SLOVENSKO '96

	SLOVENSKO '96
	MONTI

Pondělí 1. července 1996.

     Ráno prší. S Poťákem zjišťujeme, že nám kape i ve stanu. Stačí se dotknout celty a vytváří se nepříjemné kapky. Jdu se raději podívat ven. Drobně mrholí. Ve stanu se to zdálo horší. Nevyoadá to tak hrozně. Nikde ani živáčka. Rozhodnu se k modlitbě a k prozkoumání další části hradu. Objevuji zbytky točitého schodiště a dvě zpola zasypané místnosti. Když se vracím do stanu pro baterku, potkávám Piškota a tak místnosti prozkoumáváme spolu. Zalézáme do půlmetrové díry, která se postupně rozšiřuje. Klenutý strop prozrazuje, že zde kdysi v místnostech pulzoval život. Nalézáme plechovky a láhev od vína.
Vracíme se a probouzíme ostatní, jenž se jen pomalu vrací k životu. Jen Kajmanův stan je stále zlověstně tichý.
Začíná se vařit snídaně.
     Odcházím fotit hrad z nedalekého CIBUĽNÍKU, kde jsou nádherné pohledy na celý hrad. Když jsem se vrátil, je snídaně v plém proudu. A dokonce i Kajman a Bejkin si připravují dle jejich slov chutné krmě. Bejkin hodlal jísti ve stanu, protože prší, ale bylo mu to nejdříve vymlouváno a poté zakázáno majitelem stanu. Ono totiž šlo i o život. Neboť jak si stěžoval Kajman ty Goratexi za čtyři táci páchnou stejně jak vobyčejný tenisky.
     Komis jako obyčejně vylézá poslední. Ostatní již stačili prolézt další novinky hradu a seznamují s tím Komise. Dívají se na zbytky schodiště, na vodící lišty padacích mříží a klenby. Jedna se se Štěpánem propadla.
     " Hoši, tam šlo vo život !", zhodnotil to Bejkin a pustil se do jídla.
     Hlavní snídaně se odehrává ve skutečné kuchyni u komína. Kajman zde předvádí další ze svých nevyčerpatelných kousků. Nejprve pracně vyšplhal na okenní římsu. Když slézal, metr od země spadl, odřel si nohu, šlápl do vyhaslého ohniště a zapletl se do větve. To vše v jednom krátkém okamžiku. Řveme smíchy.
     Jdeme se raději balit, než se stane něco horšího. I tak balíme až okolo půl jedenácté. Hrad opouštíme krátce před dvanáctou.
     Cestujeme dvojmo po zelené značce prudkým svahem dolů, do vesnice, kde se Piškot a Poťák ptají prvního domorodce, jak jsme dopadli ve fotbale. Zdrceni se dovídáme o prohře v prodloužení 2:1. Zklamání nebere konce. Hodnotí se soupeři, ale to rozepisovat nebudu. To se nesluší. Musel jsem rovery v jejich rozhořčení brzdit. Jak je to vzalo!
     Bejkin si ještě oklepe boty o nedaleko stojící autobus a po obdivování místního kostelíku pokračujeme dále po zelené značce.
     Opět do kopce a do vrchu a do kopce a do vrchu. K lanovkám. Je to skutečně namáhavé stoupání. Hlavně velmi prudké. Inu," JE TO PRĎÁK !", jak konstatuje Poty. A toto označení se ujalo po celou dobu Slovenska.
Nahoře u studánky jsme dokonale promočeni vlastním potem. Zážitkem bylo pozorovat v tom prudkém kopci práci dvou dřevorubců, jenž skáceli velký buk. Ten s obrovským rachotem a zaduněním spadl a jel pěkně po svahu proti svým větvím, jak nám podrobně popisoval Bejkin celou operaci.
     Po občerstvení pramenitým douškem pokračujeme po vrstevnici. Chceme dosáhnout VYHLÍDKU. Po cestě ovšem přehlížíme napůl ulomenou ceduli, tedy ukazatel a sešli jsme. Chvíle porady a pohledů do mapy se vracíme k ukazateli.
     " Čau šlahoune", zdraví mě Komis, když na mě čekají u znovunalezené značky. Pokračujeme lesem, po většinou smíšeným. Zase občas hledáme značku, kterou tady tak mistrně ukrývají a dostáváme se na skalnatou Vyhlídku. Je zde skutečně nádherný pohled do kraje. Fotíme se z několika pohledů a krátce posvačíme.
     Následuje trasa typu kopec, údolí, kopec, údolí. Dostáváme se na okraj hranice NCH RAJECKÉ TEPLICE a k řece RAJČIANKA. Chceme se dostat na druhý břeh, ale most či lávka nikde. Jen brod před námi. Roveři chtějí mermomocí brodit. Mysleje, že chtějí v botech nesouhlasím, ale po vysvětlení dávám souhlas a počínáme se zouvati. Za velikého halasu dáváme všem vědět, co chystáme udělat. Bejkin se opět blýskl a vytahuje svý " brodný igelity ". Oblékl si je a pokouší se přejít. Dostal se do poloviny a musel se vrátit. Dál byla větší hloubka a smočil by si gatě. My jsme zatím již svlečeni a tak nás popohání a navádí, aby nás mohl vyfotit.
