SLOVENSKO '96

	SLOVENSKO '96
	MONTI

Pondělí 8. července 1996

     Tak dobře jsem se dlouho nevyspal. Po různě hrbolatých podkladech, bylo tělo mé i Poťákovo nataženo tuto noc rovně a nesjíždělo do stran. I stan se podařilo napnout na jedničku. A tak jsme přečkali trochu deštivou noc v suchu. Ráno ještě pršelo. Ve stanu se zdálo, že je silný déšť. Leč více kapalo ze stromů, pod kterými stany stály.
     Nejhůře na tom byl Piškotův stan. Zvláštním způsobem se voda dostala mezi stěny stanu a Mužík spal v mokrém . Voda jim ze spacáků skutečně tekla.
     Probouzím rychle zbytek. Dnes jsme zbaleni v cuku a letu. Těšíme se na snídani. Tak rychle, rychle. Batohy na záda a hurá do vsi, do Jednoty.
     Vesnice je již také na nohou. Před obchodem opět nevydrží nohy jít pomalu. Nakupuji všem stejně. 5 rohlíků, jogurt, litr mléka, sýr a žlutou igelitku. Před obchodem vypadáme skvěle. Každý si opatruje svoji taštičku. Na zádech batohy hledáme vhodné místo ke snídani. Schody kostela jsou svědky nebývalé hostiny. No, chutnalo nám, to jo. Leč, nezvyklí na tak dobré jídlo, byly schody vbrzku polity mlékem, pobryndány a popleskány jogurtem. Kajman se přiznal, že nikdy mléko nepil ze sáčku. A bylo to vidět. Teklo mu po bradě a maskáči, až fuj. Komis jej občas napodobil. A skoro všem chtěl utíkat jogurt z kelímku. No nacpali jsme s k prasknutí ! Jen jsme funěli.
     Na vlakové zastávce si roveři hráli s míčkem. Ohrožovali sklo i cestující. Ve vlaku se chováme již slušně. Za pár minut vystupujeme v PRIEVIDZE. Ukládáme si batohy v úschovně a vybaveni penězi čekáme na autobus do BOJNICE. Hodláme navštívit zámek i ZOO. Celou cestu autobusem sleduji, kdy asi máme vystoupit. Podaří se nám to přesně.
     Bojnice nás vítá klidnějším tempem. Je vedro. Po prvním rozkoukání se vydáváme do jeskyně, jenž má být nedaleko. Očekáváme něco extra. Jenže už samotná cesta je velmi podezřelá. K jeskyni se dostáváme okolo obytného domu a jdeme dál za humna. A tam? Tam zarostlá, nepříliš libě vonící špeluňka! Obrovské zklamání, vystřídáno smíchem. Tato jaskyňa námi tedy skutečně otřásla! Taková se nevidí. Ale to není všechno. Těšíme se na prohlídku nádherného zámku. Cedule u vchodu ale schladí naše nadšení. " V pondelok je zatvorené !!!". Bejkin utrousí nemístní poznámku na adresu domorodých obyvatel a vztekle šplíchne vodou z kašny před zámkem. Provedu tedy pár záběrů zámku zvenčí a jde se do ZOO. To jediné není uzamčeno.
     Rozdělujeme se do dvou skupinek a snažíme se vidět vše na 42 ha ploše. Nejdéle se zdržujeme u medvědů. Zapomenu tam i bibli! Vyzvednu si ji potom u pána, který držel bibli ve zvednuté ruce a spokojeně pozoroval medvědy. Když od něj drahocenost moji přebírám, mile mě upozorňuje, ať na ten poklad dávám větší pozor.
Hezky se nám předvedla i gorila v noční košili. Ládovala do sebe ořechy a další mlsky po dlaních.
     Je to velká rozloha a jsme unaveni. Využíváme proto časté lavičky k odpočinku. Fotím zebry a unavené rovery. U vchodu na sebe po více jak dvou hodinách čekáme. Kajman využívá tento čas a snaží se uzmout dravci pírka na dně jeho klece. Dravec ale tuší nekalost a střeží svoje území výborně.
     Celá expedice loučí se se ZOO a usedáme do zámockej reštaurácii. Pod žlutou střechou objednávám pro všechny pití, polévku "rezancovú " a "vyprážaný rezeň s bramborovým salátom". Je to bašta, jíst příborem. Udivuje mě nízká cena okolo 35 korun. Odpočíváme na zažití v blízkém parčíku. Vyžene nás však nelibá vůně přicházející od keřů.
     V hradním příkopě objevuje Kajman ledňáčka. Jsou tu dokonce dva. Jednoho z nich jsme pozorovali tak na dva metry od nás. Smaragdově zbarvený ptáček ale nepočkal na možnost být na fotce a odletěl na druhou stranu příkopu.
