 |
SLOVENSKO '96 |  |
| MONTI |
|
|
SLOVENSKO '96 | |
| MONTI |
Středa 3. července 1996Stany tento nápor vydržely, osádky také. Vstáváme pozdě. O půl desáté a pěkně prokřehlí. Počasí nás začíná zkoušet. Padla mlha, občas mrholí a stále ta zima, která se dostane všude. Rychle vaříme čaj. Gema stává jako obvykle poslední. Kajman, hned jak se vybatolil ze stanu, jde hledat svůj ešus, který večer nechal odmočit v potůčku. Vyčítal Potymu, že mu jej ráno nevzal. "Ale von tam nebyl", brání se Poťák. "Tak uplaval ", zhodnotím celou situaci. Neuplaval. Kajman jej našel, ale to víte, čistý nebyl. Jako tedy ten ešus. Nebo, že by i Kajman? Pro zahřátí si dělám pár cviků a Mužík to zkouší také. "Rychle balit, ať tady nezmrznem", popoháním všechny a sám začínám balit věci. Jsou mokré, ale nemůžeme čekat, až to vyschne. Tak rychle jsme za celou expedici sbaleni nebyly! Odpaďák Komis ještě "uzavírá sběr odpadků" a vyrážíme na VETERNOU. Tam to pěkně fouká. Je vidět, že to jméno tu není jen tak pro nic za nic. Směřujeme na HORNÁ LÚKA. Za přestávek, kdy se čekalo na Kajmana a mě ( já to uzavíral ), se dostáváme na vyhlídnutý vrch. Slunce se vyhouplo nad mraky a modrá obloha zastavila naše kroky. Rozložili jsme všechny věci co byly i jen trochu navlhlé. Kajman rozložil úplně všechno. Nasáváme slunce do sebe. Bejkin "hodil tvrdou opalovačku" a Mužík nezústával pozadu. Za necelou hodinu bylo vše suché. Sbalili jsme normálně, kromě Kajmana, který opět pořádal velkou balící estrádu. Nepochopím, jak může za tak malou dobu rozházet své věci po celé louce. Pokračujeme stále po červené značce. Diskutujeme, kde budeme dnes tábořit. Za stálých nejasností dosahujeme HNILICKÚ KÝČERU ve výšce 1217,6 m. A zde se názorově rozcházíme naplno. Já propaguji dát se SLOVIANSKOU DOLINOU, tedy co nejdříve dolů a blíž k nějaké vesnici a odpočinout si. Komis a Bejkin navrhují pokračovat po červené značce až na vrch SKALKY a tam pak hledat příhodné místo. Zabedňuji se, neměním své rozhodnutí, zapisuji do knihy na KÝČERE a jde se dál. Pod vrcholem potkáváme zastanovanou českou skupinku. Nedaleko je studánka a tak se rádi občerstvujeme pramenitou vodou. Zde také nastává zlom v diskusi. Rozhoduji se bez dalších diskusí, že stanovím další trasu sám a basta. Roverům se to vůbec nelíbí. Konečně se rozhodlo v SEDLE POD ÚPLAZOM. Roveři svorně chtějí pokračovat po červené a tudíž dále do kopců a pak popřípadě odbočit na modrou do RAJECKÉ LESNÉ. To se mi nezdá a tak se vydávám na druhou stranu, dolů. Roveři čekají u rozdělovníku. Neohlížím se. Po chvíli za mnou běží Piškot bez báglu. "Monti, i Kajman chce jít dál po červený ", přesvědčuje mě a když na to nereaguji, pokračuje: "Já ti klidně vezmu batoh ". Ujišťuji jej, že mi batoh nevadí a že se nevrátím. Běží tedy naspátek pro ostatní. Já jdu zatím pěkným sešupem a promýšlím trasu. Stačím sebou fláknout do bláta a tehdy ve mě probleskne, zda-li jsem neudělal chybu. Sednu na blízké klády a přemýšlím. Děkuji Bohu, za to velké vyučení. Jen On a já víme, co se v tu chvíli dělo. Jedno je jisté. Poznal jsem, že roveři měli pravdu a já se mýlil. Hrubě mýlil. Takže se zvednu a jdu zpátky do toho obrovskýho stoupáku. Přemýšlím, jak to roveři vezmou. Potkávám Piškota. Suše mu oznamuji, že měli pravdu a vracím se na značku červenou. Musel jsem mu to opakovat dvakrát. Myslel si, že si dělám srandu, ale když ho přesvědčuji a když vidí můj obličej, otočí se jak na obrtlíku a začne křičet. Na rovery. Že se vracíme. Z dáli slyším, jak někdo volá: "Kajman se už nevrací!". Potkávám Poťáka, který mi naštvaně říká: "Monti, ty taky dokážeš bejt pěkně tvrdohlavej", a po napití šlápne do dvoutaktu. "Zmýlil jsem se, omlouvám se ", pokorně vysvětluji Potymu. Ten se jenom koukne, co nás čeká a mizí do stoupáku. To si dáme, teda do toho kopce. Volám ještě za nimi, ať na mě na rozcestníku nečekají a jdou dál na SKALKY. Já sám jdu velmi pomalu. Mám stále o čem přemýtat. Na rozcestníku zůstal Kajman. Spokojeně se usadil a s labužnickým výrazem se pustil do chleba s