velice příjemný – obzvláště pro všechny členy pracovního kruhu, kteří se zabývají programem. Vždy ráno najde totiž jeden z nich v týpí u postele čokoládu se vzkazem: „Oddílová rada se rozhodla vyznamenat Lakyho za nejlepší program včerejšího dne.“ Milé, že?
9. táborový den oddílu - pondělí
Do nového týdne nás vzbudil Attyho klarinet s písní El condor passa (jihoamerická lidová).
Po příjemném probuzení díky Attymu nás jeho starší bratr (Teo) prohnal na náročné rozcvičce, ale aspoň se Anička naučila holčičí kliky :). Při hře, která zakončovala rozcvičku si Marťa (zase) krásně lehla do kaluže na táborovém náměstíčku. Ještě, že má toho Lakyho, který se o ni tak pěkně stará.
Co se to děje? Proč běží na táborové náměstíčko Atty v kožešině, padá na všechny čtyři a baští trávu? Vždyť služba nevaří tak špatně, ne? Jo ahááá, on to není Atty, on je to divoký mustang, tak to potom jo. Proto přichází kovboj Hombre s lasem a podniká několik pokusů o jeho chycení. Nakonec, když si „mustang“ omylem a nešikovně, smyčku sám nasadí na krk, nastává to pravé rodeo. Kovboj na něj naskakuje a po chvilce je už krotký jako beránek.
„Tak teď jste viděli, jak se krotí divoký mustang, tak pojďte na to.“ :to nám řekla Bílý skalp a družiny vyrazily do terénu s jedním družinovým kolem, přilbou a v tzv. brutál oblečení, používaném na ty nejdrsnější hry.
A opravdu bylo zapotřebí, protože mustangové je táhli cestou necestou a jeden vybraný člen družiny, který jej zrovna krotil, se nesměl dotknout země za žádnou cenu (tedy za penalizaci 20 sekund – a to už znamená předjetí ostatními).
Sháněl jsem nějaké pikantnosti k této disciplíně, ale kromě toho, že Peťa celou dobu ječela a Veverka byl celou dobu nesen se nic jiného nedochovalo. Hlavně, že přišli všichni v pořádku zpět do tábora.
To se nedá říct úplně o službě Rysů, kteří krájeli maso k obědu tak usilovně, že jsem musel asi 3x přerušit psaní včerejšího článku, po žebříku slézt z patra nedostavěného srubu, dojít se zakrváceným zraněným do zdravoťáku, ošetřit jej a zase zpět a znovu. Ale nebojte, nic vážného to nebylo a služba mohla zase pokračovat ve vaření a já v psaní.
Vsaáááááď botu!!! Tento indiánský pokřk se ozval hned po svačině, kdy bylo úkolem družin získat co nejvíce informací od indiánů v lese. Ti ale neřekli nic zadarmo a jediné o co stáli byly naše boty. Proto, když k nim náš zvěd doběhl, nejdříve musel předložit botu o kterou hrál, potom si stříhli kámen, nůžky a papír a pokud vyhrál zvěd, získal požadované informace. Pokud vyhrál indián, přišel milý (milá) zvěd o botu a vyrazil bosky zpět.
A hra dopadla naprosto předvídatelně, protože kdo je největší zvědavěc a drbna? Přece holky a u nás konkrétně Lišky, v tomto programu se to potvrdilo :).
Po výtečném obědovém špenátu trávili kluci z pracovního kruhu polední klid spravováním jídelny, která vypadala po včerejší bouři krapet nestandardně (k obědu musím dodat, že knedlíky dělali Rysi úplně sami – sice vypadali trochu netypicky, ale byly výborné). A protože v předpovědi staré sqaw Dagmar Honsů z meteorologického ústavu byly věštěny deště, bylo to ohodnoceno jako velice záslužná činnost.
Dále vám moc nepovím – spíše z doslechu, protože jsem vyrazil na rande s Orlojem, Marťou a Mikym a to do Jihlavy do nemocnice, protože se mermomocí chtěli vyfotografovat na rentgenovém pracovišti. To jen potvrdilo, že jsou to simulanti a mohli jsme jet zpět do tábora :).
Takže z doslechu se zatím v táboře konalo mytí v teplé vodě, které jen málo lidí uvítalo s nadšením a posléze program Oheň, který si zaslouží rozvláčnější povídání a bude se prolínat i zítřejším dnem.
Za zmínku stojí i sváča, ke které byla houska a čtvereček bílé čokolády. Po té (samozřejmě čokoládě, ne housce) se mohla téměř umlátit Anička, která dělala na každého oči, jestli by jí jako svou porci nepřenechal. Překvapivě jí její taktika poměrně vycházela a tak jí teď říkáme buď Milko nebo také Orionko (značky čokolády). Nevěřil bych, kolik toho takovej hubeňour zbaští.
Tak tedy jak to s tímto programem bylo: protože se schyluje k závěrečné bitvě s generálem Custerem, je v našem zájmu svolat posily z okolních kmenů – a ty můžeme svolat pouze pomocí kouřových signálů. Signály musí z našeho tábora vycházet po mnoho dní a nocí, takže je nutné se na to řádně připravit, promyslet taktiku a tak dále.
Družiny se tedy vydaly na dřevo, začaly hloubit ohniště a přemýšlet, jak to budou asi dělat v noci.
Zakrátko zaplálo na tábořišti 5 ohňů, které jsou stále poctivě přiživovány a to různými způsoby. Někdo vsadil na co největší vatru a následně se spoustou žhavých uhlíků, někdo vsadil na malý doutnáček, jiný tým taktizuje s přikládáním šišek. Ale každý z tábora teď smrdí naprosto stejně. No doufejme, že pomoc přijde brzy a budeme moci nechat ohně vyhasnout.
Na žádost Orionky zde mám zmínit, že večeře byla výborná (chléb s Budapešťskou pomazánkou). Ve skutečnosti holky pomazánku trochu přesolily, ale nebudeme jim kazit radost.
Večerním programem (rušeným odbíháním přikládajících) bylo pokračování včerejší Arény. Ale je pravidlo, že co se v aréně řekne, to se nedostane mimo její přímé účastníky. Takže to mi následné psaní dost usnadňuje :).
Popřáli jsme si tedy dobrou noc, zazněla večerka a družiny se začaly houfovat u svých ohňů. Noční starost o ně, se rozhodly řešit všechny stejně – tedy nočními hlídkami. Někde usínala u ohně celá družina, jinde pouze jednotlivec, každopádně po dešti, který se spustil zhruba kolem druhé ráno se táborové náměstíčko téměř vylidnilo.
Teplota v 7:00: 15 C
Služba v kuchyni: Rysi/Veverky (služba se předává v poledním klidu)
Noční hlídky: Jeleni
Jídla: rýžová kaše, tmavý rohlík s okurkou, polévka s játrovými knedlíčky a kuřecími krky, špenát s bramborovým knedlíkem a vepřovými kostkami, houska s bílou čokoládou, chléb s Budapešťskou pomazánkou.
Ošetření: drobná řezná zranění
Počasí: polojasno
Co se to děje? Proč běží na táborové náměstíčko Atty v kožešině, padá na všechny čtyři a baští trávu? Vždyť služba nevaří tak špatně, ne? Jo ahááá, on to není Atty, on je to divoký mustang, tak to potom jo. Proto přichází kovboj Hombre s lasem a podniká několik pokusů o jeho chycení. Nakonec, když si „mustang“ omylem a nešikovně, smyčku sám nasadí na krk, nastává to pravé rodeo. Kovboj na něj naskakuje a po chvilce je už krotký jako beránek.
„Tak teď jste viděli, jak se krotí divoký mustang, tak pojďte na to.“ :to nám řekla Bílý skalp a družiny vyrazily do terénu s jedním družinovým kolem, přilbou a v tzv. brutál oblečení, používaném na ty nejdrsnější hry.
A opravdu bylo zapotřebí, protože mustangové je táhli cestou necestou a jeden vybraný člen družiny, který jej zrovna krotil, se nesměl dotknout země za žádnou cenu (tedy za penalizaci 20 sekund – a to už znamená předjetí ostatními).
Sháněl jsem nějaké pikantnosti k této disciplíně, ale kromě toho, že Peťa celou dobu ječela a Veverka byl celou dobu nesen se nic jiného nedochovalo. Hlavně, že přišli všichni v pořádku zpět do tábora.
To se nedá říct úplně o službě Rysů, kteří krájeli maso k obědu tak usilovně, že jsem musel asi 3x přerušit psaní včerejšího článku, po žebříku slézt z patra nedostavěného srubu, dojít se zakrváceným zraněným do zdravoťáku, ošetřit jej a zase zpět a znovu. Ale nebojte, nic vážného to nebylo a služba mohla zase pokračovat ve vaření a já v psaní.
Vsaáááááď botu!!! Tento indiánský pokřk se ozval hned po svačině, kdy bylo úkolem družin získat co nejvíce informací od indiánů v lese. Ti ale neřekli nic zadarmo a jediné o co stáli byly naše boty. Proto, když k nim náš zvěd doběhl, nejdříve musel předložit botu o kterou hrál, potom si stříhli kámen, nůžky a papír a pokud vyhrál zvěd, získal požadované informace. Pokud vyhrál indián, přišel milý (milá) zvěd o botu a vyrazil bosky zpět.
A hra dopadla naprosto předvídatelně, protože kdo je největší zvědavěc a drbna? Přece holky a u nás konkrétně Lišky, v tomto programu se to potvrdilo :).
Po výtečném obědovém špenátu trávili kluci z pracovního kruhu polední klid spravováním jídelny, která vypadala po včerejší bouři krapet nestandardně (k obědu musím dodat, že knedlíky dělali Rysi úplně sami – sice vypadali trochu netypicky, ale byly výborné). A protože v předpovědi staré sqaw Dagmar Honsů z meteorologického ústavu byly věštěny deště, bylo to ohodnoceno jako velice záslužná činnost.
Dále vám moc nepovím – spíše z doslechu, protože jsem vyrazil na rande s Orlojem, Marťou a Mikym a to do Jihlavy do nemocnice, protože se mermomocí chtěli vyfotografovat na rentgenovém pracovišti. To jen potvrdilo, že jsou to simulanti a mohli jsme jet zpět do tábora :).
Takže z doslechu se zatím v táboře konalo mytí v teplé vodě, které jen málo lidí uvítalo s nadšením a posléze program Oheň, který si zaslouží rozvláčnější povídání a bude se prolínat i zítřejším dnem.
Za zmínku stojí i sváča, ke které byla houska a čtvereček bílé čokolády. Po té (samozřejmě čokoládě, ne housce) se mohla téměř umlátit Anička, která dělala na každého oči, jestli by jí jako svou porci nepřenechal. Překvapivě jí její taktika poměrně vycházela a tak jí teď říkáme buď Milko nebo také Orionko (značky čokolády). Nevěřil bych, kolik toho takovej hubeňour zbaští.
Tak tedy jak to s tímto programem bylo: protože se schyluje k závěrečné bitvě s generálem Custerem, je v našem zájmu svolat posily z okolních kmenů – a ty můžeme svolat pouze pomocí kouřových signálů. Signály musí z našeho tábora vycházet po mnoho dní a nocí, takže je nutné se na to řádně připravit, promyslet taktiku a tak dále.
Družiny se tedy vydaly na dřevo, začaly hloubit ohniště a přemýšlet, jak to budou asi dělat v noci.
Zakrátko zaplálo na tábořišti 5 ohňů, které jsou stále poctivě přiživovány a to různými způsoby. Někdo vsadil na co největší vatru a následně se spoustou žhavých uhlíků, někdo vsadil na malý doutnáček, jiný tým taktizuje s přikládáním šišek. Ale každý z tábora teď smrdí naprosto stejně. No doufejme, že pomoc přijde brzy a budeme moci nechat ohně vyhasnout.
Na žádost Orionky zde mám zmínit, že večeře byla výborná (chléb s Budapešťskou pomazánkou). Ve skutečnosti holky pomazánku trochu přesolily, ale nebudeme jim kazit radost.
Večerním programem (rušeným odbíháním přikládajících) bylo pokračování včerejší Arény. Ale je pravidlo, že co se v aréně řekne, to se nedostane mimo její přímé účastníky. Takže to mi následné psaní dost usnadňuje :).
Popřáli jsme si tedy dobrou noc, zazněla večerka a družiny se začaly houfovat u svých ohňů. Noční starost o ně, se rozhodly řešit všechny stejně – tedy nočními hlídkami. Někde usínala u ohně celá družina, jinde pouze jednotlivec, každopádně po dešti, který se spustil zhruba kolem druhé ráno se táborové náměstíčko téměř vylidnilo.
Teplota v 7:00: 15 C
Služba v kuchyni: Rysi/Veverky (služba se předává v poledním klidu)
Noční hlídky: Jeleni
Jídla: rýžová kaše, tmavý rohlík s okurkou, polévka s játrovými knedlíčky a kuřecími krky, špenát s bramborovým knedlíkem a vepřovými kostkami, houska s bílou čokoládou, chléb s Budapešťskou pomazánkou.
Ošetření: drobná řezná zranění
Počasí: polojasno
10. táborový den oddílu - úterý
Ráno po probuzení do dalšího táborového dne, se mi naskytl pohled jako na „cigánské ležení“. Z ohýnků se kouřilo, postavy ležící u nich se pomalu probouzely a zmateně pokukovaly kolem sebe.
Ale rozcvička všechny dostatečně probrala a sledující diváky (služba) pobavila. Jednalo se totiž o běh s kufrem, štafetovým způsobem. Pěkná podívaná.
