 |
SLOVENSKO '96 |  |
| MONTI |
|
|
SLOVENSKO '96 | |
| MONTI |
Neděle 30. června 1996.Zpočátku je kupé naplněno smíchem, ale pak hlavy postupně přejdou do klimbání a začíná se ozývat kňourání a chrápání. Po odchodu pána, který s námi nedobrovolně sdílel stísněný prostor se strhne menší tahanice o umístění fusaklových nohou na sedačkách. Po pár minutách se svorně uklidňujeme a Potymu se daří poskládat své tělo na velmi, ale skutečně velmi malém prostoru. Je to dobrák, prostě. Padají vtípky. V Břeclavi přichází celník. Pozdraví a my podáváme pasy. A najednou to přišlo. " Pane ", osloví celník Poťáka," máte neplatný pas!" Poťák překvapeně rozšíří obličej a vyráží ze sebe: " COŽE !?" " Nemáte pas podepsán !", pokračuje dál nemilosrdný celník. " Aha ", oddychne si Poťák i já a shání se po propisce, aby to napravil. Tužku mu půjčuji. " Jéé", ozývá se Kajman, " já to nemám taky podepsaný. Nemáte někdo tužku?" Celník mu ji beze slova podává. Kajman se snaží najít pevný bod jako podložku. " Dyť vona nepíše!", zvedne zrak Kajman. " Ale píše!", přesvědčuje jej již trochu netrpělivě celník. Podávám raději Kajmanovi propisku, aby nevznikl ještě větší problém. Sláva, pasy jsou podepsány a zkontrolovány. Jen Piškotovi je líto, že nedostal štempl. Celník odešel a nastává čas pro smích. Ulehčený, to podotýkám. Jsme vzhůru až do Bratislavy, kde naše první část cesty vlakem končí. Vystupujeme již za denního světla na půdu Slovenska. Noříme se do nádražní haly. Hledám vhodné místo pro odložení zátěže, protože zde budeme čekat asi dvě hodiny na další vlak do Žiliny. V hale je plno lidí. Pokračujeme po schodech na ochoz, kde ale dlouho nezůstáváme pro nesnesitelný zápach. Bejkin z toho má vánoce a začíná to nahlas všem zvěstovat, že to Slovensko nás teda přivítalo pěknou " rychnou". Přeci jen jsme našli klidný kout u peněžního automatu. Ukládáme se na zem a vytahujeme alumámy. Oči se klíží a hlavy opět poklimbávají. Čas je i na snídani. Z batohů vytahujeme chleba a něco na něj. Kout je prosycen vůní sýra a paštiky. Drobíme kolem sebe. Abych neusnul, jdu zhodnotit místní WC a podívat se, zda-li již nemáme přistaven vlak. Okolo šesté je tomu tak a odcházíme do vlaku. Obsazují se opět kupéčka, až musím rovery brzdit, aby zbylo místo i pro jiné cestující. Bejkin a Komis opět zmizeli v útrobách vlaku. Mrzí mě, že s nimi nemohu komunikovat jako s ostatními. Máme před sebou dvě hodiny cesty. Tak tedy boty dolů a zaklapnout víčka. Asi po hodině se dostáváme do podhůří a s Piškotem sledujeme krajinu. Počasí je mračné a občas sprchne. Jo v Bratislavě pršelo a tak jsme se ani nepodívali do města. Prostě se nám vůbec do toho deště nechtělo. A tak jsme si alespoň z povzdálí prohlédli bratislavský hrad. V 8.30 vystupujeme z vlaku. Jsme v Žilině. Je tu ale problém. Musíme se vymotat ze spleti ulic a dostat se ven z města. Mapa naše ale začíná až 5 km jižně od Žiliny a tak se holt budeme asi trochu motat. A taky že ano. Nejdříve se zastavujeme ke krátkému občerstvení vodou na autobusové zastávce na malém náměstíčku. Bejkin shání nějaký obchůdek k nakoupení potravin, které nastačil již v česku dobalit. Pomáhá mu nakonec i Piškot a po snaze skutečně něco málo nakoupí. Zatím jsem se vyptal a díval kudy kam a po půl hodině vyrážíme přes mariánské náměstí na okraj. Po cestě se ptáme na cestu františkánského mnicha, který se velice podivuje nad naší cestou, vzpomíná na své mládí, ale poradit nám nemůže, protože neví, jak dál. Tak to je nás víc. Po poradě s dalšími občany Žiliny dosahujeme okraj města a sláva, před sebou vidíme první kopečky. Tak tam směřujeme. Poslední zastávka na ulevení a občerstvení a pá,pá civilizace. No a začlo to. Bez mapy vedu šest roverů cestou i necestou, abychom společně po překonání bažin, rákosu a mokré louky vyšli nedaleko místa, odkud jsme vycházeli. A to jsme mohli jít po cestě! Inu, doba ledová je doba ledová. Komis nadává, že to není vůbec připravený to Slovensko, že je to jedna velká inprovizace a vůbec, zda-li je patrno, kam vůbec směřujeme. Uklidňuje jej