paštikou. "Ty nejdeš?", ptám se opatrně. "Jdu, ale až se najím ", odpoví klidně Kajman a spokojeně pokračuje ve žvýkání. Vyrazím tedy osamocen do dalšího, dlouhýho, táhlýho, nekonečnýho a nekončícího kopce. Dává mi zabrat. Často odpočívám. Při jednom odpočinku mě dobíhá a předbíhá Kajman. Vyhrožuje, že co chvíli zastaví, ale... Potkal jsem jej až na SKALKÁCH. Nesleduji ani okolí. Vnímám pouze, že se pomalu šeří. Šlapu jako stroj. Levá noha mě velmi bolí. Mám na ní otlak. Chvílemi to nemohu vydržet, ale díky, Pánu Ježíši, dodával mi síly. Blížím se ke SKALKÁM. Pod úpatím, v lese potkávám Poťáka a sedícího Komisaře. Poty mi jde vstříc. Rukou si prohrabává kštici a ustaraně hlásí: "Monti, krize! Peťa je hotovej. Vodpad !" Hlavou mi probleskne, že si ze mě snad utahují, ale stačil pohled na Komisaře. Byl skutečně vyčerpán. Sedí zhroucen na zemi a je mu špatně. Rychle dávám batoh dolů a dávám Komisařovi alumatku, ať si na ni sedne.Tady se musím zmínit, že byla trochu mokrá a Komis mi ji pěkně vysušil. Začínám rychle vařit čaj. Zlaté vařiče!! Peťa kňourá jako malé dítě: "Já chci přikrejt". Poty vytahuje svoji celtu. Komis si lehá a přikrývá se. Občas něco blebtne. Je úplně vedle. Kouří se z něj. Neustále na něj mluvíme, aby nám tu neusnul. Lupnu do něj dva Paraleny a podávám mu hrnek vařícího čaje. (Později rozhlašoval, že měl z toho čaje celý týden spálený jazyk a za to prý můžu já!! No nedali by jste mu korunu?!) Pije velmi pomalu. Stěžuje si, že se mu chce zvracet. Domlouvám se s ostatními, jak je daleko vrchol. Je jasné, že na tomto místě zůstat nemůžeme. Komis vůbec nechápe, kde jsme. Dívá se na nás svýma šibalskýma očima, které mu teď obvzlášť svítí. "A půjdeme po vrstevnici, jo? Hoši, slibte mi, že půjdeme po vrstevnici ". Vážně jej ubezpečujeme, že po vrstevnici půjdeme. Vážnost situace nám zabraňuje, abychom nevybuchli smíchy. Komis se začíná probírat a za podpory Potyho a Mužíka jde spolu s námi k vrcholu. Sláva, je mu viditelně lépe. Občas sice ještě vidí bílé myši přes cestu, ale jinak to jde. Nějak už ani nevím jak, ale Piškot mi vzal batoh a pěkně si tedy vytvaroval lejtka. Na vrcholu se rychle rozhodujeme, kudy dolů. Bejkin vede a dostal za úkol najít další místo na rozbití tábora. Sestupujeme na příhodném místě. I to nám ubírá další síly. Ještě, že jdme po louce, kde je plno lesních jahod. No úplný plantáže. Já, Mužík a Kajman se do nich pouštíme a konzumujeme je po hrstích. Je to ouplnej balzám, to vám povídám. Zůstáváme pochopitelně hodně vzadu a tak nás ti ve předu navigují hlasitým voláním. Piškot s Bejkinem našli velice pěkné místo pod stromem a keřem. Už se pěkně stmívá. Nejrychleji, zásluhou Bejkina je postavena gema, do kterého rychle zaháníme Komise. Nejdříve protestuje, že už je mu líp a že chce vařit. Pak však zaleze a během chviličky úplně vytuhnul. Piškot a Poty se nabídli, že ještě využijí poslední síly a najdou pitnou vodu. Ostatní stavíme stany. Nejde to tak rychle. Piškot a Poty se vracejí vcelku rychle. Vody mají jen dva litry. Víc už prostě nemohli nabrat, protože, jak řekl Piškot, zůstali by tam ležet úplně vyčerpaní. Dostavuji stan a stačím se i najíst. Musím, protože se mi začalo dělat nevolno. Rychle uvařím čaj i pro ostatní. Je to krize. Všechno se na mě třese a nemohu zvednout ani ešus. Na všech je znát vyčerpanost a značná únava. Dnes jsme " udělali" 20 kilometrů. Horských kilometrů, stále do kopce a z kopce. Musím uznat, že jsme to přehnali. Omlouvám se všem dodatečně, za své špatné rozhodnutí. Poty se zase za rovery omlouvá, že nedali na mě. "Tak to smažem!", uzavírá to nakonec Poty. Je to všeobecně přijato. Dnes večerní loučení nebylo. Postupně zalézáme do stanů a spacáků a usínáme spánkem tvrdým. A i kdyby kolem nás padaly granáty, nám to v tuto noc bylo úplně jedno. A jedno jsme poznali. Lidský dno není tak hluboký, jak jsme si mysleli. Dnes jsme si na to dno šáhli všichni. A i to je k něčemu dobrý, ne? Tak tedy DOBROU NOC v TÁBOŘE Č.4. |
 |
 |
| 6. den |
| zpět na titulní stranu |
| na index článků |