První program v dnešním zamračeném a deštivém dni měl Atty, odborník na hudbu. Tábor se usadil v týpí a společně se zpívalo, pracovalo s hlasem, vyluzovaly se různé zvuky atd. Vzhledem k hlasitosti projevu to vypadalo na úspěšný prográmek.
Následovaly rychlokluby, což je super věc, která stojí za vysvětlení. Zde na táboře máme totiž dva typy tzv. klubů. Buď rychlokluby, které nezaberou celý program a trvají hodinu – to jsou: chemický, lasování, rozdělávání ohně třením dřev a plavání. A protože o zdokonalování svého plaveckého stylu neměl nikdo zájem (to ale vůbec neznamená, že by to nikdo nepotřeboval – měla by do něj chodit půlka oddílu!), byl zrušen.
Chemický klub má na starosti Laky – dnes vyráběli mýdlo ze sádla, vody a hydroxidu sodného – měli jste vidět, jak je to bavilo.
Lasování vede blondýnka Pavlínka – že se tam nepletou punčochy je asi zřejmé.
Rozdělávání ohně třením dřev má na starosti Hombre – zatím jsou ve fázi výroby jednotlivých komponentů potřebných k zapálení ohně = lipové destičky se zářezy, lipového svidříku, tulejky a luku.
Po této, řekněme vzdělávací aktivitě se utkaly táborové týmy v lakrosu, který se konal na třetí louce u silnice. Mač to byl velký, padlo dost gólů a výsledné skóre pro týmy: „Já nevim“ a „Volverin“ je 5:5.
Polední klid byl tak trochu v očekávání následujícího programu. Lišky tedy ještě likvidovaly zbytky své ohňové střechy, která jim krásně vzplála zatímco hrály lakros. A co že nás čekalo v dalším programu? Megalakros. Z nápisu na programovém listu nikdo moc nepoznal, ale vzápětí jsme měli zjistit oč jde.
Jako z nebe se náhle v táboře objevili indiáni pomalovaní červenou a černou barvou. Prohlásili, že s námi půjdou do boje, ale jen za předpokladu, že si s nimi zahrajeme lakros. Oddíl souhlasil a začal vyjmenovávat pravidla hry. Indiáni se ale začali nezřízeně smát a prohlásili, že žádná pravidla neuznávají a že jednou brankou je hořejší rybník a druhou rybník koupací (vzdálenost cca 1200 m). Oddíl tedy přijal a začal se dělit na dva týmy – jeden pomalovaný červeně, druhý černě – stejně jako indiáni.
Ve zkratce – boj to byl krutý a drsný. S míčkem se utíkalo a brodilo potokem, kopřivami a blátem. Ke slovu přišly různé úskoky jako schování míčku a potom jeho jakoby hledání, no prostě taktizování jako v boji. Celé klání skončilo nerozhodně 1:1 a šťastnými střelci byl Laky a Orloj.
Všichni byli pěkně špinaví a unavení, ale mělo přijít ještě něco víc. Náš stejda Horník býval teď posledních pár dnů stále v terénu a vypůjčoval si na to i Tesáka, protože prý chystá nějakou opravdu drsnou hru. Aby toho dnes nebylo málo, tato drsná hra nás čekala ve čtvrtém programu, takže nemělo ani smysl se převlékat z brutál oblečení používaném na megalakrosu.
Pokusím se stručně:
Jednalo se o závod mezi dvounohými a čtyřnohými zvířaty. Každé zvíře mělo určité výhody a nevýhody na trase, kterou mělo zdolat. Poté, co si všichni nastudovali, jaké zvíře by asi chtěli být, předstoupili před jídelnu, poklekli a prosili samotného Manitoua: „Ó velký Manitů, chtěl bych být orlem.“ – při generálce, kterou předváděl Horník se z hůry ozvalo: „Ty? Taková lama? Na to zapomeň!“. Ale jinak byl Manitů většinou hodnej a odklepl nám bizony, orly, indiány a co si kdo vymyslel.
Poté bylo možno vyrazit na trasu. Vedly nás modré fáborky, které v některých místech ústily v křižovatky s cedulkami. Tam třeba stálo: „zkratkou přes rybník se může vydat orel, bizon a skunk. Zbytek pokračujte hlavní trasou.“ A o tom byla celá hra. Trasa měla dle odhadů cca 5 km a bylo vidět, že si Horník s Tesákem mákli (však byl Horník v noci, plížícími se rádci, oceněn čokoládou za nejlepší program dne). Źe trasa nevedla růžovou zahradou nebo po asfaltové či lesní cestě asi každý chápe – tak se opět brodily potoky, přeplavávaly rybníky, probíhaly kopřivy a husté lesy – no prostě to byl mazec. Roveři, kteří nebyli nutní k bezpečnostnímu a logistickému zajištění celé akce se vydali také do boje a tvrdě šli po vítězství. Pořadí na předních místech bylo následující: Tesák, Hombre, Laky, Milan, Budu, Miky, Atty, Teo, Vesy, Goofy, Bebe, Anička, Veverka, Orloj, Míša.….. Osobně jsem byl vděčný, že mohu celý průvod uzavírat se záchranářským batohem na zádech a Martin mě donutil maximálně k rychlé chůzi, takže jsem se mohl v klidu kochat krásným okolím.
Protože byla večeře dnes trochu free, odbyli jsme si nejdřív nástup (který jsem úspěšně proseděl u latrýn, kde je nejlepší signál a odesílal článek z minulého dne) a teprve potom nařezali párky, ukořistili chleby a šli využít signální ohně k opékání.
Vzhledem k náročnosti dnešního dne byl pátý program tzv. ÓVéčko – tedy osobní volno. To nám všem bylo po chuti, takže jsme v klidu seděli u ohýnků, povídali si a koukali, jak tmavnou červánky nad kánoyovým rybníkem – prostě táborová pohodička.
Dobrou noc všem.
Den ve faktech:
Teplota v 7:00: 14 C
Služba v kuchyni: Veverky/Vlci (služba se předává v poledním klidu)
Noční hlídky: Lišky
Jídla: chléb s medem, tmavý rohlík s okurkou, banán + makovec, zelná polévka a čína s rýží, zeleninový salát + houska, buřty v lese
Ošetření: drobná řezná zranění, klíště, odřeniny
Počasí: oblačno s přeháňkami
P.S. nevím, kdy se dostanu opět k psaní. Zítra nás totiž čeká celodenní výlet, takže dnešek (středu) napíšu pravděpodobně až později. Děkuji za pochopení.
První program v dnešním zamračeném a deštivém dni měl Atty, odborník na hudbu. Tábor se usadil v týpí a společně se zpívalo, pracovalo s hlasem, vyluzovaly se různé zvuky atd. Vzhledem k hlasitosti projevu to vypadalo na úspěšný prográmek.
Následovaly rychlokluby, což je super věc, která stojí za vysvětlení. Zde na táboře máme totiž dva typy tzv. klubů. Buď rychlokluby, které nezaberou celý program a trvají hodinu – to jsou: chemický, lasování, rozdělávání ohně třením dřev a plavání. A protože o zdokonalování svého plaveckého stylu neměl nikdo zájem (to ale vůbec neznamená, že by to nikdo nepotřeboval – měla by do něj chodit půlka oddílu!), byl zrušen.
Chemický klub má na starosti Laky – dnes vyráběli mýdlo ze sádla, vody a hydroxidu sodného – měli jste vidět, jak je to bavilo.
Lasování vede blondýnka Pavlínka – že se tam nepletou punčochy je asi zřejmé.
Rozdělávání ohně třením dřev má na starosti Hombre – zatím jsou ve fázi výroby jednotlivých komponentů potřebných k zapálení ohně = lipové destičky se zářezy, lipového svidříku, tulejky a luku.
Po této, řekněme vzdělávací aktivitě se utkaly táborové týmy v lakrosu, který se konal na třetí louce u silnice. Mač to byl velký, padlo dost gólů a výsledné skóre pro týmy: „Já nevim“ a „Volverin“ je 5:5.
Polední klid byl tak trochu v očekávání následujícího programu. Lišky tedy ještě likvidovaly zbytky své ohňové střechy, která jim krásně vzplála zatímco hrály lakros. A co že nás čekalo v dalším programu? Megalakros. Z nápisu na programovém listu nikdo moc nepoznal, ale vzápětí jsme měli zjistit oč jde.
Jako z nebe se náhle v táboře objevili indiáni pomalovaní červenou a černou barvou. Prohlásili, že s námi půjdou do boje, ale jen za předpokladu, že si s nimi zahrajeme lakros. Oddíl souhlasil a začal vyjmenovávat pravidla hry. Indiáni se ale začali nezřízeně smát a prohlásili, že žádná pravidla neuznávají a že jednou brankou je hořejší rybník a druhou rybník koupací (vzdálenost cca 1200 m). Oddíl tedy přijal a začal se dělit na dva týmy – jeden pomalovaný červeně, druhý černě – stejně jako indiáni.
Ve zkratce – boj to byl krutý a drsný. S míčkem se utíkalo a brodilo potokem, kopřivami a blátem. Ke slovu přišly různé úskoky jako schování míčku a potom jeho jakoby hledání, no prostě taktizování jako v boji. Celé klání skončilo nerozhodně 1:1 a šťastnými střelci byl Laky a Orloj.
Všichni byli pěkně špinaví a unavení, ale mělo přijít ještě něco víc. Náš stejda Horník býval teď posledních pár dnů stále v terénu a vypůjčoval si na to i Tesáka, protože prý chystá nějakou opravdu drsnou hru. Aby toho dnes nebylo málo, tato drsná hra nás čekala ve čtvrtém programu, takže nemělo ani smysl se převlékat z brutál oblečení používaném na megalakrosu.
Pokusím se stručně:
Jednalo se o závod mezi dvounohými a čtyřnohými zvířaty. Každé zvíře mělo určité výhody a nevýhody na trase, kterou mělo zdolat. Poté, co si všichni nastudovali, jaké zvíře by asi chtěli být, předstoupili před jídelnu, poklekli a prosili samotného Manitoua: „Ó velký Manitů, chtěl bych být orlem.“ – při generálce, kterou předváděl Horník se z hůry ozvalo: „Ty? Taková lama? Na to zapomeň!“. Ale jinak byl Manitů většinou hodnej a odklepl nám bizony, orly, indiány a co si kdo vymyslel.
Poté bylo možno vyrazit na trasu. Vedly nás modré fáborky, které v některých místech ústily v křižovatky s cedulkami. Tam třeba stálo: „zkratkou přes rybník se může vydat orel, bizon a skunk. Zbytek pokračujte hlavní trasou.“ A o tom byla celá hra. Trasa měla dle odhadů cca 5 km a bylo vidět, že si Horník s Tesákem mákli (však byl Horník v noci, plížícími se rádci, oceněn čokoládou za nejlepší program dne). Źe trasa nevedla růžovou zahradou nebo po asfaltové či lesní cestě asi každý chápe – tak se opět brodily potoky, přeplavávaly rybníky, probíhaly kopřivy a husté lesy – no prostě to byl mazec. Roveři, kteří nebyli nutní k bezpečnostnímu a logistickému zajištění celé akce se vydali také do boje a tvrdě šli po vítězství. Pořadí na předních místech bylo následující: Tesák, Hombre, Laky, Milan, Budu, Miky, Atty, Teo, Vesy, Goofy, Bebe, Anička, Veverka, Orloj, Míša.….. Osobně jsem byl vděčný, že mohu celý průvod uzavírat se záchranářským batohem na zádech a Martin mě donutil maximálně k rychlé chůzi, takže jsem se mohl v klidu kochat krásným okolím.
Protože byla večeře dnes trochu free, odbyli jsme si nejdřív nástup (který jsem úspěšně proseděl u latrýn, kde je nejlepší signál a odesílal článek z minulého dne) a teprve potom nařezali párky, ukořistili chleby a šli využít signální ohně k opékání.
Vzhledem k náročnosti dnešního dne byl pátý program tzv. ÓVéčko – tedy osobní volno. To nám všem bylo po chuti, takže jsme v klidu seděli u ohýnků, povídali si a koukali, jak tmavnou červánky nad kánoyovým rybníkem – prostě táborová pohodička.
Dobrou noc všem.
Den ve faktech:
Teplota v 7:00: 14 C
Služba v kuchyni: Veverky/Vlci (služba se předává v poledním klidu)
Noční hlídky: Lišky
Jídla: chléb s medem, tmavý rohlík s okurkou, banán + makovec, zelná polévka a čína s rýží, zeleninový salát + houska, buřty v lese
Ošetření: drobná řezná zranění, klíště, odřeniny
Počasí: oblačno s přeháňkami
P.S. nevím, kdy se dostanu opět k psaní. Zítra nás totiž čeká celodenní výlet, takže dnešek (středu) napíšu pravděpodobně až později. Děkuji za pochopení.
11. táborový den oddílu - středa
Dobré ráno do druhé půlky tábora. Ano, ano, včerejšek byl půlícím dnem a už se nám to bohužel začíná krátit.
Kolikrát nás za ty roky táboření s klukama napadlo, jaké by to bylo tábořit celé prázdniny. Na táboře neřešíte hlouposti, nehádáte se s nikým, téměř vždy je dobrá nálada a hlavně je kolem vás pořád spousta super kamarádů. No nechme fantazírování a doufejme, že si tu druhou polovinu také krásně užijeme a že bude ubíhat co nejpomaleji.
První program dnešního dne byly tzv. velkokluby –tzn., že trvají celý program a stihneme toho na nich více probrat, vyzkoušet a vysvětlit. Jaké typy velkoklubů tedy máme? Je to taneční klub, vázané stavby, fotografický a první pomoc.