     První vstupuje Piškot, pak ostatní.
     "Úááá", ozývá se vůkol. Voda je ukrutně ledová. Bejkin, který zatím jest oblečen a v suchu pokřikuje:
     " Dělejte, do vody, ať je pořádná fotka". Jaksi pozapomněl, že 4 jsou již ve vodě a pěkně mrznou.
     Piškot, protože je nejmenší a tudíž má i nejkratší nohy si jako jediný smočil i jiná místa. Na břehu to všem podrobně vypověděl a zeptal se mě, zda-li si má vzít nové slipy. Ujistil jsem jej, že určitě.
     Pak se dostal ke slovu Bejkin. Ve svých " povodňovkách " vstoupil znovu do vody, tentokrát i on ve slipech. Vzduchem nafouklé igelity byly ve vodě težší a namáhavě se tedy probojovával nešťastník ke břehu.
     "To jsem nedomyslel", prohodil na břehu.
No a po exhibici se vydáváme dál. Ne však daleko. V cestě nám stojí " HOSPODA U BRODU ". Vítají nás dva MALAMUTI, kterým se vůbec nelíbili naše batohy. To nám později vysvětlila jejich majitelka.
     Kupujeme si pitivo. Poťák, Komis, Mužík a Kajman si pochvalují kvalitu zdejšího WC:
     "Normálně umyvadlo, mýdlo, ručník !", zdůrazňuje všem Poty i Mužík. Takže se pěkně zdržujeme. Piškot je z toho trochu vedle a stále nás popohání. Začíná pršet a ke slovu opět přicházejí deštníky. Asi po dalších 10 minutách pokračujeme po silnici do obce TURIE.
     Zde jásáme při nálezu obchodu s potravinami. Po krátké domluvě, vlastně nedomluvě, nakupujeme špagety a jiné poživatiny. O ty špagety se později strhla takové tahanice, že jsem byl nucen pro zachování mezinárodního míru nakoupit v dalším blízkém obchůdku ještě jedny. Zde zase perlil Kajman. Protože si z domu nevzal lžíci na jídlo, rozhodl se vyzkoušet tento obchod.
     "Lžíci!", vybafl na slovenského prodavače.
     "Čo prosím?", zeptal se překvapený obchodník.
     "Lžíci!", zopakoval flegmaticky, leč důrazně svoji žádost Kajman.
     "Jáá, žuvačku ...!?"
     "Néé! Tak jako je nůž a vidlička ...", jal se vysvětlovat Kajman.
     "Jáá, ližička. Tak tu nemáme!"
     Za hurónského smíchu pokračujeme dále vesnicí. Skoro na konci se Bejkin a Mužík zastavují u veřejného telefonu. Představte si, že Bejkin volal do Holandska Oskarovi!
     Prvních 10 Sk: " Ahoj Oskar."
     Druhých 10 Sk: " Vše nejlepší k svátku." A konec. Dobrý, ne? Však to Mužík dostatečně nám všem vysvětlil i popsal.
     Asfaltovka nás dovedla na konec TURIE a Komis našel vhodné tábořiště. Sic přímo u silnice, ale mělo to své výhody. Za prvé zde byla chutná a studená studánka , za druhé zde byl nádherně křišťálově čistý potok a za třetí se nám již vůbec nechtělo stoupat do kopce. Zde tedy rozbíjíme TÁBOR Č.2.
     Už už se roveři chystají rozdělávat oheň a Bejkin volá na ostatní:
     "Tak dem na to dříví."
     Kategoricky to odmítám a ukazuji na ceduli, která je nedaleko umístěna na stromě. Je na ní také kategoricky napsáno " zákaz kladenia ohňa!".
" My jsme se u ní už fotili," přiznává Poty a po chvilce plodné diskuse i on uznává, že zde rozdělávat oheň není správné. Komis sice ještě chvíli bručí, že si toho ohně teda jako moc neužijem, ale pak i on pod dojmy vaření na to zapomíná. Začínají se stavět stany a plynové vařiče jedou na plný výkon. Doufejme, že Bejkin nevyvaří polévku jako na prvním tábořišti!
     I.skupina - Bejkin,Komis a Kajman, vaří chutné rizoto, II.skupina - Mužík, Poty a Piškot triumfuje podivnou tekutinou z níž se vyklubal puding. Já se spokojuji s polévkou. Při jídle se ukazuje jako největší cintoš Piškot. Má po jídle pod sebou velkou loužičku. Jako teď od pudinku.
     Nápad, který jsem dostal na pokrytí stanu celtou, využili Piškot s Mužíkem výborně a bez problémů. Já s Potym jsme bojovali s tou krátkou a těžkou celtou skoro půl hodiny. No, díky Bohu, že tu noc nepršelo.
     Kajman ještě zabezpečuje ve vodě mlíčko, párečky a konzervičku a straší ostatní, že jim vše uplave. A z přicházející tmou nastává večerní děkování a loučení. Do ticha slovenských hor zní znovu DOBROU NOC.

4. den

zpět na titulní stranu

na index článků