 |
SLOVENSKO '96 |  |
| MONTI |
|
|
SLOVENSKO '96 | |
| MONTI |
Úterý 2. července 1996Piškot a Bejkin, tak jak večer hlasitě slibovali, nastupují k horskému potoku, aby jali se ve stylu "NA ADAMA" vykoupati . Mě pověřili focením. Nu což, provedl jsem. Ale radost z toho neměli, protože foťák cvakal dost často a to i ve chvílích, kdy to vůbec, ale vůbec nechtěli. Jinak, voda byla pěkně studená. Bejkin křičel : "Dělej, rychle!!". Piškot neříkal nic. Jednak proto, že mu ztuhly všechny svaly a podruhé proto, že bojoval s vodním živlem, aby nám, hoch milený neuplaval. O zábavu po celé Slovensko tedy bylo postaráno, protože ti, co ve vodě nebyli, slibovali těmto dvou plantážníkům, jak se teší na ty fotky a jak je budou ukazovat rangers. "To se nevodvážíš, Monti, že ne?", ustaraně se mě ptal Piškot. Toho dne ještě asi 3 krát. Ujišťuji jej, že nemám v úmyslu dělat ve středisku pohoršení. Slunce krásně svítí a tak se vše, co je vlhké vynáší na silnici. Docela spěcháme s balením, protože máme před sebou náročnou trasu na MINČOL A MARTINSKÉ HOLE. Ale i tak je Kajman poslední a vyrážíme až v deset hodin. Protože chceme zažít každý den něco neobvyklého, rozhodnuto jest, že nepůjdeme první část cesty po turistickém značení, ale podle mapy. Proto také odbočujeme od silnice na lesní pěšinu a spoléháme na odhad mapový. Busolu, jak jsem zjistil, jsem zapomněl doma. Komis se tedy ujme vedení a " zkratkou " se snažíme napojit na modrou turistickou značku, vedoucí po hřebeni hor. Bereme to i přímo do svahu pěknýho kopce. Jmenoval se HORNÁ ROVEŇ. Cestou jsme s Kajmanem obdivovali krásnou ropuchu. Pěkně jsme si mákli, teda jako do toho kopce. Ovšem na vrcholu shledáváme nejenom vytouženou značku, ale i nádherný výhled. Vidíme i MINČOL, jenž chceme dosáhnout. Kajman tento vrch přejmenoval na MIMČO. Za občasných přestávek dosahujeme tento vrch ve výšce 1363,9 m okolo 14 hodiny. Je zde větrno, leč krásný pohled na města VRÚTKY a MARTIN. Piškot a Poty rozvinují velkou besedu a srovnávají obě města s naším milovaným Novým Městem. A tak je vidět Holubka... Po krátké poradě pokračujeme do cíle dnešního dne - na vrch VEĹKÁ LÚKA, ležící ve výšce 1475,5 m. Již je vidět podle vysílače. Zeleň se pomalu mění a stále častěji jdeme kolem borovic kleč. Okolo 15 hodiny jsme u vysílače. Ještě tedy ne u samotného vrcholu. Půl hodiny odtud je turistická chata MARTINSKÉ HOLE a tak se rozhodujeme ji navštívit a vyzkoušet tamní kuchyň. "Bágly hodíme do kleče", navrhuje Komis. Souhlasíme a provádíme. Jen s penězi a hladem spěcháme asfaltovou cestou do chaty. "Já úplně lítám", přiznává se Mužík a předvádí, jak je mu bez báglu lehko. A to je fakt. Nezvyklé odlehčení je vítáno. "Jé, krávy". Před námi je ohromné stádo krav. Slyšíme jak jim zvoní zvony na krku. Jsou daleko a tak opuštíme nápad se s nimi vyfotit. Cesta jde dobře a po zdolání sjezdovky přistáváme mezi chatami. Hledáme tu pravou. Je nalezena! Z venku vypadá pěkně. Jsme vylekaní, když je v oknech vidět, jak jsou uvnitř