Jako šéf klubu pro první pomoc musím říct, že mě první setkání s „mým členstvem“ potěšilo, protože holky (Ivka, Peťa, Máří a Míša) toho opravdu hodně znají a umí. Protrénovali jsme pár rychlých a nečekaných akcí jako tepenné krvácení a zástava dechu a poslechli nahrávku z dispečinku záchranné služby. Program tak rychle utekl, že potrápit Andulu (tedy resuscitační loutku) zvládla jen Máří – a opravdu velice úspěšně, ale kluby nás čekají ještě několikrát, takže nemusíme zoufat. Také když už tuto pomůcku máme, tak jsem si u Tea vyžadonil svolení, aby každý člen tábora musel povinně odresuscitovat 10 minut, jak jen bude čas, tak se těšme.
V klubu vázaných staveb začali se stavbou věže zvané přesýpací hodiny – uvidíme, jak se jim povede. Materiálu mají připraveného dost a pod vedením Tea budou určitě úspěšní. Klub si vybrali tito: Budu, Krtek, Veverka, Bebe, Honza,
Fotografický klub vede Tesák a pro svou realizaci si ho vybrali tito táborníci: Brasy, Martin, Standa, Goofy, Vesy. Dali jsme dohromady všechny foťáky v táboře a tak díky tomu, může každý ze zájemců prakticky zkoušet vše, co jim Tesák na „hodině“ vysvětlí. A na výsledcích je znát, že se kluci lepší.
Posledním klubem je Lakyho taneční a „dencí“ v něm tito: Hermi, Bugi, Orloj, Bizi, Luděk, Putin, Marťa a občas do počtu i stejda Horník. Náplní kloubu byly zatím tyto tance: valčík, polka, walz, čača, jive (džajv).
Kluby máme za sebou a můžeme pod vedením Hombrého na audienci k indiánům kmene Zpátečníků. Je to velice zajímavý úkaz, který je po staletí v jejich kmeni. Soustředí se totiž tak moc na boj, že všechny ostatní činnosti kromě boje dělají opačně. Už na rozcvičce jsme byli trochu zmateni, když jeden z jejich kmene předcvičoval a cvičil protichůdně oproti svým slovům.
No, s Hombrém jsme došli na hráz rybníka, kde se právě tři z jejich kmene chystali koupat. No a tak jak to Zpátečníci dělají, nejdříve se na břehu osušili a potom vlezli do vody, kde si navzájem vodou „sušili“ záda a libovali si, jak je brrrr, krásně studená.
Jejich umění v boji nám rozhodně stojí za to, je přesvědčit, aby se k nám přidali a tak jsme postoupili martýrium vysvětlování a odpovídali jsme na dotěrné Zpátečnické dotazy: „Proč jste odešli? Co po nás nechcete?“ atd.
Jak už to u dobrosrdečných indiánů velkých plání bývá, nakonec souhlasně zakroutili hlavami :). A slíbili, že se k nám nepřidají a že nemají podmínky. Tu nepodmínku jsme plnili hned v zápětí. Každá družina musela postavit malé modlitební místo, kam Zpátečníci chodí na poradu s Velkým duchem. Fígl byl v tom, že jen jeden člen družiny věděl, jak má toto místo vypadat a od vzorové stavby nosil stavební materiál druhému členovi družiny, který byl pro změnu slepý. Chudák slepý předával materiál třetímu z družiny, který dle jeho slovních instrukcí stavěl modlitební místo. Hra byla prověřovala schopnost družiny komunikovat mezi sebou za stížených podmínek – výsledky byly tudíž zajímavé. Dobrou zprávou je, že Zpátečníkům to stačilo a byli spokojeni.
V poledním klidu jsem vytahal ve zdravoťáku asi 5 klíšťat – vypadá to, že si zakládáme malou farmu. Dnešní den byl zatím rekordním a doufám, že nikdo nehodlá trhat rekordy.
Stěží nám slehl oběd (skvělá rajská - a dokonce i zbylo – to bude mít noční hlídka radost) a už nás tentokrát Laky vyhnal do lesa na návštěvu zpátečnických modlitebních míst – ať už všichni konečně víme, jak správně vypadají. Běhalo se po okruhu, kde změna ve značení fáborky znamenala i změnu ve způsobu přemisťování – běh po zadu, raci, běh po předu. Bylo vidět, že je oddíl už za těch deset předchozích dnů zvyklý na námahu, protože oproti předpokladům přežili tuto „vorvávačku“ bez větších traumat.
Díky tomu, že tak krásně pohodově zvládli tento běh lesem si je Zpátečníci troufli otestovat v boji. Velký náčelník (asi Zpátečka :)) je vyzval k cvičnému boji na nedalekém lesním pahorku. Tam se tyčil vysutý most končící v prázdnotě u bizoní lebky – právě odtud nám velký malý (Horník) náčelník s ochrankou v zádech vysvětlil pravidla hry boje o tuto pevnost. Družiny bojovaly proti sobě, postupně dobývali vyvýšený most a umisťovali tam vlajku jako symbol vítězství a snažili se ji uhájit co nejdelší dobu proti ostatním i proti bojujícím indiánům. Prostě bojovka jak má být, Horník se předvedl jako nová a velká posila pracovního kruhu, protože velké a promakané bojovky jsou zde, na táboře jeho doménou. Nutno dodat, že zmiňovaný most budovali s Buduem celé dopoledne.
Program po večeři byl trochu rozlítaný – konečně bylo totiž rozhodnuto, že se část vyvolených (těch nejlepších v celoročním bodování), vydá na Ostrov pána Much. Jedná se o odměnu, za celoroční snažení. Tato super extra akce měla proběhnout již před táborem, ale tehdy nepřálo počasí, proto byla odsunuta. Proč to píšu – jednak se 8 zmiňovaných připravovalo a balilo na tuto velkolepou akci, na kterou se do konce života nezapomíná (pokud ji přežijete), jednak bylo potřeba je společnými silami s Mirym na vzdálený ostrov odvozit a také se o tom zmiňuji proto, že jich nejelo 8, ale jen 7, protože s Honzou jsme po tvrdé Horníkově bitce vyrazili na návštěvu Jihlavské nemocnie (naštěstí nic zlomeného). Z tohoto popisu je vám jasné, že práce a balení a starostí bylo více než dost, takže jsem zpět do tábora dorazil asi ve 2 v noci. Oddíl už vesele chrupkal, kromě nováčka Standy, který měl noční hlídku a rozespale mžoural do světel auta.
Vůbec jsem mu 2 hodiny hlídání nezáviděl, zalezl do spacáku a těšil se na spánek, který bude více než vítanou devizou, před zítřejším celodenním cyklovýletem se zbytkem oddílu.
Ještě informace – dnes bylo rozhodnuto a uhašení signálních ohňů, které bez přestání plápolaly 3 dny a 2 noci.
První program dnešního dne byly tzv. velkokluby –tzn., že trvají celý program a stihneme toho na nich více probrat, vyzkoušet a vysvětlit. Jaké typy velkoklubů tedy máme? Je to taneční klub, vázané stavby, fotografický a první pomoc.
Jako šéf klubu pro první pomoc musím říct, že mě první setkání s „mým členstvem“ potěšilo, protože holky (Ivka, Peťa, Máří a Míša) toho opravdu hodně znají a umí. Protrénovali jsme pár rychlých a nečekaných akcí jako tepenné krvácení a zástava dechu a poslechli nahrávku z dispečinku záchranné služby. Program tak rychle utekl, že potrápit Andulu (tedy resuscitační loutku) zvládla jen Máří – a opravdu velice úspěšně, ale kluby nás čekají ještě několikrát, takže nemusíme zoufat. Také když už tuto pomůcku máme, tak jsem si u Tea vyžadonil svolení, aby každý člen tábora musel povinně odresuscitovat 10 minut, jak jen bude čas, tak se těšme.
V klubu vázaných staveb začali se stavbou věže zvané přesýpací hodiny – uvidíme, jak se jim povede. Materiálu mají připraveného dost a pod vedením Tea budou určitě úspěšní. Klub si vybrali tito: Budu, Krtek, Veverka, Bebe, Honza,
Fotografický klub vede Tesák a pro svou realizaci si ho vybrali tito táborníci: Brasy, Martin, Standa, Goofy, Vesy. Dali jsme dohromady všechny foťáky v táboře a tak díky tomu, může každý ze zájemců prakticky zkoušet vše, co jim Tesák na „hodině“ vysvětlí. A na výsledcích je znát, že se kluci lepší.
Posledním klubem je Lakyho taneční a „dencí“ v něm tito: Hermi, Bugi, Orloj, Bizi, Luděk, Putin, Marťa a občas do počtu i stejda Horník. Náplní kloubu byly zatím tyto tance: valčík, polka, walz, čača, jive (džajv).
Kluby máme za sebou a můžeme pod vedením Hombrého na audienci k indiánům kmene Zpátečníků. Je to velice zajímavý úkaz, který je po staletí v jejich kmeni. Soustředí se totiž tak moc na boj, že všechny ostatní činnosti kromě boje dělají opačně. Už na rozcvičce jsme byli trochu zmateni, když jeden z jejich kmene předcvičoval a cvičil protichůdně oproti svým slovům.
No, s Hombrém jsme došli na hráz rybníka, kde se právě tři z jejich kmene chystali koupat. No a tak jak to Zpátečníci dělají, nejdříve se na břehu osušili a potom vlezli do vody, kde si navzájem vodou „sušili“ záda a libovali si, jak je brrrr, krásně studená.
Jejich umění v boji nám rozhodně stojí za to, je přesvědčit, aby se k nám přidali a tak jsme postoupili martýrium vysvětlování a odpovídali jsme na dotěrné Zpátečnické dotazy: „Proč jste odešli? Co po nás nechcete?“ atd.
Jak už to u dobrosrdečných indiánů velkých plání bývá, nakonec souhlasně zakroutili hlavami :). A slíbili, že se k nám nepřidají a že nemají podmínky. Tu nepodmínku jsme plnili hned v zápětí. Každá družina musela postavit malé modlitební místo, kam Zpátečníci chodí na poradu s Velkým duchem. Fígl byl v tom, že jen jeden člen družiny věděl, jak má toto místo vypadat a od vzorové stavby nosil stavební materiál druhému členovi družiny, který byl pro změnu slepý. Chudák slepý předával materiál třetímu z družiny, který dle jeho slovních instrukcí stavěl modlitební místo. Hra byla prověřovala schopnost družiny komunikovat mezi sebou za stížených podmínek – výsledky byly tudíž zajímavé. Dobrou zprávou je, že Zpátečníkům to stačilo a byli spokojeni.
V poledním klidu jsem vytahal ve zdravoťáku asi 5 klíšťat – vypadá to, že si zakládáme malou farmu. Dnešní den byl zatím rekordním a doufám, že nikdo nehodlá trhat rekordy.
Stěží nám slehl oběd (skvělá rajská - a dokonce i zbylo – to bude mít noční hlídka radost) a už nás tentokrát Laky vyhnal do lesa na návštěvu zpátečnických modlitebních míst – ať už všichni konečně víme, jak správně vypadají. Běhalo se po okruhu, kde změna ve značení fáborky znamenala i změnu ve způsobu přemisťování – běh po zadu, raci, běh po předu. Bylo vidět, že je oddíl už za těch deset předchozích dnů zvyklý na námahu, protože oproti předpokladům přežili tuto „vorvávačku“ bez větších traumat.
Díky tomu, že tak krásně pohodově zvládli tento běh lesem si je Zpátečníci troufli otestovat v boji. Velký náčelník (asi Zpátečka :)) je vyzval k cvičnému boji na nedalekém lesním pahorku. Tam se tyčil vysutý most končící v prázdnotě u bizoní lebky – právě odtud nám velký malý (Horník) náčelník s ochrankou v zádech vysvětlil pravidla hry boje o tuto pevnost. Družiny bojovaly proti sobě, postupně dobývali vyvýšený most a umisťovali tam vlajku jako symbol vítězství a snažili se ji uhájit co nejdelší dobu proti ostatním i proti bojujícím indiánům. Prostě bojovka jak má být, Horník se předvedl jako nová a velká posila pracovního kruhu, protože velké a promakané bojovky jsou zde, na táboře jeho doménou. Nutno dodat, že zmiňovaný most budovali s Buduem celé dopoledne.
Program po večeři byl trochu rozlítaný – konečně bylo totiž rozhodnuto, že se část vyvolených (těch nejlepších v celoročním bodování), vydá na Ostrov pána Much. Jedná se o odměnu, za celoroční snažení. Tato super extra akce měla proběhnout již před táborem, ale tehdy nepřálo počasí, proto byla odsunuta. Proč to píšu – jednak se 8 zmiňovaných připravovalo a balilo na tuto velkolepou akci, na kterou se do konce života nezapomíná (pokud ji přežijete), jednak bylo potřeba je společnými silami s Mirym na vzdálený ostrov odvozit a také se o tom zmiňuji proto, že jich nejelo 8, ale jen 7, protože s Honzou jsme po tvrdé Horníkově bitce vyrazili na návštěvu Jihlavské nemocnie (naštěstí nic zlomeného). Z tohoto popisu je vám jasné, že práce a balení a starostí bylo více než dost, takže jsem zpět do tábora dorazil asi ve 2 v noci. Oddíl už vesele chrupkal, kromě nováčka Standy, který měl noční hlídku a rozespale mžoural do světel auta.
Vůbec jsem mu 2 hodiny hlídání nezáviděl, zalezl do spacáku a těšil se na spánek, který bude více než vítanou devizou, před zítřejším celodenním cyklovýletem se zbytkem oddílu.
