10. den - pondělí

Představte si, že po týdnu táboření uprostřed lesů vás najednou hlídka vzbudí po páté hodině, vy si musíte vzít „slušné“ oblečení, skočit do auta a jet někam do kanceláře – zatímco ostatní si ještě dvě hodiny pospí, potom je probudí táborový budíček a užívají si táborového dne. Stokrát si můžu říkat, že jsem těch táborů zažil tolik že můžu být rád že je ještě zažívám, ale když vidím probouzející se sluníčko na obzoru a mlhy v údolíčku, tak mám sto chutí zůstat na táboře a na všechno se vykašlat. No nic, nechám skuhrání – ještě že má člověk z čeho čerpat.

Pondělní ráno byla zatím nejnižší teplota – 6 stupňů. Ještě koukám na Pavlínku, která oddychuje na izolačce a doufám že jí dnes konečně bude lépe a nebude muset domů. Je jeden z nejvděčnějších členů a nebýt na táboře by byl možná až dost velký trest za její věčné chození v krátkých tričíčkách.
Později se telefonicky domlouváme s Pudilem, že Pavlínka bude muset domů, teploty nezmizely, nedá se nic dělat.

Ostatní táborníci musí podstoupit Mikyho nástup s důkladnou kontrolou pořádku ve stanech – prostě nové koště dobře mete.

V prvním programu se dozvídají, že do Atlantidy je nutné mít speciální vybavení a tím jsou brýle. A tak se speciální atlantiďanské brýle musely vyrábět.

Co si pan Wolf nevymyslel na druhý program – ze včerejšího čtení víme o zahradě s jablky ze stromu poznání a života. No a pan Wolf si vymyslel, že taková jablka prostě chce. Proto jednotlivci utíkali před ostřelovači a bojovali o každý kousek cesty k zahradě. Konec jejich snažení byla malá bedýnka s jablky. K obědu výborné špagety, které jsem ochutnal i já, protože se mi podařilo odejít z práce dřív. A tak si baštím špagety, koukám na zmlklý tábor a snáším Vojtův soustředěný pohled. Po chvilce mi to nedá a ptám se: „Máš hlad? Dáš si?“. Celá kuchyň jde do kolen, protože Vojta zavrtí hlavou: „Ne, dík, nemám hlad.“
Nejdříve jsme mu chtěli změřit teplotu, protože tohle jsme od něj za tábor neslyšeli, ale za chvilku si šel namazat chleba, tak jsme si oddechli, že je vše v pořádku.

Na odpolední program jsme se scházeli jen těžko při zvuku chřestění, protože dost lidí konečně v poledním klidu odpočívalo a někteří i usnuli.

Ale Adamova hra je dostatečně probrala, protože nejdříve se trochu pošťuchovali s Pánem ohně, potom se Sluncem a potom se už rozeběhli po okolí za různými úkoly. Cílem bylo najít ingredience k uhašení ohně – jen tak se dá donutit Pán ohně k vrácení knihy ze shořelé knihovny.

Musím říct, že rychlost družin byla ohromující a tak jsem na ně čekal zbytečně v lese asi půl hodiny. Ale zase tak mi to nevadilo. Po maratonu v práci mi chvilka příjemné relaxace přišla vhod.

Vítěznou družinou byli nakonec Rysi i přes to, že rádce byl ve službě, druhé Veverky a za nimi Lišky – také samozřejmě bez Pavlínky. Potom dlouho nic a až kdesi daleko Jeleni, kteří tuto hru sabotovali. A protože jsem se dozvěděl že tomu tak bylo i dopoledne, musel jsem si nimi vážně promluvit o jejich případném zařazení do kuchyně po zbytek tábora. A zdá se, že to zabralo.

Svačina byla tentokrát jogurtová a tak se měnily příchutě: „Kdo dá ochutnat kiwi za banán nebo lesní ovoce?“ Takto nějak to tam vypadalo. Pepa prohlásil, že jak má jogurt pod půl kila, tak nemá ani cenu se namáhat s jeho jezením a že to nezachráníme ani rohlíkem. Takže zamířil k výdejnímu pultu k připravenému bochníku chleba a sklenici výborné, domácí, rybízové marmelády. Stejně je to zvláštní zvyk, který Miky zavedl. Takovéto dojídání se na žádných táborech nebylo – jen mimořádně někdo chtěl přidat zbývající rohlík – a tady? I hubeňouři jako Pipi a Bája, které jí z jídelní misky pro panenky Bárbí se perou o mazací nože. A nemyslete si, že je to špatná vizitka Mikyho kuchyně – tam se přidává také několikrát.

