 |
SLOVENSKO '96 |  |
| MONTI |
|
|
SLOVENSKO '96 | |
| MONTI |
Sobota 6. července 1996Při návratu se již stany hýbají pohybem. Ale aby nedělali ostudu svému přejmenování, jako poslední je družstvo KOTEV. Tedy gema stan. Ke snídani je příjemný čaj. Při balení nás ruší náklaďák. IFA si to ztěžka funí do kopce. Na korbě má usměvavé cestující. Udiveně a vesele na nás mávají a volají, "kde máte ohník ?". Ještě pozorujeme, jak se auto postupně prodírá cestou SNP. Kolem jedenácté hodiny jsme již také na této cestě. Cílem dnešního dne je VYŠEHRAD. Z počátku šla cesta jako obyčejně. Roveři to natáhli dopředu, Kajman a já jsme šli pár metrů za nimi. Počasí se dosti točilo. Těžké mraky vytvářely nad kopcemi obdivuhodné homole a nové kopce. Cesta byla krásně široká a tak jsme měli i čas probírat, jak to tu tedy na té cestě ve II. světové válce vypadalo. Vždyť chodíme po historické půdě. Kudy asi šel doktor Husák...? Za občasných přestávek na vnímání krásy kolem sebe se dostáváme pod vrch ZÁVOZY. A tam se to stalo. Nejdříve začalo mírně pršet a ochladilo se. Pak se nám ztratila červená značka a ne a ne jí najít. Ani Komis ji nenašel a to měl nos přilepený skoro na každém stromě. Roveři v tom nečase a nejistotě začali propadat trudomyslnosti. To vám je hrozná nálada! Ouplně je to vyhodilo z rytmu. Na jednom svahu, kde se ještě před pár dny těžilo, vypukla trudomyslnost naplno. Obličeje se zatáhly stejně jako nebe a Bejkin navrhuje, že si tady sedneme a budeme si vyřezávat. Všichni si začínají postupně na něco ztěžovat. Jen Piškot se ještě chvíli drží. Rozhoduji se, že to tak nenechám. "A jdu!", oznamuji ostatním a veden Duchem svatým hledám značku a východ z tohoto nešťastného místa. Roveři mě velmi neochotně následují. Je totiž zima, prší a před námi žádná cesta. Jen mokrá tráva v mladém smrkovém porostu. Vedu se tedy nejdříve sám. Postupně se za mnou vydává Piškot a Poty. Boty mají promočený a do smíchu jim není. Sláva, nejtěžší a nejmokřejší úsek je za námi. Vidíme opět značku a normální cestu. Voláme na ostatní. Po chvíli se objevuje Mužík a Komis. Ten je nadmíru naštván. Jeho obličej je jak z kamene a je pomsta sama. Mužík nás upozorňuje, aby se všichni, kdo mají dobrou náladu, klidili Komisovi z cesty, nebo je ...!!! Co asi?? Ještě Bejkin a Kajman. Objevují se po asi čtrtém zavolání. Oni si skutečně začali vyřezávat! Komis navrhuje, abychom to dnes zabalili a zítra jeli domů. Překvapením kroutím hlavou. Kde jsou ti tvrdí roveři?! To je dokáže rozházet nepřízeň počasí? Na druhé straně se nedivím jejich náladě. Boty dnes dostaly zabrat a málokdo je má suché. Rychle pokračujeme dále. I slunce vyšlo. Díky, Pane. Na malé mítince vyhlašuji přestávku na jídlo. A najíst se musí všichni! Tato poslední připomínka je nutná. Plný žaludek působí veselejší myšlenky, což jsme potřebovali. Hned se slunkem a krajícem chleba v ruce se tváře roverů rozjasnily. Dokonce se začal ozývat smích. Je vyhráno, trudomyslnost ustoupila. Rozproudí se veselá diskuse na téma, co budeme příště jíst. Zásoby potravin se kriticky zmenšily. I když ne rovnoměrně. Bejkinova skupina křečkovala jak mohla a sobecky nechtěla nic dát. Poty se svou skupinou spoléhali na moje tajné zásoby. Leč i ty nejsou bezedné. To si jistě dovedete představit, jak byli Bejkin a Komis " na koni ". Lákali ostatní a vychvalovali, co vše si jistě večer udělají k jídlu. Uvidíme, jestli se skutečně nerozdělí, tak jak slibovali. Napapaní a veselejší pokračujeme dále. Počasí se zlepšilo a cesta je již jako za odměnu. Krásná! Postupně se dostáváme do nižších poloh. Začínají převládat pastviny. Na jedné takové narážíme na překvapení. Uprostřed louky, u stromu je kovová postel. Nikde nikdo a postel láká ke spánku. Stále častěji se vyhýbáme kravským koblihům. Neodvažujeme se proto nabírat vodu. Značku jsme ztratili ještě dvakrát. Při prvním bloudění se stala divoká příhoda. Jdeme si to pěkně za sebou, abychom se