Ještě informace – dnes bylo rozhodnuto a uhašení signálních ohňů, které bez přestání plápolaly 3 dny a 2 noci.
12. táborový den - čtvrtek
Protože i oddíl šel včera spát až později, protáhli jsme si budíček na osmou hodinu, i když nebyla neděle, ale čtvrtek. Z pracovního kruhu jsme zbyli v táboře jen s Mikym a Tesákem, oddíl zde byl bez Máří, Marťi, Míši, Hermi, Peti, Bebeho a Martina.
Zavzpomínal jsem na staré vůdcovské časy a odvedl ranní nástup a potom už nás čekalo hlavně uklízení na táborovém náměstíčku. Podmínkou úklidu bylo zneviditelnit místa po signálních ohních. Na tuto práci jsme ale nebyli všichni, protože jeden zástupce z každé družiny vyrazil s Mikym na nákup. Družiny totiž dostaly příděl 50 Kč na osobu a měly si dle vlastního uvážení nakoupit jídlo na dnešní cyklovýlet. Podmínkou bylo, že nepřekročí rozpočet.
S Tesákem jsme to vychytali dle mého názoru nejlépe a za náš rozpočet jsme pořídili kilo sekané s rohlíky, půlkou chleba, malou hořčicí a dvěma cibulemi – prostě bašta. Ostatní družiny vsadily na salám, sýr, sardinky, sušenky atd.. Vesymu se dokonce podařilo utratit všechny přidělené peníze, když za zbývající 4 koruny koupil arašídové křupky :).
Po kontrole kol a přileb jsme vyrazili pod Tesákovým vedením směr Arnolec, Černá až do Netína. Cesta pěkně ubíhala, sluníčko krásně svítilo a Tesák v krátkých přestávkách testoval všímavost oddílků záludnými otázkami: „Jaké zvíře bylo na plachtě Ávie, která nás předjížděla? Z jakých stromů bylo stromořadí, kterým jsme právě projížděli? Kolik značek jsme po cestě minuli? Jaké číslo má cyklostezka po které jedeme?“. Než jsme dojeli k cíli dnešního dne – do Netína, střihli jsme si ještě závodní časovku na 1300 m. Pořadí bylo těsné: 1. místo Vojta a Zdeny, 2. Brasi, 3. Putin, z holek byla nejlepší Ivka, která o 2 sekundy předjela Buginu.
V Netíně jsme si vyšlapali až ke staré hrobce z červených cihel, která stála na konci křížové cesty ve stínu mohutných stromů a odkud byl nádherný výhled na okolí. Nejdříve zde Tesák vyhodnotil soutěž ve všímavosti, která nás provázela celou cestu a potom jsme si řekli něco o geocachingu. Někde ve stěnách hrobky byla totiž jedna z „keší“ schována a tak se družiny rozprchly ji hledat. Když už to vypadalo, že nebudeme úspěšní, zašťoural Orloj v nenápadné skulině a „keš“ byla na světě.
Úkoly byly splněny, takže jsme se mohli s klidným svědomím pustit do oběda. Družiny likvidovaly úspěšně svoje zásoby a ve vyhlášeném poledňáku jsme se povalovali po jemné travičce. Jen Putin se trefil při sedání přímo do mraveniště :).
Ve tři hodiny jsme opět naskočili na koně a přes Zahradiště stáčeli naši cestu směrem k tábořišti. Únava už byla znát a tak jsme doufali, že se stopy náčelníka Šíleného koně, objeví co nejdříve. To byl totiž cíl dnešní cesty. Tak se brzy i stalo a stopovat náčelníka mohly družiny v pořadí, ve kterém se umístily při hrách za celý den. První tedy odcválaly na svých kolech Lišky, potom společně Jeleni s Vlkama a až 3 minuty po nich Rysi. Na lesní křižovatce měli všichni sesednout a hledat přírodní stopy směřující k náčelníkovi. Holkám opět nikdo nevěřil a tak se vydaly sami po stopách z třezalky. No a hádejte, jak to dopadlo. Holky našly náčelníka asi do 5 minut a na kluky jsme čekaly další hodinu, než se bezúspěšně vrátí ze zcela opačného směru.
Díky tomuto neplánovanému zdržení jsme už neměli čas na koupání a spěchali přímo do tábora, kde nás čekal už Miky a Honza s ortézou.
Co se mi na oddílu líbí je, jak díky starším členům funguje. Tesák se nabídl, že zajede do vesnice pro vodu, která nám docházela a ať jedeme zatím dál. Přešel jsem tedy na vedoucí pozici a Krtek a Ludy se automaticky nabídli, že pojedou poslední a budou vše jistit. Nebo když jsme ráno vyjížděli a šněrovali si stany proti případnému dešti, tak zašňěrování stanů kamarádům, kteří nejsou v táboře bylo samozřejmostí. Tak si představuji fungování skautského oddílu a i pro tyto vztahy je zde právě taková pohoda jaká je.
Do tábora jsme dorazili těsně před večeří, ale řád jsme striktně dodržovat nechtěli a tak jsme zařadili před baštu ještě večerní koupání, abychom smyli prach a pot z dlouhé cesty – mimochodem urazili jsme za dnešek 45 km. Potěšilo mě, jak někteří dali na naše rady týkající se správné jízdy na kole a tak třeba Standa po dni na kole už správně řadil a dodržoval frekvenci šlapání – na rozdíl třeba od Goofyho, který bude asi pořád dřít kolo na nejtěžší převody a řadit v plném zápřahu. Potom mu máme s Ludym zvládnout nasadit spadlý řetěz, když byl tak nehoráznou silou zaseknut v přehazovačce!
No véča byla super, obložené chleby se Mikymu s Honzou povedly – byly uvařené naprosto precizně :).
Nástup v tak malém počtu byl nezvyklý, ale vlajka byla úspěšně uklizena a my se mohli sejít na večerní program v jídelně.
Jak už jsem vyhrožoval, vymínil jsem si u Tea povolení naučit resuscitovat naprosto všechny a tak tento večerní program patřil právě této dovednosti. Byl jsem mile překvapen aktivní účastí všech cyklistů,kteří museli být po dnešním značně unaveni. Dost jsme se u teorie i nácviku nasmáli, ale aspoň si to všichni lépe zapamatujeme.
Konec programu byl kolem půl desáté – aby se zájemci o odpočinek mohli odebrat do stanů, ale navozené téma bylo velkou příležitostí pro spoustu otázek, tak jsme až do večerky strávili čas před zdravotnickým stanem prohlížením pomůcek pro resuscitaci a povídáním.
Nastupující noc byla krásně jasná, měsíc jasně zářil a obě týpí se také nenechávala zahanbit – ideální pro zkoušku focení nočních snímků – výsledek můžete posoudit sami.
Ještě než jsme úplně usnuli, přišly zprávy z Pána much, že všichni účastníci, byť unaveni odvážně bojují a že je má loď z ostrova Pána much odvézt zítra v 8 hodin. O tom, co se tam vlastně dělo a v čem spočívala tato výhra v celoročním bodování, se vám určitě zmíní někdo v samostatném článku. A je se opravdu na co těšit. Dobrou noc.
S Tesákem jsme to vychytali dle mého názoru nejlépe a za náš rozpočet jsme pořídili kilo sekané s rohlíky, půlkou chleba, malou hořčicí a dvěma cibulemi – prostě bašta. Ostatní družiny vsadily na salám, sýr, sardinky, sušenky atd.. Vesymu se dokonce podařilo utratit všechny přidělené peníze, když za zbývající 4 koruny koupil arašídové křupky :).
Po kontrole kol a přileb jsme vyrazili pod Tesákovým vedením směr Arnolec, Černá až do Netína. Cesta pěkně ubíhala, sluníčko krásně svítilo a Tesák v krátkých přestávkách testoval všímavost oddílků záludnými otázkami: „Jaké zvíře bylo na plachtě Ávie, která nás předjížděla? Z jakých stromů bylo stromořadí, kterým jsme právě projížděli? Kolik značek jsme po cestě minuli? Jaké číslo má cyklostezka po které jedeme?“. Než jsme dojeli k cíli dnešního dne – do Netína, střihli jsme si ještě závodní časovku na 1300 m. Pořadí bylo těsné: 1. místo Vojta a Zdeny, 2. Brasi, 3. Putin, z holek byla nejlepší Ivka, která o 2 sekundy předjela Buginu.
V Netíně jsme si vyšlapali až ke staré hrobce z červených cihel, která stála na konci křížové cesty ve stínu mohutných stromů a odkud byl nádherný výhled na okolí. Nejdříve zde Tesák vyhodnotil soutěž ve všímavosti, která nás provázela celou cestu a potom jsme si řekli něco o geocachingu. Někde ve stěnách hrobky byla totiž jedna z „keší“ schována a tak se družiny rozprchly ji hledat. Když už to vypadalo, že nebudeme úspěšní, zašťoural Orloj v nenápadné skulině a „keš“ byla na světě.
Úkoly byly splněny, takže jsme se mohli s klidným svědomím pustit do oběda. Družiny likvidovaly úspěšně svoje zásoby a ve vyhlášeném poledňáku jsme se povalovali po jemné travičce. Jen Putin se trefil při sedání přímo do mraveniště :).
Ve tři hodiny jsme opět naskočili na koně a přes Zahradiště stáčeli naši cestu směrem k tábořišti. Únava už byla znát a tak jsme doufali, že se stopy náčelníka Šíleného koně, objeví co nejdříve. To byl totiž cíl dnešní cesty. Tak se brzy i stalo a stopovat náčelníka mohly družiny v pořadí, ve kterém se umístily při hrách za celý den. První tedy odcválaly na svých kolech Lišky, potom společně Jeleni s Vlkama a až 3 minuty po nich Rysi. Na lesní křižovatce měli všichni sesednout a hledat přírodní stopy směřující k náčelníkovi. Holkám opět nikdo nevěřil a tak se vydaly sami po stopách z třezalky. No a hádejte, jak to dopadlo. Holky našly náčelníka asi do 5 minut a na kluky jsme čekaly další hodinu, než se bezúspěšně vrátí ze zcela opačného směru.
Díky tomuto neplánovanému zdržení jsme už neměli čas na koupání a spěchali přímo do tábora, kde nás čekal už Miky a Honza s ortézou.
Co se mi na oddílu líbí je, jak díky starším členům funguje. Tesák se nabídl, že zajede do vesnice pro vodu, která nám docházela a ať jedeme zatím dál. Přešel jsem tedy na vedoucí pozici a Krtek a Ludy se automaticky nabídli, že pojedou poslední a budou vše jistit. Nebo když jsme ráno vyjížděli a šněrovali si stany proti případnému dešti, tak zašňěrování stanů kamarádům, kteří nejsou v táboře bylo samozřejmostí. Tak si představuji fungování skautského oddílu a i pro tyto vztahy je zde právě taková pohoda jaká je.
Do tábora jsme dorazili těsně před večeří, ale řád jsme striktně dodržovat nechtěli a tak jsme zařadili před baštu ještě večerní koupání, abychom smyli prach a pot z dlouhé cesty – mimochodem urazili jsme za dnešek 45 km. Potěšilo mě, jak někteří dali na naše rady týkající se správné jízdy na kole a tak třeba Standa po dni na kole už správně řadil a dodržoval frekvenci šlapání – na rozdíl třeba od Goofyho, který bude asi pořád dřít kolo na nejtěžší převody a řadit v plném zápřahu. Potom mu máme s Ludym zvládnout nasadit spadlý řetěz, když byl tak nehoráznou silou zaseknut v přehazovačce!
No véča byla super, obložené chleby se Mikymu s Honzou povedly – byly uvařené naprosto precizně :).
Nástup v tak malém počtu byl nezvyklý, ale vlajka byla úspěšně uklizena a my se mohli sejít na večerní program v jídelně.
Jak už jsem vyhrožoval, vymínil jsem si u Tea povolení naučit resuscitovat naprosto všechny a tak tento večerní program patřil právě této dovednosti. Byl jsem mile překvapen aktivní účastí všech cyklistů,kteří museli být po dnešním značně unaveni. Dost jsme se u teorie i nácviku nasmáli, ale aspoň si to všichni lépe zapamatujeme.
Konec programu byl kolem půl desáté – aby se zájemci o odpočinek mohli odebrat do stanů, ale navozené téma bylo velkou příležitostí pro spoustu otázek, tak jsme až do večerky strávili čas před zdravotnickým stanem prohlížením pomůcek pro resuscitaci a povídáním.
Nastupující noc byla krásně jasná, měsíc jasně zářil a obě týpí se také nenechávala zahanbit – ideální pro zkoušku focení nočních snímků – výsledek můžete posoudit sami.
Ještě než jsme úplně usnuli, přišly zprávy z Pána much, že všichni účastníci, byť unaveni odvážně bojují a že je má loď z ostrova Pána much odvézt zítra v 8 hodin. O tom, co se tam vlastně dělo a v čem spočívala tato výhra v celoročním bodování, se vám určitě zmíní někdo v samostatném článku. A je se opravdu na co těšit. Dobrou noc.
13. táborový den oddílu - pátek
Časně ráno jsem tedy vyrazil mou lodí pro přeživší část skupiny na Ostrov pána much.
Oddíl zatím zvládl obvyklé oficiality a dokonce si i zabojoval s hadrakoulemi pod vedením Tesáka.
Na druhý program už byli všichni zpět, ale účastníci potřebovali po 2 dnech na ostrově nějaký spánkový doping a tak byli zahnání do stanů. Zatím jsme zapařili lakros a ve zbytku času proběhly minikluby. Chemici, pokud vím, dodělávali pokus s mýdlem, lasaři lasovali a klub rozdělávání ohně si chystal luk na roztočení svidříku.