     Přes park, pokračujeme do Bojnic. Je zde pěkné náměstí s parkem a točitými propustěmi. Využívám jednu z nich na kolotočování. Zastavujeme se u informační cedule. Zrak nám okamžitě padne na prostor minigolfu. Je na okraji města, ale proč si nedat partičku, no ne? Počasí zatím drží, i když se mraky kupí a tmavnou.
     Na golfovém hřišti při kupování vstupenek vypije každý z nás litr kofoly a jde se na věc. Musím konstatovat, že dráhu měli pěkně uklizenou. A bylo zde docela hodně lidu. Jde nám to krásně. Bejkin k tomu přistupuje jako zkušený profík, Komis víc radí, než hraje a Kajman to bere stejně v klidu jako všechno ostatní. Poty úplně jásá, když se mu podaří umístit míček na jeden pokus. Mužík a Piškot neustále sledují průběžné pořadí, aby věděli, koho mají "trhnout". Hru končíme asi po dvou hodinách a to již začíná trochu poprchávat. Zaplatíme a vydáváme se pěšky, parkem do Prievidze.
     Jenže. Sotva máme za sebou stovku metrů, nepříjemně a hlavně silně se rozpršelo. Běžíme se schovat. Nikde není příhodné místo. Až pod mostem je sucho. Zalezeme tam jak bezdomovci. Já vyhodnocuji pořadí v golfu. První, s počtem bodů 52 je Mužík, 53 bodů mám já, tedy Monti, 57 bodů zahrál Piškot, 60 bodů nahrabal Kajman, 62 body získal Poty, 63 bodů má Bejkin a 75 bodů našetřil Komis. Zajímavé pořadí.
     Prší čím dál víc. Postupně se střídáme ve čtení novin. Bejkin s Poťákem opět začínají s vyprávěním svých školních vzpomínek typu " starého Batelky vnuk". Místa pod mostem se mění podle toho, kam se dostává voda. Podaří se nám, že stojíme skutečně na velmi malém suchém kousku břehu. Začíná nám být zima a tak jakmile jen trochu déšť povolí, vybíháme do parku. Rychle se dostáváme do Prievidze. Déšť nás pronásleduje. Uschováváme se do nejbližší restaurace. Nejde jim ale elektřina, proto se musíme spokojit jen se studeným pitím. I tak se zdá, že pro ně se svými mokrými šosy nejsme přijatelní zákazníci. Po chvilce tedy raději lokál opuštíme a promočení se během deseti minut dostáváme na nádraží.
     U velmi milé paní v úschovně zavazadel si bereme svoje věci a převlékáme se do suchého. Vyptáváme se, kde se dá v neděli nakoupit. Odkazuje nás do nonstopu kilometr od nádraží.
     "A veci si môžete nechať tuná. Aj zadarmo", nabídla nám tato paní, když se vydáváme na nákup.
     Roveři mají deštníky, ale jak se zdá v tom prudkém dešti jim nejsou skoro nic platné. Občas běží, já ne. Nonstop je otevřen v podobě malého okénka u velkého obchodního domu. Je zde plno omladiny a křiku. Strčím hlavu do okénka. Usměje se na mě prodavačka, já na ni a roveři začnou dirigovat zezadu, co mám nakoupit. Rohlíky, salám, sejra, paštiky... Štěpán navrhuje, abychom to snědli hnedle tady, což kategoricky zavrhuji. Jednak je tu na mne moc živo a pak je mi i zima. Po chvilce domlouvání se vracíme do deště. Už je nám to vcelku jedno. Jídlo máme a mokří jsme taky.
     Na nádraží se dostáváme za tmy. Vyzvedáváme si batohy a rozbíjíme postavení v místní čekárně. Nejdřívě se pouštíme do jídla. Paní, která sedí proti nám se jenom usmívá, jak nám chutná. Odcházím za přednostou stanice. Prosím jej, aby nám povolil spát v čekárně. Souhlasí s tím, že nás tam upratovačka uzamkne.
     Roveři se již tedy chystají vybalovat spacáky, když přednosta stanice přijde do čekárny a oznamuje nám, že můžeme jít spát do vlaku, kterým ráno v 5 hodin stejně jedeme do Bratislavy. Takové nadšení jsem u roverů v posledních dnech neviděl.Stěhujeme se do tmavého a osamoceného vlaku na třetí koleji. Je po desáté hodině a před námi je sedm hodin spánku. V jednom vagoně nám patří čtyři kupé. Já s Kajmanem se pohodlně natahujeme také v jednom. Převlíkáme se do suchého, rozbalujeme spacák a ... Ještě boty na chodbičku, tam nikomu nevadí.
     Toto je náš poslední tábor, podivný, ale velmi pohodlný a suchý. Tak jen ještě zbývá popřát DOBROU NOC.

11. den

zpět na titulní stranu

na index článků