napojili na značku. V tom Kajman divoce zakřičí: "Vy ste rošlápli vosí hnízdo!! Uááá!! Já sem do nich šlápl!". A rozběhl se k nám, volaje: "Počkejte, pomoc! Mě štípaj vosi!". Ovšem roveři nečekali. Jakmile uviděl Mužík skákajícího, křičícího a rukama mávajícího Kajmana, vůbec na něj nečekal. Naopak, nasadil klus a prchal. Nechtěl dostat žihadlo od rozzuřených vos, které s sebou Kajman táhl. Za stálého křiku jsem si i já opatrně setřásl tři vosy z boty a pískl na ostatní, ať laskavě počkají. Chtěl jsem se podívat, jak na tom Kajman je. Ten se konečně zastavil. Na ruce měl dvě bodnutí a na noze u kotníku tři. To kdyby začalo otíkat, tak nikam nedojde! Začnu se modlit nad Kajmanem a vytahuji Jodisol. Stále mi ten postižený něco vykládá nešťastným hlasem a ukazuje, kde ho to bolí. Potřu to a ukládám mu, ať mi okamžitě hlásí, když mu nebude dobře. Ostatním vyčítám, proč nepočkali a nepomohli postiženému druhovi. "Když on tak řval a běžel na mě s těma vosama", vymlouvá se Mužík. Pokračujeme dále. Díky Bohu! Otok se vůbec neobjevil a Kajman byl v pořádku! Druhá ztráta značky byla také dobrodružná. Nejdříve jsme si totiž nevšimli, že jsme ji ztratili. Za stálého plkání si to kliďánko rázujeme z kopce. Kajman a hlavně Komis se sice ptali, máme-li značku, ale nějak jsme je odbyli. Až po dvou kilometrech jsme se probrali. To již byla nadohled salaš. Komis nám všem vynadal, že vůbec nedokáže pochopit, jak někdo může jít dva kilometry, jako beran, bez značky. Může, a docela dobře! Ztratili jsme přehled, kde jsme. Požádali jsme jednoho pastevce o radu, kde že je VYŠEHRAD. Udivil se, okdud to jdeme a vzal si naši mapu. Nejdříve ji natrhl ( doufám, že nechtěl!) a pak prstem ukázal místo, kde se nacházíme. Jadrnou slovenštinou vysvětloval, jaké máme další možnosti. Poděkovali jsme za radu, krátce se poradili a natáhli krok do obce RUDNO. Ta sice vůbec nebyla v dnešním plánu cesty, ale nikdo se nechtěl vracet tři kilometry do kopce. Napojujeme se na zpevněnou cestu, která nás vede do obce. A hádejte, kde jsme zastavili? Ano, máte pravdu. Jako magnet nás přitáhla místní putyka. K jídlu tam neměli nic, ale vynahradili jsme si to na sladkostech. Nakoupit u pultu, jít ven, sníst, nakoupit u pultu, jít ven, ...... Po asi sedmi kolečkách uznáváme, že je čas dojít k místu určenému. Malá obec zůstává za námi a za humny kráčíme k nedalekému kopci. Protože máme rádi změnu, to jsme již několikráte prokázali, nejdeme po silnici, ale děláme si zkratku. Dostáváme se tak do blízkosti soukromého bramborového pole. Rovery to nutká ochutnat místní zeleninu a krumple. Hlavně Bejkin je k neudržení. Samozřejmě se mě snaží přesvědčit, že by to nebyla krádež, leč pomoc v nouzi a já nevím co ještě. Pole se podaří zachránit od plenících chutí roverských. Kroky naše zastavuje menší potok schovaný v rákosí. Nic naplat, hledáme nejvhodnější přeskok, a tak musíme několik desítek metrů po okraji ovesného pole. To si samozřejmě roveři neodpustí do mě rejpnout, že to jako není správný takhle ničit soukromý pozemek, a že je to vlastně ještě horší, než si vypůjčit nějakou tu brambůrku. Po překonání potoka se stejně dostáváme na silnici. Ta nás dovedla do obce JASENOVO. Zastavujeme se u jednoho stavení a ptáme se místních, zda-li je zde zítra, tedy v neděli, nějaká bohoslužba. Dovídáme se, že zde se nic takového nekoná, protože zde chybí kostelík. Leč pár kilometrů autobusem do NITRIANSKÉHO PRAVNA by nás zachránilo. To se nám ale nechce. Je to zajížďka. Pro nás tedy nepřijatelné. Je nejvyšší čas hledat vhodné tábořiště. Dostáváme se na okraj vsi a pod úpatím VYŠEHRADU stavíme TÁBOR Č.7. Bejkinova skupina si nejdříve umyla postupně nohy a pak uvařila špagety. Tak jak jsem čekal, neoběšlo se to bez popichování. Nabídli však všem. Dnes jsme šli spát brzo, takže co se dělo po té, co jsem usnul, mi již není známo. Tak DOBROU NOC. |
 |
 |
| 9. den |
| zpět na titulní stranu |
| na index článků |