Nejvíce stojí za zmínku oběd, respektive poobědí, kdy probíhal telefunken (kámen, nůžky, papír) o umývání ešusů. Vesy, který byl zrovna v nejlepším najednou zařval, poskočil a začal nadávat a plácat se ….. no řekněme pod zády. Po chvilce překvapení jsme se všichni sborově rozchechtali, protože milá vosa štípla Vesyho ne jednou, ale hned dvakrát a to tak mistrovsky, že se mu hned začalo říkat indiánským jménem čtyři půlky. Jedno žihadlo šlo opravdu do levé půlky a druhé asi o 2 cm vedle do pravé půlky. Jak tady vosy moc nemilujeme, pro dnešek jsme jim díky tomuto neuvěřitelnému činu jedné z nich vyhlásili mír.
Vesy chvilku chodil po táboře s vystrčeným břichem a nadzdvihlými kalhotami, ale moc dlouho to nevydržel a začal zase zlobit jako obvykle.
Odpoledne se probrali i spáči z Pána much a mohl začít dlouho očekávaný, typicky indiánský program – výroba bubnů. Kdo před táborem nedal vědět a neobjednal si přes Tea rám na buben, ten vyráběl indiánské chřestidlo.
Celý program, vlastně oba dva, protože se bubny vyráběly až do večeře, vedl Hombré. Jeho rady byly jasné a stručné: „Jdeme do potoka vyprat kůže na buben. Byly tři týdny ve vápenaté vodě, tak je musíme proprat.“
A tak se všichni po kolena v potoce, snažili dostat z kůží tu typickou vůni. Dalším krokem bylo naměření kůže na rám bubnu a její vyříznutí. Následovala výroba koženého řemínku na napínání kůže a perforace děr pro tento řemínek. Samozřejmě by to nebyl Goofy, aby si nepřidal jednu bonusovou dírku do vlastního prstu.
Práce to nebyla lehká, ale pod vidinou vlastního bubnu se každý opravdu snažil a tak teď nám za srubem na šňůře visí místo kůží, které tam byly celý tábor, bubny. Nejdříve musí ještě řádně vyschnout, aby se vypnuly a dalo se na ně hrát, ale to už je jen otázkou krátké chvíle. Už se všichni těšíme, až táborem poprvé zazní zvuk té spousty bubnů.
Protože únava táborem panovala stále, rozhodl Teo, že pátý program bude tzv. ÓVéčko, tedy osobní volno na dospání, což bylo přivítáno s jásotem. Nicméně, spoustu lidí jsme zaháněli do stanů až v čase řádné večerky.
Den ve faktech:
Teplota v 7:00: 12 C (nějak se nám ochlazuje, asi po třech týdnech v kraťasech brzy sáhnu po kalhotech :))
Služba v kuchyni: Lišky/Rysi (služba se předává v poledním klidu)
Noční hlídky: Jeleni
Jídla: bílý a tmavý chléb (pomazánkové máslo s křenem = bílý chléb, bítýšská paštika= tmavý chléb, makovka + 3 švestky, pórková polévka + buchtičky s krémem, pizza koláč, česneková pomazánka + žvýkačka
Ošetření: drobná řezná zranění, klíště, odřeniny
Počasí: polojasno
Na druhý program už byli všichni zpět, ale účastníci potřebovali po 2 dnech na ostrově nějaký spánkový doping a tak byli zahnání do stanů. Zatím jsme zapařili lakros a ve zbytku času proběhly minikluby. Chemici, pokud vím, dodělávali pokus s mýdlem, lasaři lasovali a klub rozdělávání ohně si chystal luk na roztočení svidříku.
Nejvíce stojí za zmínku oběd, respektive poobědí, kdy probíhal telefunken (kámen, nůžky, papír) o umývání ešusů. Vesy, který byl zrovna v nejlepším najednou zařval, poskočil a začal nadávat a plácat se ….. no řekněme pod zády. Po chvilce překvapení jsme se všichni sborově rozchechtali, protože milá vosa štípla Vesyho ne jednou, ale hned dvakrát a to tak mistrovsky, že se mu hned začalo říkat indiánským jménem čtyři půlky. Jedno žihadlo šlo opravdu do levé půlky a druhé asi o 2 cm vedle do pravé půlky. Jak tady vosy moc nemilujeme, pro dnešek jsme jim díky tomuto neuvěřitelnému činu jedné z nich vyhlásili mír.
Vesy chvilku chodil po táboře s vystrčeným břichem a nadzdvihlými kalhotami, ale moc dlouho to nevydržel a začal zase zlobit jako obvykle.
Odpoledne se probrali i spáči z Pána much a mohl začít dlouho očekávaný, typicky indiánský program – výroba bubnů. Kdo před táborem nedal vědět a neobjednal si přes Tea rám na buben, ten vyráběl indiánské chřestidlo.
Celý program, vlastně oba dva, protože se bubny vyráběly až do večeře, vedl Hombré. Jeho rady byly jasné a stručné: „Jdeme do potoka vyprat kůže na buben. Byly tři týdny ve vápenaté vodě, tak je musíme proprat.“
A tak se všichni po kolena v potoce, snažili dostat z kůží tu typickou vůni. Dalším krokem bylo naměření kůže na rám bubnu a její vyříznutí. Následovala výroba koženého řemínku na napínání kůže a perforace děr pro tento řemínek. Samozřejmě by to nebyl Goofy, aby si nepřidal jednu bonusovou dírku do vlastního prstu.
Práce to nebyla lehká, ale pod vidinou vlastního bubnu se každý opravdu snažil a tak teď nám za srubem na šňůře visí místo kůží, které tam byly celý tábor, bubny. Nejdříve musí ještě řádně vyschnout, aby se vypnuly a dalo se na ně hrát, ale to už je jen otázkou krátké chvíle. Už se všichni těšíme, až táborem poprvé zazní zvuk té spousty bubnů.
Protože únava táborem panovala stále, rozhodl Teo, že pátý program bude tzv. ÓVéčko, tedy osobní volno na dospání, což bylo přivítáno s jásotem. Nicméně, spoustu lidí jsme zaháněli do stanů až v čase řádné večerky.
Den ve faktech:
Teplota v 7:00: 12 C (nějak se nám ochlazuje, asi po třech týdnech v kraťasech brzy sáhnu po kalhotech :))
Služba v kuchyni: Lišky/Rysi (služba se předává v poledním klidu)
Noční hlídky: Jeleni
Jídla: bílý a tmavý chléb (pomazánkové máslo s křenem = bílý chléb, bítýšská paštika= tmavý chléb, makovka + 3 švestky, pórková polévka + buchtičky s krémem, pizza koláč, česneková pomazánka + žvýkačka
Ošetření: drobná řezná zranění, klíště, odřeniny
Počasí: polojasno
14. táborový den oddílu - sobota
A máme tu víkend. Sobota jako malovaná. Rozcvičku nestíhám, protože jsem na našem „internet pointu“ za latrýnami, kde je aspoň trochu slušný signál a odesílám články z předchozích dvou dnů.
V první programu se pařil lakros. Teo si stěžoval, jak těžké je, nafotit tam nějaké slušné fotky, takže uvidíme, jestli něco vybereme do článku. Prý nejhorší kombinace je, když proti sobě hraje Bugi a Budu – to prý lítají třísky.
Pěkně rozehřátí lakrosem jsme dorazili na stanoviště, již několikrát zmiňovaných, miniklubů. Pouze u Lakyho byla navinka a to ta, že si povídali o alkaloidech – víc vám k tomu asi nepovím.
Konečně nadešel čas, kdy jsme mohli Horníka přivázat k mučednickému kůlu a řádně si ho vychutnat. Představoval totiž zvěda kavalérie, které padl Lakotům do rukou. Ještě než jsme ho chytili, viděli jsme, že někde v lese schoval důležitou depeši. Náš úkol zněl jasně: „Zjistit, kam tu depeši ukryl a také, kde má kavalérie zásoby potravin, které by se nám hodily jako válečná kořist a zároveň k jejich oslabení.
Na pořadu dne u mučednického kůlu se vystřídaly ty nejbrutálnější metody – před dotyčným jsme ujídali kakao a jemu nedali ani kousek, ke slovu přišel i drtivý Pták hromu a nejhorší nakonec – do zajatce jsme lili tu nejhorší „medicínu“ bledých tváří – zvanou Mikyho čaj.
Spřátelené bledé tváře, v jejichž táboře jsme toto provozovali, se na hrozná muka nepřítele už nemohli dívat. Poprosili nás proto, ať ukončíme výslech a za to, že se k nim připojíme v boji, že pro nás potřebné informace zjistí. A protože nás už stejda Horník už trochu nudil, tak jsme milosrdně souhlasili.
Oddíl tedy vyrážel na svých koních po nebezpečné stezce plné kavaléristů a ponýů, snažil se zapamatovat symboly s písmeny rozmístěné na okolních stromech a mezi střelami nepřítele se probojovávali až na konec stezky, k ukryté zprávě.
Jestli se vám to zdá lehké, dodávám, že k tomu všemu převáželi ještě cestou zásoby potravin, o které zde také šlo. A co je zásadní potravinou tady na Západe? To sice nevím, ale pro tuto hru to byla pravá, nefalšovaná vejce :). Dokážete si tedy představit jak to asi probíhalo.
Když už bolely kavaleristy a ponýe ruce z házení šišek a hadrakoulí a oddíl nohy ze stálého ježdění na kole, byl čas k obědu. A po takové námaze bychom nic jiného, než poctivý guláš „s pětima“, asi ani nepozřeli.
A je tu opět práce. Po poledním klidu jsme začali společnými silami pracovat na indiánské sauně, která měla proběhnout pro dobrovolníky ve večerním programu.
Stavbě šéfoval opět makáč Hombré, který je na tyto indiánské vychytávky nejzručnější (zřejmě geny) a který pracoval už od dopoledne a sháněl dlouhé větve na konstrukci.
Oddíl se s chutí přidal, kromě služby, se kterou jsme začali jinou náročnou „misi“ a to zadělávání těsta na langoše. A sakra, první problém – ty kvasnice jsou pouze na polovinu mouky, ze které jsme chtěli těsto zadělávat – ale to přece neva, to vykyne.
U zpracování těsta jsme se poctivě střídali – Hermi fungovala jako trenér v posilovně a cennými radami povzbuzovala nás, míchače. Každý má asi představu, jakou práci dá zadělat těsto z 5 kg mouky. Obzvlášť třeba pro drobnou Peťulu.
Nicméně těsto vykynulo a to tak, že langoše dojídáme ještě dnes (neděle) ráno. Ale to bych předbíhal.
Zatímco těsto kynulo, táborový čas se přehoupnul do čtvrtého programu (přes svačinu, na kterou byly pravé, nefalšované hot-dogy) a zatímco pokračovaly práce na naší obří sauně, družiny se střídaly na průzkumu kvality vody na rybníku vedle jídelny.
Postupně na člunu vyráželi odebírat vzorky z vody a podle jistého klíče navštěvovali několik míst. Když byli chytří, byl úkol splněn hned, když nezapojily hlavy, trochu se to protáhlo a družiny si pěkně zapádlovaly. Viděl jsem pouze Rysi, kteří si hodně zapádlovali a to ještě dost nekoordinovaně – Miky prohlásil, že jsou důkazem toho, že pro vodní bitvu stačí klidně jedna loď a nemusí být dvě. Druhou družinou byly Lišky, které si vedly lépe, díky tomu, že si Bugy hlas prosadil svou a nehádali se jako Budu s Orlojem.
Vzorky vody dopadly asi dobře, i když při pohledu na vodní hladinu s miliónem vodních rostlin, bych o tom dost pochyboval.
Jinak díky Piškotovi, za dovoz průzkumného člunu. Piškot dorazil i se synovcem na návštěvu a zůstane u nás do zítřka.
Zpět k večeři – smažení se nám s Veverkama dařilo – Peťula bojovala hrdinně s těstem a dělala společně s Míšou bochánky, já s Aničkou jsme je roztahovali a házeli na smažící plech a Marťa trpělivě a beze slova smažila a smažila. Zde se hodí říct, že Marťa smažila beze slova proto, že od včerejší večerky plní zkoušku Tří orlích per – a první zkouškou je právě 24 hodin mlčet.
Protože první kousky langošů se nám dařily velice dobře, začali jsme vymýšlet různé experimenty. Například: co by vás napadlo provést s Mikyho speciální ochutnávací lžící, která vám spadla úplně celá do těsta? No jistě, prostě ji celou osmažit – taky vám to přijde logické, že? Tak nechápu, čemu se Miky potom tak divil :). Lžíce mu byla slavnostně předána před nastoupenou jednotkou jako ocenění pro nejlepšího kuchaře tábora. Nic na tom nemění fakt, že je na táboře jediným kuchařem :).
Dalším a ještě povedenějším experimentem bylo smažení párků zbylých ze svačiny v langošovém těstíčku. Tento jeden exemplář byl předán bratrům Tulisovým, jako nejvděčnějším táborovým strávníkům (ti by vám snědli i skříň s kakaem).
Třešničkou na dortu bylo jablko, které nám tak trochu upadlo do těsta a tak dopadlo naprosto stejně, jako předchozí experimenty. Se skořicí a cukrem bylo skvělé – jako služba jsme si ho potom užily.
O tom, že byla večeře vydatná svědčí nejen to, že spousta langošů zbyla, ale hlavně slova Hermi: „Týjo, mně je blbě, já se přejedla.“ Nechápu, že jsou ty holky takoví hubeňouři, kdybyste viděli, kolik toho tady na táboře zbaští! Anička navíc dodala: „Babička doma si myslí, jak tu trpíme hlady a my se tady zatím takhle cpeme!
