POZĎATÍN BÍLÁ KRÁLOVNA OKÉNKO, titulní stránka
 
     Ve dnech 29. ­ 31. ledna proběhla zatím poslední výprava oddílu Naděje. Díky ohromné spolehlivosti některých členů se již nyní můžete setkat s reportážemi z akce, která je ještě žhavá ve vzpomínkách účastníků. 
Atrej, Jíťa, Čiky, Tesák a Tesis vám přiblíží program a činnost jednotlivých dní výpravy a Pájis potom vše zhrne pohledem rovera. 
 

Atrejův pohled na pátek 

     V pátek jsme se sešli v 17:15 na vlakovém nádraží, nastoupili do vlaku a odjeli směrem na Pozďatín. Cestou jsme sice přestupovali, ale jinak to bylo docela příjemné. Nakonec jsme vystoupili na zastávce Pozďatín, kde stála malá budka a jinak nic. Vůbec jsme se zde nezdržovali a vyrazili směrem k chatě. Vedl nás Monti, a protože  používal zkratky, tak cesta trvala hodnou dlouho (což by se v případě roverů nestalo).  
     Nakonec jsme přece jen došli na určené místo. Byla to škaredá budova obehnaná dřevěnými chatami. Ubytovali jsme se a prozkoumali okolí.  
     Po hodinovém odpočinku jsme šli ven hrát noční hru na desperáty. Tato hra spočívala v tom, že jsme museli chytat v lese rovery, kteří svítili baterkou. Nebylo to lehké, ale velmi zábavné. Hra skončila pozdě v noci a tak jsme šli unavení spát. 
Míša - Atrei
 

Dva pohledy na sobotní dopoledne

Pohled Jíti

     Ještě před budíčkem, jak to obvykle bývá, byl v pokoji takový rámus, že se spát opravdu nedalo. Pak nás Monti vzbudil a šli jsme na rozcvičku. Naším úkolem bylo chytat rovery na louce a oni nám za to dávali dřívka. Nejdřív se všichni vrhli na louku před "srub", ale brzy se zjistilo, že tam roveři (a ranger) nejsou. Tak jsme se přesunuli o louku dál a tam se to roverama jen hemžilo. 
     Popíšu vám svůj první úlovek. Nějakej rover byl u hromady slámy, byla docela dost velká a Zdeny (to byl ten rover) se za ní schoval. A já jsem si myslela, že on si myslí, že mu nadběhnu z druhý strany. Ale potom mi došlo, že je to Zdeny a ten si bude myslet, že zůstanu stát a budu čekat odkud se vynoří. Taky jsem si nejdřív myslela, že on si bude myslet, že poběžím úplně normálně dopředu a on se obrátí a poběží dozadu a tím by mi mohl utýct a už se nevrátit. Nakonec jsem to vyřešila tak, že jsem tu hromadu "slámy" přelezla. Zdenyho (který byl úplně jinde) jsem nakonec chytla. Ale kdyby trochu nepřibrzdil, tak by se mi to asi nepovedlo. 
     (!!! Zdeny, prosím nepiš poznámku redakce, že to nebyla sláma, ale ten ...., fakt, prosím to tam nepiš. Jsme přece kámoši!!!) 
     Celá rozcvička trvala asi 35 minut a byla opravdu dobrá. 
     K snídani byl chleba s marmeládou. Po chvilce klidu jsme se s 5P sešli v hlavní místnosti. Monti nám rozdal papíry a my jsme měli pomocí KPZ vytvořit ptáky, kteří se vyskytují v Narnii tak, abychom na ně použili nit, knoflík a pastelky. Zatímco jsme tvořili, přišel nějakej sluha Bílý královny. Jmenoval se Thumnus a chtěl s sebou dvě dcery Eviny a 3 syny Adamovy. Po krátkém dohadování šla OR (Tome, oddílová rada, ne oddílový r.....). 
     Thumnus nás vedl do krajů známých i neznámých, až nás zavedl k Bílé královně. Před ní stál její tiskový mluvčí a dlouho, velmi dlouho nám nabízel všechno možný za to, abychom se stali sluhy Bílé královny nebo vypadli z Narnie. Dlouho, velmi dlouho jsme se rozmýšleli, jestli to máme vzít nebo ne. Nakonec jsme se dohodli že NE! Ten blázen tiskovej mluvčí zavolal desperáty a ti se vrhli na zbytek OR (kromě mě) a povalili je na zem a drželi a drželi. Tak jsem se rozběhla na pomoc pro zbytek oddílu. Cestou ještě otravoval nějakej desperát, ale to je vedlejší. Oddíl byl kupodivu nachystán na ven a už znal pravidla následující hry. Doběhli jsme na místo, kde už byli nachystání všichni desperáti. K tomu, abychom získali kartičky, museli alespoň dva lidi držel desperáta po dobu deseti sekund. Bílá královna už skoro umírala při této hře (byla totiž závislá na počtu kartiček u desperátů), ale srdce bylo ještě někde schované. Netrvalo dlouho a Mimčo srdce našla. To, co oddíl měl potom udělat, bylo dotáhnout královnu do srubu. Pro Tea to nebylo nic těžkýho a tak královna, která pořád vyřivovala: "Lež a nenávist musí zvítězit nad Pravdou a Láskou," i ten její tiskovej mluvčí byli dotáhnuti do srubu. Cestou se chtěli spojit, ale marně. 
Protože už byl čas na oběd, sbalili jsme si věci na vaření do přírody. Ale o tom už má psát někdo jinej, tak proč to psát za něj. Vy byste to snad udělali? 
Jíťa