zvednuté židličky. Hledáme vchod. Skoro bychom jej přešly. Chráněn prkny jak na kurníku přilákal nás nápisem "Vchod do vinárne". Vstupujeme a usedáme do vskutku příjemného prostředí. Jsme zde skoro sami. Číšník je tu v cuku letu. Objednáváme si. Vyprážaný syr a vyprážaný rezeň. Komis chtěl nejdříve " vobyčejný játra smažená ", ale když ho číšník ujistil, že má jen " restovanú pečeň (játra)", dal si to, co ostatní. No a pochopitelně nesmělo chybět kafíčko, pitíčko a sladkosti, vše, no bratru za 700 korun slovenských. "Monti, kdy nám donesou to hlavní jídlo?", ptá se hladový Mužík, když spořádal porci rezňa. Skoro mě ukecali, abychom to zopakovali, ale Bejkin, bráníc naše finance, rezolutně prohlásil, že je to zbytečný a vůbec, Monti, takhle se utrácet nebude! Ještě vyslechneme žebříček slovenské hitparády a z vesela vyšlapujeme do kopce k vysílači. Bříška se nám trochu naplnila a hlavně tvářičky se roztáhly do spokojené najezené grimasy. Nedaleko kleče sledujeme, nepotkáme-li krávy, podezřele žvýkající kusy našich svršků a batohů. Nestalo se! Vyzvedáváme si v pořádku bágly a stoupáme na samotný vrchol tohoto kopečku. Za chvíli jsme tam, ale museli jsme zdolat úsek bažin. Fotografie poví víc. Tak si je tedy pozrite! Z vrchu VEĹKÁ LÚKA je skutečně nádherný a úchvatný pohled. Sledujeme, kudy jsme v minulých dnech šli. Po pokochání jdeme hledat příhodné tábořiště. Mezi dvěma turistickými značkami sestupujeme z hřebenu. A opět slyšíme přibližující se cinkot kravských zvonů. Bejkin a já si připravujeme foťáky. Jedna skupina zleva, druhá zprava. Bereme krávy obchvatem a snažíme se ulovit společné foto. Teď jsou krávy přímo proti nám. Tváří v tvář. Závolám na jednu : "Jitko, krávo!" Otočí se jich pět a rozběhnou se k nám. Následuje úprk, tentokrát náš. Druhá skupina je úspěšnější a stačí i fotit. Bača po chvíli vede krávy projistotu jinudy,. Asi se velmi divil, co za zjevy mu tu plaší jeho svěřenkyně. Uklidňujeme se a mezi dvěma horskými prameny pozorně hodnotíme terén, kde by se daly postavit stany. Poty a Piškot po chvíli naleznou vcelku rovné a závětrné místo. Stany stavíme tentokrát bez zlobivé celty, Mužík s Piškotem však nápad zopakují. Bejkin s kajmanovou gemou založili postavení pod větvemi smrku. Tam to vypadá jak v GUNDOLÍ, jak se vyjádřil Piškot. Blíží se večer a vařiče rezehřívají vodu k večeři. Při ní se rozvine bouřlivá diskuse mezi mnou a Komisařem o materialismu a idealismu. Občas dáme možnost k vyjádření i ostatním, leč nejvíce doslova křičí Komis. Je chvilkami i rozloben. Představte si, že mě nazval kreacionistou!! V besedě nás nevyruší ani drobný déšť a zima. Drkotáme zuby, ale vysvětlování a usvědčování nebere konce. Pokračuje se i při jídle a Komisař není k zastavení ani při večerním loučení. Musím jej striktně zastavit. Ostatní nás poslouchali a teď si konečně oddechli. Sláva jde se spát. DOBROU NOC zazní pod VETERNOU na TÁBOŘIŠTI Č. 3. Je pořádná zima! |
 |
 |
| 5. den |
| zpět na titulní stranu |
| na index článků |