No poslední dosmažený langoš hodila Marťa (jak jinak, než beze slov) do hrnce někdy kolem osmé hodiny – ideální čas všeho nechat a jít s první skupinkou do „sauny“.
Posedali jsme si kolem malého ohniště v potní chýši (správně po indiánsku initipy) a čekali na dodávku žhavých kamenů, které se od odpoledne nahřívaly v ohništi. Hombré se snažil vysvětlit ostatním, že potní chýše byla pro indiány nejen tělesnou, ale i duševní očistou a i chvílí pro rozjímání, ale marně. Zastavit pusu některých, byť jen na minutu, bylo prostě nemožné. Proto jsme rezignovali, přečetli jednu z indiánských legend, vylili zbytek mátového nálevu na kameny, vychutnali si poslední zbytky páry a vyběhli ven. Někdo se odvážil se namočit do potoka, někdo se neodvážil a byl alespoň pocákán a někomu stačil jen chladný večerní vzduch.
První saunovací skupina (mladší část oddílu), byla za námi a byl čas pro starší část Naděje. Tentokrát jsme navozili větší množství kamenů a už to bylo konečně ono – pot ze všech cákal při divokém křepčení a zpívání a musím říct, že si mnozí sáhli na dno svých sil. Když konečně všichni opustili chýši, bylo v potoku plno a divoké ječení naplnilo už usínající tábor. S těmi staršími to byl opravdu zážitek a „saunování“ splnilo svůj účel.
Znavené postavy po doplnění tekutin postupně mizely ve stanech a v táboře se rozhostila další klidná měsíční noc. Zítra tábořiště ožije spoustou návštěv – jsme zvědaví, kdo z nich (z vás) využije možnosti zkusit si indiánskou potní chýši (plavky s sebou).
P.S. Marťa první orlí pero - mlčení - ulovila. Její první slova po večerce, kdy byla ještě v sauně, zněla: "Tady je ale vedro." :)
Pěkně rozehřátí lakrosem jsme dorazili na stanoviště, již několikrát zmiňovaných, miniklubů. Pouze u Lakyho byla navinka a to ta, že si povídali o alkaloidech – víc vám k tomu asi nepovím.
Konečně nadešel čas, kdy jsme mohli Horníka přivázat k mučednickému kůlu a řádně si ho vychutnat. Představoval totiž zvěda kavalérie, které padl Lakotům do rukou. Ještě než jsme ho chytili, viděli jsme, že někde v lese schoval důležitou depeši. Náš úkol zněl jasně: „Zjistit, kam tu depeši ukryl a také, kde má kavalérie zásoby potravin, které by se nám hodily jako válečná kořist a zároveň k jejich oslabení.
Na pořadu dne u mučednického kůlu se vystřídaly ty nejbrutálnější metody – před dotyčným jsme ujídali kakao a jemu nedali ani kousek, ke slovu přišel i drtivý Pták hromu a nejhorší nakonec – do zajatce jsme lili tu nejhorší „medicínu“ bledých tváří – zvanou Mikyho čaj.
Spřátelené bledé tváře, v jejichž táboře jsme toto provozovali, se na hrozná muka nepřítele už nemohli dívat. Poprosili nás proto, ať ukončíme výslech a za to, že se k nim připojíme v boji, že pro nás potřebné informace zjistí. A protože nás už stejda Horník už trochu nudil, tak jsme milosrdně souhlasili.
Oddíl tedy vyrážel na svých koních po nebezpečné stezce plné kavaléristů a ponýů, snažil se zapamatovat symboly s písmeny rozmístěné na okolních stromech a mezi střelami nepřítele se probojovávali až na konec stezky, k ukryté zprávě.
Jestli se vám to zdá lehké, dodávám, že k tomu všemu převáželi ještě cestou zásoby potravin, o které zde také šlo. A co je zásadní potravinou tady na Západe? To sice nevím, ale pro tuto hru to byla pravá, nefalšovaná vejce :). Dokážete si tedy představit jak to asi probíhalo.
Když už bolely kavaleristy a ponýe ruce z házení šišek a hadrakoulí a oddíl nohy ze stálého ježdění na kole, byl čas k obědu. A po takové námaze bychom nic jiného, než poctivý guláš „s pětima“, asi ani nepozřeli.
A je tu opět práce. Po poledním klidu jsme začali společnými silami pracovat na indiánské sauně, která měla proběhnout pro dobrovolníky ve večerním programu.
Stavbě šéfoval opět makáč Hombré, který je na tyto indiánské vychytávky nejzručnější (zřejmě geny) a který pracoval už od dopoledne a sháněl dlouhé větve na konstrukci.
Oddíl se s chutí přidal, kromě služby, se kterou jsme začali jinou náročnou „misi“ a to zadělávání těsta na langoše. A sakra, první problém – ty kvasnice jsou pouze na polovinu mouky, ze které jsme chtěli těsto zadělávat – ale to přece neva, to vykyne.
U zpracování těsta jsme se poctivě střídali – Hermi fungovala jako trenér v posilovně a cennými radami povzbuzovala nás, míchače. Každý má asi představu, jakou práci dá zadělat těsto z 5 kg mouky. Obzvlášť třeba pro drobnou Peťulu.
Nicméně těsto vykynulo a to tak, že langoše dojídáme ještě dnes (neděle) ráno. Ale to bych předbíhal.
Zatímco těsto kynulo, táborový čas se přehoupnul do čtvrtého programu (přes svačinu, na kterou byly pravé, nefalšované hot-dogy) a zatímco pokračovaly práce na naší obří sauně, družiny se střídaly na průzkumu kvality vody na rybníku vedle jídelny.
Postupně na člunu vyráželi odebírat vzorky z vody a podle jistého klíče navštěvovali několik míst. Když byli chytří, byl úkol splněn hned, když nezapojily hlavy, trochu se to protáhlo a družiny si pěkně zapádlovaly. Viděl jsem pouze Rysi, kteří si hodně zapádlovali a to ještě dost nekoordinovaně – Miky prohlásil, že jsou důkazem toho, že pro vodní bitvu stačí klidně jedna loď a nemusí být dvě. Druhou družinou byly Lišky, které si vedly lépe, díky tomu, že si Bugy hlas prosadil svou a nehádali se jako Budu s Orlojem.
Vzorky vody dopadly asi dobře, i když při pohledu na vodní hladinu s miliónem vodních rostlin, bych o tom dost pochyboval.
Jinak díky Piškotovi, za dovoz průzkumného člunu. Piškot dorazil i se synovcem na návštěvu a zůstane u nás do zítřka.
Zpět k večeři – smažení se nám s Veverkama dařilo – Peťula bojovala hrdinně s těstem a dělala společně s Míšou bochánky, já s Aničkou jsme je roztahovali a házeli na smažící plech a Marťa trpělivě a beze slova smažila a smažila. Zde se hodí říct, že Marťa smažila beze slova proto, že od včerejší večerky plní zkoušku Tří orlích per – a první zkouškou je právě 24 hodin mlčet.
Protože první kousky langošů se nám dařily velice dobře, začali jsme vymýšlet různé experimenty. Například: co by vás napadlo provést s Mikyho speciální ochutnávací lžící, která vám spadla úplně celá do těsta? No jistě, prostě ji celou osmažit – taky vám to přijde logické, že? Tak nechápu, čemu se Miky potom tak divil :). Lžíce mu byla slavnostně předána před nastoupenou jednotkou jako ocenění pro nejlepšího kuchaře tábora. Nic na tom nemění fakt, že je na táboře jediným kuchařem :).
Dalším a ještě povedenějším experimentem bylo smažení párků zbylých ze svačiny v langošovém těstíčku. Tento jeden exemplář byl předán bratrům Tulisovým, jako nejvděčnějším táborovým strávníkům (ti by vám snědli i skříň s kakaem).
Třešničkou na dortu bylo jablko, které nám tak trochu upadlo do těsta a tak dopadlo naprosto stejně, jako předchozí experimenty. Se skořicí a cukrem bylo skvělé – jako služba jsme si ho potom užily.
O tom, že byla večeře vydatná svědčí nejen to, že spousta langošů zbyla, ale hlavně slova Hermi: „Týjo, mně je blbě, já se přejedla.“ Nechápu, že jsou ty holky takoví hubeňouři, kdybyste viděli, kolik toho tady na táboře zbaští! Anička navíc dodala: „Babička doma si myslí, jak tu trpíme hlady a my se tady zatím takhle cpeme!
No poslední dosmažený langoš hodila Marťa (jak jinak, než beze slov) do hrnce někdy kolem osmé hodiny – ideální čas všeho nechat a jít s první skupinkou do „sauny“.
Posedali jsme si kolem malého ohniště v potní chýši (správně po indiánsku initipy) a čekali na dodávku žhavých kamenů, které se od odpoledne nahřívaly v ohništi. Hombré se snažil vysvětlit ostatním, že potní chýše byla pro indiány nejen tělesnou, ale i duševní očistou a i chvílí pro rozjímání, ale marně. Zastavit pusu některých, byť jen na minutu, bylo prostě nemožné. Proto jsme rezignovali, přečetli jednu z indiánských legend, vylili zbytek mátového nálevu na kameny, vychutnali si poslední zbytky páry a vyběhli ven. Někdo se odvážil se namočit do potoka, někdo se neodvážil a byl alespoň pocákán a někomu stačil jen chladný večerní vzduch.
První saunovací skupina (mladší část oddílu), byla za námi a byl čas pro starší část Naděje. Tentokrát jsme navozili větší množství kamenů a už to bylo konečně ono – pot ze všech cákal při divokém křepčení a zpívání a musím říct, že si mnozí sáhli na dno svých sil. Když konečně všichni opustili chýši, bylo v potoku plno a divoké ječení naplnilo už usínající tábor. S těmi staršími to byl opravdu zážitek a „saunování“ splnilo svůj účel.
Znavené postavy po doplnění tekutin postupně mizely ve stanech a v táboře se rozhostila další klidná měsíční noc. Zítra tábořiště ožije spoustou návštěv – jsme zvědaví, kdo z nich (z vás) využije možnosti zkusit si indiánskou potní chýši (plavky s sebou).
P.S. Marťa první orlí pero - mlčení - ulovila. Její první slova po večerce, kdy byla ještě v sauně, zněla: "Tady je ale vedro." :)
15. táborový den oddílu - Neděle
Tak jsem tu po malé odmlce opět se zprávami z našeho milého tábora. Odmlka byla způsobena kombinací náročnějšího programu, nefungujícího netobooku, nfungujícího připojení na internet a nefungování centrály vyrábějící elektriku (díky Pepovi Býkovi za expresní opravu centrály.)
Máme tedy neděli a to opět znamená, že spíme do osmi – ale dnes byla super vyjímka, protože většina tábora vstala až v 8:30. Za vše prý můžu údajně já, protože jsem včera vyplýtval všechen olej na langoše a tak nezbyl na dnešní luxusní snídani – palačinky. Důsledkem toho vyrážel Miky před 8 do Polné do obchodu. No a protože jsme na něj čekali (respektive na olej :)), tak nám přišlo zbytečné táborníky budit. No nicméně, palačinky byly až odpoledne a na snídani byl jogurt a navíc se každý vyspal víc, než do sytosti. A to bude do dalších dní deviza největší – však uvidíte.
První program byl neuvěřitelně tvůrčí. Družiny si připravovaly výstupy s bubny na večerní oheň s rodiči. Jak byly úspěšné mohli slyšet ti z vás, kteří za námi odpoledne přijeli.
Protože se závěrečný boj blíží, nemarnili jsme čas ani tento den a využili programu před obědem k dalšímu shánění spojenců.
Oddíl vyslal své družiny postupně do okolí k pěti stařešinům jiného kmene. Protože to jsou právě stařešinové, kteří rozhodují o chodu kmene a tedy i o tom, zda jít do boje nebo ne, snažili jsme se každého z nich přesvědčit, že to je vážně dobrý nápad.
Trochu nás u toho brzdila jazyková bariéra, ale ruce a nohy jsou nejuniverzálnější dorozumívací prostředek na celém světě. Takže nakonec jsme vzájemně pochopili, co obě strany chtějí. Stařešina Piškot slíbil, že bude o jejich spojenectví uvažovat jen pokud družiny vylezou na strom do výšky asi 4 metrů a zde přivoní k zavěšenému sáčku – když toto zvládnou u pěti různých stromů s pěti různými sáčky a úspěšně mu řeknou názvy koření, bude hlasovat pro boj.
Družinám v této nelehké práci pomáhal dřevěný kulánek, který však nesměli opírat o stromy. Perná práce byla už jen dostat se do k zavěšenému sáčku, natož poznat po čichu oč jde. Je to chili nebo paprika? No grilovací koření asi indiáni neznají, že?
Jako největší šplhavec byla Bizi, která byť za cenu několika odřenin vyšplhala na většinu stromů. Ale i tak to vypadalo jako z večerníčku Pat a Mat :) – ale to u všech družin.
Druhý stařešina byl skromnější a stačilo mu opláchnout nohy – to si Tesák řádně užil – typoval bych, že poprvé za tábor (kromě rybníku :)).
Kdo vytěžil na této hře nejvíc byl Hombré, který coby stařešina posílal družiny do kuchyně pro různé ingredience. No původní zadání chlapec opravdu nedodržel a tak Miky jen zíral, když mu družiny naběhly do kuchyně a rabovaly kakao, cukr a ostatní dobroty, které Hombré rád a které mu Miky celý tábor odpíral (tedy snažil se, ale to by musel pořídit do kuchyně sejf).