 Pohled Čiky

     Budíček nezapípal, ale promluvil: "V okolí našeho obydlí jsme zaregistrovali desperáty a ty mají dřívka života, vaším úkolem je všechny pochytat a získat co nejvíce dřívek. Máto na to asi 35 minut." 
     Desperáty jsme doslova a do písmene vycucli (tedy některé). Nejhorší byla Tesis, člověk se za ní žene a když ji konečně chytí tak řekne: "Ale já už nic nemám." 
     Po rozcvičce jsme se najedli k prasknutí, protože byl chleba s marmeládou a po snídani nám Monti řekl pravidla další hry. Naši rádci nestačili nakreslit a došít ptáčky, které jsme měli oživovat a už tu byl pan Thumnus, poddaný Bílé čarodějnice. Řekl, že s ním půjdou rádcové, kteří si vezmou šátek a dostaví se za Bílou čarodějnicí. Viděli jsme pouze Jíťu, která se ze zajetí desperáta dostala po krvelačném boji: "Rychle pojďte, musíme vysvobodit ostatní," křičela na nás. Ostatní jsme vysvobodili a měli jsme najít srdce v sídle Bílé čarodějnice. 
     Srdce našlo Mimčo (Pomněnka) a kluci našli a chytili Bílou čarodějnici s jejím sluhou (s kterým nemá děti, Míšo). 
     Královna si nakonec srdce sama roztrhla a Monti ho slavnostně spálil. My jsme si sami vymysleli slovní formule, abychom mohli oživit ptáčky a samotné ptáčky dokončili.  
Čiky
 

Pohled Tesáka na sobotní odpoledne

     Po uvaření oběda asi 500 metrů od chaty, kdy jsme dokonale vykosli (ani vařiče nechtěly v tý zimě fungovat), jsme se vrátili do chaty a užívali si poledního klidu. 
     Po poledním klidu byl program v místnosti. 
Hrálo se mnoho her do cesty Narnií i do stromolezení. Záleželo v nich hlavně na vědomostech všech členů družiny. 
     Potom se šlo ven. Tam jsme na hřišti hráli hry jen tak pro zábavu. V první hře bylo úkolem ukořistit co nejvíce čepic. Nejzajímavější byly konce, ve kterých se většinou oddíl spojil proti roverům nebo pokud zbyli jen roveři, tak to byl většinou bratrovražedný boj. 
     Pak se hrála honěná. Nejdřív se dalo zachránit čupnutím a potom se muselo podlézat chyceného spoluhráče. 
     První honili roveři, byli to Mejša, Zdeny, Pudil a Pája. Ze začátku se všem pletli maskáče, takže jsme zdrhali i před Piškotem nebo Teem. Byla to velká sranda. Roveři honili hodně dlouho a tak jsme přes rybník mohli pozorovat nádherný západ slunce s blížícím se nočním šerem. Potom jsme se důkladně rozehřátí, značně pošramocení a pomlácení vrátili do místnosti. Tam po převlečení a po chvilce odpočinku byla večeře (bramborová kaše s luncheonem).  Poté jsme zase vyrazili ven a hledali poschovávaná dřívka v lese. 
     Po návratu začal Pizzi vyprávět o Jamboree v Chile. Poslal nám kontingentové nášivky (i speciální českou, za kterou by dostal na burze 1000 dolarů) a fotky (ty byly dost dobrý, že roveři - red.). Zatímco jsme si je prohlíželi, vyprávěl o letu i o samotném Jamboree. Ke konci povídal o pobytu v chilské rodině, ale víc se dozvíte z připravovaného speciální Okénka. Když skončil, šli jsme už spát, protože jsme byli velmi unavení a už při povídání jsme klimbali. Oproti minulé noci tam byl opravdu klid. Pak jsem usnul i já. 
Tesák
 