Čtvrtý program zabralo opět plnění odborek a stupňů do stezky. A tak se vyptávám Pepína kdo že je starostou našeho města – prý ví jak vypadá, ale nemůže si vzpomenout na jméno. Také se dozvídám, že jedno z náměstí v NM se jmenuje Pasáček. Obzory je třeba si rozšiřovat – mně se ale spíš občas rozšiřovaly zorničky.

Zapomněl jsem na fakt, že odpolední hra probíhala při drobných deštích a tak se družiny vrátily v podstatě komplet mokré. A protože tunami mokrého oblečení je ověšený celý tábor (v tom mizerném počasí to vůbec nechce schnout), vyslal jsem Pudila s Mirym do města pro kamna, které jsme potom se značným úsilím instalovali v hangáru. Klempíři z nás asi nebudou, ale hrubou silou a Miryho intelektem se dá zvládnout vše. Takže Joe mohl v rámci služby přeměnit hangár na saunu a záplavy mokrých věcí se menšily a já doufám že dnes ráno, kdy poslední hlídka ještě v hangáru topila, už není nikde ani nit mokrá a nebudeme muset další noc topit. I když hlídky si to chválí, protože úterní ranní teploty byly pouhých 4,5 stupňů. Ale to bych předbíhal.

Ještě důležitou událostí dnešního dne bylo to, že naše známá provokatérka, smíšek a nespavec Mako se nějak nápadně uklidnila a její smích – smrtelný pro ultrazvukové uši netopýrů – bylo slyšet stále méně. Byla odeslána do stanu a večer jsme jí naměřili teplotu 39 stupňů. Nutno uznat, že smích ji nepřešel ani když byla zalezlá ve dvou spacácích a přikrytá dekou, ale už to prostě není stoprocentní Mako. Uvidíme jak to s ní bude dál, takového smíška bych domů odesílal také nerad.

Večerní nástup byl pod taktovkou Míry. Ne, že by nám bylo ze sojového leča špatně – bylo výborné, ale řešili jsme kdo by měl a kdo neměl přejít z oddílu do roverů či rangers a neměli jsme zcela jasno ani v rádcích pro budoucí rok. Nakonec jsme si zvali jednotlivé „sporné“ lidi do týpí a ptali se na jejich představu o jejich budoucím skautském životě. A podle toho jsme také rozhodovali.
Také jsme trošku zabrousili k plánům do příštího roku a znovu probírali kdo bude moci zůstat v PK, kdo jde na školu, kdo pracovat atd. No o budoucím vůdci oddílu není ještě vůbec jasno…..

Ale zaplašíme chmurné myšlenky a vyrážíme na už i tak opožděný pátý program. Tesák názorně ukazuje, jak se šíří fáma. Jediná Čegi vidí obrázek a ten se snaží popsat oddílu, který jej znovu kreslí. Nikdo si nedokáže představit jak jsme se u toho nasmáli.
Ještě před večerkou nařizuji hromadný útok na sušící hangár, kde je nutné vyměnit suché věci za morké a to organizovaným způsobem, jinak by oddíl hangár zbořil a zapálil.

V chladivém večerním vzduchu se všem hezky usínalo, jen ti nejstarší byli vyzvednuti ze stanů a odvedeni na pár hodin mimo tábor. Jejich skautská stezka prostě pokračuje trochu jiným směrem……

Já zůstávám na ztichlém černém tábořišti, jen pár hvězd nad hlavou a oddechující (a někdy chrápající) spáči ve stanech. Z hangáru občas vyletí pár jiskřiček a z kuchyně dupe ježek. Ještě kouknout na Mako a už také zaléhám – z dálky je slyšet vracející se rovery, kteří přebírají hlídku. Dobrou a teplou noc všem táborníkům i čtenářům.