Bratr stařešina Vojta se ukázal jako méně přízemní a chtěl z návštěvníků dostat nějaké melodické zvuky – nejlépe zpívání, což se občas dařilo a občas také ne.
A závěrečný stařešina Laky vyžadoval upletení pásku z trávy.
Nakonec družiny zvládly tuto hru v pořadí: Lišky, Rysi, Jeleni a poslední Vlci (Veverky byly ve službě).
K obědu jsme se nacpali mým oblíbeným jídlem – těstoviny se špenáto-sýrovou omáčkou a kuřecím masem – vážně dobrota.
Do doby, než dorazí rodiče nám zbýval ještě jeden program, kdy měly proběhnout velkokluby, ale protože bylo málo dřeva na roztápění kamenů pro rodičovskou saunu, byl nakonec tento čas obětován na provozní věci. Ale to už se stejně začali rodiče trousit a postupně zaplnili celé tábořiště.
Bylo příjemné povykládat s nimi, oddíláci doplnili své zásoby sladkostí (alespoň někteří), využily se lakrosové pálky, které se těšily velkému zájmu a stejně tak i lodičky u kuchyně.
Miky chtěl dodržet svůj palačinkový slib z rána a tak věnoval odpoledne tvorbě palačinek. Byly výborné a objednávek byla spousta, ale osobně si myslím, že větší efekt a ohlas by sklidily v běžný táborový den.
Stíny se začaly prodlužovat, sluníčko kleslo za koupací rybník a nadešel čas společného ohně. Družiny se předvedly se svými bubny, Tesák se svou kytarou a myslím, že tento program byl z celého odpoledne nejpříjemnější – společné zpívání.
Do sauny se nám podařilo ulovit jedny rodiče, takže úspěch (pro příště musíme dát vědět dříve, věřím, že při včasnější informovanosti by se saunařů našlo více). Kolem desáté zazněla večerka a rodiče, kteří vytrvali až doteď se vydali zpět k silnici.
Sauna, kterou nakonec absolvovali s rodiči i rádci a roveři byla mimořádně povedená – kdo zažil, ví o čem píšu.
No a to je vše k dnešnímu návštěvnímu dni. Snad jen dodám, že jsme v týpí popřáli dnešnímu oslavenci stejdovi Horníkovi a toť opravdu k dnešku vše. Omlouvám se, že tento článek tak trval, ale dozvíte se v následujících, proč a co teď za dobrodružství zažíváme při našich (převážně nočních) návštěvách ve Věčných lovištích.
Raději jdu odeslat článeček hned, než se naskytne zase nějaká neodkladná práce a vy si nepřečtete ani neděli. Je středa 12. 8. právě teď 14:00, oddíl před chvilkou vstal, rozcvičil se a chystá se na snídani…… Tolik upoutávka k dalším dnům…….
P.S. potíže s připojením přetrvávají, buďte proto prosím trpěliví :(
První program byl neuvěřitelně tvůrčí. Družiny si připravovaly výstupy s bubny na večerní oheň s rodiči. Jak byly úspěšné mohli slyšet ti z vás, kteří za námi odpoledne přijeli.
Protože se závěrečný boj blíží, nemarnili jsme čas ani tento den a využili programu před obědem k dalšímu shánění spojenců.
Oddíl vyslal své družiny postupně do okolí k pěti stařešinům jiného kmene. Protože to jsou právě stařešinové, kteří rozhodují o chodu kmene a tedy i o tom, zda jít do boje nebo ne, snažili jsme se každého z nich přesvědčit, že to je vážně dobrý nápad.
Trochu nás u toho brzdila jazyková bariéra, ale ruce a nohy jsou nejuniverzálnější dorozumívací prostředek na celém světě. Takže nakonec jsme vzájemně pochopili, co obě strany chtějí. Stařešina Piškot slíbil, že bude o jejich spojenectví uvažovat jen pokud družiny vylezou na strom do výšky asi 4 metrů a zde přivoní k zavěšenému sáčku – když toto zvládnou u pěti různých stromů s pěti různými sáčky a úspěšně mu řeknou názvy koření, bude hlasovat pro boj.
Družinám v této nelehké práci pomáhal dřevěný kulánek, který však nesměli opírat o stromy. Perná práce byla už jen dostat se do k zavěšenému sáčku, natož poznat po čichu oč jde. Je to chili nebo paprika? No grilovací koření asi indiáni neznají, že?
Jako největší šplhavec byla Bizi, která byť za cenu několika odřenin vyšplhala na většinu stromů. Ale i tak to vypadalo jako z večerníčku Pat a Mat :) – ale to u všech družin.
Druhý stařešina byl skromnější a stačilo mu opláchnout nohy – to si Tesák řádně užil – typoval bych, že poprvé za tábor (kromě rybníku :)).
Kdo vytěžil na této hře nejvíc byl Hombré, který coby stařešina posílal družiny do kuchyně pro různé ingredience. No původní zadání chlapec opravdu nedodržel a tak Miky jen zíral, když mu družiny naběhly do kuchyně a rabovaly kakao, cukr a ostatní dobroty, které Hombré rád a které mu Miky celý tábor odpíral (tedy snažil se, ale to by musel pořídit do kuchyně sejf).
Bratr stařešina Vojta se ukázal jako méně přízemní a chtěl z návštěvníků dostat nějaké melodické zvuky – nejlépe zpívání, což se občas dařilo a občas také ne.
A závěrečný stařešina Laky vyžadoval upletení pásku z trávy.
Nakonec družiny zvládly tuto hru v pořadí: Lišky, Rysi, Jeleni a poslední Vlci (Veverky byly ve službě).
K obědu jsme se nacpali mým oblíbeným jídlem – těstoviny se špenáto-sýrovou omáčkou a kuřecím masem – vážně dobrota.
Do doby, než dorazí rodiče nám zbýval ještě jeden program, kdy měly proběhnout velkokluby, ale protože bylo málo dřeva na roztápění kamenů pro rodičovskou saunu, byl nakonec tento čas obětován na provozní věci. Ale to už se stejně začali rodiče trousit a postupně zaplnili celé tábořiště.
Bylo příjemné povykládat s nimi, oddíláci doplnili své zásoby sladkostí (alespoň někteří), využily se lakrosové pálky, které se těšily velkému zájmu a stejně tak i lodičky u kuchyně.
Miky chtěl dodržet svůj palačinkový slib z rána a tak věnoval odpoledne tvorbě palačinek. Byly výborné a objednávek byla spousta, ale osobně si myslím, že větší efekt a ohlas by sklidily v běžný táborový den.
Stíny se začaly prodlužovat, sluníčko kleslo za koupací rybník a nadešel čas společného ohně. Družiny se předvedly se svými bubny, Tesák se svou kytarou a myslím, že tento program byl z celého odpoledne nejpříjemnější – společné zpívání.
Do sauny se nám podařilo ulovit jedny rodiče, takže úspěch (pro příště musíme dát vědět dříve, věřím, že při včasnější informovanosti by se saunařů našlo více). Kolem desáté zazněla večerka a rodiče, kteří vytrvali až doteď se vydali zpět k silnici.
Sauna, kterou nakonec absolvovali s rodiči i rádci a roveři byla mimořádně povedená – kdo zažil, ví o čem píšu.
No a to je vše k dnešnímu návštěvnímu dni. Snad jen dodám, že jsme v týpí popřáli dnešnímu oslavenci stejdovi Horníkovi a toť opravdu k dnešku vše. Omlouvám se, že tento článek tak trval, ale dozvíte se v následujících, proč a co teď za dobrodružství zažíváme při našich (převážně nočních) návštěvách ve Věčných lovištích.
Raději jdu odeslat článeček hned, než se naskytne zase nějaká neodkladná práce a vy si nepřečtete ani neděli. Je středa 12. 8. právě teď 14:00, oddíl před chvilkou vstal, rozcvičil se a chystá se na snídani…… Tolik upoutávka k dalším dnům…….
P.S. potíže s připojením přetrvávají, buďte proto prosím trpěliví :(
16. táborový den - pondělí
Probouzíme se do posledního táborového týdne. Rána už začínají být chladná, ale nám to nevadí, za ty 2 předchozí týdny jsme už dost otužilí. Protože píšu s několikadenním zpožděním, jsem nucen to brát hodně telegraficky, takže:
První program byl věnován výrobě indiánských lapačů snů, které mají bojovníky chránit před zlými sny. Každý to pojal trochu jinak – dle svých představ. Třeba budu vyrobil lapač snů takových rozměrů, že bude pravděpodobně vychytávat špatné sny celému táboru.
Samozřejmě, kdy je nejlepší den na nejvíc zranění při hře? Ano, den, kdy musí zdravotník smazat válečné barvy z tváře a odjet do NMnM podepsat pracovní smlouvu. Takže při bojovce mezi družinami v druhém programu nejdříve dostala Peťa ránu mečem tak, že jí budeme moci pravděpodobně oprávněně říkat modroočko, Bugi zase začala křečovat kyčel, pár lidí dostalo přes prsty, nějaký ten kotník zazlobil – no prostě po návratu spousta práce, ale naštěstí nic vážného, takže dnes už nikdo z nich neví, že mu něco bylo.
A proč, že byl boj tak tuhý? Bojovalo se o ústřižky, které když se složily, zjevily pověst o Bílém bizonovi. Tato pověst se ukázala jako stěžejní pro následující dny.
Celá složená zpráva zněla takto:
Bílý bizon je zvláštní forma běžného bizona, která se vyskytuje jen velmi zřídka. V dobách, kdy přišli první indiáni na Velké pláně, se lovci často pokoušeli Bílého bizona ulovit. Nikdo ze zdatných lovců však neuspěl – všechny střely se mu pozoruhodně vyhýbaly. Když bizon skonal přirozenou smrtí, nepokořen, začalo se všeobecně věřit, že šlo o vtělení Velkého Ducha (VAkan Thánka) a kůži se začaly přisuzovat nadpřirozené ochranné vlastnosti.
Tato víra se rozšířila mezi většinu indiánů, takže když se po nějakém čase na Pahá Sápa objevil znovu Bílý bizon, žádný z lovců se na něj neodvážil vystřelit. Pouze jeden. Mladý, silný a úspěšný lovec Heháka Sápa, byl natolik pyšný a ctižádostivý, že se rozhodl bizona ulovit a získat magické vlastnosti jeho kůže.
Nikdo neví jak, ale bizona skutečně skolil. Kůži stáhl a hodlal z ní ušít Ghost shirt. Stažená kožešina však záhadně zmizela, když se ji pokoušel vyčinit. Věří se, že bizon si vzal svou magickou moc do Věčných lovišť. Heháka Sápa strávil celý zbytek života hledáním zmizelé kůže. Nikdo neví jak zemřel, ale říká se, že hledá bizonovu kůži i ve Věčných lovištích a nedojde klidu, dokud ji nenajde…..
Z legendy je jasné, co nás čekalo dále – musíme získat kožešinu Bílého bizona. Její vliv by nám pomohl v boji, protože ostatní kmeny bezmezně věří v její moc a tak by se stali našimi spojenci.
No jo, jenže jak ji najít? Když je pravděpodobně někde ve věčných lovištích? I s tím by se dalo něco dělat. Mezi indiánskými šamani existují tací, kteří dokáží převést člověka do Věčných lovišť a to tak, že se ten dotyčný může ještě vrátit. Těmto šamanům se říká GHOST DANCERS.
Nezbývalo, než se vydat na vzdálená místa plání a pokusit se vyhledat indiány, kteří Ghost dancery znají a ví, kde sídlí - tohoto šamana se poté pokusit dovést do tábora – to ovšem nebude tak lehké, protože všude jsou zvědové kavalérie.
No ono to nebylo lehké ani bez zvědů, protože některým (konkrétně holčičím) družinám, dělalo problém už jen vyhledat tato místa, která dostaly zakreslená na mapě. Ještě, že to zvládli kluci a splnili úkoly za všechny a Ghost dancera najít. Cesta do tábora s ním však byla více než náročná. Čelili mnoha útokům kavalérie a svedli po cestě mnoho bojů a utrpěli mnoho ztrát.
Ale úkol se vydařil a my se můžeme připravit na cestu do Věčných lovišť. To nebude ale jenom tak a musíme se na to připravit i duševně. A tomu nejvíce napomůže půst nebo jen velice střídmá strava. K obědu už jsme měli tedy jen chleba s čajem, k odpolední svačině jsme si dopřáli chleba s čajem a se solí, stejně tak i k večeři. Snad budeme dostatečně připraveni na cestu do Věčných lovišť.
Když se začalo nad tábořištěm smrákat, táborový kruh ovládli dva šamani, kteří měli oddíl připravit na „vigílii“ – meditaci. Údery bubnů vyprovázely poučené bojovnice a bojovníky do okolních lesů, aby tam o samotně několik desítek minut rozjímali.
V okamžiku, kdy na západním obzoru začaly létat blesky, byli meditující svoláni do tábora a vysláni do svých vigvamů. Protože se blýskání zintenzivňovalo, bylo nutné provést několik činností naráz. Prioritou byla rojnice, kterou jsme se snažili najít Bebeho, který se nevrátil z vigílie zpět do tábora (jak jsme správně předpokládali, tak ho meditace zmohla natolik, že usnul a neslyšel zvuk bubnů), dále jsme museli zlikvidovat saunu a plachty z ní využít na zakrytí izolační vaty, kterou dnes přivezli na izolaci srubu a my neměli dostatek času ji uklidit.
S pomocí oddílu se vše zvládlo, rojnice byla úspěšná hned na začátku a Bebeho spícího za pařezem jsme objevili po 30 sekundách hledání.
Rozpršelo se a my zalezli do svých stanů.