Neděle pohledem Tesinky

     Bílá čarodějnice byla už poražena v sobotu, a tak jsme v neděli ráno pochrupkávali až do 7:30. Piškotovi, šéfkuchaři snídaně pípaly sice v 6:45 hodinky, ale všichni se jen převalili a spali dál. 
     Očekávali jsme rozcvičku, ale Monti ji díky nízké teplotě zrušil, a tak před snídaní zbývala už jen hyena (každý kdo se vracel od pumpy musel dát pozor, aby mu ruka nepřimrzla ke klice).  
     Po vydatné snídani všichni očekávali oživování ptáků, ale prozatím jsme byli vevnitř. A netrvalo dlouho a ve dveřích se objevil zmlácený, sotva chodící Tumnus. Tvrdil, že ho ještě před smrtí zřídila Bílá čarodějnice, ale oddíl mu nevěřil, a tak až když vyklopil varování před desperáty při nadcházejícím oživování ptáků, vzali ho konečně mezi sebe.  
     Poté se oddíl oblékl a vyrazil se všemi životy, ptáky a svíčkou po hrázi  ke kolejím, kde začalo oživování. Po jednom se měl oddíl dostat přes cestu střeženou slepými a přivázanými desperáty do lesíka, kde měl každý zapálit svíčku a oživit svého ptáčka vlastním zaklínadlem (v lese však běhali tzv. desperáti foukači a co bylo jejich úkolem si každý domyslí). Snad měli desperáti svůj den, či to zapříčinila minimální sehranost oddílu, ale těch živých ptáků bylo po hře opravdu smutně málo.  
Už v teple kamen vyzkoušel Monti všímavost a paměť každého jednotlivce otázkami typu: "Kolik postav vystupovalo na výpravě, kolik her se počítalo do Narnie atd." 
     K obědu bylo "lečo", které vařil Baryk a bylo opravdu výborné, jen při vstupu do kuchyně  braly Montiho mrákoty. A nastal úklid. Při něm se už tak nic zajímavého nestalo, jen kluci umývající nádobí vytvořili klouzačku od chatek až ke kadibudkám.  
     Už s vynesenýma batohama a zamčeným srubem jsme ještě jednou zahráli Podlízačku, která měla na této výpravě opravdu úspěch a zbývalo už jen závěrečné foto. Dlouho se vybíralo místo, a jak to dopadlo to uvidíme až bude vyvolaný film.  
     Cesta na nádraží byla alespoň o 1 km kratší a schůdnější než v pátek, ale to bylo tím, že jsme  šli přes vesnici a určitě ne tím, že Montimu někdo poradil (buhehe).  
     Na zastávku jsme dorazili celkem lehce, ale těch 45 minut, které nastaly, nikomu opravdu nepřeji. Zima byla obrovská a jediným východiskem byla opět jen rvačka (no, kdo ji asi začal). 
     Nikdy jsme nebyli šťastnější, když jsme spatřili přijíždějící vlak a mohli se zhroutit na sice tvrdé sedačky, ale stojící blízko teplého topení.  
     Cesta se krátila Stupidem, "semaforem", běháním po schodech, dvěma přestupy, ale to už jsme se blížili k Novému Městu, kde nás čekal strejda Miky a my se mohli rozejít domů, kde bylo TEPLO, JÍDLO a PROSTOR NA SPANÍ (= postel). 
Tesis 
 