jedině to, že i on vidí cíl naší dnešní pouti - LIETAVSKÝ HRAD. Polem, lesem i cestou a raději se neotáčet. Bloudíme celých 7 kilometrů a konečně dosahujeme okraj mé mapy. Je to velká sláva a tak usedáme. Před námi se rýsuje zrúcanisko hradu, za námi stále vidět jest Žilinu, na kterou máme špatné vzpomínky a nad námi se zatáhlo. Déšť nás zvedá k dalšímu pochodu do obce LIETAVA. Objevují se deštníky. To je ohromné. Batoh a deštníky. No kdo to kdy pochopí? Cestou do obce se rozvinuje velká debata nad dnešním mistrovským fotbalovým zápasem. Všichni mě svorně přesvědčují, že to musíme vidět, a tedy musíme do nějaký hospody. " Jinak to přece Monti nejde," přesvědčuje mě Mužík. Všichni doufají, že mě obměkčí. " Uvidíme," odpovídám na všechny dotěrné otázky a zastavuji se u restaurace, kterou jsme nemohli najít. První, čeho si všichni všimli byla televize. Významný pohled! Dáváme si něco k pití a to i kafíčko. Jsme trochu mokří a tak se krásně rozložíme u dvou stolů a nasáváme teplo. Štamgastům jak se zdá nevadíme. A to i tehdy, když Bejkin s Kajmanem rozloží jídlo a spokojeně konzumují a mlaskají na celé kolo. Útokem vzali i kulečníkový stůl. Zaujal i ostatní rovery. Místní obyvatelstvo nás sleduje po očku a za pár chvil se kamarádí u kulečníku. U paní hostinské vyzvídáme, zda-li se večer budou dívat na zápas. Ano je pro uši roverů rajskou hudbou. Tak tedy balit a najít nocležiště. Venku se to protrhává, tak ať rozkládáme věci za slunka. Dle rady místních se dáváme na cestu směr hrad. Stoupáme do kopce. Stoupáme. Stoupáme. Stoupáme. Vrchol nikde a síly ubývají. Kajman toho má plný brejle. " Kopce mě dělaj problémy", povzdychne si a pomalu stoupá k nedohlednu. Po chvíli je zcela deprimován a háže batoh na zem s tím, že se pro něj později vrátí. Beru mu tažku a zlobím se na ostatní, že je jim jedno, co se děje vzadu. Chrti jedni se snaží uhnat nás hned od začátku. LIETAVSKÝ HRAD!! To stoupání stálo za to. Když jsem viděl to nádheru, shodil jsem v první řadě s chutí batoh z ramen, protáhl se a vzal foťák do ruky. Cvakání pak již nebralo konce. Roveři se se slovy obdivu rozlezli všude kam to jen šlo. Po půl hodinovém kochání se otvorem v hradní zdi dostáváme na hlavní nádvoří, kde rozbíjíme TÁBOR Č.1. Odklízíme kameny a stavíme stany. Já s Poťákem, Mužík s Piškotem a Kajman s Bejkinem a Komisem. Krátce pojíme a znovu obdivujeme zbytky hradu. Večer se přesouváme do vesnice na fotbalový zápas. Hospoda je poloprázdná a hlučná. Hlavně televize se snaží přeřvat všechny. Vybaveni pitím, čokoládou a křupkami usedáme a sledujeme začátek zápasu. Po obci se již rozkřiklo, že tu budeme, a tak nás domorodci vítají a přesvědčují, že fandí našim. " Česi boli", blábolí jeden z domorodců a vychvaluje, jak jim bylo kdysi dobře. Slyším i to, jak někdo říká, že KLAUS je frajer. Jinej mu odporuje, což naštvalo Piškota, kterej nedá na Vaška dopustit. Zápas je to dramatický a má nečekaně dramatické vyvrcholení. Ve 21.00 hodin přichází naštvaný opilý majitel restaurace a vypíná televizi s tím, že je po zavírací hodině. Je dost agresivní. Domorodci prohlašují, že je to ostuda vůči hostům, teda jako nám, ale majitel " hovorí prostě nie, tak nie". Roveři jsou z toho vedle a Bejkin opět vede trestnou výpravu na sehnání náhradního televizního zdroje. Běháme obcí sem a tam, psi jsou z nás úplně vyšinutí. Dle informací jednoho občana spěcháme do další hospody, kde se určitě dívají. Nedívali! Roveři častují celou vesnicí připomínkama, co že je to za lidi, a za obec, kde se vůbec nedívají na televizi a na tak důležitý zápas. Za tmy přicházíme do tábora, již smířeni a hlavně unaveni. Jdeme proto před spánkem podívat se z hradu do noci. Je to úchvatné! Rozsvícená světla jsou jako odlesk hvězd. A k tomu ještě kopce před námi a opět Žilina (jak dlouho ještě?). V bývalé kapli, jak jsme odhadli se v kruhu spojeni loučíme s tímto dnem a přejeme si dobrou noc. Zalézáme do spacáků a kupodivu rychle usínáme, poprvé na slovenské půdě. |
 |
 |
| 3. den |
| zpět na titulní stranu |
| na index článků |