Moci teď skončit s psaním, by bylo příjemné a mohl bych ještě dodat, že se nám krásně spalo.
Jenže takto den a několik následujících neskončilo. Podmínkou úspěšného návratu živých bojovníků z Věčných lovišť bylo to, že se tam vydají v noci a v noci se také vrátí zpět. Kdo se zdrží do rána, zůstane tam již napořád.
V táboře byly zažehnuty pochodně, objevil se GHOST DANCER se svými pomocníky ve slavnostních indiánských šatech a za zvuku bubnu a píšťaly byly duše táborníků přenášeny do Věčných lovišť.
Zní to docela romanticky, že? Jako jeden z pomocníků GHOST DANCERA na to mám ale jiný názor (a to dost). Představte si, že dorazíte před stan s nosítky, za svitu louče vzbudíte jeho obyvatele, uložíte je na nosítka a pak se tento průvod odebere asi 200 metrů do lesa na místo plné dek a indiánských ozdob – tam dotyčnou „duši“ z nosítek složíte a takhle ještě x-krát, dokud není celý tábor ve Věčných lovištích. Že já se na to skautování dával! Mohl jsem v klidu skládat vagóny a jak by mi bylo!!!
S Hombrém jsme supěli, funěli, drtili šťavnatá indiánská slovíčka mezi zuby a bojovali s druhými nosiči o co nejjednodušší náklad. Představte si stan, kde spí Veverka mající 30 kg i s postelí nebo Brasy mající 80 kg bez postele. No samozřejmě, že jsme boj o Veverku prohráli a málem poslali svou vlastní duši do Věčných lovišť při transportu Brasyho.
Co vám budu vykládat, to byste museli tuto hodinovou brigádu mezi půl jednou a druhou v noci zažít na vlastní kůži.
Ale díky Ghost dancerovi se podařilo všechny táborník dostat do Věčných lovišť a první co nás tam čekalo (po našem půstu), byla obrovská hostina. Ve Věčných lovištích je přece hromada hojnosti, pláně plné bizonů, nekončící prérie atd. A tak se po půstu všichni dosytosti nabaštili rodičovskými buchtami, ovocem, dobrý pitím a dokonce polárkovými dorty.
Pobyt ve Věčných lovištích se tedy oddílu začal líbit, ale byli jsme teprve na začátku a právě začínalo pršet…..
Jak se v novém prostředí zorientovat? Nejlépe najít spojence, který to tu zná. Neviditelný šaman Melka by tím, kdo nám radil, kde by asi tak kůže Bílého bizona mohla být nebo kdo by nám na cestě mohl poradit.
Z Melky byl vidět jen jeho toulec se šípy a domluva s ním byla trochu složitá, ale byli jsme rádi, že nám zde někdo vůbec pomáhá. A i nalézt samotného Melku nebylo jednoduché. Objevoval se podle neznámého klíče u různě se rozsvěcujících svíček.
První jeho rada zněla: Obraťte se na hromové ptáky ve vysokých horách – ti by o kůži mohli vědět.
Cesta k nim byla svízelná – postupovali jsme stále výš a výš a vrstevnice byly stále hustěji a hustěji, v horách začal foukat i prudký vítr, takže jsme museli místy běhat pozpátku a s čepicí na hlavě. Prostě vorvávačka jak má být.
Ale svízelí nebyl konec. Hromoví ptáci nebyli nijak vstřícní – poradí nám, ale až zabijeme jezerní příšeru…..
Protože se čas nachýlil a na obzoru se objevily první známky svítání, museli jsme zpět do země živých. Domluvili jsme se, že pro tyto dny a v zájmu pátrání ve Věčných lovištích posuneme denní režim. A to tak, aby nám co nejvíce vyhovoval při nočních dobrodružstvích.
Budíček následujícího dne byl tedy stanoven na 13:30. Uvidíme, jak se náš kmene popere s tímto časovým posunem v následujících dnech. Na začátku tábora by to byl asi velký problém, ale po více než 14 dnech nás táborový život a divočina otužily natolik, že věříme v úspěšné zvládnutí posledních dnů před bojem u Little big Hornu….. (ten se teď připravuje, je pátek 9:06 a pokud se zde neobjeví další táborové dny, budete si muset vše nechat vyprávět od dětí. Jen doufejme, že nepřepíšeme dějiny).
Samozřejmě, kdy je nejlepší den na nejvíc zranění při hře? Ano, den, kdy musí zdravotník smazat válečné barvy z tváře a odjet do NMnM podepsat pracovní smlouvu. Takže při bojovce mezi družinami v druhém programu nejdříve dostala Peťa ránu mečem tak, že jí budeme moci pravděpodobně oprávněně říkat modroočko, Bugi zase začala křečovat kyčel, pár lidí dostalo přes prsty, nějaký ten kotník zazlobil – no prostě po návratu spousta práce, ale naštěstí nic vážného, takže dnes už nikdo z nich neví, že mu něco bylo.
A proč, že byl boj tak tuhý? Bojovalo se o ústřižky, které když se složily, zjevily pověst o Bílém bizonovi. Tato pověst se ukázala jako stěžejní pro následující dny.
Celá složená zpráva zněla takto:
Bílý bizon je zvláštní forma běžného bizona, která se vyskytuje jen velmi zřídka. V dobách, kdy přišli první indiáni na Velké pláně, se lovci často pokoušeli Bílého bizona ulovit. Nikdo ze zdatných lovců však neuspěl – všechny střely se mu pozoruhodně vyhýbaly. Když bizon skonal přirozenou smrtí, nepokořen, začalo se všeobecně věřit, že šlo o vtělení Velkého Ducha (VAkan Thánka) a kůži se začaly přisuzovat nadpřirozené ochranné vlastnosti.
Tato víra se rozšířila mezi většinu indiánů, takže když se po nějakém čase na Pahá Sápa objevil znovu Bílý bizon, žádný z lovců se na něj neodvážil vystřelit. Pouze jeden. Mladý, silný a úspěšný lovec Heháka Sápa, byl natolik pyšný a ctižádostivý, že se rozhodl bizona ulovit a získat magické vlastnosti jeho kůže.
Nikdo neví jak, ale bizona skutečně skolil. Kůži stáhl a hodlal z ní ušít Ghost shirt. Stažená kožešina však záhadně zmizela, když se ji pokoušel vyčinit. Věří se, že bizon si vzal svou magickou moc do Věčných lovišť. Heháka Sápa strávil celý zbytek života hledáním zmizelé kůže. Nikdo neví jak zemřel, ale říká se, že hledá bizonovu kůži i ve Věčných lovištích a nedojde klidu, dokud ji nenajde…..
Z legendy je jasné, co nás čekalo dále – musíme získat kožešinu Bílého bizona. Její vliv by nám pomohl v boji, protože ostatní kmeny bezmezně věří v její moc a tak by se stali našimi spojenci.
No jo, jenže jak ji najít? Když je pravděpodobně někde ve věčných lovištích? I s tím by se dalo něco dělat. Mezi indiánskými šamani existují tací, kteří dokáží převést člověka do Věčných lovišť a to tak, že se ten dotyčný může ještě vrátit. Těmto šamanům se říká GHOST DANCERS.
Nezbývalo, než se vydat na vzdálená místa plání a pokusit se vyhledat indiány, kteří Ghost dancery znají a ví, kde sídlí - tohoto šamana se poté pokusit dovést do tábora – to ovšem nebude tak lehké, protože všude jsou zvědové kavalérie.
No ono to nebylo lehké ani bez zvědů, protože některým (konkrétně holčičím) družinám, dělalo problém už jen vyhledat tato místa, která dostaly zakreslená na mapě. Ještě, že to zvládli kluci a splnili úkoly za všechny a Ghost dancera najít. Cesta do tábora s ním však byla více než náročná. Čelili mnoha útokům kavalérie a svedli po cestě mnoho bojů a utrpěli mnoho ztrát.
Ale úkol se vydařil a my se můžeme připravit na cestu do Věčných lovišť. To nebude ale jenom tak a musíme se na to připravit i duševně. A tomu nejvíce napomůže půst nebo jen velice střídmá strava. K obědu už jsme měli tedy jen chleba s čajem, k odpolední svačině jsme si dopřáli chleba s čajem a se solí, stejně tak i k večeři. Snad budeme dostatečně připraveni na cestu do Věčných lovišť.
Když se začalo nad tábořištěm smrákat, táborový kruh ovládli dva šamani, kteří měli oddíl připravit na „vigílii“ – meditaci. Údery bubnů vyprovázely poučené bojovnice a bojovníky do okolních lesů, aby tam o samotně několik desítek minut rozjímali.
V okamžiku, kdy na západním obzoru začaly létat blesky, byli meditující svoláni do tábora a vysláni do svých vigvamů. Protože se blýskání zintenzivňovalo, bylo nutné provést několik činností naráz. Prioritou byla rojnice, kterou jsme se snažili najít Bebeho, který se nevrátil z vigílie zpět do tábora (jak jsme správně předpokládali, tak ho meditace zmohla natolik, že usnul a neslyšel zvuk bubnů), dále jsme museli zlikvidovat saunu a plachty z ní využít na zakrytí izolační vaty, kterou dnes přivezli na izolaci srubu a my neměli dostatek času ji uklidit.
S pomocí oddílu se vše zvládlo, rojnice byla úspěšná hned na začátku a Bebeho spícího za pařezem jsme objevili po 30 sekundách hledání.
Rozpršelo se a my zalezli do svých stanů.
Moci teď skončit s psaním, by bylo příjemné a mohl bych ještě dodat, že se nám krásně spalo.
Jenže takto den a několik následujících neskončilo. Podmínkou úspěšného návratu živých bojovníků z Věčných lovišť bylo to, že se tam vydají v noci a v noci se také vrátí zpět. Kdo se zdrží do rána, zůstane tam již napořád.
V táboře byly zažehnuty pochodně, objevil se GHOST DANCER se svými pomocníky ve slavnostních indiánských šatech a za zvuku bubnu a píšťaly byly duše táborníků přenášeny do Věčných lovišť.
Zní to docela romanticky, že? Jako jeden z pomocníků GHOST DANCERA na to mám ale jiný názor (a to dost). Představte si, že dorazíte před stan s nosítky, za svitu louče vzbudíte jeho obyvatele, uložíte je na nosítka a pak se tento průvod odebere asi 200 metrů do lesa na místo plné dek a indiánských ozdob – tam dotyčnou „duši“ z nosítek složíte a takhle ještě x-krát, dokud není celý tábor ve Věčných lovištích. Že já se na to skautování dával! Mohl jsem v klidu skládat vagóny a jak by mi bylo!!!
S Hombrém jsme supěli, funěli, drtili šťavnatá indiánská slovíčka mezi zuby a bojovali s druhými nosiči o co nejjednodušší náklad. Představte si stan, kde spí Veverka mající 30 kg i s postelí nebo Brasy mající 80 kg bez postele. No samozřejmě, že jsme boj o Veverku prohráli a málem poslali svou vlastní duši do Věčných lovišť při transportu Brasyho.
Co vám budu vykládat, to byste museli tuto hodinovou brigádu mezi půl jednou a druhou v noci zažít na vlastní kůži.
Ale díky Ghost dancerovi se podařilo všechny táborník dostat do Věčných lovišť a první co nás tam čekalo (po našem půstu), byla obrovská hostina. Ve Věčných lovištích je přece hromada hojnosti, pláně plné bizonů, nekončící prérie atd. A tak se po půstu všichni dosytosti nabaštili rodičovskými buchtami, ovocem, dobrý pitím a dokonce polárkovými dorty.
Pobyt ve Věčných lovištích se tedy oddílu začal líbit, ale byli jsme teprve na začátku a právě začínalo pršet…..
Jak se v novém prostředí zorientovat? Nejlépe najít spojence, který to tu zná. Neviditelný šaman Melka by tím, kdo nám radil, kde by asi tak kůže Bílého bizona mohla být nebo kdo by nám na cestě mohl poradit.
Z Melky byl vidět jen jeho toulec se šípy a domluva s ním byla trochu složitá, ale byli jsme rádi, že nám zde někdo vůbec pomáhá. A i nalézt samotného Melku nebylo jednoduché. Objevoval se podle neznámého klíče u různě se rozsvěcujících svíček.
První jeho rada zněla: Obraťte se na hromové ptáky ve vysokých horách – ti by o kůži mohli vědět.
Cesta k nim byla svízelná – postupovali jsme stále výš a výš a vrstevnice byly stále hustěji a hustěji, v horách začal foukat i prudký vítr, takže jsme museli místy běhat pozpátku a s čepicí na hlavě. Prostě vorvávačka jak má být.
Ale svízelí nebyl konec. Hromoví ptáci nebyli nijak vstřícní – poradí nám, ale až zabijeme jezerní příšeru…..
Protože se čas nachýlil a na obzoru se objevily první známky svítání, museli jsme zpět do země živých. Domluvili jsme se, že pro tyto dny a v zájmu pátrání ve Věčných lovištích posuneme denní režim. A to tak, aby nám co nejvíce vyhovoval při nočních dobrodružstvích.
Budíček následujícího dne byl tedy stanoven na 13:30. Uvidíme, jak se náš kmene popere s tímto časovým posunem v následujících dnech. Na začátku tábora by to byl asi velký problém, ale po více než 14 dnech nás táborový život a divočina otužily natolik, že věříme v úspěšné zvládnutí posledních dnů před bojem u Little big Hornu….. (ten se teď připravuje, je pátek 9:06 a pokud se zde neobjeví další táborové dny, budete si muset vše nechat vyprávět od dětí. Jen doufejme, že nepřepíšeme dějiny).
Okénko do života novoměstských skautů - zpravodaj střediska Bílý štít