Pájův souhrnný pohled

     Jelikož jsem se zase po delší době zúčastnil výpravy s oddílem, byl mi operativně zadán úkol o ní napsat, jako jestli se mi líbila, co bych vyzdvihl (a můžu jet na zimní tábor) nebo co bych zkritizoval (zkejsnu doma).  
     Teď ještě nevím jak to vyzní celkově, ale pro začátek, byla fakt dost dobrá. Bylo to třeba tím, že počasí vědělo jak se má na zimní výpravě chovat (zima jak v psírně), a proto nemusel celý oddíl nahánět Bílou čarodějnici královnu vší, totiž královnu vší zimy v blátě a vodě, ale mohl si pěkně vychutnat honbu v nádherném, překrásném, pálivém, jemňoučkém a hnusně vlezlém mraze a sněhu. To jsem ale trochu předběhl, nejdřív jsme do Pozďatína (tam to totiž bylo) museli dojít. Proto se velitelské funkce zhostil Monti a od vlaku jsme celkem přímým obloukem došli za nějakou tu hoďku do asi dva a půl až dva km vzdáleného cíle. Samozřejmě přeháním jako obvykle, protože jsme došli za světla, lépe řečeno před světla auta pana správce. 
      Co říci k bydlení. No já jsem si rozhodně nestěžoval. Poté, co postýlky naší budoucí chatky byly nazvány rakvemi, se oddíl nastěhoval do hlavní budovy a my někteří jsme se rozvalovali v postelích, které rakve připomínaly jen tím, že se z nich špatně lezlo ven. Toto rozmístění bylo příčinou společenské hry semafor, na které by nezávislý pozorovatel nalezl určité shodné znaky s něčím, co se od semaforu trošku lišilo (hlavně velikostí sázek). O potřebnosti výuky semaforu svědčí i častá přítomnost ODDÍLOVÉ RÁDKYNĚ Tesákové, která však povětšinou doupě opouštěla značně ožebračena. 
      To by mohla být vykreslena naše činnost. O tom co dělal celou dobu oddíl, bude beztak psát někdo jinej, a jestli ne, tak se jich zeptejte. Já jenom dodám, že program byl víc než dobrej, namátkou vybereme třeba jánevímco, nebo něcopodobnýho, a zvláště jaktojenbylo stálo za to. Nevím, jak se líbila Piškotovi, ale mně přišla dobrá honba za světlem, kde stačilo zablikat a přidřepnout, nebo jenom stoupnout a dělat, že tu nejsem a sledovat oddíl, jak se prodírá houštinou se slovy teď tu byl, popřípadě du zpátky abych se neztratil(a). Jenom těch stromů tam bylo trochu víc, než je zdrávo, většinou ještě šikovně rostlých, jako by věděly, že se tam budeme honit. 
     Super byla honba za Bílou čarodějnicí, páč byla dost akční a taky se zabí... vlastně odstraňovala Tesinka. To se mi samozřejmě nelíbilo, ne aby mě někdo podezříval ze zaujatosti. Ale někdo to vodskákat musí, a proč ne zrovna Tesáková, že jo. Nesmím taky zapomenout na drobné pařby na hřišti, třeba podlejzaná. Zkrátka to bylo správný buhehe. V neděli proběhlo oživování ptáků, ale díky našemu záškodnictví se většina ptáčků ještě chvilku neproletí. No a pak už to bylo jako vždycky. Úklid, balení a pro změnu úklid, přičemž na mě zase nic nezbylo (já sem takovej chudák), takže  jsem se pletl kde, se dalo. 
Ještě než skončím, tak musím zmínit cestu vlakem. Tam jsem se zúčastnil hry stupido, prvního kola tedy jako jen nezávislý pozorovatel, dalších už aktivně. Teprve tam se ukázalo, kdo sem tady nejlepší.  
 Pája
 
   
 
  zpět na titulní stranu  
 
  na index článků