SLOVENSKO '96

	SLOVENSKO '96
	MONTI

Sobota 29. června 1996.

     Začíná se psát tento deník naší expedice na Slovensko. Nápad uskutečnit tuto akci vznikl již na letním skautském táboře v roce 1995, kdy se rozhodoval početný, 16-ti členný tým roverů kam uspořádat pořádnou akci. Nápadů padalo tehdy mnoho, ale Alpy či voda byly nakonec zavrženy a Slovensko se začalo rýsovat. Zatím jenom v myslích. Zejména Montiho.
     Od března tohoto roku se započalo s plánem trasy. Na roverovkách, kde již byla zdárně vyřešena neúčast rangers, se dolaďovalo, souhlasilo i nesouhlasilo. Piškot, tvrďák, propagoval stále Vysoké Tatry. Ale, nechtěl jsem jít, sám nezkušený, hned na tak náročnou trasu. Na vysokohorskou tůru. Možná příště.
     Přihlásilo se v celku dost roverů. Postupně však odpadl Zdeny, který si měsíc před odjezdem vykloubil ruku a v pondělí prodělal operaci. Tak to byl první odpadlík. Druhý byl Pája, který má brigádu na celý měsíc prázdnin. Inu, peníze se vydělávat musí. Další odpadlík byl Krtek. Ten prostě nemůže. Black onemocněl a Miky se zdržel na zkouškách ve škole. Snad nejkomičtěji a pro svoji povahu typicky nejel Pudil. 14 dní před odjezdem totiž zjistil, že mu propadla platnost cestovního pasu. A z toho důvodu se tak pohádal s rodiči, až mu Slovensko zatrhli.
     Konečný počet tedy činí 7 statečných - Monti, Komisař, Poťák, Kajman, Bejkin, Mužík a Piškot.
     Sraz je ve 21.30 u klubovny a má se jít pěšky do Žďáru. Vše je úplně jinak. Pár minut po půl jsem u klubovny sám s ohromným batohem. Je zde vlastně se mnou i Líba, který se přišel s ostatními rozloučit. Po čtvrt hodince přicházejí ostatní. Bez batohů. Již se raději ničemu nedivím, abych se psychicky nevyčerpal hned na začátku akce a ptám se tedy jako již mnohokrát na pasy a kartičky VZP. Jsme zde všichni až na Komisaře, který telefonicky vzkázal :
    " Šel jsem spát, stavte se pro mě autem ."
     To je troufalost nejhrubšího zrna! A to ještě koukám, že se pěšky nikomu nechce. Pěkný začátek!
     Pěšky jdu tedy nakonec sám v doprovodu Pájise a Pudila, kteří nechtějí trhat partu a zželelo se jim, co mě potkalo. Ostatní jedou auty, aby se jak se vyjádřili, " neunavili před tak náročnou akcí a vůbec, co když bude pršet a tak dále". Nepršelo. Šlo se báječně, jelikož nad námi bylo hvězdné nebe a povídali jsme celou cestu. Za hodinu a půl jsme byli ve Žďáře. Občerstvili se tekutinami z automatu, pozdravili s železniční Policií a čekali na zatím spící zbytek.

2. den

zpět na titulní stranu

na index článků