Uplakaná princezna

Před dávnými a dávnými časy zlý a chamtivý emír Rašún Šumád vybíral od svých poddaných vysoké daně. Utiskoval chudé a prosté lidi, ale také bohaté a urozené, kterým se to samo sebou nelíbilo a odvážili se emíra dokonce veřejně pomlouvat. Emír Rašún Šumád se zalekl, že by v zemi mohlo dojít ke vzpouře a tak dal vyhlásit že každému muži, který je urozeného původu a kterému se podaří rozesmát jeho uplakanou dceru Zulejku, jednou provždy odpustí všechny daně a navíc dostane darem krásně zdobený náhrdelník, který emír nosil stále na krku. Emírovo prohlášení se rozletělo do všech stran a každý urozený pán si myslel, že to jemu se podaří uplakanou princeznu Zulejku rozesmát. Všichni sháněli aspoň trochu vtipné vtipy, vzpomínali na vtipné situace, které se jim přihodili, a tak se vlastně emírovou zásluhou smutná země proměnila v dočista veselou. A tak ráno co ráno přicházeli k emírovu paláci urození pánové a všichni věřili, že to oni princeznu zajisté rozesmějí. Den za dnem míjel a princezna Zulejka stále jen plakala. Přestože s nikomu nepodařilo ji rozesmát, náčelníci, emírové, maháradžové, pašové, nikdo se nevzdával naděje. Rašún Šumád si mnul ruce, protože každým neúspěchem mu v pokladně přibývalo víc a víc peněz. Dokonce i chudina byla spokojenější, když viděla, že ani bohatí nemůžou mít všechno.

Takhle se o tom všem dozvěděl i princ Timur, vládce nejmenší a nejvzdálenější provincie na kraji země. Když vyslechl, co se děje v hlavním městě, nelenil, vyskočil na koně a rozjel se tam. Zaklepal na brány paláce. Vrátný s jeho vpuštěním otálel, poznamenal dokonce, že princezna Zulejka by se mohla zasmát leda tak jeho otrhaným šatům a špinavé tváři, ale nakonec ho pustil dovnitř. Sám emír přivedl Timura před Zulejku. Timur ji dlouho mlčky pozoroval a ona se na něj dívala nepřítomným pohledem. Princ nakonec požádal emíra, aby mu půjčil svoje žezlo. Rašún Šumád, udivený zvláštním přáním, mu žezlo podal. Timur se před princeznou Zulejkou hluboce uklonil a praštil jí vší silou žezlem po hlavě. Náhle celá síň utichla. Z princezniny hlavy se sypaly polámané ocelové pružiny a kovové součástky. Ta věčně uplakaná Zulejka byla jen figurína a nikdo nepoznal emírovu lest. Náhle se někdo začal smát. To se smála princezna Fátima, která se přišla podívat na pohledného Timura.

Emír se zalekl a rychle se snažil vymyslet, jak by to udělal, aby se jeho lid nevzbouřil. „Mohl bych tě odsoudit k smrti, ale dám ti milost pod podmínkou, že si vezmeš za manželku mou dceru Fátimu. A navíc nebudeš muset platit daně. Jen ten náhrdelník si nechám!“ Timur samosebou souhlasil, ale hned si usmyslil, že první co udělá na vládcovském trůně bude, že sníží daně. A tak se i stalo.